Speciál: Změna směru

Petr Kořínek Jiří Kropáček Klára Elšíková Jiří Labanc Magdaléna Medková Tereza Šolcová Tomáš Vocelka Petra Stěhulová Tomáš Maca Johana Kofroňová Petr Kořínek, Jiří Kropáček, Klára Elšíková, Jiří Labanc, Magdaléna Medková, Tereza Šolcová, Tomáš Vocelka, Petra Stěhulová, Tomáš Maca, Johana Kofroňová
1. 11. 2024 0:00
Chceš-li rozesmát Boha, řekni mu o svých plánech. Citát Woodyho Allena platí v posledních pěti letech víc než dřív. Světem otřásly pandemie, skutečné i kulturní války, inflace. Dochází k překreslování zvyklostí, geopolitických map a oblastí vlivu.

Chceš-li rozesmát Boha, řekni mu o svých plánech. Citát Woodyho Allena platí v posledních pěti letech víc než dřív. Světem otřásly pandemie, skutečné i kulturní války, inflace. Dochází k překreslování zvyklostí, geopolitických map a oblastí vlivu. Pocit nejistoty ale nedoléhá jen na státy a velké hráče, na individuální úrovni ji vnímá každý, nejisté vyhlídky pak urychlují nutnost nebo přímo touhu po něčem novém. Tuto poptávku vnímáme i v lifestylové rubrice Aktuálně.cz. Čtenáři mají o příběhy lidí, kteří opustili zajeté koleje, značný zájem. Speciál Změna směru jim jde naproti a zaměřuje se na hledání nových cest v oblastech práce, bydlení, vztahů a duševní pohody.

Přestože se i tentokrát snažíme daná témata představit i v širším kontextu v podobě statistik a pohledu odborníků, stojí projekt hlavně na mimořádně osobních příbězích lidí, kteří se o ně s námi rozhodli laskavě podělit. Doufáme, že čtenáře jejich otevřenost inspiruje a třeba jim pomůže zbavit se omylu, o kterém v jednom z našich rozhovorů hovoří psycholog Dalibor Špok. Podle něj není rizikem samotná změna, ale mýtus, že má vše zůstat tak, jak je. „To je nebezpečné pojetí života a taky důvod, proč mnozí lidé od střední dospělosti po stáří končí psychicky strašně špatně. Přestali totiž ‘umět’ udělat změnu.“ Přejeme vám odvahu a příjemné čtení.

Změna práce

Foto: Jaroslav Hora / Aktuálně.cz

Jaroslav Hora: Život je víc než jen čísla. Odešel z korporátu, přežil těžkou nemoc a dělá, co ho těší

Tomáš Vocelka

„Život je změna. A já mám změny rád,“ říká fotograf a majitel cestovní kanceláře Jaroslav Hora. U mnoha lidí by to byla jen hovorová fráze, to pro něj ale neplatí. Byl programátorem, kotelníkem, pracoval v bezpečnostní agentuře, dělal obchodního ředitele a také manažera v nadnárodním korporátu. Zažil vyhoření, zakládání i prudký rozvoj vlastní firmy. A pak také těžkou nemoc s nízkou šancí přežít. Dnes dělá, co ho baví a těší. Má úspěšnou cestovní kancelář zaměřenou na fotografy.

Pětapadesátiletý Jaroslav Hora patří ke generaci, jejíž životy zásadně změnil pád komunistického režimu v roce 1989. Svět, ve kterém vyrůstal, se rozpadl a objevilo se moře do té doby netušených možností.

Ještě před revolucí dokončil gymnázium a chvíli studoval automatizované systémy řízení na Vysoké škole ekonomické. „Po roce jsem se na to vykašlal. Šel jsem tam, abych se naučil programovat, ale z devadesáti procent nás učili ptákoviny. Vytáčely mě dějiny KSČ a mezinárodního dělnického hnutí, stejně tak i ruština,“ říká. Předčasný odchod z vysoké školy tehdy obvykle znamenal jediné: dva roky na vojně.

Když si je odkroutil, nastoupil do Podniku výpočetní techniky a o něco později se stal programátorem v Kovopodniku Nymburk. „Zároveň jsem však pracoval v kotelně, abych si vydělal nějaké peníze, protože programátoři tehdy brali třikrát méně než kotelník. „Občas jsem musel jít zatopit už ve tři ráno, pak jsem v sedm zasednul k počítači a začal programovat skladové hospodářství. A v průběhu dne jsem průběžně odbíhal přikládat,“ vypráví.

Od dispečera u Pinkertonů do křesla obchodního ředitele

Listopad 1989 přinesl obrovské změny. Otevřela se devadesátá léta, kdy „nic nebylo nemožné“, a to v dobrém i špatném smyslu slova. Není potřeba vyjmenovávat všechny pracovní pozice, kterými Jaroslav Hora prošel, ale pracoval také třeba jako dispečer v bezpečnostní agentuře Pinkerton. „Pak přišla přes kamarádku nabídka, ať jdu na výběrové řízení. Hledali obchodního ředitele ve firmě Next, vyrábějící bezpečnostní dveře. „Já z ostrahy půjdu dělat někam obchodního ředitele?“ pochyboval. „Hele, zkus to, jsi dobrý a myslím, že bys to zvládl,“ opáčila kamarádka. Tak šel. A vyhrál výběrové řízení.

Jedna kariéra, jedna rodina, jenom přibývají ta auta v garáži a tak podobně. To je nebezpečné pojetí života a taky důvod, proč mnozí lidé z té střední dospělosti a ještě více potom ve starší dospělosti, ve stáří, končí z hlediska psychiky strašně špatně. Přestali totiž “umět” udělat změnu.”

„Výhodou bylo, že jsem byl zpočátku ředitelem sám sobě. Obchodní oddělení ještě neexistovalo a bylo na mně, abych ho vybudoval,“ vypráví. Postupně dal dohromady celý dobře fungující tým. Po určité době pak dospěl do bodu, kdy si se spolumajiteli přestal rozumět a začal uvažovat o odchodu jinam.

V té době dostal nabídku ucházet se o místo obchodního zástupce v nadnárodní firmě Hilti, která vyrábí nářadí a zařízení pro stavební průmysl. „Z ředitele na obchoďáka to byl trochu sestup, ale nabízeli mi tam hodně zajímavé podmínky a byla to nadnárodní firma,“ vypráví. Místo přijal a nakonec ve společnosti pracoval devět let. Vypracoval se až na pozici regionálního ředitele prodeje.

Pak přišla velká krize ve stavebnictví a obrovský propad se odrážel i ve výsledcích prodejů nářadí pro stavebníky. „Jenže my jsme měli čísla namalovaná jinak, než by odpovídalo realitě na trhu,“ konstatuje Hora. „Přišel za mnou generální ředitel a řekl mi: Jardo, musíte to s obchoďáky dát. Svolal jsem si lidi a říkám: Kluci, na rovinu, buď teď ta čísla tři měsíce po sobě dáme, nebo mám smůlu a budu muset skončit.“

Tým se za něj postavil a s obrovským nasazením dosáhl v podstatě nemožného. Generální ředitel ho pak pozval na golf.

„Tak co, Jardo, vy jste to dali, že?“ ptal se. A Hora mu oznámil, že ve firmě končí.
„Jak končíš?“
„Je mi to líto, ale končím. Mám toho plný zuby a nebaví mě to.“
„A proč jsi nedal výpověď, už když jsem ti řekl, že máš namále?“
„Protože jsem ti chtěl dokázat, že to dáme.“

Jaroslav Hora v době, kdy pracoval ve špičkové manažerské pozici v nadnárodní firmě Hilti.

Foto: Jaroslav Hora

Když podal výpověď, cítil se po dlouhodobém tlaku úplně vyhořelý. Netěšilo ho, jak se ve firmě po změně vrcholového managementu proměnil i přístup. Najednou už tolik nezáleželo na lidech, velkou modlou se místo toho stala „čísla“.

Psal se rok 2005 a Hora se začal poohlížet po něčem jiném. „Protože jsem rád fotografoval a uměl i programovat, založil jsem s kamarádem firmu zaměřenou na tvorbu webů a focení. Z občas i šesticiferné výplaty jsem najednou spadl na deset, patnáct tisíc měsíčně. Ale dělal jsem, co mě bavilo. Po finanční stránce to byl pád na hubu, ale psychicky mi bylo parádně.“

Hora měl něco málo našetřeno, takže si řekl, že rok utáhne a pak se uvidí. Hitem nové firmy byly virtuální 3D prohlídky, byznys nabíral na otáčkách a brzy měli celý tým. Práce prudce přibývalo, tým se zvětšil, dostávali zakázky od velkých a známých firem. Jaroslav Hora přiznává, že tehdy pracoval šestnáct i osmnáct hodin denně.

Pak přišla leukemie

Cítil se unavený, vyhořelý a delší dobu mu nebylo dobře. V roce 2009 odjel s rodinou na dovolenou, aby si odpočinul. Jenže když se vrátili, cítil se ještě hůř. Potíže se stupňovaly.

Nakonec mu lékaři diagnostikovali leukemii. Byly to těžké časy. Léčení, naděje, uzdravení. Pak se nemoc vrátila. A pak ještě jednou. „Později jsem se od mé lékařky dozvěděl, že jsem měl pravděpodobnost přežití kolem dvou až tří procent,“ vzpomíná Hora. Jeho optimistická povaha mu pomáhala věřit, že všechno dobře dopadne.

Protože byl nemocný a spolumajitel táhl firmu sám, rozhodl se mu svůj díl odprodat. K penězům, které získal, si přibral hypotéku a rozhodl se, že začne stavět dům. „Hypotéku jsem si bral v době, kdy mi bylo úplně nejhůř,“ přiznává.

V nemocnicích potkal hodně lidí s podobným osudem. Mnoho z nich se uzdravení nedočkalo. „Po čase už jsem uměl odhadnout, jak to skončí,“ říká. „Samozřejmě nejsem jasnovidec, ale jakmile to člověk vzdá ve své hlavě, vzdá to pak i jeho tělo a je konec,“ konstatuje. Viděl kolem sebe případy, kdy přežili lidé, jako byl on sám. Ti, kteří měli šanci jen pár procent, se uzdravili. Naopak u těch, kteří měli dobré vyhlídky, to skončilo špatně.

Ví, že on sám má velkou výhodu. Spočívá v optimistickém naladění jeho osobnosti. „Nikdy jsem si nepřipustil, že umřu, i když jsem byl srovnaný s tím, že se to může stát. Tělo má obrovskou schopnost se samo uzdravit. Nevěřím na bylinky a šamany, ale v sílu, kterou má člověk v hlavě. A samozřejmě také v lékaře, kteří vám pomáhají.“

Nemoc člověku změní priority

Když se dostal z nejhoršího, založil obchodní firmu a prodával produkty společnosti, kterou předtím s kamarádem založili. „Dělali jsme třeba Street View a Business View pro Google,“ vypráví. Práce bylo hodně, ale netěšila ho. Nemoc mu změnila priority, uvědomil si, že chce dělat opravdu jenom to, co ho baví. A s lidmi, se kterými je mu dobře.

Vždycky rád cestoval, vyrazil proto na Lofoty, aby viděl polární záři, což si vždycky přál. Byl to pro něj úžasný zážitek. A tak se rozhodl, že založí cestovní kancelář, kterou propojí se svou vášní pro fotografování.

Původně neměl velké plány, ale věděl, že bude kolem sebe potřebovat další lidi, protože po dlouhodobé léčbě leukemie musí občas počítat s nějakými zdravotními komplikacemi. Přilákal tak do své nově vzniklé Czech Photo Travel známé české fotografy, aby dělali lektory a průvodce.

„Vybírám si lidi, kteří jsou příjemní a sympatičtí, se kterými se mi dobře spolupracuje,“ říká. Firma už funguje přes pět let a rychle roste. Nyní už je do jejího chodu zapojeno přes třicet lidí. „Teď už to začíná být trochu náročné, v sezoně děláme i šest zájezdů měsíčně,“ říká.

Bez lidí, kteří tě podrží, to nejde

Na otázku, jak se mu daří se se všemi změnami vyrovnávat, odpovídá bez váhání. „Změny mě vlastně baví,“ říká. „Zároveň ale musíte mít kolem sebe blízké lidi, kteří vás podrží, když je zle. Moje žena vždycky věřila, že to zvládnu,“ říká Hora. Ať už šlo o odchod z korporátu, nebo o nemoc.

Jaroslav Hora se naučil, jak obrovskou cenu má zdraví. „Je důležité nezatěžovat hlavu a nedostávat se do velkého stresu, který je spouštěčem různých nemocí,“ říká. Když zpětně hodnotí své životní změny, uznává, že z korporátu se mu podařilo odejít právě včas. Když ale následně začal podnikat a v práci trávil i osmnáct hodin denně, zašlo to podle něj příliš daleko. Věří, že právě tato enormní zátěž přispěla k tomu, že onemocněl.

„Naučil jsem se hodně: Nedělat všechno sám, delegovat práci a dokázat žít s chybami,“ vysvětluje. Ačkoliv ani dnes nemá takový příjem, jaký měl coby manažer v nadnárodním korporátu, netrápí ho to. Stojí mu to za svobodu, kterou má, za možnost pracovat s lidmi, se kterými je mu dobře, a za to, že jeho život se nesmrskne do jediné touhy a motivace: Udělat čísla.

„Dělejte v životě jen to, co vás baví, a s lidmi, kteří vás baví. Pak můžete dosáhnout úspěchu a hlavně být zdraví," doporučuje Jaroslav Hora.

zpět na začátek článku

Foto: Tomáš Škoda / Aktuálně.cz

Nemusím přece dělat nic, co nechci. Od smažených hranolků k práci testerky bankovního softwaru

Jiří Labanc

Cesta k práci, která člověka baví, může být někdy pořádně klikatá. Iva Pozidu by o tom mohla vyprávět. Pracovala třeba v řetězci McDonalds nebo jako úřednice. Momentálně je softwarovou testerkou v bance. “Za našich rodičů platilo, že ve dvaceti nastoupíte do práce a něco po šedesátce jdete do důchodu. Ta doba je ale pryč,“ říká.

S šestatřicetiletou Ivou se setkáváme v brněnské kavárně. Má za sebou řadu pracovních zkušeností z poměrně nesourodých oblastí. Ona sama přiznává, že její okolí tyto přestupy z jednoho zaměstnání do druhého příliš nechápalo. Je přece správné a žádoucí držet se jedné práce a oboru… Podle Ivy Pozidu to však je jenom společenské klišé. “Nemusíme dělat nic, co nechceme,” říká a přidává okřídlené doporučení o vystoupení z komfortní zóny. Co jí takové opuštění pohodlného území přineslo?

Problém byl už ve škole. Nevěděla, co chce dělat

„O budoucí práci jsem v pubertě neměla jasnou představu.“ O výběru střední školy za ni tehdy rozhodli dospělí. “Přihláška na matematický gympl ale nebyla dobrá volba pro holku, které matika nikdy nešla," kroutí dnes hlavou. Přijímačky na gymnázium nezvládla, a tak po prázdninách nastoupila na zdravotnický obor. Jenomže už tehdy věděla, že to opět není ta správná cesta.

Tehdy nebyla výjimkou a ojediněle podobná situace nenastává ani dnes. Z rozsáhlého průzkumu poradenské společnosti Trexima z loňského roku vyplynulo, že s výběrem střední školy a zvoleným oborem není spokojená téměř polovina studentů (48 procent). Vzorek zahrnoval 15 tisíc dotázaných z celkem 224 českých středních škol.

Studium Ivě nedalo moc práce, a tak už od šestnácti let začala pracovat v řetězci rychlého občerstvení McDonald’s. “Z brigády se pak stala práce na plný úvazek na dalších deset let,“ vypráví. Mnohaleté zkušenosti ve fastfoodu pomohly Ivě ke zkušenostem v řízení týmu, prošla si ale také deziluzí. Po nástupu mladších kolegů si tým přestal rozumět a táhnout za jeden provaz. Tvrdí, že odešla v pravý okamžik.

“Vrátila jsem se zpátky do školních lavic,“ popisuje svůj další plán. Na vyšší odborné škole začala studovat obor Veřejně správní činnosti a po jeho dokončení nastoupila na právní oddělení exekutorského úřadu. Práce v monotónním prostředí ji ale moc netěšila. “Potřebuju, aby mě povolání rozvíjelo. Musím si zvedat laťku, co ještě zvládnu, kam až můžu dojít," vysvětluje. Jenže takovou možnost na úřadě neměla.

Úřednice, matka, copywriterka. Co tomu řeknou lidi?

Když bylo jejímu synovi půl roku, začala Iva pracovat v úplně jiném oboru. Jako copywriterka vytvářela marketingové popisy k různým produktům. I na této pozici vydržela zhruba dva roky. Už během toho se ale začala zajímat o informační technologie.

Považoval jsem se tehdy za humanistu a intelektuála, ale zároveň si nějak potřeboval morálně obhájit, že jdu studovat obor, který je kompletně založený na manipulaci lidí," vysvětluje Staffen, kterého dle jeho slov marketing autenticky zajímal. Zároveň se jej však nerozhodl studovat proto, aby se jím mohl v budoucnu živit.

Na Facebooku narazila na příspěvek své kamarádky, která absolvovala vzdělávací kurzy u organizace Czechitas. Ta už roky pomáhá (především) ženám poznat svět IT. Spontánně se tehdy rozhodla zkusit to také a absolvovala několik jednodenních kurzů.

Přestože podobné změny oborů a pracovních pozic jsou v posledních letech stále častější, i ona se obávala, co jejímu hledání “řeknou lidi”. "Ale já přece nemusím dělat vůbec nic, co nechci," říká dnes rozhodně. Starší generace má podle mladé ženy zakořeněnou představu, že svůj pracovní život musí zasvětit jediné práci a v ní být až do důchodu.

"Naši rodiče byli zvyklí mít vše nalajnované. Ve dvaceti nastoupíte do práce a někdy po šedesátce jdete do důchodu. Ta doba je ale pryč," je přesvědčena Iva. "Některým lidem vyhovuje dělat stejnou činnost patnáct let v kuse a já to chápu. Ale není to nic pro mě," vysvětluje.

Zájem o IT jí přinesl novou práci

Dnes je už pět let zaměstnaná v bance Air Bank, kam nejdřív nastoupila pouze na krátkodobou brigádu. Nakonec to však dopadlo podobně jako v řetězci rychlého občerstvení. "Po sotva dvou týdnech za mnou přišla kolegyně, že odchází na mateřskou, a tak jsem ji zastoupila."

Během práce v bance se rozhodla přihlásit na tříměsíční Digitální akademii Czechitas. Byla to pro ni zkouška ohněm. Ne že by za to mohla náročnost kurzu, obtížné bylo hlavně skloubit studium s péčí o dvouleté dítě a plným pracovním úvazkem v bance. Aby toho nebylo málo, kurz Czechitas začal v tu nejméně vhodnou dobu - na začátku covidové pandemie v roce 2020. Iva ho musela absolvovat pouze online.

