Podívejte, jak jsme byli progresivní. Na výstavě umění 90. let příznačně chybí malba

Podívejte, jak jsme byli progresivní. Na výstavě umění 90. let příznačně chybí malba
Instalace Jiřího Černického nazvaná Modřinové květy z roku 1998.
Jiří Černický: Od srdce, 1995, barevná fotografie.
Dílo Mileny Dopitové nazvané Neprodejný z roku 1996.
Výtvarnice Veronika Bromová u své fotografie z roku 1996 z cyklu Pohledy.
Foto: Galerie hlavního města Prahy
Ivan Adamovič
10. 6. 2022 14:18
Jako jedna z prvních zdejších velkých institucí začala Galerie hlavního města Prahy v 90. letech minulého století systematicky vystavovat mladou českou tvorbu, zejména prostřednictvím série bienále. Aktuální ohlédnutí za touto bohulibou činností ale neumí správně prodat.

Devadesátá léta se pro kulturní provoz pomalu stávají archeologickým terénem. Pokud se říká, že kdo "devadesátky" pamatuje, ten je nežil, zároveň by si mnozí přáli, aby nikdo nepamatoval, co se v české politice i ekonomice tehdy mohlo dít. I proto existuje silný resentiment vůči době, kdy jako by bylo možné všechno - a někteří toho v privatizaci uměli využít lépe než jiní.

Nad nedávným televizním seriálem Devadesátky, jejž průměrně sledovalo 2,2 milionu lidí, se pamětníci mohli rozčilovat, že éru zobrazil příliš temně. Do stejné doby se vrací nedávná inscenace Discoland, kterou Divadlo Na Zábradlí nazvalo podle stejnojmenného nočního klubu provozovaného podnikatelem Ivanem Jonákem.

Ale nejen Jonákem živy jsou devadesátky. Máme tu ještě výtvarné umění. Po sametové revoluci zažilo výbuch invence, prudce rozrazilo dveře do světa i směrem k digitálním médiím. A Galerie hlavního města Prahy byla u toho. Od roku 1994 pod vedením kurátorů Karla Srpa mladšího a Olgy Malé pořádala bienále mladého umění, které se stalo líhní nejzvučnějších autorů, mnohých pozdějších laureátů Ceny Jindřicha Chalupeckého.

To vše připomíná aktuální výstava Heroin Crystal v Domě U Kamenného zvonu. Aby nebylo mýlky: nese podtitul Generace devadesátých let v Galerii hlavního města Prahy. Což znamená, že kurátorka Malá se nepokusila o ucelenější představení domácí tvorby 90. let, pouze toho, co instituce vystavila a dnes to vlastní. Výběr to nutně omezuje. Najdeme zde pouze známá jména, objekty, které hojně kolovaly médii. Celé to je takové déjà vu namísto hledačství. Připomenutí, co návštěvníci galerií a čtenáři časopisů dávno znají. I potvrzení, že většina zastoupených autorů vytvořila silná, nadčasová díla.

Jaký signál umění devadesátek vysílá? Zpětně je fascinující, jak rychle tvůrci vstřebali sociálně citlivá témata jako feminismus, stáří, osamění, bezdomovectví, domácí násilí či potenciál mediální manipulace. Dobře to vystihla autorka v Domě U Kamenného zvonu vystavené recenze na třetí bienále, když svůj referát nazvala Výtvarníci v zajetí reality.

Díla, jež jsou tu k vidění, můžeme považovat za postmodernou ovlivněné pokračování pop-artu. Diváka lákají lesklé věcičky, efektní, až luxusně se tvářící objekty. Jakmile ho lapí, vstřikují mu do žíly sociální problém (jako v pracích Jiřího Černického či Mileny Dopitové) nebo alespoň existenciální mráz (Kočárkárna od Michala Pěchoučka).

