Padesátiletý švýcarský kunsthistorik, jenž se specializuje na středověk i baroko a mluví pěti jazyky včetně češtiny, za sebou nechává několik výstav, publikací, a především stálou expozici Staří mistři. O jeho odchodu informoval týdeník Respekt.
"Hlavní důvod spočívá v tom, že za legitimního ředitele Národní galerie stále považuji Jiřího Fajta," vysvětluje pro Aktuálně.cz Winzeler, kterého právě Fajt v lednu 2016 jmenoval do čela Sbírky starého umění, čítající přes 11 tisíc děl od středověku do konce 18. století.
"Samozřejmě netvrdím, že jsme se vždy shodli na každém detailu, ale spolupráce s ním byla mimořádně inspirativní. Byl pro mě garantem základní vize koncepčního rozvoje, kterou toho času rozklížená instituce potřebovala. Za jeho éry se Národní galerie výrazně zlepšovala. A po jeho odchodu naopak rychle upadala," srovnává Winzeler.
Fajta na jaře 2019 na hodinu vyhodil tehdejší ministr kultury Antonín Staněk z ČSSD, podal na něj dvě trestní oznámení a vznesl proti němu několik obvinění. Policie však obě trestní oznámení odložila a Staňkův nástupce Lubomír Zaorálek, opět z ČSSD, se bývalému řediteli omluvil. "A právě s tím jsem se nemohl smířit, že byl Jiří Fajt rehabilitován pouze verbálně, nikoliv už fakticky," říká Winzeler s odkazem na to, že Zaorálek nevrátil Fajta do funkce. Na post ředitele vypsal nové výběrové řízení, ve kterém zvítězila Polka Alicja Knastová. Ta galerii vede od začátku letošního roku.
Spory s ředitelkou
Do té doby, od podzimu 2019 do konce loňského roku, ministr dočasným řízením galerie pověřil manažerku Anne-Marie Nedoma. A právě ji Winzeler kritizuje nejsilněji. "Celou instituci v interregnu svým nekompetentním a nelidským působením destabilizovala. Vytvořila nevyhovující systém, ve kterém si uzurpovala rozhodovací kompetence na úkor ředitelů sbírek a vědomě, striktní formou, omezila všechny podřízené," tvrdí.
"Vyhazovala dlouholeté zaměstnance, systematicky zastrašovala ty, kteří s ní nesouhlasili. Konkrétně mě potrestala snížením platu a konstatováním, že pro ni nejsem žádný partner. Neustále psala nové směrnice a vytvářela grémia, která ale neměla žádnou váhu, protože o všem rozhodovala sama," míní Winzeler.
Podle něj se u zaměstnanců rozšířila demoralizace a vzájemná nedůvěra. "Začali se bát oponovat. Říkali: Musíme mlčet a nějak to přežít, aby nás také nevyhodila. Přestalo existovat cokoli jako sdílená vize, společné cíle, zhroutil se výstavní plán. Komunikaci mezi některými odděleními začaly znemožňovat osobní spory. A mně už chyběla perspektiva, že se cokoliv zlepší," dodává.
Bývalá ředitelka Anne-Marie Nedoma odmítá, že by galerii destabilizovala nebo si uzurpovala pravomoci na úkor ředitelů sbírek. "Plně v jejich kompetenci zůstala péče o sbírku, tým lidí, návrhy výstav a koncepce dlouhodobých expozic. Stejně jako alokovaný rozpočet, vše dle pravidel, která zavedl Jiří Fajt," oponuje.
Odmítá, že by umenšovala Winzelerův hlas na poradách nebo že by ve velkém vyhazovala zaměstnance. "Interní předpisy jsem vytvářela, ale častěji jen aktualizovala proto, že mi to buď ukládal zákon, nebo potřeby organizace," říká. Stejně tak se podle ní nezhroutil výstavní plán. "A nechyběly ani společné cíle, jen se neshodovaly s osobními cíli Mariuse Winzelera, který nepochopil, že je součástí velkého a komplexního organismu, kde jsou osobní zájmy jednotlivce důležité, ale ne rozhodující," argumentuje.