Odměnou za dokončení akademie se pro Ivu stala nabídka spolupracovníka z vedlejšího oddělení, který si všiml jejího zájmu o IT. Díky ní teď pracuje v oddělení funkčního testování. Sama dodává, že nástup do banky byla spíš náhoda.

Když padne otázka, co bylo pro ni na změnách práce nejtěžší, odpovídá Iva trochu nečekaně. “Nejtěžší bylo stát se matkou. To, co mě naučil syn, mi zatím nedalo žádné zaměstnání. Syn je mi obrovskou školou i zrcadlem. Být matkou je zároveň nejkrásnější i ta nejnáročnější práce,“ konstatuje.

Plán do budoucnosti? Nemám

Po svých zkušenostech věří, že povaha práce bude proměnlivá už vždycky. V posledních dvou letech se hodně mluví o umělé inteligenci, která začíná zasahovat do nejrůznějších oborů lidské činnosti.

"Strašáci říkají, že AI vezme práci lidem v kancelářích. To se ale stane, pokud si ji vzít nechají. S umělou inteligencí se sama snažím pracovat, abych ji byla schopna využít a zapojit ji do toho, co dělám," říká. Flexibilitu ji naučily životní okolnosti a raději si nedělá plány do budoucna. "Neplánuju od chvíle, kdy mi náhle zemřela máma," zamýšlí se dnes. Do životního zvratu fungovala přesně opačně a chtěla vědět, co bude následovat. “V tom okamžiku se všechno zbortilo a zjistila jsem, že donekonečna tak fungovat nemůžu. Snažím se plánovat bezprostředně, nikoliv dlouhodobě. Kdybych měla čistě hypoteticky přijít ze dne na den o práci, půjdu holt jinam. I kdyby šlo o něco nezáživného, je mi to jedno, v prvé řadě jde o zajištění rodiny," míní.

Horší to přece nebude

Zahodit veškeré předsudky, obavy a prostě zkusit změnu je podle Ivy lepší, než si na konci života vyčítat trávení času činností, která člověka nenaplňuje. "Horší to přece nebude. Buď krok uděláme a bude to lepší, nebo povede cesta jinudy. Jde o to, odpoutat se od představy, že 'něco nějak musí být'. Okolí nám bude vždycky předhazovat, že musíme mít vlastní dům, minimálně dvě děti a podobné věci. Nátlak přichází ze všech stran a záleží na tom, jak se s ním popereme. Nemusíme ale dělat nic, co sami nechceme," vrací se ke své mantře.

zpět na začátek článku

Foto: Shutterstock / Aktuálně.cz

Změny pracovního trhu jsou neúprosné. Učit se novému je ale jednodušší, než se zdá. Chce to jen vůli

Jiří Labanc

Podle studií se v následujících letech obmění až čtvrtina všech dnešních povolání. V Česku pak změna práce ohrožuje asi milion pracujících. Do fungování pracovního trhu navíc vstoupil zásadní hráč – generativní umělá inteligence. Expert na nová média vysvětluje, jak se neztratit v budoucím světě technologií. Zásadní roli podle něj bude hrát schopnost se správně ptát. Naučit se to ale vyžaduje vůli.

Jak se do budoucna změní trh práce, si netroufne nikdo odhadnout. Naštěstí existují trendy, které možný – střednědobý – vývoj předpokládají, a do jisté míry se jich lze držet.

Ve zprávě, kterou minulý rok vydalo Světové ekonomické fórum, figurují tři konkrétní oblasti řídící změnu trhu na celém světě – přechod na zelenou ekonomiku, technologie a ekonomické výhledy. Součástí šetření bylo na osm stovek firem, které zaměstnávají přes 11 milionů pracovníků ve 45 celosvětových ekonomikách. Průzkum probíhal od listopadu 2022 do února 2023 a zaobíral se střednědobým horizontem pěti let. Přibližně s takovýmto výhledem bude pracovat i následující text.

Podle výsledků celosvětového reportu se do příštích pěti let obmění 23 procent všech zaměstnání. Z 637 milionů pracovních míst (což je taky číslo, které se odráží v celkovém souboru údajů v této zprávě) očekávají firmy nárůst počtu zaměstnání o 69 milionů a pokles o 83 milionů. Reálně tedy klesne počet pracovních míst o 14 milionů. Velké změny, potažmo obměnu zaměstnanců, respondenti šetření očekávají v dodavatelském řetězci a v odvětvích dopravy a médií, zábavy a sportu. Menší změny se čekají ve zpracovatelském průmyslu a v maloobchodech či velkoobchodech se spotřebním zbožím.

Když se konkrétně podíváme na Evropu, report zmiňuje, že ve druhé polovině roku 2022 byly nejpotřebnějšími profesemi ošetřovatelé, instalatéři, potrubáři, řidiči těžkých nákladních aut a kamionů, vývojáři softwaru, systémoví analytici, svářeči a řezači plamenem, zedníci a podobná řemeslná zaměstnání.

Čeká nás rekvalifikace

Na pokles pracovních pozic – tentokrát už v Česku – upozorňuje i dva roky stará studie Budoucnost českého pracovního trhu od společností Boston Consulting Group a Aspen Institute Central Europe. Výzkum operuje s výhledem až do roku 2030, ale i s dlouhodobějším horizontem (ten souvisí například se stárnutím populace).

Zánik pracovní pozice do následujících let v Česku ohrožuje zhruba milion pracujících osob z celkových asi pěti milionů ekonomicky aktivních lidí. Na 330 tisíc lidí čeká úplná rekvalifikace, protože jejich dosavadní pozice zaniknou. Na druhou stranu ale vznikne více než pět set tisíc nových neobsazených pracovních míst.

Mezi ohrožené pozice patří pomocní pracovníci ve výrobě, dopravě nebo skladování, dále prodavači anebo úředníci v logistice. Mezi výčet se dostali i lékaři, ti jsou ale specifičtí. Zjednodušeně řečeno se díky navýšeným kapacitám absolventů očekává, že do zdravotnictví přijde více lékařů, než bude odcházet, a stabilizuje se tak jejich nynější nedostatek. Navíc je možné, že dojde ke snížení přesčasů a zkvalitnění péče.

Změna kariéry není nic neobvyklého. V Česku pomáhá lidem s kariérní změnou Úřad práce, a to pomocí rekvalifikačních kurzů. Přeškolit se tak můžete na floristu, grafika, tvůrce webu nebo řidiče autobusu. V roce 2023 se klasických nebo volených rekvalifikací zúčastnilo téměř 30 tisíc lidí. Největší skupinou byli absolventi kurzu ČJ pro cizince, řidiči a počítačové rekvalifikace. Mezi proškolenými bylo i pět tisíc vysokoškoláků.

zobrazit vše

Nedostatkovými profesemi budou řemeslníci, kvalifikovaní pracovníci ve stavebnictví, kuchaři, číšníci nebo analytici a softwaroví vývojáři.

Výčtem mnoha proměn bychom mohli pokračovat (ostatně úvodní report Světového ekonomického fóra má téměř 300 stran). Změny ale mohou probíhat i na úrovni jednotlivců. Světový report totiž zmiňuje schopnosti a dovednosti, které jsou na vzestupu. První tři příčky obsadilo analytické myšlení, kreativní myšlení a technologická gramotnost. Z české analýzy zase vyplynulo, že se do roku 2030 zásadně zvýší požadavky na alespoň základní digitální dovednosti pracujících, což lze připodobnit právě k technologické gramotnosti. V současnosti takovou schopnost vyžaduje asi 54 procent pozic, do zmíněného roku to má být 90 procent. Odborníci též zmiňují nutnost rozšiřovat znalosti světových jazyků nebo měkkých dovedností (jako jsou spolehlivost, zodpovědnost a schopnost komunikace).

Pakliže tedy přemýšlíme nad tím, kam ubírat svou pozornost, máme už o něco lepší představu. Jde ale o trend, nikoliv o precizní věštění budoucnosti. Není však překvapující, že jejím hybatelem budou vedle přechodu na zelenou ekonomiku i digitální technologie a hráč, který se dostal do povědomí nejširší veřejnosti před dvěma lety – strojové učení, respektive generativní umělá inteligence.

Co vše ovlivní AI

Umělou inteligenci (AI) si v rámci reportu Světového ekonomického fóra plánuje osvojit 75 procent firem. Polovina z nich míní, že její zavádění povede k nárůstu pracovních míst, 25 procent společností čeká opačný trend. Letošní zpráva Mezinárodního měnového fondu zmiňuje, že v bohatých zemích může dopadnout až na 60 procent pracovních míst. V rámci nízkopříjmových a rozvojových zemí to může být 40 procent, respektive 26 procent pracovních míst.

„Za pár let většině lidí nebude záležet na tom, že komunikují se strojem,“ tvrdí Josef Šlerka.

Foto: Adéla Leinweberová

Podle mediálního analytika Josefa Šlerky, který AI popularizuje a dlouhodobě se věnuje jejímu využití v humanitních vědách, máme tendence přeceňovat krátkodobé dopady a naopak podceňovat ty střednědobé a dlouhodobé. V horizontu několika let podle něj uvidíme změny, které se budou týkat spíše nízkoplacených pozic.

Ohroženi umělou inteligencí budou podle Šlerky i zaměstnanci call center, úředníci a pracovníci technické podpory.

Z dlouhodobého hlediska AI zasáhne třeba marketéry, právníky i učitele. Naopak některým povoláním – třeba technickým oborům – může AI pomoci zvýšit výkon. I to má ale svá úskalí, protože zatímco mladší a méně zkušení pracovníci mohou díky AI zefektivnit svou práci, starší pracovníci mohou marně držet krok. Dopad ale může být i opačný a umělá inteligence může mladým zaměstnancům znesnadnit budování kariéry.

Ač by se mohlo zdát, že AI vezme v první vlně práci překladatelům, Šlerka podotýká, že tomu tak být nemusí. „Strojový překlad jim naopak umožní věnovat se jazykovým specialitám,“ myslí si vysokoškolský pedagog, který ještě donedávna na Karlově univerzitě v Praze vedl obor Studia nových médií.

Trochu božskosti a vlastní dril

Co z toho prozatím vyplývá? Stojíme na rozcestí – buďto se naučíme pracovat s AI (a obecně s digitálními technologiemi), anebo začneme pracovat rukama. K tomu, jak moc se AI podepíše na naší práci, můžeme využít i jednoduchou úměrnost: čím více pracujete u počítače, tím pravděpodobnější je, že vaši práci silně zasáhne (ne-li nahradí) stroj.

Snažím se plánovat bezprostředně, nikoliv dlouhodobě. Kdybych měla čistě hypoteticky přijít ze dne na den o práci, půjdu holt jinam. I kdyby šlo o něco nezáživného, je mi to jedno, v prvé řadě jde o zajištění rodiny."

Rozhodneme-li se tedy pro první možnost, rada, jak začít, je podle Šlerky prostá. Stačí si na YouTube pustit vzdělávací videa o daném tématu. Mediální analytik zároveň podotýká, že nejdůležitější dovedností v budoucnu nebude technologická gramotnost ani kreativní či analytické myšlení, které zmiňuje report výše. Před výčet dovedností by zařadil verbální schopnost se správně vyjadřovat.

„Budeme-li se bavit o generativní AI ve smyslu ChatGPT a podobných nástrojů, můžeme práci s nimi přirovnat k programování. Akorát při tom nepoužíváme speciální programovací jazyk, ale běžnou češtinu nebo angličtinu. Princip ale zůstává stejný. Jak věci pojmenujeme, tak je konkrétní nástroj vykoná,“ míní.

Novinky v oblasti AI přicházejí každým týdnem a není v našich silách se dokonale naučit s každým nástrojem pracovat. Reálnější však je pochopit, jak AI funguje a k čemu nám může v běžném i pracovním životě pomoci.

Budoucnosti práce se věnovala i jedna z epizod podcastu Beyond AI z dílny technologického magazínu WIRED. Vedle zástupce předního japonského výrobce robotů Tadahiro Kawady nastínil svůj pohled i odborník na technologickou transformaci Yuri van Geest. Veškerou rutinní práci podle něj automatizuje AI. „Nicméně věřím, že se díky tomu objeví i nová pracovní místa. Ceněná bude emoční a duševní inteligence, protože nástroje AI nebudou schopny napodobovat třeba lidskou péči a dotek se stejnou autenticitou,“ tvrdí Geest s tím, že se posuneme od ekonomiky rukou k ekonomice srdcí, mozků a duševna.

Josef Šlerka ale namítá, že to vše AI zvládne za nás. Ne hned, v budoucích letech však ano. „Za pár let většině lidí nebude záležet na tom, že komunikují se strojem,“ tvrdí.

Kdo nic nezkouší a neselhává při tom, nevytvoří nic nového.

Foto: Shutterstock

Přesto se ještě vraťme k perspektivě původních dovedností na vzestupu. Technologickou gramotnost nepřekvapivě buduje práce s technologiemi. Naučit se analytickému a kreativnímu myšlení zároveň ale podle Josefa Šlerky dovede skutečně málokdo. „Dobří analytici jsou schopni problémy logicky rozebrat na součástky a rozhodovat se na základě dat. Kreativní lidé se velmi často rozhodují na základě intuice. Většinou platí, že analytici nejsou dobrými kreativci. Podotýkám, že většinou,“ říká Šlerka.

Obojí jde ale podle něj cvičit čtením a psaním. Chce to ale tvrdou disciplínu. „Věci se musíte snažit pochopit a zároveň se pokoušet něco dělat. Jedno se neobejde bez druhého. Například kreativita je spojena se špetkou čehosi ‚božského‘. Ale hlavní komponentou je vlastní drilování. Pokud nic nezkoušíte a neselháváte, nikdy nebudete kreativní,“ dodává.

zpět na začátek článku

Změna místa

Foto: Jakub Plíhal | Aktuálně.cz

Báli se, aby je za útěk z města děti neproklínaly. Jako amišové ale nežijeme, říkají

Tomáš Maca

Smog, ucpaná doprava, stres a davy lidí. Leckterého městského člověka někdy napadne, jestli má tohle všechno zapotřebí a není čas zmizet na venkov, kde konečně najde klid. Ne každý pro to ale najde odvahu. Manželé Lukáš a Tereza Pumprovi se po letech v Plzni ke stěhování skutečně rozhoupali. Koupili a zrekonstruovali starou chalupu, kde teď spokojeně žijí se třemi dětmi, dvěma psy a devíti ovcemi.

Z rybníčku na návsi obce Železný Újezd se ozývá hlasité kvákání žab. Hned vedle stojí bezmála 180 let starý dům, k jehož brance právě přibíhá dvojice psů. „Neskákejte,“ uklidňuje přátelské chlupáče čtyřiačtyřicetiletý Lukáš Pumpr a vede hosty z Prahy ke stavení. Tam už je vítají taky jeho o pět let mladší žena Tereza a tři děti – osmiletý Kilián, pětiletá Josefína a nejmladší Vilém. Za citlivě zrekonstruovanou chalupou se otevírá rozlehlá zahrada s výhledem do otevřené krajiny Brdské vrchoviny. „Bohužel se mi zrovna pokazila sekačka,“ omlouvá se Lukáš za přerostlou trávu.

Na zadní část pozemku si ovšem rodina pořídila zdatné pomocníky, pase se tam devět ovcí. Některé před ostrými paprsky červnového poledního slunce hledají úkryt pod velkoryse vybavenou maringotkou, kterou manželé Pumprovi začali před časem nabízet k ubytování. „Měli jsme i slepice s kohoutem, jenomže nám je nedávno zahubila liška,“ posteskne si Lukáš, zatímco připravuje dřevo, aby roztopil gril. Stačí chvíli sedět u ohně a pozorovat, jak Kilián leze po stromě nebo jak se Vilém sápe po dalších a dalších kouscích zeleniny, aby návštěvníci pochopili, proč se tu Pumprovi usadili.

Oba manželé vyrůstali ve městě. Tereza je z Plzně, Lukáš pochází z Jindřichova Hradce a během studií bydlel v Brně i v Praze. Seznámili se před třinácti lety právě v Plzni, kde si Tereza později otevřela malou kavárnu, jednu z prvních ve městě s výběrovými zrny, a Lukáš tam měl jako grafický designér vlastní studio. „V dětství jsme sice oba trávili hodně času na chalupě, ale jinak jsme založením spíš městští lidé. Rádi jsme si užívali místních kaváren, barů nebo klubů. Všech těchhle benefitů navíc v Plzni za poslední roky výrazně přibylo, takže bylo kam chodit,“ vrací se Tereza do rodného města.

Připouští, že než se jim narodil první syn, o stěhování na venkov neuvažovali. „Ačkoli jsme měli krásný byt přímo v centru, u Chodského náměstí, s příchodem rodičovství se nám perspektiva úplně otočila. V městském prostředí, které pro nás do té doby bylo naprosto vyhovující, jsme najednou začali vnímat spíš všechna možná rizika. Veškerá doprava je v Plzni stažená dovnitř, takže se musíte neustále vyhýbat autům. Na relativně malé město je tam hrozný hluk a špatný vzduch. Taky se tam motají divní lidé. V Plzni je totiž spousta ubytoven, které nejsou nijak zvlášť korigované. Jednu jsme měli hned vedle baráku, obden tam blikaly policejní majáčky. Proto jsme postupně dospěli k závěru, že je načase vypadnout,“ vyjmenovává Lukáš nevýhody života ve městě.

V roce 2016 tak začali pátrat po chalupě, kam by z Plzně alespoň o víkendech mohli uniknout. Líbila se jim zvlněná krajina na jih od města plná neokázalých, ale přívětivých vesnic, a tak hledali volnou nemovitost právě mezi nimi. „Kraj poblíž CHKO Brdy nás zaujal i proto, že místní nadmořská výška ani jílovitá půda nesvědčí extenzivnímu zemědělství. Namísto polí tady máte spíš pastviny, louky a lesy,“ pochvaluje si Tereza. Najít vysněnou chalupu v původním stavu s velkým pozemkem však trvalo déle, než si představovali. Na inzeráty, které vylepovali na obecních nástěnkách, nikdo nereagoval. Když přes web s realitami konečně našli dům, který by jim vyhovoval, vyfoukl jim ho jiný zájemce.

Obrácené chalupářství jim nedávalo smysl

Zadařilo se jim až po roce. Tehdy už věděli, že není radno dlouho váhat, a tak makléřce hned po prohlídce řekli, že nabídku berou. Před nimi v chalupě šestnáct let nikdo nežil, naposledy ji obývala seniorka, která pak zemřela, a její dědicové chalupu nevyužívali. „Po babičce tu zůstala spousta harampádí, které jsme museli vyklidit – od zubních kartáčků až po bačkory. Dům je sedmadvacet metrů dlouhá nudle, ale jedinou obytnou místností původně byla světnice s umyvadlem a postelí, která vedla směrem do vesnice. V místech dnešní předsíně byla kuchyňka s gaučem a tam, kde máme koupelnu, byly dvě komory. K původní chaloupce pak někdejší majitelé přistavěli ještě kamenný chlívek a cihlovou stodolu,“ přibližuje Lukáš.