Jiří Černický: Heroin Crystal, 1995, objekt, kombinovaná technika.
Jiří Černický: Heroin Crystal, 1995, objekt, kombinovaná technika. | Foto: Galerie hlavního města Prahy

Výtvarníci pamatující na dobu, kdy všechno kolem nich bylo druhé jakosti, v 90. letech získali možnost bez kompromisů tvořit artefakty dotažené k jistému druhu dokonalosti. Zároveň na nich ale ukazovali, že dokonalost absolutního produktu, třeba heroinu ve stříkačce z českého křišťálu (opět práce Jiřího Černického) nebo gigantického brouka-mobilního telefonu (Kateřina Vincourová), bude žádat přinejmenším jejich duši.

Devadesátky byly ale také kontinuitou. Tu představuje série krajinářských fotografií dvojice Lukáš Jasanský a Martin Polák, které se táhnou celou výstavou. Černobílé snímky reprezentují bezčasí, stálost, spojení s konkrétní půdou a krajinou v propukající globalizaci.

Podobně kontrastně vyznívají minimalistické "portréty kolen" Markéty Othové, ukazující tělo jako v podstatě neměnnou entitu. Co se mění, je způsob jeho zobrazování. Snímky jsou příliš málo aranžované a nasvěcované, aby fungovaly coby drtikolovská abstraktní zátiší, a příliš fragmentární, aby mohla být řeč o dokumentární fotografii.

Propojení těla s institucí představuje fotografický cyklus Pavla Humhala nazvaný Stars of My Body. Vidíme klasifikovanou pigmentaci těla umělce na snímcích s razítkem zdravotnického zařízení.

Devadesátá léta nadšeně objevovala konceptuální umění, až se chvíli zdálo, že malba je mrtvá. Typické pro výstavu Heroin Crystal je, že na ní nevisí jediná olejomalba. A že mnohá díla mají anglické názvy.

Lukáš Jasanský, Martin Polák: Krajinářská fotografie – cyklus, 1998, fotografie.
Lukáš Jasanský, Martin Polák: Krajinářská fotografie – cyklus, 1998, fotografie. | Foto: Galerie hlavního města Prahy

Dalším příznačným rysem bylo zapojení nových technologií. Od kinetických plastik Jiřího Černického či Veroniky Bromové po digitální či mechanicko-digitální tvorbu Federica Díaze. Ten představuje rané pokusy s 3D tiskem, které by dnes možná zapadly, ve své době ale byly novum, signaturou autora, jenž se dosud snaží držet s technologiemi krok.

Nechybí přirozeně ani Mluviči Krištofa Kintery. Naopak jeho známou instalaci Plumbař si galerie z etických důvodů odmítla půjčit, neboť práce se momentálně nachází ve sbírkách exekutora Roberta Runtáka. Na výstavě k ní odkazuje jen video.

Tabule s doprovodnými texty i kopiemi recenzí připomínají, že galerie v 90. letech kromě Domu U Kamenného zvonu pořádala výstavy v tehdy významné síni na Staroměstské radnici. Tam v letech 1995 až 2002 představovala současnou tvorbu. Stálá expozice současného umění, určená i zahraničním turistům, se pak v letech 1998 až 2002 nacházela v Domě U Zlatého prstenu. Historické budovy samého centra Prahy kontrastovaly s nejmladším, kosmopolitně se tvářícím uměním.

Heroin Crystal je tedy z velké míry výstava o výstavách, jakási reklama na úspěšné galerijní projekty minulých desetiletí. Nechybí ani pokusy o rekonstrukci site-specifických děl, jako je řez budovou od Michaely Thelenové či jakési zateplení gotické kaple od Jiřího Příhody. Ten u hříček s prostorem vytrval, aktuálně okupuje prostory Galerie Rudolfinum.

Vzhledem k tomu, nakolik je pojat sebereflexivně, Heroin Crystal po architektonické stránce působí překvapivě odbytě a obsahuje zbytečné nedostatky. Instalace podepsaná Dominikem Langem vyznívá tuctově a lacině. Pokud to měl být záměr evokující dobu, není dost akcentován.