Podle ní odcházející šéf Sbírky starého umění ve svých tvrzeních používá plurál i tam, kde se jednalo o něho nebo jednoho dva členy čtrnáctičlenného vedení. "Všichni ostatní klidně oponovali, vyjadřovali se otevřeně a dveře do mé kanceláře byly stále otevřeny," tvrdí Anne-Marie Nedoma, která nejen kvůli svému německému původu v galerii sama slyšela nevhodné poznámky. "Nikdy to ale nebyl důvod k veřejnému vylévání kýblů frustrace z vlastního neúspěchu na druhé, jakkoliv také chybující. Kdybych měla jako on brát vážně všechno, co se o mně povídalo, měla bych za sebou několik sebevražd. Snažila jsem se mu to vymluvit, ale asi málo přesvědčivě. Nebo neposlouchal či nechtěl slyšet," dodává.
Náklonnost k Fajtovi
Pro Mariuse Winzelera další problém představovala náklonnost k bývalému řediteli Jiřímu Fajtovi. Toho po vyhazovu ze zhruba 200 zaměstnanců galerie veřejně podpořilo jen několik jednotlivců včetně ředitele Sbírky umění 19. století a klasické moderny Otto M. Urbana, jenž z galerie krátce nato odešel na protest proti ministrovi Staňkovi. "Mně někteří kolegové říkali, že jsem fajtovec, a proto bych také měl odejít," vysvětluje Winzeler možnou příčinu následných interních sporů.
"Byl jsem dehonestován jak na základě mé sexuální orientace, tak na základě původu," tvrdí. První příklad prý spočíval jen ve vulgárních urážkách, v tom druhém je konkrétnější. "Bylo mi naznačeno, že musím rezignovat, protože jako cizinec nemám cit pro práci s českými sbírkami jako čeští kunsthistorici, že tady ničím tradici," popisuje Winzeler, který se přitom s českým uměním setkával od dospívání a ještě před nástupem do Národní galerie se podílel na přípravě zhruba desítky výstav s českým kontextem.
Spolupracoval i na mimořádně úspěšné přehlídce Jiřího Fajta o Karlovi IV., která začala v newyorském Metropolitním muzeu umění a jejíž českou reprízu v roce 2006 na Pražském hradě vidělo přes 100 tisíc lidí.
Fakt, že se Winzeler narodil ve Švýcarsku, mu prý v interních konfliktech paradoxně spíš pomáhal. "Češi měli historicky vzato napjaté vztahy s Německem, takže to na jednu stranu chápu. Já jsem ale na svou obranu občas musel zdůrazňovat, že nejsem Němec, ale Švýcar, a to mě kolegové hned ubezpečovali, že je to dobré, protože Němce rádi nemají, ale Švýcar tolik nevadí. Příjemné to nebylo," popisuje.
Konkrétní jména zmiňovat nechce, říká ale, že pro tvrzení má svědky, a že když situace nejvíc eskalovala, konzultoval ji s právníky.
Nová ředitelka galerie Alicja Knastová lituje, že s Winzelerem nebude moci spolupracovat. Necelé tři měsíce po nástupu do funkce ale jako cizinka naopak českou instituci chválí za to, nakolik je otevřená. "To byla moje největší obava, že tu narazím na jazykovou bariéru. Žádná tu ale není. Členové týmu mluví anglicky a často i několika dalšími jazyky. Vědí, jak a s čím cizincům pomoct. Neumím si představit, že by na to bylo podobně dobře připravené muzeum ve Varšavě," srovnává polská rodačka. "Sama jsem tu zatím potkala jen lidi, kterým na Národní galerii záleží," dodává.
Konflikt s kunsthistoriky
Další spory už Marius Winzeler nezažíval jen interně. Krátce po Fajtově odvolání, v červnu 2019, zveřejnila Uměleckohistorická společnost dopis, v němž vyjádřila obavy z Winzelerem tehdy chystané expozice Staří mistři. Kritizovala mimo jiné nápad sloučit do jednoho celku raně novověká díla z českých zemí a zbytku Evropy, čímž by došlo k "rozptýlení a marginalizování kmenových sbírkových souborů".