Nerada bych, aby to znělo jako ezoblábol, ale člověk je nějak víc v sobě. Praha kvůli inflaci vjemů neumožňuje jen se tak zastavit a vnímat sám sebe. Na venkově to jde vlastně samo."

Zpočátku zamýšleli opravit jen střechu a jinak stavení nechat v původním stavu. Brzy ale zjistili, že se jim po víkendech na venkově nechce do města znovu vracet, a rozhodli se do Železného Újezdu přesunout natrvalo, což už pochopitelně vyžadovalo větší stavební zásahy. Děti přitom byly jak hlavní motivací, tak největším zdrojem pochybností. „Vilda tehdy ještě nebyl na světě, Josefínce byly dva a Kilimu pět, takže už měl v Plzni nějaké kamarády. Měli jsme obavu, jestli nás děti jednou nebudou proklínat, že jsme jim zničili život. Stěhování totiž byl svým způsobem nevratný krok. Abychom dům mohli zrekonstruovat, museli jsme náš plzeňský byt prodat. Jinak nám s financováním hodně pomohli moji rodiče,“ přiznává Lukáš.

Nedostatek pracovních příležitostí, který může řadu lidí od života na venkově odrazovat, Pumprovy na druhou stranu netrápil. „Specializuju se na budování značek a vizuální identity pro firmy i instituce. Navíc pracuju sám na sebe, takže při tvorbě grafiky nemusím nutně sedět ve studiu v Plzni. To zvládnu z domova. Stačí mi, když se jednou týdně sejdu s kolegou, a pokud je třeba, jezdím na schůzky za klienty. Představa, že ráno odjedu do práce a večer se sem vrátím, mi nedává smysl. Předně kvůli dětem, protože chci trávit co nejvíc času s nimi, dokud jsou malé. A taky proto, že se musím část pracovního dne starat o dům a zahradu, jinak bych o víkendu nedělal nic jiného. Tohle obrácené české chalupářství, kdy bydlíte na vesnici, ale pracujete ve městě, mi není zrovna sympatické,“ říká Lukáš.

Bourat starou chalupu jim přišlo barbarské

Do rekonstrukce se Pumprovi pustili v roce 2019. Od architektky si přitom nechali připravit jen základní nástin, aby se řemeslníci měli čeho chytit, a řadu detailů řešili až za běhu. Práci svěřili zčásti zedníkům z Ukrajiny a zčásti svým kamarádům. Jeden z nich na celý proces coby stavbyvedoucí odborně dohlížel. „Rekonstrukce takhle starého baráku je snad nejtěžší disciplína. Sebelepší plán vezme rychle za své. Stav jednotlivých částí se totiž odhaluje až postupně a nakonec stejně musíte improvizovat. Spousta chytráků nám proto říkala, že jsme měli chalupu radši zbourat a postavit novou. To nám ale přišlo jako barbarství. Proč radši nevyužít dům, který už stojí? Taky jsme byli naivní a mysleli jsme si, že tím ušetříme,“ vzpomíná Lukáš.

Zásadní bylo úzký, podlouhlý prostor otevřít a rozšířit obytné místnosti o někdejší chlév. Bylo tak nutné probourat dělicí stěnu a následně vyčistit a omítnout kamenné zdi, mezi nimiž byla dlouhé roky ustájená hospodářská zvířata. „Nechtěli jsme, aby jednotlivé pokoje působily jako kupéčka ve vlaku. Proto mezi obývákem, kuchyní a předsíní nemáme žádné dveře. Taky jsme se shodli, že by sem mělo jít co nejvíc světlo. Namísto původních malých okýnek jsme si tak nechali udělat široká okna s výhledem na horizont. V neposlední řadě jsme úplně otočili dispozici domu. Zatímco původně směřoval do vesnice, aby mohli obyvatelé komunikovat se sousedy, nám šlo o pravý opak. Když už jsme šli do klidu, tak ať nás nic neruší. Část domu, ve které trávíme většinu dne, je proto orientovaná do zahrady,“ popisuje Lukáš.

Stěhování z velkých měst

Postupem let se kvůli vysokým cenám nemovitostí, ale i touze po jiném životním stylu lidé častěji stěhují z velkých měst. Nejsilnější je tento trend v Praze. V roce 2023 se z hlavního města odstěhovalo 27 601 lidí, nejčastěji do Brna, Kladna a Plzně nebo Říčan.

Aby si dodal odvahy, založil v době stěhování společně s fotografem Petrem Polákem blog Naokraj, na němž přináší příběhy lidí, kteří odchod z města na venkov zvládli. „Většinu našich respondentů na venkov dovedly právě děti. Někteří zároveň toužili po soběstačném životě a některým chyběla možnost něco dělat rukama, ať už pěstovat plodiny, nebo pracovat v dílně. Spousta z nich se podobně jako já živí kancelářskou profesí, sedí u počítače a ťukají do klávesnice. Scházela jim fyzická činnost, což jsem cítil i já, a to nejsem žádný kutil,“ shrnuje Lukáš důvody, které dnes mladé páry ženou „na okraj“. Úspěšný blog mimochodem se spoluautorem přetavili i v knihu, která vychází na podzim u nakladatelství Labyrint.

Staré přátele neztratili a našli si i nové

Rekonstrukce chalupy nakonec zabrala dva roky, do Železného Újezdu se Pumprovi stěhovali v květnu roku 2021. Dětem prý město zatím nechybí. „Asi jsme je od něj stihli včas odtrhnout, ještě než si k němu vytvořili vazbu. Otázkou je, jak se jim tu bude líbit v pubertě, až budou chtít trávit víc času s kamarády,“ uvažuje Lukáš. Nejstarší Kilián v současnosti dojíždí do montessori školy vzdálené necelých patnáct kilometrů, Josefína brzy půjde do první třídy a Tereza je na mateřské s nejmladším Vilémem. „Když se potřebujeme s někým vidět, dojedeme si za půl hodiny do Plzně za mými kamarádkami a jejich dětmi. Zároveň jsme si našli známé mezi rodiči Kiliho spolužáků ze školy,“ vyzdvihuje Tereza.

Nedostatek společenského života nepociťuje ani Lukáš. Pravidelně se potkává s kamarády, kteří si postavili domy v dalších okolních vesnicích, a jednou za tři týdny si zajde do hospody mezi místní. „S pár sousedy jsme se spřátelili trochu víc, často jsou to lidé, kteří sem taky přišli odněkud z města. Holt máme podobné založení, to je přirozené. Kousek pod námi třeba bydlí s rodinou vystudovaný malíř, který učí na umělecké škole v Plzni. Obraz, který máme v předsíni, je od něj,“ upozorňuje Lukáš. „Jak jsme z města, udržujeme si přirozený odstup. Každé vesnické akce se neúčastníme, asi i proto, že jim neholdují ani naše děti. Člověk je ale z podstaty sociální bytost,“ doplňuje Tereza. „Nežijeme jako amišové,“ usmívá se Lukáš.

Pumprovi navíc mají další plány. Za poslední peníze, které jim zbyly z prodeje bytu, koupili chatu na nedalekém kopci. „V uplynulých dvou letech jsme ji předělali a od června jsme ji začali pozvolna pronajímat. Chtěli bychom, aby sloužila i jako meditační místo, kde se lidé budou moci vnitřně usebrat. Ve stodole by se nám zase líbila dílna, kde by Tereza mohla vést výtvarné a keramické kurzy,“ prozrazuje Lukáš. „Zatím si s dětmi děláme výtvarku doma a od Lukáše jsem dostala k narozeninám keramický kruh. Ačkoli jsem výtvarné umění nestudovala, vždycky jsem se mu věnovala a ráda bych se k němu vrátila,“ dodává Tereza.

zpět na začátek článku

Foto: Tereza Šolcová | Aktuálně.cz

Na venkově jsme potkali spoustu šamanů z Prahy. Nakonec jsme se do města vrátili

Petr Kořínek

Splnili si typickou touhu mnoha městských snivců. Krátce před pandemií se odstěhovali z Prahy na venkov, k druhému dítěti přibylo třetí a k třetímu čtvrté. Po více než pěti letech se ale z lůna přírody vrátili zpátky do města. „Bylo to fajn, ale stačilo,“ shodují se Anna a Petr Hauzírkovi. Příběh mladého páru je pozoruhodnou zprávou pro všechny aspirující útěkáře z města na vesnici. Některé okolnosti si totiž člověk neuvědomí, dokud je nezažije.

Chlapeček na Annině klíně by se mohl směle ucházet o titul nejroztomilejšího dítěte na světě. Teprve roční blonďák se na návštěvu, která přišla do rozlehlého holešovického bytu zpovídat jeho rodiče, rozverně usmívá, a když se na redaktora s fotografkou dost vynadívá, spustí se z mámina náručí na zem a jde zkoušet odolnost parket, po nichž jezdí dřevěným autíčkem. K mámě se také občas přitočí sedmiletá Lotka a čtyřletá Jenovéfa a mezi dosud nevybalenými krabicemi od banánů se občas zjeví také nejstarší, jedenáctiletá Elsa.

Brácha Isak bude nejspíš Pražák. Ještě před několika týdny přitom bydlel v Hlásné Třebani. Do obce na levém břehu Berounky jeho rodinu před pěti lety přivedla náhoda. Anna s Petrem si coby klasičtí lufťáci od kamarádky půjčili chalupu v nedalekých Řevnicích. Jen na pár dní. Anna tam začala trávit čas i bez manžela, který coby dramaturg a scenárista odjížděl vyvíjet seriály do České televize, a s uspokojením pozorovala, jak si na písku před domem hrají její (zatím dvě) děti. „Říkala jsem si: Jo, tak to si dovedu představit,“ vzpomíná dnes osmatřicetiletá žena. Myšlenku nechávala ještě pár měsíců uzrát. Původně doufala, že dodělá diplomovou práci na DAMU, kde studovala divadelní produkci, vzápětí ale vyšlo najevo, že čeká třetí dceru.

„Z té představy jsem se úplně orosila, neuměla jsem si představit, jak to s nimi v Praze zvládnu,“ vzpomíná matka, které její mimořádně živé děti pravidelně „vbíhaly do silnice“ a v kavárně o sobě dávaly vědět tak hlasitě, až je nerudný majitel vykázal. „Strašně mě to ponížilo.“ Opustit jejich dejvický byt ale rodinu nepřiměly jen negativní okolnosti spojené s životem v rušné metropoli. Anna za sebou chtěla nechat městskou anonymitu a žít v bližším kontaktu se sousedy. Kromě komunity ji lákala představa větší pohody a dětí, které si pokojně hrají na zahradě, zatímco si čte knížku. „To se mi nikdy nakonec nesplnilo,“ vzpomíná dnes s pobaveným nadhledem.

Petra zase motivovala příroda. S rodiči v dětství často jezdil na venkov, a když vyrůstal, bydlel jen kousek od přírodního parku Šárka. „Myslím, že mi taky hodně chyběl dojem nějakého ročního cyklu. V Praze jsme sice zvyklí vzít si šálu a kulicha, ale jinak se ty dny tváří, jako by bylo jedno, jestli je červen, nebo leden,“ uvažuje Petr. „Scházel mi pocit, že když je mi zima, vyjdu ven, vezmu špalek a rozdělám oheň.“

Byli jsme vyzívaní

Právě do Hlásné Třebaně je přilákala pověst obce, v níž spolu v přiměřeném souladu žijí místní lidé a městští expati. „Je tam jedna z nejfunkčnějších komunit v Česku,“ říká Petr. Když si ujasnili důvody, na konci června 2019 se vzdali bytu v Dejvicích a přestěhovali se do domu se zahradou. „Myslím, že to bylo za pět minut dvanáct, tehdy tam byly už poslední domy a dnes se tam kvůli poptávce bydlení velmi špatně shání. A pokud je nějaké k mání, je šíleně drahé,“ vysvětluje Anna.

Většinu našich respondentů na venkov dovedly právě děti. Někteří zároveň toužili po soběstačném životě a některým chyběla možnost něco dělat rukama. Spousta z nich se podobně jako já živí kancelářskou profesí, sedí u počítače a ťukají do klávesnice. Scházela jim fyzická činnost, což jsem cítil i já, a to nejsem žádný kutil," shrnuje Lukáš důvody, které dnes mladé páry ženou “na okraj".

Vzhledem k faktu, že v březnu následujícího roku začaly pandemické lockdowny, mohli si Hauzírkovi gratulovat dvakrát. Své tehdejší podmínky hodnotí v kontextu okolností jako naprostou idylu. „Dům je velký a jsou v něm dva byty. V jednom z nich s námi tehdy bydlel kamarád s rodinou. Nikam se sice nesmělo, ale my žili pohromadě, takže jsme byli úplně vyzívaní,“ ohlíží se Hauzírkovi za začátkem dvacátých let třetího tisíciletí.

Rozhodnutí opustit Prahu zprvu jejich očekávání naplnilo. „První měsíce jsem si hrozně cenil vizuálního klidu,“ reflektuje čerstvou zkušenost muž, který se do metropole často vracel za prací a tam ho iritoval její neustálý pohyb. „V Hlásné Třebani je ale krajina stabilní. To mě uzemňovalo.“ Stejné slovo používá i jeho manželka. „Nerada bych, aby to znělo jako ezoblábol, ale člověk je nějak víc v sobě. Praha kvůli inflaci vjemů neumožňuje jen se tak zastavit a vnímat sám sebe. Na venkově to jde vlastně samo.“ Její o dva roky starší partner dodává, že díky starosti o dům a zahradu se musel naučit sám leccos opravit a zařídit fungování domácnosti způsobem, s nímž se coby městský zhýčkanec nikdy nesetkal. „Což mi přišlo fajn. Umím se teď o sebe víc postarat a jsem díky tomu sebevědomější.“

Když připočteme naplněnou představu o návštěvách přátel, skvělých sousedech, setkávání podobně smýšlejících lidí a zázemí v komunitní škole, vyvstává otázka, proč se tedy rozhovor odehrává v kuchyni pražského bytu kousek od Strossmayerova náměstí, a ne Hlásné Třebani.

Nejsem „jen” matka

Petr si nejdřív užíval pocit, že mu patří kus země, oblíbil si klid, o nedalekém lese hovoří jako o přírodní kanceláři, kde se mu dobře přemýšlelo o jeho televizních projektech. Později to byl ale právě on, kdo začal o návratu do města mluvit jako první. K rozhodnutí vedlo několik důvodů, jedním z nich byl rozdíl v míře odstřižení od dřívějšího způsobu života. Petr se s městem vlastně nikdy nemusel rozloučit stoprocentně, do Prahy pracovně jezdil a udržoval si dřívější kontakty, mezi městem a venkovem přecházel. Anna zažívala trochu jinou realitu. „Zatímco jsem si chodil po lese, byla doma sama…“

Pocit zelené vdovy umocnil fakt, že po svých se dá od domu dojít maximálně k Berounce, vše ostatní, obchod, škola, přátelé a i zmíněný les byly v dosahu výlučně autem. Své děti navíc Anna vzdělává vlastními silami, a i když má řidičský průkaz, mezi třemi a později čtyřmi potomky, se vždy našel jeden, který nesnesl jízdu v sedačce a potřeboval utišit. Bez manžela za volantem tak začala být mimořádně odříznutá od okolí.

Jak děti rostly, výhody bydlení v domě se zahradou postupně překryla kromě pocitu odloučení ještě jedna emoce. Anna se přestala cítit dobře v úloze, kterou si jako matka čtyř dětí sice dobrovolně vybrala, ale nikdy ji nepokládala za roli, která ji definuje. Nejenže vystudovala divadelní produkci, ještě než se plně oddala rodině, byla dramaturgyní dejvické divadelní kavárny Potrvá, podnik pomáhala řídit a také vystupovala v uváděných hrách jako herečka. Její bezprostřední okolí ji teď vnímalo - byť bez zlého úmyslu - hlavně jako matku, která peče vynikající domácí chleba. „Lidi mi dokonce říkali, že prostě musím péct profesionálně!“ vzpomíná na kompliment, jenž jí ale nelichotil. „Byla jsem kuchařka, uklízečka - a matka. Jenže já nejsem jenom matka!“ Zatímco pro vnější svět vypadala spokojeně, sama svoji situaci shrnuje jako jistý druh neviditelnosti. Petr to vše vnímal - a pak přišla v pořadí druhá „avantýra“ s půjčeným bydlením.

Stěhování do velkých měst

Lidé se vždy stěhovali do velkých měst. Ať už kvůli pracovním příležitostem, kulturnímu vyžití nebo studiu. Funguje to ale i opačně, lidé velká města také poměrně často opouštějí zase pryč. Důvodem jsou mimo jiné vysoké ceny nemovitostí. Výjimkou byl rok 2023, kdy se do Prahy přistěhovalo nejvíc lidí za posledních 15 let, 27 848 osob.

