Autorskou únavu kmenového uměleckého týmu Zábradlí, která je patrná v posledních sezonách, mají vyvažovat sondy do jiných estetik a žánrů. Tuto linii reprezentují nedávní absolventi, dramaturgové a režiséři, od loňska členové divadla Petr Erbes s Borisem Jedinákem.
Pro jejich zdejší práci je typický zájem o historický materiál, jejž pokaždé zpracovávají jinou formou. V inscenaci Kyjem po kebuli, příběhu jihlavského jezuity ze 17. století putujícího k Mariánským ostrovům, naivně apelovali na analogii s dneškem, přičemž bořili hranice mezi jevištěm a hledištěm. Audiowalk nazvaný Kleopatra, procházka po Starém Městě coby mytickým podsvětím, měl zase demonstrovat současné divadelní tendence - stále častější přesahy do veřejného prostoru a využití soudobých technologií jako sluchátek s prostorovým zvukem.
V novince Discoland se tvůrci zaštiťují dokumentárním divadlem, ačkoliv tak trochu parazitují na vzedmutém zájmu o poslední dekádu 20. století. Ten oživil zejména detektivní seriál Devadesátky, který průměrně sledovalo 2,2 milionu lidí a v němž se objevil právě majitel tohoto nočního klubu Ivan Jonák. Stejnou etapou se však zabývá aktuální výstava Heroin Crystal, dobové trendy reflektují retro návraty v módním průmyslu či třeba kniha Devadesátky! od Johany Fundové.
Ani divadlo se tomuto tématu nevyhýbá. Za průkopnickou lze považovat inscenaci brněnského HaDivadla nazvanou Roky 90: Láska, pank a Nesmírnost, částečně autobiografický text dalšího tehdejšího pubescenta, dramatika Ondřeje Novotného. Toho celou sérií projektů ovlivněných zejména filmovou estetikou 90. let následoval Tomáš Dianiška. Jeho hra Pusťte Donnu k maturitě převrátila naruby populární seriál Beverly Hills 90210, když tři hrdiny teleportovala do reality českých devadesátek, konkrétně do blízkosti Ivana Jonáka, který nakonec nebohé Američany zaúkoloval vraždou své manželky.
Blízkost Divadla pod Palmovkou, jež Pusťte Donnu k maturitě uvádí dodnes, a budovy Discolandu, stejně jako Dianiškovo datum narození v předešlé dekádě logicky argumentuje jeho zájem o 90. léta.
Méně srozumitelný je však u dvojice Petr Erbes a Boris Jedinák, kteří éru zažili jako předškoláci či v prvních letech povinné školní docházky. Jejich pozornost samozřejmě může vyrůstat z touhy nezúčastněných, tedy potenciálně nestranných dekódovat příznaky doby, konfrontovat zažitý pohled s něčím novým a třeba i pro většinu pamětníků neakceptovatelným. Snad proto také zvolili v českém prostředí spíš upozaďovanou metodu dokumentárního divadla zvanou verbatim.
Princip je následující: vybere se společensky závažný problém, k němuž autor nebo herci na diktafon natáčejí rozhovory s pamětníky. Všímají si přitom jejich charakteru, gest a mimiky, které se později na jevišti snaží co nejvíc napodobit. Sebraný materiál se stává základem montáže zachovávající všechna specifika jazykového projevu mluvčích - pomlky, pauzy, vzdechy, zajíkání, koktání, pochopitelně vulgarismy nebo neologismy. Původní text nelze měnit, pouze kompilovat a zkracovat: taková jsou pravidla metody, jejíž počátky se datují do 80. let minulého století ve Velké Británii, odkud se pozvolna začala šířit do světa.
Erbes s Jedinákem se tak v inscenaci Discoland opírají o vzpomínky bývalých zaměstnanců a návštěvníků klubu, které shromáždili, přepsali a následně přetvořili do divadelního textu. Zachovali přitom autentickou mluvu i obsah sdělení. Tím se však z hlediska dramatické výstavby ocitli v nekomfortní zóně. Verbatim nemá dokumentovat realitu, ale způsoby vyjadřování. Specifická forma vzájemně pospojovaných monologů, jež tu a tam narušují návodné otázky, nevede k ničemu jinému než oslabenému vyprávění, a tedy k peripetii: co s takovým materiálem udělat na jevišti?