Ještě ostřejší kritika následovala po otevření expozice. Tu například Nikolaj Savický označil za "fiasko placené z peněz daňových poplatníků", zatímco Vladimír Rösel psal o "v lepším případě promarněné šanci, v horším pak promrhané vysoké investici". Rösel galerii začátkem dekády vedl, Savický byl náměstkem ředitele. Oba se vloni neúspěšně hlásili do konkurzu na ředitele.
Na dotaz, jestli si kritiku zkusil vzít k srdci, Marius Winzeler reaguje, že byl otevřený debatě. "Měl jsem ale pocit, že o ni mí oponenti příliš nestáli a že se rozcházíme v základní koncepci," podotýká a na konkrétní dotaz, zda zkusil iniciovat diskusi, zmiňuje hovor s historikem Martinem Mádlem, který jeho expozici v bulletinu Uměleckohistorické společnosti označil za "místy až amatérskou" a "selhávající v některých základních aspektech standardní galerijní prezentace".
Jiní naopak Winzelera chválili. Profesorka dějin umění z UMPRUM Milena Bartlová konstatovala, že díky expozici Starých mistrů galerie "konečně vystoupila z nacionalistické ohrádky" a ocenila, že švýcarský rodák "neměl dosavadní členění sbírek tak zadřené v očích i mysli jako generace zdejších historiků a historiček umění". Literární historik Martin Bedřich zase napsal, že expozice posouvá laťku domácího vystavování a divák má na ní pocit, že se "konečně ocitl na výstavě evropského formátu".
Marius Winzeler s architekty ateliéru AP Josefa Pleskota expozici pojal tak, aby naplnila tehdejší koncepci spojování českého a evropského umění. "Jiří Fajt tento názor prosazoval již v 90. letech, kdy vedl Sbírku starého umění. Když se pak stal ředitelem celé Národní galerie, tak interně kritika těchto jeho postojů najednou utichla. Ale sotva byl vyhozen, znovu se začaly ozývat hlasy, aby bylo české umění vyčleněno a nedávalo se do kontextu s tím světovým," vzpomíná Winzeler.
Tomu, že někdo může mít na sbírky konzervativnější pohled, rozumí. "S českým uměním pracuji celý život a umím ocenit i tento názor, pokud je opodstatněný. Za jednu z dlouhodobě nejlepších expozic starého umění, která formovala i mě, ostatně považuji tu v klášteře sv. Jiří," zmiňuje stálou výstavu na Pražském hradě, která byla otevřena v letech 1976 až 2000. "I když byla víceméně nacionálně koncipovaná, tehdy jsem to jako problém nevnímal. Ale myslím si, že dnešní doba už nabízí také jiné pohledy a že se musíme oprostit od nacionalistických tendencí, které mají kořeny částečně v 50. letech minulého století a částečně již v éře Rakouska-Uherska," shrnuje.
Expozici Starých mistrů ve Schwarzenberském paláci s týmem pojal tak, aby pracovala i se samotnou budovou, například pomocí různých průhledů. Díla neřadili chronologicky, nechtěli diváka zahltit příliš velkým objemem textů. A jak říká Winzeler, cílili na běžné návštěvníky, nikoli na kunsthistoriky či studenty dějin umění, na něž brala ve svém dopisu zřetel Uměleckohistorická společnost.
"Snažili jsme se ve Schwarzenberském paláci také vytvořit atmosféru. A obecně s těmi stovky let starými díly pracovat tak, aby je lidé nevnímali jako nedotknutelné relikty minulosti, kterým rozumí jen odborníci, ale právě abychom návštěvníkům pomohli k nim najít cestu," shrnuje úsilí, na které navázal i čerstvě vydaným sborníkem textů. V něm Staré mistry reflektují básníci, divadelníci, botanici nebo teologové.
Co bude dál
Expozice, kterou si dnes lze virtuálně prohlédnout ve 3D, zůstane nejvýraznější, byť samozřejmě ne jedinou věcí, kterou po sobě Marius Winzeler v Národní galerii zanechal.
Jako kurátor se podílel na výstavě Čechy-Sasko: Jak blízko, tak daleko nebo Krásných madonách ze Salcburku. Pořádal přednášky, workshopy nebo komentované prohlídky. Pokračoval v Jiřím Fajtem iniciovaném vydávání soupisových katalogů. "Už je k dispozici publikace o španělském umění ve sbírkách Národní galerie, kterou sepsal Pavel Štěpánek, a brzy bude následovat soupis barokních soch, což je celoživotní projekt Tomáše Hladíka," zmiňuje.