„Když se loni v létě narodil Isak, naše porodní asistentka nám půjčila byt v Praze. Na konci šestinedělí jsme si udělali týdenní dovolenou. To byl zážitek, co?“ říká Anna a obrací se k Petrovi. „Začali jsme si ten byt půjčovat pravidelně,“ vysvětluje její manžel, kterého výlety do metropole přiměly o návratu uvažovat. Nerozhodli se hned, pobyty ale viditelně svědčily dětem i Anně. Ve městě znovuobjevila radost z „volného pohybu“, léta kulturního hladovění si horlivě vynahrazovala návštěvami galerií a muzeí. Když dostala chuť na dobrou kávu, prostě si na ni zašla, aniž by musela sbalit celý rodinný ansámbl do auta. „Cítila jsem se skvěle, protože mě Petr nikam nemusel vozit. Vyrazila jsem si se čtyřmi dětmi na festival Letní Letná, nebylo to snadné, ale všechno jsem to zvládla,“ říká dnes s neskrývanou hrdostí. „Byla jsem mezi lidmi a cítila jsem se zase jako člověk.“

Vracíme se

Nadšení tak rodinu přivedlo znovu do Prahy, byť si dům v Hlásné Třebani nechala a teď jej pronajímá. Když se dnes mladí rodiče za návratem ohlížejí, shodují se, že město nabízí mnohem více příležitostí k rozvíjení vzdělání jejich čtyř dětí. Otec rodiny si to uvědomil, když se nejstarší Elsa vypravila na typografický workshop na pražskou Umprum. „Byl jsem hrozně pyšný. Došlo mi, že v dřívějším domově mohly jen sedět na návsi a rýpat se klackem v zemi…“

„Když jsou malí, tolik to nevadí, ale v jedenácti už chceš, aby dělaly i něco jiného,“ doplňuje svého muže Anna a upozorňuje, že kombinovat potřeby dětí, mezi nimiž leží i desetiletý věkový rozdíl, metropole umožňuje přece jen lépe. Přesto volbu odstěhovat se na venkov a zase zpět nevnímají jako chybu. „Myslím, že tehdy to bylo namístě, ale prostě se to vyčerpalo a teď je správně, že jsme tady, což vyhovuje našim potřebám,“ přemýšlí Petr. „Může to trvat tři roky, pět let, nevím…“

Aspirantům na změnu domova, jedním či druhým směrem, Hauzírkovi doporučují nechat si, pokud jim to možnosti dovolí, volnou cestu zpátky. Do budoucna uvažují o víkendové maringotce. „Možná nakonec skončíme jako typičtí Pražáci, kteří jezdí někam na chatu,“ říká Petr Hauzírek. Připravené otázce, jestli ho coby scenáristu vlastní příběh neinspiroval, předejde jeho žena, když hovoří o svých budoucích ambicích: „Uvažuju, že bych o tom napsala sitcom.“ Vedle místních totiž obec přitahuje spoustu ezotericky zaměřených lidí, kteří s nimi vytvářejí zajímavý kontrast. „Je tam spousta ,šamanů z Prahy´,“ konstatuje trefně Petr. Někdy svým postojem k životu uváděli oba rodiče do úsměvných rozpaků. „Když jsme pronajímali náš dům, měli jsme na prohlídce rodinu, která nám řekla, že si musí nabídku takzvaně nacítit. No a pak nám paní zavolala, že si to nacítila o pět tisíc míň…“

zpět na začátek článku

Foto: Aktuálně.cz

Byli všudezdejší, pak digitální nomádi zaparkovali dodávku a usadili se. Čekají rodinu

Petra Stěhulová

Se svou “garsonkou na čtyřech kolech” projeli Bára a Martin kus Evropy. Stačila miniaturní kuchyňka, pár skříněk a postel jen tak tak pro dva, později ještě přibyl surf připevněný na strop. Vnitřní stěna dodávky, kterou pojmenovali Henry, se postupně plnila fotkami, plakáty a místo zbylo i na černou lihovkou dopisovaný seznam míst, která společně navštívili. Ještě pár jich přibude, ale pak si modrý ford bude muset odvyknout dlouhým cestám a přijde velká změna. Nomádi totiž čekají rodinu.

Bára právě dokončila svou poslední hodinu online výuky němčiny a zaklapla počítač. Dneska “kancl” v modré dodávce získala ona. Martin šel pracovat do kavárny. Na dálku pomáhá firmám s analýzou dat a měl několik důležitých videohovorů. Skončil ale dřív než jeho přítelkyně, a tak si šel zasurfovat. Bára by bývala ráda šla s ním, ale už nemůže - je těhotná. Jde se tedy jen podívat, jak vlny sjíždí kluci.

Bára, šestatřicetiletá Češka, a Martin, čtyřiatřicetiletý Slovák, jsou párek digitálních nomádů. On pomáhá firmám s analýzou dat, ona učí online jazyky a spravuje sociální sítě. Seznámili se před šesti lety. Od té doby spolu procestovali Kanárské ostrovy, část Evropy a jihovýchodní Asie. Později si pořídili dodávku, která se na několik let stala jejich domovem na čtyřech kolech. Teď ale přišlo na řadu založení rodiny. Změna, která je táhne na jedno místo.

Teď v druhé polovině dubna jsou v Sidi Ifni, malém městečku na jihu Maroka, které si oblíbili a našli si tam přátele ze slovenského surfhousu Salaš. Martin, původem ze Žiliny, tam tak nemá jen kamarády surfaře, ale i své krajany. Všichni - Martina nevyjímaje - jsou štíhlí, s vlasy vyšisovanými od slunce a téměř vždy s dobrou náladou, typický “dress code” surfařů. Pohodová atmosféra a dobré vlny jsou důvodem, proč se do Maroka všichni tak rádi vrací.

Bára si sedá do písku, který v pozdním odpoledni ještě příjemně hřeje. Teprve jí dochází, že je to na nějakou dobu jejich poslední větší cesta. Miminko se má narodit za několik měsíců, na konci srpna. S tím, jak jí v břiše roste, narůstá v ní i pocit zodpovědnosti. Uvědomuje si, že už na světě nebude mít zodpovědnost jen sama za sebe.

Poslední velká cesta

Než se pár vydal na poslední měsíční cestu z Maroka přes Portugalsko a Španělsko a domů, absolvoval v Praze společně druhý trimestrální screening. Dopadl dobře, a tak spolu vyrazili za jejich Henrym, který na ně čekal zaparkovaný před Salaší, kde pobyli dva týdny, a pak se vydali na cestu na sever.

“Zdravím z Rabatu, včera jsme byli v Casablance. Doděláme nějakou práci a půjdeme se podívat do medíny. Casablanca je úplně jiné Maroko než v okolí Sidi Ifni. Je to přece jenom odtud 700 kilometrů. Pořád se posouváme,” posílá Bára zprávu poslední dubnový den.

Těhotenské nevolnosti v prvním trimestru ji moc nepotrápily, teď už ale začíná jiný stav pociťovat. “Břicho se mi zvětšuje a jsem nějaká vyšťavená. V pátek odpoledne pojedeme lodí do španělského Algecirasu,“ líčí nastávající matka situaci a plány během procházení se marockými ulicemi a sem tam prohodí k místním prodejcům větu: “no, šukran”, tedy “ne, děkuji”, pak pokračuje: “Už jsem koupila rohožku a dva lustry z trávy. Pověsila jsem je v autě na strop,” říká Bára a doufá, že po návratu najdou byt, který by mohly nové dekorace zdobit.

Celou dobu jejich vztahu tak trochu visela ve vzduchu otázka, kde by se vlastně měli usadit. Vždycky byli přes léto v Čechách nebo u Martinovy rodiny na Slovensku a s podzimem odjížděli na cesty. Vraceli se na Vánoce a část ledna k rodičům a pak zase rychle do tepla. Oba mají nejvíc přátel v Praze. Ona v ní studovala, on pár let pracoval. Usadí se tedy prozatím tam a koupí si vlastní byt.

Rostoucí život

Zhruba o týden později se hlásí z portugalského městečka Sagres. “Moc doporučuju - na jaře to tu je fakt nádherný… Kluci choděj surfovat,” říká Bára. V Portugalsku se potkali se skupinkou známých z Maroka a zakončují tam letošní cestovatelskou sezonu.

Později dojedou až na sever Portugalska. “Je ošklivo a dost prší, ale pobřeží je nádherné a zelené - eukalyptové háje a kapradí. Vypadá to tu jak někde v tropech, jen je 10 stupňů. Před chvilkou jsem skončila online hodinu a vydávám se stezkou na pláž za Martinem. Je tam jako jediný a zkouší surfovat, tak ho jdu zkontrolovat,” nahrává Bára zprávu z cesty, která se jim pomalu chýlí ke konci.

“Už mi trochu překáží břicho, když si mám zavázat tkaničky. Roste a dost se hýbe. V noci jsem vůbec nespala, byla to první probdělá noc v tomhle stavu. Je to zvláštní pocit,” popisuje Bára změnu, která se odehrává v jejím těle. “Když jdu, tak se hýbe méně, asi je mu to příjemné. Už chápu, proč mají miminka ráda kočárky,” říká s omluvou, že během nahrávání do telefonu možná funí, ale není to pravda.

Díky svému aktivnímu životu, je v docela dobré kondici. “Šla jsem taky na túru kolem jezera, abych se udržovala fit, abych ten porod zvládla,” říká a hlásí, že už vidí Martina, jak se vrací ze surfování. Slibuje, že ještě pošlou společnou hlasovou zprávu z auta. Dostanou se k tomu ale až druhý den na cestě ze španělské pláže Torimbia do města Bilbao.

“Dáme si tam zmrzku,” říká Bára. “A zamburiňas - grilované mušle,” hlásí od volantu Martin a pokračuje tím, jak se od rána měli: “Udělal jsem nám snídani, pak jsem šel zkusit vlny a nakonec to byla jedna z nejlepších surfovaček sezony. Když si člověk zasurfuje, tak ten den prostě nemůže být špatný.”

Cesta hrdinů SNP

Po návratu z cest a týdnu v Česku se nomádský pár vydává za druhou rodinou do Žiliny. Martin chce před narozením miminka stihnout ještě jednu “velkou věc”. “Vím, že potom bych už nemohl a spíš asi ani nechtěl,” říká o svém záměru přejít v červnu Cestu hrdinů Slovenského národního povstání, která je 770 kilometrů dlouhou turistickou trasou na Slovensku. Vzal si na ni měsíční volno.

“Pro mě byla nejstresovější částí z celé 6000kilometrové cesty z Maroka ta poslední. Jen tak tak jsme stihli termín kontroly u doktora. Nejhorší bylo, když jsem kroužil na Vinohradech, nemohl jsem zaparkovat a čekal na Báru. Na to se z toho městského života netěším, ale to nějak vymyslíme, jako vždy,” posílá Martin zprávu právě v momentě, kdy vyráží na trasu, která začíná v Dukelském průsmyku a končí na bratislavském Děvíně. O pár dní dříve se na stejnou výpravu vydal i jeho otec. Část jí plánují ujít společně.

O necelé tři týdny později, tedy na konci června, to vypadá nadějně, Martina nenapadl medvěd, ale to neznamená, že by nečelil žádným nástrahám. O jedné z nich volal Báře z útulny. “Prý je u nějakého pána, který má opravený domeček v lese a vítá chodce z SNP. Nabídl mu pivo a jde mu dělat muchomůrky, ve slovenštině prý muchotrávky, k večeři. Ten pán tvrdí, že je nikdo nesbírá, ale že jsou dobré,” říká Bára s lehkou obavou v hlase. Martin jí ještě vyprávěl, že včera zase spal v jiné útulně, kterou vybudoval mnich kapucín. Prý tam má díru v zemi a v ní vědro s pivem.

“Říkám mu, že už jsem dneska unavená, a on mě uklidňoval, že se prý o mě bude starat, až se vrátí,” říká Bára, která si udělala výlet s kamarádkou. Každý den také ušly několik kilometrů v přírodě. Nebyly to ale žádné sportovní výkony.

Uprostřed léta

“Četla jsem, že letos se rodí nejméně dětí za 300 let,” říká v polovině července Bára v pražské kavárně a popisuje, jak byl Martin vyřízený po celodenním předporodním kurzu. “Bylo tam hodně informací a do některých instruktážních videí byli muži hodně zapojení,” dodává s úsměvem. Za chvíli se mají potkat a jet se podívat na byt v Braníku.

“Jakmile je to pod sedm milionů, tak je to hned pryč,” komentuje Bára nesnadnou situaci na trhu s nemovitostmi. Zájemců je mnoho, na každý den si prý realiťáci domlouvají i třicet prohlídek. “Střídala jsem se v jednom bytě s holkou, která už měla pěkně velké těhotenské břicho. Je třeba říct hned: ‘O. K., bereme’, takže to znamená mít v podstatě i připravenou hypotéku,” dodává. Než ale najdou byt, který by chtěli koupit, jeden si zatím pronajímají.

Nejtěžší bylo stát se matkou. To, co mě naučil syn, mi zatím nedalo žádné zaměstnání. Syn je mi obrovskou školou i zrcadlem. Být matkou je zároveň nejkrásnější i ta nejnáročnější práce.“

Martin je plný zážitků z přechodu SNP: “Šlapat měsíc po červené a vlastně nic jiného neřešit bylo velmi osvobozující. Respekt jsem měl z Nízkých Tater, a pak jsem si říkal, že to bude v pohodě, potom ale přišla nejtěžší etapa ve Velké Fatře. Na jejím konci byla Krížna - nejkrásnější pohled -, koukáš na celé Tatry, Malou Fatru i Velkou Fatru, vidíš až do Maďarska a celé Slovensko máš jako na dlani.”

První dny prý nebyly žádný med. “Pátý den mě rozbolelo koleno a do toho začalo pršet. Myslel jsem si, že to nedám. Musel jsem se vyhecovat, celý zablácený jsem si říkal: Když jsi chtěl chodit, tak choď! Autobusem jsem dojel do Prešova, vypral si, vysušil se a zůstal jednu noc na ubytování, abych si ošetřil koleno, a pak už se mi šlo dobře,” říká Martin s tím, že svého tátu doběhl za Košicemi.

Potkali se v Lázních Štós a vyrazili na cestu přes Volovské vrchy. “Kvůli našemu cestování se nevidíme tak často. Přechod SNP byl náš spojující prvek. Strávili jsme spolu pět dní,” vysvětluje Martin. Došli spolu až na vrch Králova hola, což je mýtická hora spojená s písní, která prý každého Slováka vezme za srdce. Pak přespali v horské útulně Andrejcova, ráno se rozloučili a každý šel zase svým tempem.

Během trasy, kterou Martin ušel za plánovaný měsíc, se k němu lidé, jimž prozradil, že jde až z Dukly, chovali skoro jako k národnímu hrdinovi a chtěli se s ním fotit. Túra byla “Hlava ti to ztěžuje, neříká ti, že ta cesta je na prd, ale že ty sám jsi na prd. Byl to souboj s hlavou, který jsem postupně vyhrával,” říká cestovatel.

Jiná liga

V polovině srpna ukazují teploměry v Praze velmi vysoké teploty a ani pozdní odpoledne nepřináší od dusna úlevu. Bára s Martinem sedí u otevřených balkonových dveří. Záclona se lehce pohupuje v mírném průvanu, který alespoň trochu míchá těžkým vzduchem.

“Nostalgický - to je slovo tohoto léta. Věci nějak byly a nějak budou. Těším se na něco nového, ale zároveň mi chybí to dobré, co je za námi a skončilo to. Už zkrátka musíme být tady,” říká Martin z gauče. “Dlouho to tak nebylo. Pořád jsme někde byli, něco jsme zažívali. Teď jsme tady, zajdeme si do Grébovky, na oběd, já na basket. Je to jiná liga. Jsem v procesu zvykání, Bára je s tím víc v pohodě než já,” svěřuje se Martin.

“Těhotenství ve vedrech snáším docela dobře, jsem na ně zvyklá. Na Šumavě nám ale bylo lépe. Bylo o pár stupňů míň, to byla vzpruha,” říká Bára, hladí si břicho, odpočívá a vzpomíná na úplně poslední malý výlet před porodem.

Zrovna se dostala z nejhoršího během ošklivé střevní chřipky. Posledních pár týdnů těhotenství si asi představovala jinak, a to ještě v tuhle chvíli neví, že ji ještě za pár dní čeká další nepříjemnost. Oba nastávající rodiče si totiž ještě před porodem stihnou poležet s covidem.

Jen my tři

”Celou dobu jsem věřil, že to dopadne dobře, ale adrenalin byl,” říká Martin a dramaticky popisuje, jak musel rychle objíždět areál nemocnice. “Vyšla jsem z auta a po deseti metrech padla bolestí na kolena. Paní z vrátnice za mnou vyběhla a ptala se, jestli jdeme rodit,” říká Bára. Do porodnice šli v 0:45 a miminko se narodilo o čtyřicet pět minut později. “Druhý den za mnou ta paní z vrátnice přišla a řekla mi, že jsem si sem opravdu přišla jen porodit,” dodává Bára s úsměvem. Je ráda, že všechno dopadlo dobře.

Je deštivý a chladný den po zářijovém víkendu, který spláchl půlku České republiky při povodních. Čerstvým rodičům ale na počasí teď až zas tolik nesejde. Všechno se točí kolem miminka a případných návštěv, které se na něj chodí dívat.

“Předtím přemýšlíš nad různými věcmi, a když se to narodí, tak zjistíš, že to byly blbosti. Najednou je důležité úplně něco jiného - když se spolu radujeme a jsme tu všichni spolu. Zatím je to fakt skvělé. Když spí vedle a my tam přijdeme, tak jsme vlastně oba udivení, že tam ještě pořád je. Zvykáme si. Ještě nám to úplně nedošlo, že tu s námi bude léta. Na život s ním se těšíme. Nechce se mi od něj ani moc odcházet a ztratit třeba jen den, kdy bych ho neviděl nebo bych mohl o něco přijít,” říká Martin rozněžněle.

Foto: archiv Báry a Martina

“Dřív jsem říkal: Nemějme ještě dítě, žijme si ten náš pohádkový život a cestování. Teď jsem ale tak rád, že jsme do toho šli,” říká Martin a dívá se na malého syna, který mu leží na klíně a občas se nějakým zvukem přihlásí o slovo, a za chvíli dodává: “Velmi rychle se ti zpřeházejí priority a začneš kategorii ‘my’ vnímat jako ‘my tři’. Užívám si čas, když jsme spolu.” Bára sedí na židli opodál a září spokojeností. Svou novou roli zvládá s obdivuhodným klidem.

Mezitím se vyřešilo i bydlení. Nakonec si našli byt blízko místa, kde jsou teď. “Podepsali jsme rezervační smlouvu,” říká Bára s tím, že veškerou administrativu a vyřizování má na starosti Martin. Cestovatelská rodinka se sice teď usazuje v Praze, ale už přemýšlí, že se možná za pár měsíců někam podívá. I když zatím nebude bydlet v dodávce. Henry, garsonka na čtyřech kolech, má teď zkrátka pauzu a musí se s tím nějak vyrovnat.

zpět na začátek článku

Změna vztahu

Ilustrační foto: Tereza Šolcová / Aktuálně.cz

Matka tří dětí se čtyřikrát vdala, osudovou lásku našla až se ženou

Magdaléna Medková

Její příběh je plný životních změn. Dnes má skvělou práci, peníze, odrostlé děti a opětovanou partnerskou lásku. Stabilitu ale hledala poměrně dlouho. Od svých sedmnácti let žila ve vztazích, které ztroskotaly buď na špatné komunikaci, nebo přístupu partnerů k dětem. Po několika rozvodech a nešťastných vztazích převážně s muži jí ale do života vstoupila žena, s níž dnes sdílí porozumění a vzájemnou podporu.

Sofie měla těžké dětství, od rodičů se proto poměrně brzy odstěhovala. Dělat životní změny jí nepřišlo nikdy tak těžké jako některým jejím vrstevníkům. „Nebála jsem se jich. V dětství jsem neměla nic emočně ani fyzicky. Nemohla jsem se spolehnout na nikoho jiného než na sebe a to mě zocelilo,“ vysvětluje, proč už jako mladá dokázala sebrat veškerou sílu a z nešťastných vztahů odejít i za cenu toho, že bude sama.

O životních kotrmelcích mluví plavovláska s bodrým charakterem vyrovnaně, s lehkostí a pokorou. Neviní z nich ostatní ani sama sebe. Vyrovnat se s některými událostmi jí pomohla dlouhodobá terapie, díky níž si také uvědomila, že v intimním a partnerském vztahu může být šťastná jak s mužem, tak se ženou. „S muži jsem byla dlouho šťastná a spokojená i po intimní stránce. Pro mě je důležitý vztah a jak se na něm pracuje, moje sexuální orientace v tom nehraje roli,“ říká osobitá pozdní čtyřicátnice, která v dětství zažila sexuální zneužívání.