Na výbušný potenciál slov se dá spolehnout u tématu dostatečně šokujícího, tabuizovaného nebo kontroverzního. Pak skutečně stačí vystrčit několik herců v civilu na prázdnou scénu a úspěch je zaručen. Těžší to bývá u materiálu, který může urazit leda četností sprostých slov. V takovém případě se nabízí otázka, bylo-li nutné nechat tyto hlasy zaznít veřejně a co zásadního přinášejí.
Sociálně či politicky nevzrušivou látku navíc inscenátoři musí nutně kompenzovat vynalézavým scénickým řešením, což je nesmírně obtížné. Divadlo Na zábradlí proto stálo před nelehkým úkolem. Nakonec se autorům podařilo shromáždit sedm rozhovorů: s bývalým DJ, provozními alias řediteli, kuchařem, návštěvníkem, barmanem a striptérkou, kteří zažili zlatou éru pražské diskotéky. Z toho jsou však pouze dvě výpovědi nosné. Do problematiky vnáší jiný než tradiční úhel pohledu, vnímající Discoland jako hnízdo neřesti, divokých sexuálních hrátek a kšeftů za ohromné peníze.
Ředitelovo svědectví míří především k sebeobhajobě, kritice stávající justice a permanentnímu zpochybňování všeho a všech. Jako obviněný z vraždy strávil téměř 18 let ve vězení, jeho cílem je nyní revizní řízení, které český právní řád dosud nepřipouští.
Zároveň ředitel podrývá obraz událostí v Discolandu, jaký třeba v seriálu Devadesátky vykreslil bývalý kriminalista a scenárista Josef Mareš. Toho nazývá "nebuduhojmenovat" a zpochybňuje celou tehdejší pražskou mordpartu včetně výpovědí svědků, čímž veškeré nahrávky i samotnou divadelní metodu verbatim relativizuje.
Do opozice vůči glorifikaci a nostalgickému opěvování Discolandu se výslovně staví další zpovídaný, někdejší návštěvník. O klubu a jeho majiteli říká: "Jonák byl popelář, kterej měl zeleninu se svou ženou, půjčil si šest set tisíc a nevrátil je. To je celý jeho gangsterský počínání. Ten Discoland pro nás byl nic. Nic. Právě. Ten Discoland byl nula. Zero. Tam se nic nedělo. Nic tam neprobíhalo." Jonák byl roku 2002 odsouzen ke 12 letům vězení za to, že si objednal vraždu své manželky. Na svobodu se dostal roku 2014, o dva roky později zemřel devětapadesátiletý na zdravotní komplikace spojené s cukrovkou.
Až s návštěvníkovou výpovědí, naštěstí přicházející poměrně záhy po začátku inscenace, se zažitý obraz vzpomínaného Discolandu začne rozpadat, respektive dojde k názorové přestřelce.
To je ale na více než dvouhodinovou inscenaci, navíc v ilustrativní režii, málo. Po zbytek času předkládá výstřední historky a rádoby skandální případy z pražského podsvětí a okolí Ivana Jonáka. Autoři se z toho za každou cenu pokoušejí udělat efektní podívanou, jenže s ne zrovna dramatickým textem si neví rady. Zaměňují pohlaví svědků. Ženy mluví za mužské postavy, jednu výpověď si rozebere několik protagonistek. Monologické pasáže od sebe rozdělují zdánlivě působivé scénické nápady.
Na jevišti se objevuje akvárium s herečkou Barborou Bočkovou v zeleném avantgardním overalu upomínajícím krokodýla Kubu, kterého Jonák v Discolandu choval. Následuje v tomtéž akváriu jiný, významově méně zřetelný výjev nahého Jiřího Vyorálka citujícího figury ze starých mistrů. Nechybí tanečnice u tyče ani rajcovní, byť polovičatá strip show Johany Matouškové. Uplatní se latex, kůže i vysoké podpatky, zkrátka vše, co se člověku "na první dobrou" vybaví při představě nočního klubu.
Snad jediné, co zarazí, je závěrečná citace z Máchova Máje. Slavná pasáž plná oxymór, slov, jejichž význam se navzájem vylučuje, navíc vykazující vysoké literární kvality, je podvratnou tečkou za nespisovným a často protiřečícím si slovním balastem.
Přesto Discoland v Divadle Na zábradlí nepřekročil svůj stín. Namísto neortodoxního pohledu nejmladší generace téma fetišizuje a lacině se podbízí.
Divadlo
Petr Erbes, Boris Jedinák a kolektiv: Discoland
Scénář, dramaturgie a režie: Petr Erbes, Boris Jedinák
Divadlo Na zábradlí, Praha, premiéra 29. dubna, nejbližší reprízy 18. května a znovu 2. a 6. června.
