reklama
 
 

Foo Fighters jsou v Nirvaně a vracejí se do tvrdé hry

22. 4. 2011 10:42
Album Wasting Light je ve znamení kreativní obrody

Recenze - Když rocková kapela natáčí se symfonickým orchestrem, hraje akustické koncerty a vydá kompilaci největších hitů, načež pak vyhlásí návrat ke kořenům, obyčejně z toho nevzejde nic dobrého. Foo Fighters si tímhle vším v posledních letech kariéry prošli, ale jejich novinka Wasting Light naštěstí neskončila stejnou tragedií, jako když Metallica natočila St. Anger.

Foo Fighters si dali od poslední, trochu rozpačitě přijaté desky Echoes, Silence, Patience &Grace čtyřletou pauzu a návrat chtěli pojmout od podlahy. Místo profesionálního  studia umístili nahrávací zařízení do garáže Davida Grohla a všechny skladby nahráli staromilsky, analogově.

Grohl se ale zvukem nevrací ani tak k bezejmennému debutu Foo Fighters, jako spíše až do začátku devadesátých let, kdy seděl na bubenické stoličce v Nirvaně. To potvrzuje i sestava spoluhráčů na Wasting Light - v kapele je po čtrnácti letech znovu Pat Smear, čtvrtý člen Nirvany v posledním roku její existence, album míchal Butch Vig, tedy producent Nevermind, a v jedné skladbě hostuje basák Krist Novoselic.

Všichni tři pozůstalí po grungeové legendě se tak v jedné skladbě (I Should Have Known) objevují poprvé od Unplugged in New York. A aby to nebylo málo, tak v Dear Rosemary zpívá a hraje na kytaru Bob Mould, šéf praotců alternativního rocku Hüsker Dü.

Návrat tvrdosti

Těžko se lze divit, že v této sestavě vznikla dost možná nejtvrdší deska, kterou kdy Foo Fighters nahráli. Hned začátek nenechá nikoho na pochybách - ve Bridge Burning nebo Rope se Grohl navrací k tradiční metalové esenci "heaviness", kterou už od Black Sabbath vzývají tvrdé kapely jako lék proti rádoby-rockerským pózerům.

Jestli se na posledních dvou deskách začali Foo Fighters pomalu blížit k vyměklému post-grunge kapel jako Nickelback či bombastickému hair metalu, který grunge na začátku 90. let s pomocí sabathovských riffů úspěšně zadupal do země, pak Wasting Light vrací kapelu znovu do „tvrdé" hry.   

Riffy kopou, testosteron stříká a kapela srší elektrizující energii; ani by k tomu Grohl nemusel ve syrové vypalovačce White Limo křičet před distorzní efekt. These Days a A Matter Of Time se určitě stanou součástí koncertního kánonu kapely, zmíněná Dear Rosemary je výpravná a přímočará zároveň, povedla se i Arlandia, v níž se „nirvanovsky" míchají tiché a hlučné pasáže.

Pokud si ale sedmá deska zaslouží s někým srovnávat, pak by to určitě byli kalifornští Queens Of The Stone Age. Úvodní skladba desky Bridge Burning jako kdyby vypadla z jejich klasiky Songs For The Deaf, na které mimochodem šéf Foos odvedl skvělý bubenický džob. „Pouštním rockerům" se na této desce podařilo najít s pomocí syrových riffů a drogové psychedelie smysluplné pokračování grunge po Nirvaně. A Grohl si tento zvuk na Wasting Light vypůjčuje; nebo spíše bere zpět.

Největší debaty bude určitě vzbuzovat I Should Have Known, v níž se Grohl s pomocí Novoselicovy basy vytažené v mixu hodně nahoru vyrovnává se smrtí někoho blízkého verši jako: „Měl jsem vědět, že to takhle skončí/Měl jsem vědět, že není jiná cesta/Ještě pořád ti ale nemůžu odpustit".

Ačkoliv sám v rozhovoru pro MTV vehementně popřel jakoukoliv souvislost se smrtí Vy-víte-koho, jehož sebevražda v roce 1994 vyslala bubeníka na sólovou dráhu, statisíce fanoušků ji přesto budou poslouchat jako Grohlovo vyznání mrtvému parťákovi a jakési pokračování I´ll Stick Around z první desky Foo Fighters.

Rockový everyman

Za sedmnáct let od konce Nirvany dokázal Dave Grohl obdivuhodným způsobem setřást Cobainův stín a z Foo Fighters se mu podařilo udělat jednu z nejúspěšnějších tvrdě-rockových kapel současnosti. Pravda, konkurence mu to moc neztěžuje, přesto je třeba uznat, že Grohl fanouškům skvěle naplňuje roli rockového hrdiny, aniž musí sklouzávat k laciným stereotypům mediálního rebela.

Portál BBC si v recenzi na poslední desku všímá faktu, že Foo Fighters jsou rozhodně nejpopulárnější současnou rockovou kapelou, která nikdy nenatočila kánonické album. Ani Wasting Light nakonec není album, které by si mohlo činit nárok vstupu do stejné kategorie jako greendayovský American Idiot nebo Absolution od Muse, přesto nová deska potvrzuje, že Foo Fighters zůstávají v absolutní špičce.

V éře „po smrti rocku" drží Foo Fighers stále vysoko vlajku klasické tvrdé hudby postavené na řezavých kytarových riffech, kterou pořád dost lidé chce a potřebuje. Foo Fighters umí vyprodat Wembley a zároveň koncertují po garážích svých kamarádů. Album, které vede žebříčky na obou stranách Atlantiku, propaguje vtipné nízkorozpočtové video k tracku White Limo. Grohl a jeho kolegové z kapely si v něm zahráli partičku povalečů, které se dostane pocty svést se v luxusní limuzíně, již navíc řídí rockový bůh Lemmy z Motorhead.

Nakonec i sami Foo Fighters se „vezou" na odkazu rockových velikánů a ve srovnání s Lemmym nejsou o nic víc než fanoušci, kteří se tlačí v prvních řadách pod pódiem. Jemná nadsázka, která doprovází jejich klipovou prezentaci, vždy naznačovala, že se neberou smrtelně vážně. Možná i proto je „obyčejný" Grohl tak milován svými příznivci  - je tak trochu jedním z nich.

Foo Fighters: Wasting Light. CD, 48 minut. Vydala firma Sony, 2011.

autor: Karel Veselý | 22. 4. 2011 10:42

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama