V kombinaci s výčtem sexismů z médií třicetiletá držitelka Ceny Jiřího Ortena vykreslila prostředí, ve kterém "se na to prostě řada lidí vykvajzne, protože tomu nebude chtít čelit", řekla v záměrně nespisovně stylizovaném projevu. "Nebudeme-li chránit citlivější členky a členy scény, dopadne to tak, že budou psát jen ti s kachním žaludkem, a my se pak zas v panelech budeme na konci roku dohadovat, proč ani letos česká literatura nic zajímavého nenabídla," konstatovala Stančáková a sklidila nejhlasitější potlesk ze všech řečníků.
Sjezd spisovatelů, který se konal po sedmi letech a teprve podruhé od listopadu 1989, nebyl žádné retro. Už jen anachronický název jej spojuje s předrevolučními akcemi, na nichž mluvili prezidenti od Edvarda Beneše po Antonína Zápotockého, které přijímaly usnesení a minimálně ta z roku 1967 voláním po zrušení cenzury otřásla vládnoucí komunistickou stranou.
Tehdejší bílé ubrusy na stolech, křišťálové lustry a obleky teď nahradilo neformální prostředí pražského Kampusu Hybernská, kde se sjezd konal od čtvrtka do soboty. Na pódiu byl jen řečnický pult se stolem a pianinem, publikum sedělo na černých a bílých židlích. Diskutující se potkávali na dvorku zdejší kavárny, pořadatelé z Asociace spisovatelů obstarali vše od moderování po rozlévání vína.
Leckdo přišel s dětmi. Německy píšícímu Ukrajinci Dmitriji Kapitelmanovi selhala tiskárna, pročež osobně laděný příspěvek o cestě na Krym přečetl z mobilu. Básník Pavel Novotný málem nestihl promluvit kvůli zpožděnému autobusu z Liberce.
Možná právě uvolněná "punková" atmosféra ale přispěla k otevřené debatě o tématech, jaká literární akce ne vždy nastolují. A básnířka Stančáková zdaleka nebyla jediná volající po prostředí, v němž se prosadí nejen lidé s ostrými lokty, jak to v kontextu českých médií nedávno formulovala Hana Řičicová v knize Novinářky od Lindy Bartošové.
Stančáková rovněž nebyla sama, kdo do historicky převážně mužských sjezdů vnesl jinou perspektivu. Na pódiu se střídali mladí a staří, básníci s prozaiky, Češi stejně jako Ukrajinci a Bělorusové. Alespoň krátce zaznělo queer hledisko. Slovo dostali kritici i autoři literatury faktu. Mírně převažovaly ženy.
"Svou literární tvorbou chci zasáhnout ty Romky a Romy, kteří možná zatím ani nepomysleli, že je v romské společnosti na rolích mužů a žen něco špatně," deklarovala další řečnice, padesátiletá královéhradecká spisovatelka Iveta Kokyová.
Její švagrová si teprve nedávno, po 23 letech manželství, prosadila, že bude chodit do práce. "Dokud děti nedorostly, muž to nedovolil. Pro české ženy už je to možná nepochopitelné, ale jí se až po čtyřicítce podařilo být nezávislou a spokojenou ženou, a to díky práci," vyprávěla.
Na příkladu sebe, "emancipované, vysokoškolsky vzdělané Romky, matky tří dětí a hrdé babičky pěti vnoučat", ilustrovala, že "je možné dodržovat a ctít naše zvyky, a zároveň dosáhnout seberealizace". Teď pro nakladatelství Kher připravuje román o Romkách v krajních situacích. "Aby zazněl hlas žen, kterým nikdo nenaslouchal, jejichž tragický osud často nikdo nezaznamenal a nedovolaly se spravedlnosti či práva na svobodně prožitý život. Pojďme všichni udělat něco pro ty romské dívky, o kterých víme, že možnost volby nemají," vyzvala Kokyová.
Kritika 90. let
V průběhu tří dnů nevyhnutelně zazněla zobecnění, pár projevů bylo ostřejších a ne vždy řečníci našli pochopení u publika. Asi největší rozruch způsobil spisovatel a nakladatel Martin Vopěnka, když se přihlásil do debaty o tom, jak by autorům mohl pomoct stát. "Každý, kdo má ruce, hlavu a nohy, se o sebe má postarat sám a nečekat, že to za něj udělá někdo jiný. Když se narodíte jako živočich v džungli, také vás druhý den může někdo sežrat," pravil, načež to v sále hlasitě zašumělo.
Slovo si vzal básník Ondřej Buddeus. "Já bych zareagoval, tohle středoevropské, kapitalistické siláctví, které tady přednášíte, to je přesně ten systém, co hájí právo silnějšího," namítl. Nedorozumění se záhy vyjasnilo. Vopěnka nechtěl parafrázovat pravicovou tezi z 90. let minulého století, že dobrá kultura je ta, která si na sebe vydělá. Dodal, že byť z pozice předsedy Svazu českých nakladatelů a knihkupců bojuje za lepší podmínky pro všechny, sám se jako autor uživí, a proto například nežádá o tvůrčí stipendia. "Aby na ně mohli dosáhnout ti, co takovou možnost nemají," dovysvětlil.