Dítě už v osmnácti

Svého prvního vážného partnera potkala, ještě než nabyla dospělosti, a už v osmnácti letech se vdala a porodila první dítě. „Muž ode mne po necelém roce odešel. Oba jsme byli mladí a zkrátka jsme to neustáli. Nevyčítám mu to, neznali jsme se,“ vzpomíná Sofie na dobu, kdy s malým kojencem skončila v garsonce, platila hypotéku a měla padesát korun na den. „Jsem hrdá na to, že jsem to zvládla. Ale nebylo to jednoduché období,“ dodává žena, která si přála zůstat v částečné anonymitě.

Po rozvodu potkala svého druhého přítele, ani jejich vztah ale dlouho nevydržel. Byli spolu dva roky. „Naše partnerství bylo naplněné intenzivní láskou, ale také plné strachu. Bohužel, kvůli psychické nemoci měl můj partner sklony k násilí. Věděla jsem, že od něj dříve či později musíme se synem odejít,“ říká. V té době potkala budoucího otce dvou mladších dětí, který jí tehdy ještě coby kamarád nabídl, ať se přestěhuje k němu. „Byla jsem za to neskutečně vděčná. Do té doby pro mě nikdo nic takového neudělal. Můj bývalý přítel odjel na týden pryč a já jsem z bytu utekla. Později jsem se s ním sešla na veřejném místě a rozešli jsme se,“ popisuje nelehkou situaci, kterou její expartner bohužel těžce nesl a po pár měsících spáchal sebevraždu.

Registrované partnerství v Česku (2007-2021, data z matrik)

Od července 2006 mohou lidé v Česku uzavírat stejnopohlavní registrovaná partnerství. V prvním půlroce ho uzavřelo 235 párů. Dosud neměly ale stejnopohlavní páry stejná práva jako manželé, v letošním roce tedy poslanci schválili novelu, která některá práva narovnává a institut nově nazývá partnerství. Možnost společné adopce je stále vyhrazena pouze pro manžele, tedy svazek muže a ženy.

Vztah s kamarádem, který jí nabídl pomoc, se vyvinul v třináctiletý vztah. „Bydleli jsme sice ještě s několika spolubydlícími a obývali pokoj, který měl asi 16 metrů čtverečních, brzy jsem ale otěhotněla a vše bylo zalité sluncem,“ vzpomíná na dobu, kdy jí táhlo na třiadvacet let. Krátce po porodu znovu otěhotněla a do roka přišlo na svět třetí dítě. „Byli jsme šťastní, ale opět to bylo náročné období, jak organizačně, tak vztahově. Z dnešního pohledu si myslím, že jsme to s manželem mohli ustát. Objektivně jsme to ale po třetím dítěti přestávali zvládat,“ popisuje sympatická maminka, která mívala dvě práce, aby uživila rodinu.

Nevadilo jí, že měli málo peněz, problém zpětně vidí v tom, že s manželem neuměli dobře komunikovat. „Nedokázali jsme si sednout a probrat běžné věci ohledně péče o děti a osobního volna. Myslím, že jsme z toho byli oba trochu frustrovaní, ale neuměli jsme to spolu řešit,“ ohlíží se zpětně za vztahem. Naplněná se necítila ani po pracovní stránce. Pracovala tehdy v nejrůznějších profesích – jako prodavačka v trafice i uklízečka v hotelu.

Od vztahu v šesti po partnerskou lásku se ženou

Vztahy s ženami měla už předtím, v prvním lesbickém partnerství se ale ocitla až v době krize s otcem jejích dvou dětí. Obě byly vdané a nějakou dobu věřily, že to tak také zůstane. Jejich pouto bylo ale silnější, než obě čekaly. „Po půl roce jsem pochopila, že už se o mne má partnerka nechce dělit. Tím pádem jsem si musela vybrat a tehdy jsem se po dlouhém přemýšlení rozhodla pro ni. Bylo to bolestivé a vím, že jsem svému muži i jeho rodině hodně ublížila, což mne dodnes mrzí. Taková věc asi nejde vyřešit správně pro všechny,“ odmlčí se. Jejím mladším dětem bylo v době rozvodu jedenáct a deset let. Nejstaršímu bylo šestnáct. „Myslím si, že v té době těžce nesl můj vztah se ženou. Nechtěl s námi společně bydlet, a tak jsem mu našla podnájem u své blízké kamarádky a jezdila za ním,“ vzpomíná.

Se svoji první ženou byla dlouho šťastná, k dokonalému vztahu jí ale chyběla její láska k dětem. „Neuměla to s nimi. Neměla v sobě to, že když člověk někoho miluje, miluje i jeho děti. Samozřejmě, tohle není a nemůže být úplně automatické,“ říká a dodává, že mladší děti jejich poměr rozklíčovaly až v pozdějším věku, do té doby pro ně její žena byla něco jako teta. „Co mají všechny tři děti společné, je smysl pro humor. Když byly starší, pořád jsem se jich ptala, jestli si z toho, že má jejich matka přítelkyni, ve škole nedělají srandu. Jeden říkal, že ano a že si z toho občas také dělá legraci. Ten druhý se mě zase ze srandy ptal, jestli je to dědičné,“ směje se.

Dlouho jsem žil v přesvědčení, že konflikt rovná se konec vztahu, proto jsem dělal vše, abych mu předcházel,“ svěřuje se. „Každá situace, která zaváněla roztržkou, mě až chorobně vedla k tomu, abych se přizpůsobil. Nestál jsem si za svým a raději hledal způsoby, jak druhou stranu pochopit a vytvořit si argumenty, že takhle je to možná lepší i pro mě.“

Na společné soužití přesto vzpomíná hezky. Váží si toho, že partnerka zpočátku živila rodinu a dala jí tak šanci, aby našla klientelu pro své vysněné kurzy. „Díky tomu jsem se mohla vypracovat. Věnovat čas tomu, co mě pracovně i osobně naplňuje. Dnes mám nádhernou práci, v níž jsem dobrá, a je pro mě i skvěle ohodnocená – jak finančně, tak emočně,“ popisuje jednu z pozitivních změn ve svém životě, která by bez odchodu od jejího muže pravděpodobně nikdy nenastala. Se svojí první partnerkou byla čtyři roky, pak využily možnost registrovaného partnerství. „Měly jsme nádhernou svatbu. S velkou dávkou sarkasmu jí dnes říkám ´rozlučková oslava´, protože čtrnáct dní nato jsem potkala svoji osudovou lásku,“ popisuje dobu, kdy se seznámila se současnou přítelkyni, v níž našla vše, co jí na předchozích vztazích chybělo.

Poslední partnerka miluje její děti a získala si i nejstaršího syna. Jako nejsilnější stránku jejich vztahu ale Sofie vnímá to, že spolu dokážou komunikovat. „I když se třeba pohádáme, dokážeme si to zpětně vyříkat. Otevřít se i ve své největší zranitelnosti, to jsem s muži nikdy neměla,“ vysvětluje. „Věřím každou buňkou svého těla, že spolu zůstaneme. Po tolika letech jsem konečně partnersky naplněná. Člověk nikdy nebude dokonalý pro toho druhého, nejsme roboti. Tady ale doufám – a udělám všechno pro to, aby to tak bylo –, že spolu zůstaneme nadosmrti,“ sází důvěru ve svou ženu, s níž je dnes jedenáct let.

zpět na začátek článku

Foto: Tereza Šolcová / Aktuálně.cz

Tři ve vztahu. Muže si s manželkou střídala podle kalendáře. Nebyl to vysněný vztah, říká po změně

Magdaléna Medková

Ačkoli dává Amelie přednost monogamii, mnoho let prožila ve vztazích s jinými páry. S posledním z nich se seznámila v práci. Začalo to poměrně nevinným mileneckým poměrem, až na to, že on i ona měli stálé partnery, které nechtěli opustit, a tak se snažili, aby jim zamilovanost nepřerostla přes hlavu. Několikrát se kvůli tomu rozešli, pokaždé je to ale táhlo zpátky. Nelehkou situaci vyřešil až kompromis – jeho manželka souhlasila s tím, že domácnost budou sdílet ve třech.

Ona jako milenka tehdy stála před otázkou, zda svou lásku pustí k vodě, nebo se pokusí vybudovat vztah, v němž nebude jedinou ženou. „Nebylo to snadné, předtím jsme se dvakrát rozešli, abychom dali šanci našim partnerům,“ popisuje události, které předcházely společnému rozhodnutí, že šťastně mohou žít i ve třech. „Z mého pohledu nakonec zvítězilo to, že nás dva pojil silný vztah i společné zájmy,“ vysvětluje dobu před deseti lety dnes pozdní padesátnice, která si přála zůstat v anonymitě.

Ze začátku nevěřila, že jejich rodinný kruh vydrží. Myslela si, že jakmile opadne počáteční zamilovanost, vztah skončí. „Poslední věc, kterou bych si přála, bylo rozbít jejich manželství, je to proti mým morálním zásadám. Věřila jsem, že on nakonec skončí se svou ženou a já se vrátím ke svému manželovi. Ale osud tomu chtěl jinak a my museli najít způsob, jak spolu zkusit fungovat,“ vysvětluje sympatická žena s blond vlasy a pronikavýma modrýma očima a dodává, že stěžejní bylo nastavit si jasná pravidla a respektovat potřeby jeden druhého.

Na prvním místě manželka

Milenci se potkali v době, kdy se životní cesty s jejich původními partnery začaly pomalu rozcházet. Na začátku byla silná fyzická přitažlivost, která se však časem vyvinula v hluboký milostný vztah. „Oba jsme si zrovna procházeli obtížnou životní situací doma i v práci. S manželem jsme spolu trávili stále méně času. Když se konečně dozvěděl, že mám vztah s jiným mužem, rozhodl se, že půjde svou cestou. Můj milenec zase cítil, že se svou ženou nemá od vztahu stejná očekávání, a vytrácely se i společné zájmy,“ popisuje okolnosti doby, kdy dvojice překročila hranici nevinného přátelství.

Věděli, že držet poměr v tajnosti by nebylo fér ani vůči jejímu manželovi, ani jeho ženě. „V mládí jsem měla několik krátkodobých milostných vztahů, které jsem před svými partnery tajila, a nedala tak šanci tomu, abychom na vztahu pracovali. Zpětně jsem si uvědomila, že to nebylo dobré. Není správné držet ostatní ve víře, že všechno je v pořádku, když není,“ vysvětluje, proč si myslí, že by partner měl být otevřený, vstoupí-li mu do života třetí osoba nebo na ni jen v hloubi duše myslí. „Když se žena nebo muž dokážou povznést nad pocity žárlivosti a myslet na prospěch druhého partnera, mohou přežít nevěru. V některých případech může třetí člověk vnést do vztahu novou pozitivní energii a upřímnost,“ říká cílevědomá Amelie, která dnes své zkušenosti využívá v terapiích a koučování.

Vývoj podobných vztahů asi může být opravdu hodně různý a závisí především na těch, kterých se bezprostředně týká. Představa, že pro vztah existuje jedna jediná funkční možnost, a to soužití v exkluzivním páru, je značně ovlivněná třeba tím, že my jako středoevropská společnost stále ještě hodně stavíme na křesťanských hodnotách. Vidíme vztahovou exkluzivitu jako jedinou možnost, protože jsme chtě nechtě vyrůstali pod vlivem těchto norem, kterými nám od malička vštěpovali, co je a co není dobře. Přitom třeba v antice byly takové věci naprosto běžné."

Oficiální partnerkou se o deset let starší žena stala ve víře, že milencovo manželství může zachránit. Do jejich společného vztahu chtěla vrátit to, co oba na své dlouhé cestě ztratili. „Bylo mi jasné, že aby to společně fungovalo, musím respektovat první ženu. Obecně si myslím, že je to jedna z nejdůležitějších zásad. Druhá žena musí k té první chovat úctu a znát své místo,“ říká pokorně a zároveň přiznává, že zpočátku se i ony dvě dopustily zbytečných chyb. „Největší byla asi ta, že jsme spolu nekomunikovaly přímo, ale přes něj. To muže staví do těžké situace, cítí se trapně a snaží se všechno nějak zaobalovat, aby byli všichni šťastní. Jsou z toho ale jen nejasnosti a zmatky,“ říká.

V praktické rovině se ženy střídaly v jedné domácnosti, se svým mužem trávily čas podle kalendáře. „Druhým pravidlem, kterým jsme se obě řídily, bylo ujasnit si, kolik času s ním obě strávíme. Snažily jsme se navíc být naprosto transparentní v tom, jak žijeme a co děláme,“ říká s tím, že díky tomu, že se vzájemně respektovaly, mohli spolu všichni tři cestovat a trávit společný čas. „Držela jsem se pravidla, že když jsme všichni tři spolu, on je se svojí první ženou, sdílí s ní postel a většinu času,“ popisuje recept na šťastné soužití ve třech.

Když se obě lépe poznaly, dokázaly být vůči sobě velkorysé a vyjít si vstříc v zásadních situacích i přáních. „Například v den mých narozenin. Tehdy jsem nebyla na řadě, ale ona mi jako dárek nabídla, že s mužem mohu strávit víkend. Zase to ale bylo jen díky tomu, že jsme spolu dokázaly otevřeně komunikovat,“ dodává Amelie a pokračuje, že i když takové uspořádání nepředstavovalo její vysněný styl života, k tomu, aby v něm pokračovala, ji motivoval osobní růst a práce se svými emocemi.

Několik let se věnovala vztahu a své práci, kterou do té doby vnímala jako své životní poslání. Dělení se o partnera jí v jisté míře vyhovovalo: nemusela zcela rezignovat na svůj dosavadní styl života. „Ale pak přišla krize v podnikání a já ho hodně potřebovala. Byl přítomný, dostupnější než můj tehdejší manžel, což nás ještě více sblížilo,“ říká a z nevyřčených slov je cítit, že krize v práci ji přiměla k tomu, aby nezůstala rozkročená mezi dvěma světy, ale přijala změnu, která se už postupně odehrávala.

Rodinný stav Čechů a Češek (obyvatelé ve věku 15 a více let, 1921-2021)

Před sto lety žilo 51 procent Čechů v manželství, přes 37 procent obyvatel bylo svobodných. Podíl nesezdaných až do roku 1980 postupně klesal a zvyšoval se počet lidí žijících v manželském svazku, ruku v ruce s tím i přibývalo rozvedených. Po sametové revoluci se skupina svobodných opět postupně rozšiřuje. V roce 2021 žilo více Čechů mimo oficiální svazek než v něm.

V době, kdy Amelie začala trávit více času doma, ji její nový muž držel nad vodou. Běžnější způsob života spolu začali žít i díky tomu, že se jim manželka čím dál tím víc vzdalovala. Usoudila, že chce začít nový život, už nezávisle na nich dvou. Jako druhá v pořadí Amelie vítala, že bude mít partnera jen pro sebe, v hloubi duše ji ale znervózňovalo, že až ho jeho žena opustí, uvalí to na ni větší závazky. „Bylo to těžké a radostné zároveň. Můj život se tehdy naprosto změnil, jak po profesní, tak osobní stránce,“ vzpomíná žena, která brzy oslaví sedmapadesáté narozeniny.

Přestože ještě před pár lety nevěřila, že se někdy usadí, dnes žije rodinným životem v monogamním vztahu. „Zpětně mě těší fakt, že jsme to nakonec ustáli, a to i s mým bývalým manželem. Našli jsme k sobě cestu. Jsme nejlepší přátelé a bývalý partner se kamarádí i s mým milencem, který je teď mým jediným partnerem. Jsem šťastná, že respektuje život, který jsem si vybrala. Musel k tomu ale ujít kus cesty,“ říká žena, kterou životní změny posunuly tam, kde je teď. „Vím, že život s jedním partnerem je pro mě nejpřirozenější a můj současný muž má štěstí. Vzhledem k mým životním zkušenostem vím, že ho nikdy nepodvedu. A když to udělám, on bude první, komu to řeknu,“ směje se.

zpět na začátek článku

Foto: Česká asociace pro psychoterapii / Aktuálně.cz

Rozchod je dobrý výsledek terapie, ale ne řešení, když se nezměníme, říká terapeutka

Tereza Šolcová

Představa, že člověk stráví celý život s jediným partnerem, je podle psychoterapeutky Olgy Kunertové na pováženou. „Rozchod není selhání, umět se smysluplně rozejít, aby to způsobilo co nejméně škod, je dobrý výsledek terapie,“ popisuje v rozhovoru ke speciálu o životních změnách na poli partnerských vztahů.

V jednom z příběhů, který v projektu Změna směru přinášíme, vystupuje Sofie. Většinu života strávila ve vztazích, které ztroskotaly buď na špatné komunikaci, nebo přístupu partnerů k dětem. Po několika rozvodech a nešťastných milostných poměrech převážně s muži jí ale do života vstoupila žena. Setkáváte se s takovým vývojem často?

Kunertová: Není to úplně neobvyklé. Zdaleka ne všichni to přicházejí řešit na terapii, ale potkávám se s tím. Stále platí, že i dnes jsou heterosexuální vztahy preferované a považované za normální, takže spoustu lidí dlouho ani nenapadne, že by jim ve vztahu mohlo být lépe s partnerem stejného pohlaví. Nebo mají pocit závazku – vůči společnosti, danému partnerovi nebo třeba dítěti.

Je možné žít v tradičním heterosexuálním vztahu a neuvědomovat si, že mě vlastně více přitahují osoby stejného pohlaví?

Kunertová: Určitě to je možné, nicméně bych řekla, že svou preferenci dlouhodobě více či méně vědomě potlačují. Společnost se nicméně postupně učí od toho heteronormativního pojetí vztahu ustupovat a nachází nové možnosti, jak může partnerství fungovat, a to v různých formách, které byly donedávna degradovány, diskvalifikovány, nebo dokonce trestány. A neděje se to pouze u žen, setkávám se s tím i u mužů.

Můžeme hovořit o nějakém obecném věku, kdy tyto problémy začínají lidé řešit, nebo je to různé?

Kunertová: Nevím, jestli je to obecný věk, ale myslím, že to je kolem třicítky. Většina případů, které mám teď v paměti a které jste mi připomněla, se ke coming-outu odhodlala ve věku mezi třiceti a čtyřiceti lety. Známe ale i ženu, která se takhle rozhodla v šedesáti. Prožila celý dlouhý život s manželem, vychovala dvě děti a pak odešla k jedné ženě a po rozchodu s ní k další...

