Glosa - Americký zpěvák, textař a kytarista Dave Grohl proměnil vydání nejnovější desky své kapely ve velkou událost. Sonic Highways není pouze název osmého alba Foo Fighters, ale také osmidílného hudebního cestopisu z produkce HBO.
Vzestup digitálních technologií a pokles prodaných hudebních nosičů postavil hudebníky před otázku, jakými novými způsoby zajistit své ekonomické přežití. Kromě nových strategií, jako je internetová distribuce, uplatňují inovativním způsobem rovněž tradičnější formy mediální synergie.
Jednou z nich je spolupráce hudebního a audiovizuálního průmyslu, intenzivně probíhající minimálně od nástupu zvukového filmu. Ať ve formě videoklipů, nebo soundtracků obsahujících dobové šlágry. Grohlova atypická road movie však neohroženě vykračuje za rámec videa propagujícího hudbu. Chce bavit i vzdělávat.
Hudební mapa Ameriky
Frontman Foo Fighters se svou kapelou postupně zavítal do osmi amerických měst s dlouholetou hudební tradicí - Chicaga, Washingtonu, Nashvillu, Austinu, Los Angeles, New Orleansu, Seattlu a New Yorku. V každém z nich Grohl vyzpovídal několik muzikantů, kteří formovali tamější hudební scénu. Pod vlivem rozhovorů i samotné lokality následně napsal text nového songu. Osm písní dalo nakonec vzniknout desce Sonic Highways. Podstatné je, že veškerým výše uvedeným fázím byla přítomna kamera, což mohli předplatitelé americké HBO poprvé docenit 27. října, dva týdny před vydáním desky. V uvedený den měl premiéru první díl seriálu, situovaný do Chicaga.
Grohl během realizace náročného projektu zužitkoval jak své bohaté znalosti dějin americké hudby, tak první režisérské zkušenosti. V roce 2013 byl uveden jeho hudební dokument Sound City o kalifornském nahrávacím studiu, kde vznikla mimo jiné průlomová deska Nevermind od skupiny Nirvana, v níž Grohl hrál na bicí. A pozitivní přijetí filmu otevřelo peněženky producentů, kteří ovšem nebyli natolik štědří, aby mohl Grohl naplnit svou původní ambici – podniknout hudební odyseu nejen napříč americkými městy, ale po celém světě. Měl v úmyslu navštívit například Johannesburg nebo São Paulo.
Přes geografické omezení na území USA vznikl neobyčejně výpravný projekt, který jeho autor neskromně označuje za „hudební mapu Ameriky“. Nijak přitom neskrývá, že jde o subjektivní převyprávění historie americké hudby, což je znát z většího zastoupení umělců, které Grohl osobně zná, nebo hudby, která ho ovlivnila. Některé z přátel, například Ricka Nielsena či Joea Walshe, si zároveň přizval jako hosty během nahrávání písní. Osobní hledisko přesto výrazně neomezilo obdivuhodnou šíři záběru a informační hutnost jednotlivých epizod, srovnatelnou s podobně faktograficky nasyceným Americkým stoletím Olivera Stonea.
Frenetický videoklipový střih, zpravidla synchronizovaný s hudební stopou, mimořádné množství přes sebe vrstveného obrazového materiálu rozličného stáří a kvality (mluvící hlavy, archivní a televizní záběry, domácí videa) a neustálé střídání vypravěčů (někdy během vyprávění jedné historky) si žádají maximální soustředěnost.
Divák bez základního přehledu o americké hudbě může mít problém sledovat „nit“ vyprávění, které neustále přeskakuje mezi různými érami (například z šedesátých let do devadesátých) a hudebními styly (od blues k punku). Roztěkanost seriálu, nápadně často využívajícího také tzv. split-screen (rozdělení obrazu do několika oddělených rámů), ale dobře odpovídá hypertextovému vstřebávání stručných informací během brouzdání po internetu.
Romantické ideály
Smršť audiovizuálních podnětů, řízená přednostně snahou udržet diváka neustále ve střehu, je sem tam semknutá komentářem samotného Grohla. Častěji se ovšem dokument tříští do zběsilých střihových sekvencí, v nichž se vedle plytkých zobecnění („Musíte pochopit svou minulost, abyste poznali svou budoucnost.“) bohužel ztrácejí i nosná zamyšlení nad uměleckou tvorbou a vlivem, který na ni má okolní prostředí.
Právě myšlenka, že naši identitu utvářejí místa, kde žijeme, a lidé, kterými jsme obklopeni, představuje jeden z leitmotivů série. Díky snaze zmapovat určité hudební fenomény v širším kontextu jsme tak zábavnou formou poučeni jak o hudební, tak o společensko-historické minulosti vybraných měst.
Ač zpovídaní muzikanti nejdou pro peprný výraz daleko, převažující tón vyprávění je romanticko-nostalgický. Grohl sám sebe vnímá jako pokračovatele americké hudební tradice a své kolegy prezentuje obdivně jako v jádru citlivé a vstřícné osobnosti. Celou hudební scénu pak idealisticky rámuje jako přátelskou komunitu, jejíž členové se navzájem podporují a inspirují. Namísto rivality a závisti sledujeme kamarádské vztahy a otevřenost novým podnětům.
Zvláštní pozornosti se dostává společenským outsiderům, kteří bojovali s konvencemi (a nahrávacími společnostmi) a svou hudbou měnili svět. Paradoxně nejsou opomíjeni ani veleúspěšní hudební producenti, inkasující desítky milionů. Tato podvojnost částečně reflektuje vývoj Grohlovy kariéry. Zatímco dříve zosobňoval anti-komerční étos alternativní hudební scény, dnes patří s jedenácti cenami Grammy a více než 15 miliony prodaných alb k největším hvězdám stadiónového rocku.
Jak prodat desku
Opravdu tedy Grohlův „milostný dopis americké hudbě“ nemá sloužit jen ke zvýšení prodejů nového alba? Tomu je hudebními kritiky vyčítána zaměnitelnost s předchozími počiny Foo Fighters, slabá textová složka nebo absence překvapujícího nápadu. Posluchač neobeznámený s konceptem, na němž deska stojí, prý nedokáže rozlišit, který song čerpá svou inspiraci z New Orleans a který z Austinu.
Recenzenti spekulují, že se Grohl bál větších experimentů se zvukem a příliš nápadného zakomponování lokálních hudebních prvků, aby nezklamal očekávání fanoušků. Svou roli mohl sehrát také producent Butch Vig, který si pohlídal homogenní styl napříč deskou. Většina recenzí se pak shoduje na tom, že baladické introspekce v hardrockovém aranžmá nejlépe fungují až po zasazení do širšího vyprávěcího rámce poskytnutého seriálem.
Navenek průměrná deska, k docenění jejíchž kvalit se doporučuje znalost přidruženého mediálního díla, působí skutečně jako dokonalý marketingový produkt moderní doby. Grohlovo upřímné (nebo alespoň upřímně vyznívající) nadšení pro původ a tradici americké hudby nám na druhou stranu brání vnímat Sonic Highways jako pečlivě propočítaný marketingový kalkul a nic víc. Spíše jde o chytrý způsob, jak v dnes prodávat hudbu. Neztratíte přízeň fanoušků, kteří dostanou to, nač jsou zvyklí, a zároveň širší veřejnost přesvědčíte, že jste pouze nestvořili komerční produkt, ale též přispěli ke kulturní osvětě.
Dokumentární seriál, jehož první epizodu si čeští předplatitelé HBO budou moci přehrát od 8. prosince ve videotéce HBO GO, poběží na HBO každý týden od 8. ledna 2015.