Galerii dnes podle něj nejvíc chybí zastřešující vize, kterou instituce, spravující několik budov a plánující mnohaleté rekonstrukce, potřebuje. Za éry Jiřího Fajta vycházel Winzeler z koncepce na roky 2015 až 2020, schválené ministerstvem kultury. "Nepodařilo se dodržet všechny termíny, ale galerii nastolila směr. Bohužel už tehdy někteří kolegové říkali: My na nějakou koncepci rezignujeme," zmiňuje.
Dlouhodobě by posílil odpovědnost šéfů sbírek, zredukoval počet ředitelů, kterých je v Národní galerii po poslední reorganizaci 14, a zlepšil personální obsazení managementu. Zmiňuje nutnost investic nejen do Veletržního paláce, na jehož rekonstrukci Jiří Fajt ještě před svým odvoláním vypsal architektonickou soutěž, ale kterou Fajtovi nástupci opět odložili na neurčito. "Problém je třeba také v klášteře sv. Anežky České, kde několikrát selhala stará klimatizace, a proto se musela díla několikrát svěšovat a zase instalovat," uvádí Winzeler.
Když nový management výměnu klimatizace pozastavil, oddálil tak i plánovanou úpravu zdejší expozice. Proto je v Anežském klášteře stále k vidění ta, kterou roku 2000 připravil Jiří Fajt a jež představuje umění z Čech a střední Evropy mezi roky 1350 a 1550. "Za těch 20 let se občas musely vyměnit některé dlouhodobé zápůjčky, jiná díla se třeba od výstavy o Karlovi IV. podařilo zrestaurovat, ale ještě nebyla do expozice umístěna. Do celého procesu také zasahují restituční spory. Expozice nepotřebuje kompletně předělat, spíš citlivě upravit a doplnit," vysvětluje Winzeler.
Další problémy podle něj představuje špatný stav děl v depozitáři, což zřejmě vyřeší stavba nového v Jinonicích, nebo akvizice. Na ně Národní galerie od státu nedostává dost peněz, a tak nakupuje jen selektivně. Podle Winzelera by do budoucna bylo "dobré předejít takovým selháním, jako byl neúspěšný pokus o akvizici desky Trůnící Panny Marie z dílny Mistra Vyšebrodského oltáře", zmiňuje.
Tento středověký obraz koncem roku 2019 ve Francii vydražilo v přepočtu za 158 milionů korun Metropolitní muzeum umění v New Yorku. České ministerstvo kultury si tehdy nechalo vypracovat posudek od odborníka, který cenu odhadl na 20 milionů korun. I po aukci proto český stát tvrdil, že cena byla přemrštěná. Naopak zástupkyně Metropolitního muzea sdělila redaktorovi České televize, že v New Yorku byli připraveni zaplatit ještě víc než 158 milionů.
Odborník na středověké malířství a prorektor Univerzity Karlovy Jan Royt později serveru iDnes.cz řekl, že odhadnout cenu díla na částku do 20 milionů považuje za odborné selhání.
V Národní galerii skončil Marius Winzeler s posledním únorovým dnem. Teprve se uvidí, zda půjde ve stopách někdejších kolegů, kteří před nástupem do Národní galerie pracovali v zahraničí a po vyhazovech z Prahy se opět uchytili ve světě. To je případ Jiřího Fajta, jenž od té doby připravil výstavu pro Státní umělecké sbírky Drážďany a nyní chystá další pro Královská muzea krásných umění v Bruselu, nebo šéfkurátora Adama Budaka, který se nedávno stal ředitelem společnosti a galerie Kestner Gesellschaft v německém Hannoveru.
Winzeler odchází se "spoustou pozitivních zážitků a také dost negativními zkušenostmi", jak říká. Na Čechy, jejichž umění i hudbu obdivuje od mládí a které poprvé se spolužáky z gymnázia navštívil na vlastní pěst roku 1988, ale kvůli tomu nezanevřel.