Vztahová exkluzivita je mýtus

V dalším z příběhů přinášíme příběh muže, kterému ve vztahu vlastně nic nechybělo. Měl vše – děti, zdravý společný čas s partnerkou. Pak mu ale při nehodě zemřel nejlepší kamarád a následkem zmíněného otřesu si uvědomil, že mu v životě něco chybí. Od rodiny odešel. Co může být příčinou tak radikálního rozhodnutí?

Kunertová: Může to být třeba představa, že změna povede vždycky k lepšímu. Jen někdy se taková představa naplní a někdy taky ne. Mám pocit, že se tohle týká většinou spíše mužů, i když na to samozřejmě není žádný objektivní výzkum. Myslím, že zejména muži v určitém věku, třeba kolem čtyřicítky a padesátky, začínají mít pocit, že jim takříkajíc ujíždí vlak. Nebo že ještě vlastně chtěli v životě něco úplně jiného, než právě mají. A tak od rodiny odcházejí třeba k mladším ženám, to je poměrně obvyklé, nebo mění pracovní kariéru.

V poslední době jako by se vztahy hodně rozvolňovaly. V české společnosti jsou běžné homosexuální svazky, ale slýcháme třeba i o polyamorii a dalších formách vztahovosti. Píšeme také o milostném trojúhelníku, kdy manželka souhlasí s tím, že bude domácnost sdílet s milenkou svého muže. Může takové uspořádání vůbec fungovat?

Kunertová: Vývoj podobných vztahů asi může být opravdu hodně různý a závisí především na těch, kterých se bezprostředně týká. Představa, že pro vztah existuje jedna jediná funkční možnost, a to soužití v exkluzivním páru, je značně ovlivněná třeba tím, že my jako středoevropská společnost stále ještě hodně stavíme na křesťanských hodnotách. Vidíme vztahovou exkluzivitu jako jedinou možnost, protože jsme chtě nechtě vyrůstali pod vlivem těchto norem, kterými nám od malička vštěpovali, co je a co není dobře. Přitom třeba v antice byly takové věci naprosto běžné.

Zaznamenala jsem skeptický názor, že jakékoliv polyamorní soužití je „jen přiznaná nevěra“. Přitom to pro někoho ale může být způsob, jak svobodněji prožívat vztahy. Může polyamorické soužití fungovat jako plnohodnotný vztah?

Kunertová: Myslím, že se to nedá takhle zobecnit. Hodně záleží na tom, co si od takového vztahu kdo slibuje. Může to fungovat, stejně tak to ale může dopadnout špatně. Vím i o případu, kdy jeden muž žil se dvěma ženami. Začalo to běžným heterosexuálním manželstvím. Byla to žena, která si přivedla do vztahu druhou ženu, a začaly žít společně s mužem. Potom se ale ona „přivedená“ žena vyspala s manželem své partnerky a byl konec. Vývoj tedy může být opravdu různý. V naší kultuře vztah páru obvykle vnímáme natolik výlučně a privilegovaně, že dochází ke zmenšení významu ostatních vztahů. Následkem toho partneři žijí často v představě, že si mají být navzájem vším. Mají pocit, že uspokojovat nějaké své potřeby mimo tento vztah je něco nemístného a nemorálního. Přitom v jiných kulturách už před několika tisíci lety lidé běžně žili jinak než v exkluzivním partnerství.

Většina Čechů žije v běžném heterosexuálním svazku. Bavíme se tady o dlouhodobých vztazích, které dozrály k potřebě změny. Jak – ať už jde o jakékoliv pohlaví – vlastně poznám, že takhle už dál žít nemůžu a musím udělat změnu?

Kunertová: To je podle mě mylná představa, ve které spousta z nás žije, a sice že když změníme partnera nebo okolnosti vztahu, automaticky tím vyřešíme to, co nás trápí. Myslím si, že to mnohdy tak není. Musíme se napřed naučit nějak pracovat sami se sebou. To je téma, na které mají různé psychoterapeutické školy různé teorie, ale je zkrátka fakt, že každý máme tendenci se vztahovat k lidem určitým způsobem a rozvíjet určité komunikační vzorce.

Když se nám nepodaří zapracovat na změně u nás samotných, budeme je opakovat i v novém vztahu.

Rodinný stav Čechů a Češek v roce 2021 (věková pyramida)

Muži zůstávají svobodní déle, ženy jsou častěji vdovami. Věková pyramida rodinného stavu českého obyvatelstva ukazuje, v jakém věku se lidé rozhodnou do rodinných svazků vstoupit a jaké rozdíly mezi ženami a muži existují.

A když ani to nepomůže? Jak poznám, že je zkrátka čas ze vztahu odejít?

Kunertová: Když jsme v páru oba dlouhodobě frustrovaní a myslíme si, že nás ten partner nechápe a měl by něco dělat jinak, ocitáme se v začarovaném kruhu. Tato situace je často reciproční. Oba jsme zaseknutí na stejném místě a čekáme, že „to nějak vyřeší“ náš protějšek, a to tím, že se změní. Pak obvykle přichází rezignace na společné aktivity a čas, jenže právě to mohlo vztah oživit. Člověk potřebuje společné zážitky, aby se mu mohla případně vrátit ochota něco změnit i na své straně. Když ale ani to nefunguje, je to asi důvod uvažovat o změně partnera.

Rozchod je taky dobrý výsledek

Jak se vypořádat s pocitem selhání, že jsme vztah nedokázali zachránit? A musíme tak rozchod nutně vnímat?

Kunertová: Určitě nejde o selhání, umět se smysluplně rozejít naopak může být pro pár, který má dlouhodobé neshody, jakási satisfakce, k níž si dojdou a konečně se tak na něčem shodnou. I tak totiž může fungovat párová terapie. Když jsou partneři schopni si říct, že už to dál nebudou zkoušet, přestanou si pořád něco vyčítat a začnou pracovat na tom, jak se můžou smysluplně rozejít tak, aby to nadělalo co nejméně škod, jde o dobrý výsledek a ne o selhání. Dnes navíc žijeme dlouho, takže tradiční představa, že máme celý život strávit s jedním partnerem, je také značně na pováženou.

Jaké problémy v rámci párové terapie dnes nejčastěji řešíte? S čím se nejčastěji potkáváte?

Kunertová: Většinou to jsou zástupné problémy. Lidé se potřebují ve vztahu cítit více pochopení nebo cítit, že jim partner vychází vstříc. Mívají pocit, že do vztahu investují víc než ten druhý a tak podobně. Je to trochu jako přes kopírák. Jsou to věci, které už nejsou v páru schopni vzájemně vykomunikovat, protože každý z nich má jinou představu o tom, co se vlastně děje, a tak se prostě nedomluví. Zároveň se často potkáváme s frustrací. Když jsou lidé frustrovaní, těžko se jim bude hledat vůle se vztahem něco dělat.

Takže spolu páry prostě neumí komunikovat?

Kunertová: Komunikace je v tomto případě podle mě dost přeceňovaná. Nemyslím si, že se vše dá vykomunikovat ve smyslu „domluvit se na něčem“. Nejdřív je potřeba změnit takzvaně jazykovou hru, začít se bavit o něčem jiném, dát páru jiná témata a možnost zažívat jiné věci. Až pak se můžou začít měnit pocity, které ohledně vztahu mají nebo jak druhého vnímají. Protože to, jak druhého vnímají, nutně neznamená, že takový skutečně je. A na to si sami nepřijdou, s tím může pomoci terapie.

Platí i dnes stereotyp, že častěji na párovou terapii takzvaně dotáhne žena muže? Žijí i dnes muži v představě, že velcí kluci nebrečí a už vůbec ne na terapii?

Kunertová: Bývá to docela časté. Ženy asi mají větší sklony se v rámci terapie pokoušet problémy řešit. V poslední době ale musím říct, že přibývá také docela dost mužů. I tento trend se postupem času zřejmě mění. Podobně bylo dřív docházení na terapii společenské stigma. Dnes je to norma. Samozřejmě se to liší podle regionu, kde lidé žijí a vyrůstají, záleží na tamních pravidlech a normách, ale minimálně v Praze dochází k velké proměně. Nejenže se lidé přestávají stydět, že na terapii docházejí, ale dokonce jsou ochotni se tím chlubit a sdílet, na co díky ní přišli a co jim sezení dalo.

zpět na začátek článku

Změna těla a duše

Foto: Michaela Sošková / Aktuálně.cz

Od malička nás učí, že emoce můžeme zpracovat jídlem, říká Lenka. Změnu váhy nemůžete chtít rychle

Klára Elšíková

„Špečku, k tabuli,“ vyvolával na střední škole Lenku Vymlátilovou k tabuli učitel. Její otec komentáři o její váze zase bavil okolí a nešetřila ji ani lékařka, která jí bez okolků oznámila, že „není nemocná, ale tlustá“. „Vložili mi tím do hlavy, že nejsem dost dobrá a lásku si zasloužím, až zhubnu,“ říká dnes 43letá Lenka, která snaze shodit věnovala polovinu života. „Je to delší proces, ne změna, která přijde ze dne na den,“ dodává dnes žena, která se stala nutriční poradkyní.

„Přibírat jsem začala už na základní škole. Babička byla zdravotní sestra a mámě řekla, ať se mnou raději zajde na kontrolu štítné žlázy,“ vzpomíná Lenka Vymlátilová. „Doktorka mi tehdy řekla, ať se vysvleču do spodního prádla, postavím se před zrcadlo a předkloním. Do břicha mi šťourala prstem a řekla: ‚Vidíš, jak se ti to tady třepe, ty nejsi nemocná, ty jsi tlustá‘,“ vzpomíná Lenka. „Když jsme vyšly z ordinace, máma prohlásila, že kdyby věděla, co ta lékařka řekne a udělá, nikdy by mě tam nevzala.“

Lence bylo tehdy 13 let a dnes si myslí, že šlo o přibírání spojené s pubertou. Bohužel, nemístné poznámky se množily i na gymnáziu. „Za svobodna jsem se jmenovala Slaninová a učitel mi říkal Špečku nebo Špeková. Spolužáci se tomu samozřejmě smáli. Otec zase komentoval můj vzhled před ostatními lidmi, když se je snažil pobavit. Nejvíc zraňující byly právě reakce dospělých,“ ohlíží se za nepříjemnými vzpomínkami.

Neměla jsem jiné téma než jídlo

Nemístné poznámky u ní rozjely špatné stravovací návyky – radikální diety a následné záchvatovité přejídání. Vyzkoušela tukožroutskou dietu, dietu Štefana Margity, Lenky Kořínkové a také různé dietní nápoje. „To byly přesně devadesátky. Diety se mnou držela i máma a v dietování jsme uvízly,“ vzpomíná Lenka, která si dokonce vysokou školu vybrala podle toho, aby věděla, jak konečně dosáhnout vysněné váhy.

„Začala jsem studovat chemii a technologii potravin,“ směje se dnes. Když si ale na studijní léta vzpomene, zvážní. „Šla jsem z extrému do extrému. Skoro jsem nejedla a extrémně cvičila. Například jsem šla ráno plavat a byla jsem tak unavená, že jsem místo přednášky zamířila rovnou do postele. Večer jsem zase šla na spinning nebo jiný náročný trénink. Tohle samozřejmě nebylo udržitelné. Vzápětí jsem přepadla na druhou stranu a jedla jsem, co mi přišlo pod ruku. Sportu jsem se vyhýbala a byla jsem psychicky i fyzicky vyčerpaná. Tak to šlo pořád dokola,“ vzpomíná. Potíže s váhou se propisovaly i do jejích vztahů s vrstevníky. „Neměla jsem jiné téma než jídlo a pohyb. Říkali mi, že buď jím a cvičím, nebo se o jídle a cvičení bavím,“ popisuje reakce okolí.

Dnes je nutriční poradkyní a lektorkou skupinových kurzů zdravého hubnutí. Její minulost je ale realitou řady jejích současných klientů. „Myslíte pořád jen na svůj vzhled a na, to jak zhubnout. Smutné je, že si kvůli tomu vůbec neužíváte života. Utíká vám mezi prsty.“ Zlom nastal díky setkání s organizací STOB, která pomáhá lidem s hubnutím. „Tehdy jsem si přečetla, že dělají kognitivně behaviorální terapii. Říkala jsem si: Pane bože, to bude psycho, někdo mi bude vidět do hlavy a bude mě analyzovat,“ směje se.

Jsi odporná, stehna se ti třou o sebe

Do programu se ale v roce 2006 přihlásila a naučila se díky němu pravidelně a dobře jíst. „Myslím si, že kdybych neupadla do dietování a nastavení, že jsem tlustá, nejsem dost dobrá a normálně jedla, měla bych váhu, kterou mám dnes,“ říká Lenka, která při nástupu do programu v pětadvaceti letech vážila 78,5 kilogramu a podle BMI byla na hranici obezity. Dnes váží 65 kilogramů.

Obezita v Evropě podle vzdělání (lidé s BMI vyšším než 30, 2019)

Obezita je chronické onemocnění, při němž se v lidském těle ukládá příliš tuku a BMI daného člověka přesahuje hodnotu 30. V Česku je obézní pětina lidí. V Evropě jsou na tom nejhůře Chorvati, nejlépe Rumuni. Všeobecně platí, že vzdělanější lidé jsou méně často obézní. V České republice jsou nejčastěji obézní lidé se středoškolským vzděláním.

Tehdy zhubla díky pravidelnému stravování i svému muži, kterého tehdy potkala. „Od kurzu jsem už nedržela žádnou dietu. Přestala jsem jít z extrému do extrému, protože tělo nebylo vyhladovělé. Mělo, co potřebovalo. Navíc mi psychickou pohodu dodala vzájemná láska s manželem,“ myslí si Lenka. Podstatná část změny – práce s vlastními myšlenkami a emocemi – přišla ale až později.

Pozitivní vztah ke svému tělu si budovala postupně a nevznikl ráz na ráz. „Přestala jsem si říkat, že jsem odporná, tlustá, že mám nechutné břicho a stehna se mi třou o sebe,“ vzpomíná. „Hodnocení bylo mírnější, ale spokojená jsem nebyla,“ ohlíží se za obdobím, kdy jí sebevědomí sice dodával manžel, ale pochybnosti zcela nezmizely.

Zhubnutí není na věky

S váhou jí paradoxně pomohlo těhotenství, tehdy svou výživu takzvaně dotáhla. „Měla jsem z miminka velkou radost a chtěla jsem, aby bylo zdravé, spokojené a v pohodě. První dcera byla pro mě takovou motivací, že jsem dokonce začala mít své tělo ráda. Nosila jsem upnutá trička, stávala jsem před zrcadlem a říkala si, jak je to bříško krásné a dokonalé,“ vzpomíná. Pár týdnů po porodu se přiblížila své vysněné váze 60 kilogramů.

„Bylo to osvobozující období.“ Jídlo přestalo být středobodem života, v myšlenkách všedního dne se Lenka začala věnovat i jiným tématům. „Máte radost, že se jen tak přirozeně zasmějete, jdete ven, cítíte, že fouká vítr, zpívají ptáci... Najednou vám dělají radost úplně obyčejné věci. Prostě neřešíte pořád jen jídlo,“ hovoří Lenka o období, v němž se začala od starého způsobu uvažování osvobozovat.

Obezita v Evropě podle příjmů (lidé s BMI vyšším než 30, 2019)

Pětina Čechů je obézní. Největší podíl obézních lidí je mezi těmi nejchudšími. Naopak nejnižší je mezi těmi s největšími příjmy. Nicméně úplně ve všech příjmových skupinách v Česku je více obézních lidí, než je evropský průměr.

Druhé těhotenství s váhou zase trochu „zacvičilo“. Další dcera se narodila předčasně a Lenka s ní musela být v nemocnici. Oběma dětem navíc lékaři zjistili potravinové alergie. „Vůbec jsem se o sebe nestarala a kvůli dětem jsem nevnímala svoje potřeby,“ říká Lenka, která tehdy přibrala deset kilo. Dnes ví, že i s přicházejícím výzvami je třeba o své tělo a zdraví kontinuálně pečovat.

„Děje se to i mým klientkám. V náročných životních situacích jdou kila nahoru. Stává se jim třeba při změně zaměstnání, když kvůli zranění přestanou sportovat, řeší problémy dětí nebo neshody s partnerem…,“ vyjmenovává časté příčiny. „Není to tak, že jednou zhubnete a zůstane to tak na věky. Musíte neustále dbát na kvalitu jídla, hýbat se, pečovat o spánek a psychickou pohodu.“

Lék na všechno? Jídlo

Nadváhu a obezitu u sebe i u svých klientek často vnímá jako sérii špatných návyků. „Když jsem nebyla v pohodě, jídlo mě uklidnilo, naplnilo, otupilo. Když mě cokoliv trápilo, jídlo bylo vždy k dispozici,“ popisuje Lenka. Když se ohlíží za cestou za vysněnou postavou, dochází k poznání, že vedle nevhodných poznámek okolí ji nejspíš fyziologicky rozhodily zmíněné extrémní diety stejně jako obavy, že zhubnutá kila nezvládne „udržet“.

Nikdy jsem si nepřipustil, že umřu, i když jsem byl srovnaný s tím, že se to může stát. Tělo má obrovskou schopnost se samo uzdravit. Nevěřím na bylinky a šamany, ale v sílu, kterou má člověk v hlavě. A samozřejmě také v lékaře, kteří vám pomáhají.“

„Odmalička nás okolí učí, že emoce můžeme zpracovat jídlem. Když máme radost, jdeme úspěch oslavit něčím dobrým. Když nám není dobře, náladu spraví hromada jídla. Když malé dítě spadne a zraní se, dáme mu na utěšenou sladkost. Na bolest, smutek, nudu, radost a vztek pomáhá jídlo. Tak vznikají zlozvykové vzorce chování,“ věří Lenka a doporučuje při změně životního stylu naučit se pracovat s emocemi.

Ulevit si čas od času od tíživé situace něčím dobrým je podle ní v pořádku. „Neměla by to ale být jediná strategie na zvládání emocí a stresu. Je dobré, abychom věděli, že někdy pomůže čokoláda, jindy bych ale potřebovala obejmout, s někým si promluvit, vyspat se, zasmát se, vybrečet se, vypadnout do lesa a být sama. Mít zkrátka víc strategií,“ vysvětluje Lenka a doporučuje uvědomit si, co jedinec právě potřebuje. „Je potřeba nelepit to automaticky jídlem.“

Změnu nemůžete chtít rychle

„Velký zlom jsem zaznamenala, když jsem si uvědomila, jaké myšlenky se mi honí v hlavě a jak s nimi pracovat, aby mi neubližovaly,“ říká. „Myšlenky ovlivňují naše pocity a mohou nás zase dostat do bludného kruhu. Lékem na ně se pak stane opět jídlo,“ vysvětluje. „Pokud vám myšlenka není užitečná, pusťte ji k vodě,“ radí.