Přesto se debata často vracela právě k 90. letům, která letos v české kultuře tematizovaly kriminální seriál Devadesátky, divadelní inscenace Discoland či výstava Heroin Crystal. Šestaosmdesátiletá Alena Wagnerová, jež roku 1969 emigrovala do Německa, na sjezdu mluvila o ztrátě postavení kulturních elit a přerušené kontinuitě po sametové revoluci.
Opakovaně zmiňovala polistopadové pravicové politiky v čele s tehdejším premiérem Václavem Klausem z ODS, kteří "svým výlučným antikomunismem radikálně vyřízli z dějin posledních čtyřicet let existence republiky", načež podle Wagnerové jedno vedlo k druhému. Antikomunismus k přijetí tržního hospodářství, to zase k "vytěsňování kulturních elit z jejich tvůrčí a kritické role ve společnosti", která se semkla kolem ekonomů. "A kultura neměla mít jinou funkci a význam než tu, jakou si ubrání v rámci trhu," popsala autorka. Právě ve společenském uspořádání vyzdvihujícím politiku a byznys nad kulturou spatřuje důvod, proč se v Česku "začala šířit poušť banality a bezradnosti".
Šedesátiletý historik a spisovatel Pavel Kosatík připomněl, že porevoluční antikomunismus reagoval na 40 let komunistické nesvobody. S polistopadovým vývojem ale také není spokojený. "A protože já jsem tady za ty staré: neudělali jsme to a neděláme to nejšťastnějším způsobem. Téma vyrovnání s komunismem se nedaří dostat do společnosti tak, aby fungovalo. Jsme vymknutí z tradice a je to chyba nás, kteří bychom to měli mít pod kontrolou, kteří jsme placení za to, že si tím budeme lámat hlavu," uvažoval.
Podle něj Česko po roce 1989 nepojmenovalo, co má být étosem státu, a přehnaně si idealizovalo první republiku. "Evropský vývoj už byl tou dobou jinde. Je samozřejmě otázka, zda tehdy bylo v našich silách víc, vše potřebuje čas a my jsme museli nejprve pochopit, o co na tom Západě jde," dodal už smířlivěji Kosatík.
Kritika současnosti
Nesmiřitelně naopak o současnosti hovořil novinář a spisovatel Stanislav Biler. Čtyřicetiletý laureát letošní Magnesie Litery za prózu vyjmenoval ekonomickou, energetickou i klimatickou krizi. Zmínil rasismus, chudobu, krizi bydlení, genderovou nerovnost či nahrazování zaměstnaneckých úvazků dohodami o provedení práce.
Podle něj intelektuálové po roce 1989 mlčky betonovali existující mocenské uspořádání. "To je omyl a selhání. Z každé moci vyplývá něčí bezmoc, hromadění majetku vytváří chudobu. Je povinností každého vytvářet opozici, dávat hlas bezbranným a stát na jejich straně. Na tohle se český literární svět vykašlal a selhal," pravil Biler, načež apeloval na přítomné, aby nebyli lhostejní k druhým. "Stačí se orientovat v tom, kdo po kom zrovna šlape," řekl a projev zakončil zvoláním, že "nemohu věřit nikomu, koho stav světa nerozčiluje k nepříčetnosti".
Některé jeho teze následně rozvinula literární kritička Eva Klíčová. Ta už se ale dostala do sporu se spisovatelkou Petrou Hůlovou o tom, jestli si porevoluční česká literatura nechala vnutit ekonomickou perspektivu, nebo zda jí dnes sociálně smýšlející kritici podsouvají levicová témata.
"Já si myslím, a někdy to tvým kritikám vyčítám, že ty máš představu, jak by měl autor tvořit. Cítím z tebe tlak na to, aby se literatura ubírala určitým směrem, a pořád je ti to tady nějak málo angažované, přestože míra angažovanosti neuvěřitelným způsobem stoupá," řekla Hůlová a odmítla model, kdy autoři přijímají zadání od kritiků. Podobně jako na minulém sjezdu v roce 2015 se držitelka Litery i Ortenovy ceny Hůlová snažila vnést do debaty téma jazyka, který je spisovatelům na rozdíl od politických komentářů vlastní.
"Já samozřejmě nevyžaduji od literátů politické komentáře. Neříkám, že by všichni měli reflektovat vládní kroky, ani nenavrhuji, že si teď všichni napíšeme povídku o Ukrajině nebo koronaviru. Jenom mám pocit, že jako společnost prožíváme chaotické turbulence několika součinných krizí a některé intelektuály jako by to moc nezajímalo. Připadá mi, že v tomhle je společnost těmi spisovateli opravdu opuštěná," reagovala kritička Klíčová.