Horší je, že některá díla byla instalována chybně a nefungují, jak mají. Nejvíce na to doplatil Jiří Černický. Jeho instalace Modřinové květy z roku 1998 citlivě reaguje na domácí násilí, pohrává si s kontrastem dětsky i hrozivě vyhlížející konstrukce a její součástí jsou zvukově modulované výpovědi žen volajících na linku bezpečí. Na ty sice upozorňuje popiska, z instalace ale slyšet nejsou, pouze přerušovaný hit zpěvačky Whitney Houstonové, který k nim má tvořit protipól. Výtvarník si také postěžoval, že objekt je nevhodně zavěšen a nevyužívá kinetické možnosti původně se pohybujících květů sestrojených z ventilátorů.

Instalace Jiřího Černického nazvaná Modřinové květy z roku 1998.
Instalace Jiřího Černického nazvaná Modřinové květy z roku 1998. | Foto: ČTK

Nakonec i Černického dílo Heroin Crystal, podle něhož se výstava jmenuje, tu připomíná pouze fotografie - a to ještě dobře ukrytá za jinou, rozměrnější prací.

Občas dokonce chybějí popisky, takže v místnosti se snímky Markéty Othové může návštěvník nabýt dojmu, že tato fotografka stvořila i díla Lukáše Jasanského s Martinem Polákem. U videa Rezident zachycujícího virtuální faunu výtvarníka Petra Svárovského rovněž chybí popisek, takže může být mylně připsáno sousedícímu Federicu Díazovi.

Komentovaná prohlídka výstavy s kurátorkou Olgou Malou se uskuteční 22. června. Portál Dafilms.cz ve spolupráci s galerií nabízí tematickou kolekci hraných a dokumentárních filmů nazvanou Divoké devadesátky.

Výstava

Heroin Crystal
(Pořádá Galerie hlavního města Prahy)
Dům U Kamenného zvonu, Praha, výstava potrvá do 28. srpna.

 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

Aktualizováno před 8 hodinami

Hasiči likvidují požár haly v Zápech u Prahy už 24 hodin

Hasiči likvidují následky požáru haly v Zápech u Prahy už 24 hodin, budou demolovat části konstrukce a dohašovat skrytá ohniska celou noc, stále platí druhý stupeň pohotovosti. Hala s autodíly začala hořet v pátek před 20:00, byly v ní i oleje a plynové lahve. Škodu odhadl majitel společnosti AD Partner na 100 milionů korun, řekla mluvčí středočeských hasičů Dagmar Zemanová. Podle policejní mluvčí Vlasty Suchánkové začnou kriminalisté vyšetřovat, až skončí hasicí práce, zatím tedy není možné stanovit výši škody. Při požáru nebyl nikdo zraněn. Hasiči evakuovali pět lidí a domácí zvířata z okolních obytných domů.

"Požár byl náročný z důvodu nasazených sil a prostředků, šlo o velký objekt, na místě byl velký žár a hrozilo zřícení," řekla Zemanová. V době nejvyššího stupně bylo na místě zhruba 110 hasičů. V Zápech zřídili provizorní čerpací stanici. Byl vyhlášen nejvyšší, čtvrtý stupeň poplachu, který hasiči snížili dnes před 02:30 na druhý. Statik doporučil stržení budovy.

Čtvrtý stupeň poplachu hasiči vyhlašují při mimořádných událostech, například pokud je nasazen vyšší počet zasahujících jednotek. Při hašení v Zápech bylo nasazeno 30 vozidel a 17 jednotek profesionálních i dobrovolných hasičů, vypomáhali i pražské. Chemická jednotka hasičů z Kamenice na místě monitorovala, zda do ovzduší neuniká nadměrné množství škodlivin. Žádné škodlivé hodnoty hasiči nezjistili.

 

Zdroj: ČTK
Další zprávy