Na závěr dodává, že změnu spojenou s úbytkem váhy a lepším nastavením mysli po sobě nemůžeme chtít rychle. „Může to trvat rok, dva, tři. Občas se vrátíte ke staré strategii, je to přirozený proces. Byla jsem na sebe drsná. Obviňovala jsem se z neschopnosti, selhání, zdálo se, že to nikdy nedokážu. I z toho důvodu je dobré se obrátit na odborníka. Ujistí vás, že na sebe nemusíte být tak krutí, a vyvede vás z bludného kruhu,“ uzavírá.

zpět na začátek článku

Foto: Tomáš Vocelka / Aktuálně.cz

Kromě vraždy není horší provinění. Přesto byl odchod od rodiny správný krok, i když cítím vinu, říká Michal

Klára Elšíková

„Pokud hledáte příběh o tom, že jsem se rozhodl pro velkou životní změnu, prošel si peklem a teď je všechno skvělé, tak to vám dát nemohu, tam ještě rozhodně nejsem,“ říká Michal Ďurkove, který se před šesti lety rozhodl odejít od manželky a dvou dcer. „Myslím si, že kromě vraždy neexistuje horší provinění než odejít od rodiny. Přesto cítím, že jsem udělal správný krok, i když vůbec nevím, jak to celé dopadne,“ popisuje svůj příběh Michal.

Michal si objedná velké latté a zatímco si horký nápoj na zahrádce kavárny u pražského Náprstkova muzea míchá, snaží se odpovědět na otázku, jak se dnes má. „Dnešek je docela náročný. Zrovna dnes se mi po několika měsících mlčení ozvala starší dcera. Hodně se oživil pocit, že jsem ji zradil,“ svěřuje se Michal. „I proto jsem říkal, že můj příběh rozhodně není o změně, která vedla k momentu ‚a žili šťastně až do smrti‘. Možná je to spíš příběh o odvaze být v háji,“ začíná vyprávět čtyřiačtyřicetiletý muž.

Michal vyrůstal v Havířově ve šťastné čtyřčlenné rodině. „Hrával jsem si na hřišti a vídával rodiče, jak jdou z obchodu a vedou se za ruce. Byli spolu od 16 let. Naši rodinu jsem vnímal jako stabilní ostrůvek mezi jinými rodinami kamarádů, které se rozpadaly. Odmalička jsem si říkal, že takhle to chci taky,“ vzpomíná.

Konflikt rovná se konec vztahu

Michalova touha po stejně harmonickém vztahu se paradoxně stala tím, co vedlo k jeho rozpadu. „Dlouho jsem žil v přesvědčení, že konflikt rovná se konec vztahu, proto jsem dělal vše, abych mu předcházel,“ svěřuje se. „Každá situace, která zaváněla roztržkou, mě až chorobně vedla k tomu, abych se přizpůsobil. Nestál jsem si za svým a raději hledal způsoby, jak druhou stranu pochopit a vytvořit si argumenty, že takhle je to možná lepší i pro mě,“ vysvětluje tmavovlasý čtyřicátník.

„Například mi vždycky dělalo dobře, když jsem posekal trávník. Vyhrál jsem si s tím, pěkně po anglicku, na semiš. Pak se však doma objevil názor, že krátký trávník je čiré zlo, kvůli suchu a dalším důvodům. Než abych si prosadil svůj fetiš, raději jsem i přes přesvědčení, že našich tři sta metrů čtverečních trávníku situaci nespasí ani nezhorší, zmíněnému názoru podlehl. Kolikrát jsem se pak brodil na zahradě vysokou trávou, která vypadala zanedbaně, ale doma byla ‚spokojenost‘,“ popisuje.

Michal vnímal svou touhu s ostatními vyjít a nehádat se jako přednost. „Časem se ale ukázalo, že pokud se budu v zájmu šťastného vztahu neustále přizpůsobovat, jsou nakonec naštvaní všichni. Tím, jak jsem se snažil obrušovat hrany a být nekonfliktní, jsem se pro ostatní stal nečitelným,“ říká Michal.

Zlomový bod přišel ve chvíli, kdy při seskoku padákem zemřel Michalův kamarád. „Byl pro mě ztělesněním člověka, který žije podle svých představ. Od mládí byl někde ve vzduchu a dokázal svou vášeň skloubit s běžným i rodinným životem. Když odešel, začal jsem se ptát, jak to mám vlastně já,“ vzpomíná. „Tehdy jsem si uvědomil, že vím, kam směrujeme jako rodina a pár, ale absolutně jsem nevěděl, kam mám namířeno já sám. Došlo mi, že vůbec nevnímám své potřeby a sny,“ popisuje.

Služebník není sexy partner

Michal měl s bývalou ženou vizi, že se uživí podnikáním z domova a spojí společně s dětmi rodinný i pracovní život v jeden. Založili malý e-shop, který se postupem času rozjel a fungoval, Michal navíc obchodoval s náhradními díly na stavební stroje. „Oba jsme pracovali z velké části online, abychom mohli v budoucnu cestovat. Měli jsme vizi, že nejlepším způsobem, jak děti učit, je právě cestování,“ popisuje představu budoucnosti, ke které nakonec nedošlo.

„Dnes mi dává smysl, že tou překážkou jsem byl vlastně já. Žena potřebuje mít vedle sebe muže, který ví, kam jde, a má vlastní vizi života. Je průser, když se muž takzvaně rozpustí ve vztahu,“ míní Michal a pokračuje: „Stal se ze mě spíš podporovatel názoru mé ženy, která určovala směr ve výchově dětí i trávení volného času,“ popisuje Michal, který se domníval, že se bezbřehou podporou zavděčí.

Myslím, že zejména muži v určitém věku, třeba kolem čtyřicítky a padesátky, začínají mít pocit, že jim takříkajíc ujíždí vlak. Nebo že ještě vlastně chtěli v životě něco úplně jiného, než právě mají. A tak od rodiny odcházejí třeba k mladším ženám, to je poměrně obvyklé, nebo mění pracovní kariéru."

„Když budu užitečný, úžasný a nenahraditelný, tak mě žena nemůže opustit. To je kořen celé této šílené iluze. Jenže užitečný služebník není sexy partner. Nebyl jsem pro ni partner,“ říká Michal, který si začal uvědomovat, že v současném nastavení nemůže dál fungovat.

„Cítil jsem se jako v Matrixu, kdy máš na výběr, jestli si vezmeš modrou, nebo červenou pilulku. Na jedné straně můžeš zůstat v jakési idylce stávajícího života, nebo se naopak rozhodneš podívat za jeho oponu, na to, jak se opravdu cítíš a proč se chováš, jak se chováš,“ popisuje.

Zvolil si druhý přístup a domnívá se, že neustálý strach z konfliktu a neutuchající touha zavděčit se pramení z prožitků raného dětství. „Jako dítě jsem strávil mnoho týdnů sám v nemocnici. Byl jsem bez mámy, údajně pod utišujícími léky a občas připoutaný k postýlce. Takový prožitek ve mně nejspíš vytvořil vzorec, který pracuje na strategii jakési ‚neopustitelnosti‘,“ popisuje.

„Proto vyslyším jakýkoliv požadavek a přání, i když je v rozporu s tím, co potřebuju nebo chci dělat. Až se postarám o všechny ostatní, teprve mohu řešit své potřeby,“ říká Michal. „Tato strategie je ve mně přes veškerou práci, poznání a zkušenost stále aktivní. Musím být pořád ve střehu, abych neskočil znovu na stejného koně,“ popisuje Michal, který se začal věnovat seberozvoji. Několikrát byl na pouti Saharou a minulý rok se rozhodl odjet „do samoty“, odkud plyne právě silný konflikt s dcerou.

Potřeboval jsem všechno utnout

„Celý život jsem uhýbal a říkal nějaké polopravdy, proto jsem měl silnou potřebu tentokrát nelakovat nic narůžovo. Řekl jsem jí, že odjíždím a nevím, kdy a jestli se vůbec vrátím,“ vzpomíná. „To ji samozřejmě velice zranilo a uzavřela se,“ říká Michal, kterému se v tu chvíli začnou lesknout oči.. „Vůbec jsem nevěděl, kam pojedu a na jak dlouho, ale potřeboval jsem utnout všechny vztahy a být snad poprvé v životě jen sám se sebou,“ popisuje Michal, který byl v nějakém partnerském vztahu nepřetržitě od 16 let.

Na podzim minulého roku tak intuitivně nasedl na motorku a namísto do Španělska se nakonec vydal na týdenní pobyt do tmy. Když pobyt skončil, táhlo jej to do kovárny, kde několik týdnů pracoval. „Oheň mě fascinoval od dětství, pořád jsem někde něco zapaloval. Už dřív jsem si doma udělal kovárnu, a i když nejsem vyučený, tak mi to šlo a ohromně mě to bavilo,“ popisuje Michal, který od rozvodu působí jako průvodce v seberozvojové organizaci Soul Adventure.

Právě kvůli práci se od původní rodiny odstěhoval 250 kilometrů. „Když jsme se se ženou rozcházeli, naivně jsem pronesl, že se nic nezmění. Byla na mě naštvaná a pro moje rozhodnutí neměla pochopení, ale já tomu tehdy opravdu věřil. Dnes je situace úplně jiná a dcery naše oddálení nesou samozřejmě těžce. Snažil jsem se jim omluvit, ale chápu, že mi nevěří. Stále si k sobě hledáme cestu,“ říká s tím, že si v poslední době čím dál více myslí, že nic na světě není jen dobré nebo špatné.

„Věřím, že i když teď má starší dcera nestojí o kontakt, tak to může být časem zase jinak. Nemohu teď udělat nic jiného než zůstat pevný ve svém rozhodnutí a dceři ukázat, že bylo pro mě důležité pravdu nezjemňovat, i když ji to ranilo. Doufám, že takový přístup se nakonec ukáže pro náš vztah nějakým způsobem přínosný,“ popisuje.

Dnes má novou partnerku, která má děti z předchozího vztahu. „Nikdy jsem si to nedokázal představit. Z idey dokonalé rodinky jako té jediné původní se najednou učím milovat děti někoho jiného. A zjišťuji, že jsem toho schopný,“ svěřuje se a říká, že změna životní strategie z diplomata, který všem vyhoví, není jednoduchá. „Konflikty mě často semelou, protože na ně nejsem zvyklý,“ dodává.

Z „hodného“ muže od rodiny se tak v očích jiných a občas i svých stal tím, který rodinu zradil. „Myslím, že stejně tak dlouho, jako jsem extrémně všem uhýbal a byl hodný, si musím extrémně dlouho připadat jako zrádce. Nechci tak žít, ale asi si to musím zažít, abych se postupně stal tím, kým opravdu jsem. Bohužel i za cenu toho, že zraňuju lidi, které miluju nejvíc ze všech,“ říká Michal.

Za svým krokem si ale stojí a jak říká, „záblesky štěstí“ vidí i v nové životní kapitole. „Jako vše i čerstvý vztah a práce se umí houpat, ale jsem se svým rozhodnutím spokojený. Dřív jsem si myslel, že štěstí je stav, kterého se dá dosáhnout a může trvat. Dnes mám spíš za to, že jsou to právě jen okamžiky, záblesky, pro které si stojí za to dojít i blátem.“

zpět na začátek článku

Foto: Tereza Šolcová / Aktuálně.cz

Budeme ti říkat Majáčku. Jak se z Mariany stal Marian

Tereza Šolcová

Když se hlásil na vysokou školu, vystupoval jako Mariana. "Byl jsem zrzavá panenka, za kterou se lidé, zejména pak muži, otáčeli," vzpomíná Marian Staffen, který ve 23 letech prošel tranzicí. "Nikdy jsem vyloženě netrpěl, můj život byl ale divadlo, kterému chyběla autenticita," vypráví kluk ze Sudet, podle nějž byl přechod mezi gymplem a vysokou větší životní změnou než samotná tranzice.

Studium na vysoké škole si podle svých slov přehnaně romantizoval. "Jako člověk z maloměsta jsem měl po gymplu pocit, že mě tam nikdo nedokázal pořádně docenit," říká dnes šestadvacetiletý absolvent marketingových studií. Po osmi letech na střední škole se rozhodl hlásit hned na čtyři různé obory. A přijali ho všude. Nakonec tak nastoupil na bohemistiku a marketing.

"Považoval jsem se tehdy za humanistu a intelektuála, ale zároveň si nějak potřeboval morálně obhájit, že jdu studovat obor, který je kompletně založený na manipulaci lidí," vysvětluje Staffen, kterého dle jeho slov marketing autenticky zajímal. Zároveň se jej však nerozhodl studovat proto, aby se jím mohl v budoucnu živit. Spíše věřil, že jedině tak může eticky sporné praktiky v budoucnu změnit. "Což se samozřejmě ukázalo jako naivní představa," kvituje zpětně své rozhodnutí.

Nedlouho poté, co začal oba obory studovat, zjistil, že bohemistika nebude nic pro něj. "S mojí pozorností akvarijní rybičky nebylo čtení publikací z 16. století ve staročeštině nic moc. Během půl roku mi došlo, že syntax je možná fascinující, ale já jí vůbec nerozumím. Proto jsem to vzdal a zůstal mi jen marketing," krčí rameny. "Neměl jsem od toho vysoké očekávání a zároveň jsem na studiu nestavěl svoji osobnost, takže nebylo tak těžké jím postupně proplouvat a prostě to 'nějak' dodělat," vzpomíná Staffen. Nakonec tak zůstal na jediném oboru, jehož výběr si dokázal při rozpravách s rodiči na téma "A co s tím potom budeš dělat?" obhájit.

Dospívání jako jedno velké divadlo

"Naši neměli konkrétní představu, co bych měl v životě dělat. Ne v tom smyslu, že by si u mě s mladším bratrem řekli 'Tak, z tebe bude právník a z tebe doktor' a k tomu nás striktně vedli," ohlíží se dnes Marian, který tehdy ještě vystupoval jako Mariana. Na otázku, jestli se během svého dospívání musel potýkat s určitými genderovými stereotypy, odpovídá, že v nějakých aspektech určitě ano. "Já jsem byl ten chytrý a brácha zase ten šikovnější. Ve smyslu manuálně šikovný. Takže zatímco on trávil víc času s tátou v dílně, na mně zůstala role zodpovědné starší sestry, co s mámou v kuchyni chystá chlebíčky pro návštěvu," přiznává.

"Týkalo se to třeba i koníčků. Máma mě hodně tlačila do hudby s tím, že mám talent," vypráví dál Marian, který se naučil hrát na klavír i na saxofon. "Klavír byl vyloženě za trest, nešly mi číst noty, a tak jsem málo cvičil." Bratr měl jiné podmínky, po roce ho hraní přestalo bavit a směl marného snažení nechat. Marian musel rodiče přesvědčovat šest let. "Máma stále trvala na tom, že mám talent a že jde o součást základního vzdělání," pokračuje mladý muž klidným hlasem bez náznaku hořkosti, jen s jakýmsi pobaveně smířlivým podtónem. Ten se mu z hlasu nevytrácí ani ve chvíli, kdy přijde řeč na to, jestli byl během dospívání v pohraničním maloměstě nešťastný.

"Ne, to vlastně vůbec. Jen myslím, že celé mé dospívání bylo jedno velké divadelní představení," pokračuje. "Nebylo to skutečné, protože jsem neměl k dispozici prostředí, kde bych mohl být sám sebou, aniž bych hrál nějakou roli," dodává. Ani přesto se ale nikdy necítil nějak zásadně nešťastný a spoustu oněch pomyslných rolí si vlastně dokázal užívat. "Měl jsem třeba fázi drsné punkerky v roztrhaných silonkách nebo období, kdy jsem byl taková fakt pěkná zrzavá panenka," ušklíbne se šibalsky. "Nosil jsem tmavě zelené oční čočky a ani si nemusel moc dávat záležet, aby se za mnou lidi otáčeli," krčí rameny a dodává, že v té době neměl o pozornost opačného pohlaví nouzi.

"Ani se mi nikdy nestalo, že by mě třeba ve škole nebo na kroužcích kvůli vzhledu někdo šikanoval. Byl jsem sice takové to divné dítě, které je v každém kolektivu, ale nikdy to nebylo vyloženě na krev," pokračuje Staffen v retrospektivě svého dospívání v česko-německém pohraničí. "Vždycky jsem se uměl s lidmi bavit v individuální rovině, ačkoliv na úrovni kolektivu jsem nikdy kdovíjaký král popularity nebyl. Zároveň s tím jsem ale chtěl, aby mě lidé uznávali," říká Staffen a reflektuje skutečnost, že značnou část své hodnoty tehdy podvědomě stavěl i na snaze "se prostě líbit".

Cítil jsem se jako v Matrixu, kdy máš na výběr, jestli si vezmeš modrou, nebo červenou pilulku. Na jedné straně můžeš zůstat v jakési idylce stávajícího života, nebo se naopak rozhodneš podívat za jeho oponu, na to, jak se opravdu cítíš a proč se chováš, jak se chováš."

"A pak jsem nastoupil na vejšku a přičichl k feminismu a životu městských liberálů. Najednou jsem začal sundávat všechny ty vrstvy různých masek, za které jsem se do té doby schovával," vzpomíná Marian. "Nejdřív to bylo jen o změně role, jako už mnohokrát předtím, ale postupem času mi začalo docházet, že se poprvé v životě cítím blíž nějaké žité realitě, že se mezi těmi lidmi ve vytahaných svetrech, co se po večerech scházeli ve starém Unijazzu, cítím bezpečně," pokračuje. Zásadní zlom pak podle něj nastal, když během studia vycestoval na Erasmus do Španělska.

"V Barceloně jsem se najednou ocitl na levičácké univerzitě a potkal lidi, které jsem četl jako ženy, i když měly chlupaté nohy, chlupatá podpaží nebo krátké a střapaté vlasy," vzpomíná na momenty, které ho donutily přemýšlet o podstatách feminity a její možné redefinici. Právě tehdy Mariana poprvé napadlo zkusit žít obdobným způsobem. "Říkal jsem si, jestli bych nemohl být taky taková žena. Mít to trochu na párku a oblékat se nebo holit či neholit tak, aby mi bylo pohodlně, a neřešit, co na to okolí. Zároveň jsem se tam setkal s člověkem, který se v normálním životě prezentoval jako muž, ale experimentoval se svými zájmeny," vzpomíná Staffen na osudové momenty.

Nedlouho poté, co se ze Španělska vrátil, začala covidová pandemie a Marian se ocitl zpátky doma na Smržovce, v malé vesnici v podhůří Jizerských hor. "Najednou jsem byl skoro tři měsíce v kuse sám doma v teplákách a vytahaném tričku. Tehdy jsem snad poprvé v životě zažil sám sebe mimo percepci ostatních lidí, mimo jakoukoliv roli. Konečně jsem byl sám za sebe a sám sebou," popisuje zásadní okamžiky, které nadobro změnily jeho život. "Aniž bych si uvědomoval, co vlastně dělám, jsem si tehdy poprvé v životě zkusil obvazem stáhnout hrudník tak, aby byl co nejvíc plochý. Kolem hlavy jsem si omotal šátek, aby to vypadalo, že mám krátké vlasy. Na internetu jsem sledoval různé youtubery a stand up komiky, kteří se věnovali trans tematice."