Debata o angažovanosti se v české literatuře vede již dekádu a také pořadatelé sjezdu dali prostor oběma stranám. Performativní tečku za tématem udělal básník Pavel Novotný. Sotva přijel, bez napsaného projevu, jen s poznámkami a lahví vody v ruce, usedl na kraj pódia a mluvil improvizovaně. "To, proč píšu, se nedá vysvětlit vnějšími okolnostmi nebo tlaky. Nejsou to zadání. Zadání nesnáším a nelíbí se mi. Já píšu, protože musím. Řídím se fascinací. A kdybych ji ztratil, jsem připraven kdykoliv přestat psát," oznámil.
Pětačtyřicetiletý germanista a autor oceňované loňské sbírky Zápisky z garsonky vyprávěl, jak se Saskou akademií umění odmítl uspořádat festival nejprve o pandemii, posléze o válce na Ukrajině. "Nejsem typ autora, co reflektuje palčivé otázky dneška. Nesnáším aktuální témata. Nelíbí se mi to, jsem smutný z toho, co tady slyším. Pro mě je psaní krajně intimní záležitost a nikdo nemá právo mi říkat, co mám dělat. Vždy, když se to stane, je mi z toho nanic. Nesnášel jsem to v turistickém kroužku a nesnáším to ve spolcích a svazech," dodal.
Chyběli bestselleristi
Kdo pamatuje Sjezd spisovatelů z roku 2015, v podobných chvílích zažíval déjà vu. Tehdy v holešovickém klubu Podnik s luxferovým stropem o příbuzných tématech hovořilo výrazně víc lidí. Mezi řečníky byli bývalý ministr kultury Milan Uhde nebo filozof Miroslav Petříček. A vše končilo minutou ticha za právě zesnulého Ludvíka Vaculíka.
První porevoluční sjezd pomohl zvýšit tlak na odměňování autorů i překladatelů. Také povzbudil čerstvě založenou Asociaci spisovatelů, která od té doby tlumočí státu svoji představu o podpoře literatury z veřejných peněz. Zatímco před sedmi lety ale ministerstvo kultury na sjezd vyslalo alespoň náměstkyni, která přítomné ujistila, že k ní mají dveře otevřené, letos úřad vedený Martinem Baxou z ODS akci přešel mlčky.
Stejně tak na pódiu chyběli zástupci velkých nakladatelství nebo bestselleroví autoři. Podívat se přišla jen Kateřina Tučková, jež prodala 150 tisíc výtisků Žítkovských bohyň a letos vydala další žádanou prózu Bílá Voda.
I když téma marginalizace spisovatelů přetrvalo, letošní ročník měl širší záběr. Nedržel se ryze literárních otázek. A díky mladším řečníkům od Kláry Vlasákové přes Veroniku Dvorskou po Marka Torčíka dal nahlédnout do myšlení další generace. I toho, jaké knihy jsou pro ni důležité. "Mě třeba štvalo, jak málo se v kritické sféře mluvilo o Poupátkách od Hany Lehečkové," zmínil Torčík loňskou prózu dnes dvaatřicetileté laureátky Ortenovy ceny. "Jsem rád, že padla zmínka o Poupátkách, pro mě je to generační román, i když jsem sexuální obtěžování nezažil," přidal se z publika básník a hudebník Jonáš Zbořil. "Ta kniha mluví o tom, jak jsme byli vychovávaní, jak nám učitelé říkali, ať večer nechodíme ven, protože v parku jsou úchylové, když ti ve skutečnosti byli na dramatických kroužcích," dodal.
Někoho mohl odradit název, jiné složení panelů či načasování. Když ale ani v sobotu Sjezd spisovatelů nepřilákal stovky lidí, vzala zasvé představa, že čeští literáti podobné diskuse vyhledávají ve velkém.
Za pandemie přitom skončil Festival spisovatelů Praha, Havlova knihovna se kromě beletrie věnuje historii a politice, literární kavárna Fra má specifickou dramaturgii a vzducholoď Gulliver na střeše Doxu hledá styčné body s výtvarným uměním. Literární debaty se z médií přesunuly na sociální sítě nebo do podcastů. V těchto souvislostech sjezd vynikal jako akce, která tu dlouho nebyla.
Nehonorovaní pořadatelé udělali hodně: připomněli, nakolik je důležité fyzické setkávání. Že když se sejdou lidé ze zdánlivě nesmiřitelných pozic, osobně spory urovnají rychleji než na sítích. Že když někdo nastolí vážné téma a je nucen ho pro sebe pojmenovat, vypilovat projev a ten pak přednést na veřejnosti, diskuse se posouvá na vyšší úroveň. Že autoři z více měst a generací, okruhů kolem různých časopisů i kaváren, spisovatelé s kritiky se mohou setkávat také jinde než na prodejním veletrhu Svět knihy nebo při předávání cen Magnesia Litera.
Mělo to smysl, i kdyby to skončilo konstatováním, že literatura je v krizi. Právě v takových se člověk někdy zastaví a zamyslí, zda cosi nezačít dělat jinak. A mělo to smysl tím spíš, pokud knihy nebudou psát jen autoři s kachním žaludkem.