Jak to říct rodičům

Když lockdown skončil, vrátil se Staffen do Prahy. "To už jsem tušil, že se něco děje, ale nechtěl si to úplně přiznat. Doufal jsem, že to třeba byl nějaký horečnatý sen, experiment, který s návratem do Prahy a začátkem podzimu pomine," přiznává zpětně. "Někde hodně hluboko v sobě jsem asi věděl, že skončilo poslední léto, které jsem prožil jako žena, a že se teď leccos doopravdy změní," říká Staffen, který si postupně nechal ostříhat vlasy, začal nosit pánské oblečení a experimentovat se zájmeny. "Po nástupu do nové práce v neziskovce jsem šel říct své tehdejší šéfové, že střídám mužský a ženský rod a že bych se cítil dobře, kdyby to v práci respektovali. A ona na to řekla jen: 'Aha, tak jo,' a to bylo všechno," vrací se Staffen k momentům, kdy se rozhodl, že své autentické já už nechce dál skrývat – a to ani před kolegy v práci, přáteli anebo rodinou.

Když přijde řeč na to, jak takovou věc člověk oznámí rodičům, Staffen se na malou chvíli odmlčí. "To je taky kapitola sama pro sebe. Máma si v určité chvíli všimla, že se něco děje. Že když dojedu z Prahy domů na víkend a ona mi sebere veškeré oblečení, aby ho vyprala, najde tam třeba pánské spodní prádlo. Neušlo jí ani experimentování se zájmeny," rozmluví se po chvíli Marian a dodává, že doma se dlouho snažil používat pouze ženský rod. V mužském rodě se však postupem času cítil lépe a lépe, až se mu už ani doma nedařilo zájmena střídat. "'A tak mi to teda řekni, co to znamená?' uhodila na mě pak trochu nečekaně máma, když jsme spolu seděli v autě," vypráví.

"'Zjistil jsem, že nejsem holka,' vylítlo ze mě tehdy. Bylo to ještě v době, kdy jsem sice střídal zájmena, ale myslel si, že nechci podstupovat žádnou operaci nebo brát testosteron," vzpomíná na svůj tehdejší pohled na věc. I tak se ho ale reakce matky dotkla. "No jo, já si teď hodně všímám, že holky už nejsou tak holčičí, taky jsem měla na gymplu takové období, kdy jsme nosili košile a kravaty," reagovala tehdy na hledání identity svého potomka. "Nezmohl jsem se na odpor a nechtěl tu konverzaci vést, protože by to znamenalo, že jí dám prostor říct věci, které by mě zranily, i když to třeba nebyl účel."

"Postupně jsme to začali otevírat znovu, když jsem zjistil, že chci brát testosteron," pokračuje Staffen a dodává, že je vlastně rád, že se mu dařilo celou věc doma komunikovat postupně a vyhnout se tak případnému vzedmutí emocí. "Když jsem dostal testosteron, rozhodl jsem se na oslavu doma uspořádat takovou rodinnou gender reveal party. Pozval jsem naše a bratra s tím, že se můžeme otevřeně pobavit, co všechno tranzice znamená a jak by to mělo dál vypadat. Nakonec z toho byla asi tříhodinová debata o různých věcech – třeba jak mě mají doma oslovovat, když jsem si změnil jméno," vysvětluje Marian, který by se změnou jména prý až tolik nezabýval, ale protože mu přišlo, že Mariana má příliš silnou feminní konotaci, rozhodl se pro změnu. "Zní to jako Mariana, krásná panna," směje se.

A tak ti budeme říkat Majáčku!

Jestli celé věci něco pomohlo, je to podle něj fakt, že se doma dokázali věcem zasmát. "Byla to taková ta legrace. Nejdřív jsme si pobrečeli a až pak se z toho postupně stal humor, který ale nebyl na můj účet. Spíš nám všem pomáhal se z toho nezbláznit." Když přišlo na přetřes nové jméno, otci se rozsvítily oči. "Prohlásil: 'A tak ti budeme říkat Majáčku!' Od té doby posílám do rodinné konverzace z dovolených u moře fotky s majáky a je to super."

Za zásadní pak Marian považuje i skutečnost, že se jeho rodiče naučili o tom, že prochází tranzicí, mluvit v každodenním životě – v práci, s přáteli, ale i s širší rodinou. "Ušetřilo mi to spoustu vysvětlování a nepříjemných konverzací, které jsem nechtěl vést. Protože kamkoliv přijdete, musíte to vysvětlovat," popisuje komunikační úskalí kolem citlivého osobního tématu.

"Jednou v zimě se nám s mámou stalo, že jsme na procházce potkali její spolužačku ze základky. Oba jsme byli zachumlaní v čepicích a šálách, a tak po chvíli, co si spolu povídaly, máma prohlásila: 'No, a tohle je moje dcera.' Načež ta kamarádka odvětila: 'Aha, já myslela, že to je syn.' Máma se do toho nějak zamotala, nicméně když se pak rozloučily, otočila se na mě a povídá: 'Víš ty co? Já budu prostě lidem říkat, že jsi moje dítě,'" popisuje mladý muž moment, kdy si podle svých slov uvědomil zásadní věc. "Na to, jak velká změna v mém životě to byla, to vlastně totiž zdaleka taková změna nebyla," uzavírá Marian Staffen.

zpět na začátek článku

Foto: Oleg Vojtíšek / Aktuálně.cz

Kdo přijde o schopnost udělat změnu, špatně dopadne, varuje psychoterapeut

Tereza Šolcová

Pohádky často končí slovy “a žili šťastně až do smrti’. Předpokládá se, že poté, co princ skolí draka a ožení se s princeznou, je už žádné problémy nečekají. To se dá aplikovat i na běžný život, kdy má spousta lidí pocit, že životní úspěch se měří stabilní kariérou a partnerským vztahem, kde jedinou proměnnou je počet aut v garáži. “To je ale nebezpečný mýtus,” říká psychoterapeut Dalibor Špok.

Z dat České asociace pro psychoterapii vyplývá, že psychoterapie je především po pandemii covidu na vzestupu. Myslíte, že o sobě lidé během toho povinného pandemického timeoutu začali více přemýšlet? Nebo spíš pandemie problémy lidí umocnila, a tak začali vyhledávat pomoc s péčí o duši?

Špok: Co se týče covidu, jde jenom o shodu náhod. Samozřejmě, že se během pandemie objevili lidé, kteří byli v krizi a kteří potřebovali pomoc, ale k vzestupu dochází celosvětově, jen u nás výrazněji. Děje se to díky generační obměně, protože dospívá nová generace, která má jiné potřeby, jiné vidění světa, jiná témata a jiné problémy. A psychologická pomoc je pro ně normální a běžná. Není to pro ně už jen součást zdravotní pomoci nebo alternativa, kam se chodí, jenom když je člověk nemocný, ale jedná se skutečně o podporu a snahu na sobě pracovat. Třeba v Americe nebo obecně na Západě, se změna udála daleko dříve. Na terapii se tam běžně chodí už od 60. a 70. let. Docházení k psychoanalytikovi koneckonců známe z filmů Woodyho Allena. Lidé to berou jako součást nějakého společenského bontonu a člověka to nijak nediskvalifikuje.

Co přimělo právě Američany začít docházet na terapii o tolik let dříve?

Špok: Nebyl tam socialismus ani totalita. Dříve trend začal ve Francii, v Británii, prostě – na Západě. Totalita u nás psychoterapii samozřejmě velice tlumila. Vymezovala ji pouze pro určité oblasti, například pro duševní nemoci nebo třeba výchovu dětí. Psychologická podpora člověka vlastně podporuje ke svobodě a samostatnosti a to bylo pro totalitu vždycky ohrožující. Proto podléhala psychologie obrovské kontrole. Vysokoškolské obory, které se studiem psychologie zabývaly, byly pod obrovským tlakem, a následky vidíme i dnes. I to je totiž důvod, proč je u nás obrovský nedostatek psychologů.

Jaké problémy dnes lidé řeší? Co je trápí?

Špok: Nemyslím si, že by například covid přímo způsobil, že se víc lidí rozhodlo vyhledat pomoc psychologa, ale spíše daleko více umocnil různé sociální a společenské změny v oblastech, jako jsou práce, studium, bydlení a mnohé další životní volby. Máme dnes mnohem více svobody než za minulého režimu, ale třeba i než před deseti, patnácti lety - díky technologiím můžeme pracovat na dálku, studovat celý život, kamkoli se přestěhovat. To s sebou samozřejmě přináší více zodpovědnosti - a s tím spojených úzkostí a případně i psychických problémů. Svoboda je tedy možná trochu paradoxně to, co nás nejvíc trápí.

Takže lidem v nesvobodě socialismu mohlo být paradoxně duševně lépe?

Špok: Nebylo jim lépe ve smyslu nějakého většího štěstí, ale jejich problémy a stresy byly jiné. Určitě bych nikdy neřekl, že lidé v minulosti zažívali méně stresu, protože nebyli svobodní, ale zdroj toho, čím se trápili a proč jejich životy nebyly kvalitní, byl jinde, než je dnes. Udělejme extrémní příklad. Když se ve středověku blížil k vašemu městu mor, určitě jste se tehdy také trápila a rozhodně jste nebyla v pohodě. Jenže šlo o jiný typ trápení, než když dnes nevíte, jestli máte jako mladý člověk jít studovat jeden, druhý nebo třetí obor, anebo nejít studovat vůbec a cestovat po světě. Je to jiný zdroj stresu, ale je pak jinak řešitelný. Na rozdíl od moru máte totiž možnost svou situaci ovlivnit.

Mít terapeuta už není stigma, ale norma

Máme za sebou pandemii, za humny válku, v peněženkách inflaci. To je dost důvodů na to necítit se psychicky dobře a zároveň nejde o okolnosti, které bychom mohli přímo ovlivnit. Jsou dnes lidé ve větší duševní nepohodě než dřív?

Špok: To je otázka, na kterou asi nikdo nedokáže odpovědět. Co to vůbec znamená být ve větší nepohodě? Ona ta nepohoda bude už z podstaty věci jiná. Jak jsme si již řekli, máme jiná témata, která řešíme. Nemůžeme zkrátka srovnávat, jaká je nepohoda z toho, že nevím, jestli se oženit nebo ne, versus nepohoda, že přichází mor, nebo přichází válka. Je to těžké srovnat. My se dnes už nevžijeme do života středověkého člověka.

Nemůže to být tím, že jsme si zvykli o sebe více pečovat a že na to vůbec máme čas?

Špok: Ano, je to tak. Příčinou je ale i vzestup psychologické nebo chcete-li i psychiatrické péče. Čím kvalitnější a dostupnější je péče o duševní zdraví, tím více lidí ji vyhledá. Zároveň s tím roce počet záchytů duševních nemocí. Skutečnost, že se určité problémy nepodařilo v minulosti zachytit, neznamená, že je lidé dříve neměli. Podle stejného principu se dnes odborníkům podaří více duševních nemocí zachytit v Česku než třeba někde v Angole. Neznamená to, že v Angole jsou lidé šťastnější, ale že se horší psychologická péče a jejich duševní problémy neodrazí ve statitstikách, které třeba ani neexistují. Další velký faktor je informační náročnost doby, ve které žijeme. Vždycky jsme četli noviny a měli nějaké informace, ale nikdy ne v takové intenzitě jako v současnosti. Války, krize, pohromy to všechno tu bylo i dřív, jen jsem se tím nenechávali tolik zahltit jako dnes, kdy všechno vidíme pomalu živě na sociálních sítích. Myslím si tedy, že míra stresu je obecně stále stejná, nezvětšuje se ani nezmenšuje, jen je jiná a má jinou formu.

Mluvil jste o psychoterapeutech, ale zmínil jste i o psychiatry. Když se podíváme na data, která nám opět poskytla Česká asociace psychoterapeutů, působí v Česku přibližně dva a půl tisíce psychoterapeutů. Stačí to na uspokojení poptávky?

Špok: Určitě nestačí, protože všichni víme, že kvalitní psychoterapeut se shání těžko. Přesná čísla je navíc těžké odhadovat, protože my jako psychologové nemáme žádnou oficiální komoru ani pevné legislativní ukotvení, nejsme zákonem regulovaný obor. Další problém je, že péče, kterou poskytujeme, by měla být stratifikovaná. Někdo by měl dělat klinickou psychologii a zabývat se těmi skutečně duševně nemocnými, jiný pak zase podpůrnou psychoterapii. To by mělo být oddělené, protože dnes je to tak, že kapacitu klinického psychologa mnohdy vytěžují lidé, kteří nejsou duševně nemocní, nemají žádnou mentální poruchu, ale prostě si potřebují jen jít někam popovídat nebo řešit běžný životní problém. Na to ale nepotřebuji psychologa s PhD titulem. Na to možná může stačit někdo s bakalářským studiem oboru a dobrým psychoterapeutickým výcvikem.

Jak se stalo, že jít k psychologovi už dnes není z pohledu většinové společnosti skutečnost, za kterou by se měl člověk stydět? Prožíváme boom psychoterapie?

Špok: Řekneme, že 80 % té změny způsobil generační posun. Fakt, že staří zestárli a mladí se dostali do dospělosti. Mladá generace, která už nezažila totalitu, se dostala do proaktivní dospělosti a dnes jsou z ní mladší dospělí. A ti starší, kteří zažili socialismus a je jim dnes třeba 60, 70 let, stále nejsou běžnými klienty psychologů. Osobně se zabývám rozvojovou psychologií a psychoterapii. Dosáhl jsem středního věku a nejsem tedy žádný mladík, ale klientů nad 60 let, nebo nad 65 let, kteří mě vyhledali, bych napočítal za celou profesní kariéru na prstech obou rukou.

S čím konkrétně za vámi klienti přicházejí?

Špok: U mě je to hodně dáno tím, čím jsem se rozhodl v rámci své praxe zabývat, a to je rozvojová psychologie. Otázky jako: Jak mám naložit se svojí svobodou tak, abych žil co možná nejlepší život. Jaký si zvolit životní styl, jak se vyrovnat se sociálním tlakem, jak žít nezávisle. Jsou to témata jako sebekontrola, produktivita, ale třeba i vyhoření. Obrovské téma jsou i třeba partnerské vztahy, i když těmi se já osobně nezabývám.

Když to dokázali jiní, můžu i já

Ve speciálu Změna směru přinášíme příběhy lidí, kteří se neuspokojivou životní situaci rozhodli vyřešit prostřednictvím razantní změny. Psali jsme o muži, který se rozhodl kvůli duševní rovnováze opustit rodinu, přestože mu dle jeho slov na první pohled nic nechybělo. Před okamžikem jste hovořil o sociálním tlaku, v té souvislosti zase píšeme o ženě, jenž díky odvaze čelit nárokům společnosti výrazně zhubla. Jak vnímáte takové příběhy?

Špok: Přesně takové příklady bychom měli znát a hltat. Myslím, že by neměly být v nějakém speciálu, ale měly by být součástí nějaké běžnější rubriky jako je sport nebo kultura. Autentické lidské příběhy totiž v lidech zůstávají jako takové malé střípky, až se najednou začnou sami sebe ptát: A co můj život? Jak nakládám se svojí svobodou a svým talentem? To jsou otázky, které bychom si měli pokládat celý život a tím, že píšete o lidech, kteří si podobnou otázku položili a na jejím základě se nějak rozhodli konat, dáváte ostatním vzor. Není to nutně tak, že by jiní lidé neměli odvahu se zachovat podobně. Je totiž dokonce ani nenapadne nad tím přemýšlet, než se setkají s příběhem někoho, kdo to dokázal. Společnost jim od malička říká „Najděte si vhodného partnera, vystudujte vhodnou školu nebo mějte dobré zaměstnání“, nikdo jim ale neřekne „Snažte se najít své talenty a preference, protože když budete žít podle nich, budete opravdu šťastní.“ Proto jsou příběhy lidí, kteří své preference našli, zkrátka strašně důležité.

Je pravda, že naši čtenáři poměrně hodně slyší na příběhy, kdy se lidem podařilo úspěšně vystoupit ze zajetých kolejí. Jako by lidé byli svou existencí unavení, ale nevěděli, jak svoji situaci řešit. Vídáte podobný trend i ve své praxi?

Špok: Nejenom, že se čtou, ale podobné příběhy se stanou předmětem naděje. Tak se totiž naděje buduje, pomaličku, jeden příběh po druhém. I kdyby jen jedním milimetrem, v lidech to nějakým způsobem vrtá. Když člověk přečte sto takových příkladů, nebo se s nimi setká v životě, třeba v případě souseda, který vyřešil nějaký problém, jedná se o pomyslné kapky, jednu vedle druhé. A co je oceán, než jen moře kapek? A tyhle kapky strašně moc společensky potřebujeme, protože nám dávají naději.

Řekněme, že mi není dobře tam, kde jsem, a cítím a potřebuji, aby se můj život začal ubírat jiným směrem. Jakým krokem bych měla změnu k lepšímu zahájit?

Špok: Jakmile se někdo sám sebe ptá takovým způsobem, jakým vy se teď ptáte mě, tak už na té cestě za změnou dávno je. Nestojíte na začátku, protože jste o tom už stovky hodin přemýšlela a dospěla jste k závěru, že to chcete udělat nebo že o tom má cenu minimálně uvažovat. Nacházíte se dávno za začátkem. O změně se nedá uvažovat jako o technickém projektu s jasným cílem. Spíš je potřeba změnit pohled sám na sebe, být k sobě víc laskavý a především otevřený. Pro mnohé lidi to je ale ohrožující pozice. Musíme změnit i pohled na to, co vlastně změna je, celý život je totiž jedna velká změna. Ptáte se, čím začít: Určitě tím, že si tyto myšlenky a váhání připustím a začnu se jimi vážně zabývat. Později něco zkusím udělat jinak. Je to vlastně úplně totéž, jako když se rozhodnete pořídit nové auto nebo dovolenou. Nejprve si to připustíte, pak začnete hledat a zkoušet.

Kdo si tedy myslí, že během života narazí na jeden vztah, jednu práci a bude lineárně prožívat štěstí až do smrti, žije ve velkém omylu…

Špok: To je právě strašně nebezpečný mýtus, který změnu blokuje. Mladá dospělost má podle něj všechno vyřešit, všechno nastavit a úspěch střední dospělosti poznáte podle toho, že už se v ní nic nemění a vše je stabilní. Jedna kariéra, jedna rodina, jenom přibývají ta auta v garáži a tak podobně. To je nebezpečné pojetí života a taky důvod, proč mnozí lidé z té střední dospělosti a ještě více potom ve starší dospělosti, ve stáří, končí z hlediska psychiky strašně špatně. Přestali totiž “umět” udělat změnu.

zpět na začátek článku

Změna směru

 

Právě se děje

Další zprávy