reklama
 
 

Salomé, Jezulátka i kráčející trabant. Výstava objevuje umění z česko-saského pomezí

24. 5. 2019 19:56
Až sedm tisíc let nazpět sahá společná minulost Česka a německé spolkové země Saska.

Národní galerie v Praze teď ve spolupráci se saským Státním muzeem pro archeologii podnikla průzkum historických a uměleckých sbírek na obou stranách hranice a vybrala nejvzácnější i nejobjevnější ukázky prolínání českého živlu s tím saským. Výstava nazvaná Čechy - Sasko je ode dneška otevřená ve Šternberském paláci na pražských Hradčanech.

Neoficiální královnou přehlídky je Salome, obraz přibližně z roku 1525 malovaný nejnadanějším z žáků Lucase Cranacha staršího, Monogramistou IW. Dílo, které Národní galerie loni zakoupila ze soukromé rakouské sbírky, se do Prahy vrací po čtyřech stoletích.

"Na obraz mě před několika lety upozornil kolega z Kunsthistorického muzea ve Vídni. Jela jsem tam a zjistila, že to opravdu bude Mistr IW," říká kurátorka Olga Kotková a vzpomíná na dlouhý proces, který nákupu díla předcházel.

Salomé přinesla smůlu

Nejprve si Národní galerie v roce 2016 půjčila Salomé pro svou cranachovskou výstavu. "Než jsme Salomé do Rakouska znovu vrátili, naši restaurátoři potvrdili pravost obrazu. Autorem je skutečně Mistr IW. Nevíme, jak se jmenoval, ale byl to žák, který se vyškolil přímo v Cranachově wittenbergské dílně. Usídlil se v severozápadních Čechách," přibližuje kurátorka.

Obraz zlatem okrášlené dívky, která drží tác s useknutou hlavou proroka, Národní galerie loni koupila za 240 tisíc eur, v přepočtu 8,84 milionu korun. Peníze na to vyčlenilo ministerstvo kultury z programu na výkup předmětů kulturní hodnoty mimořádného významu.

Renesanční obraz je nejen umělecky hodnotný, ale také významný svou proveniencí. Dílo objednal některý z pánů šlechtického rodu Šliků, Štěpán nebo Jeroným II.

"Byl to nepoddajný rebelský rod a velmi bohatý. Konvertovali k luteránství," říká kurátorka Kotková a dodává souvislosti, ze kterých mrazí. "Obraz z roku 1525 se stal předpovědí. O sto let později byl Jáchym Ondřej Šlik také sťat. Ze sedmadvaceti českých pánů šel na řadu jako první," popisuje.

Jezulátka ze skříně

Na současné výstavě samozřejmě také ostatní díla mají své příběhy. Naštěstí už ne tak krvavé. Například dvě stojící Jezulátka, z nichž to starší z poloviny 14. století zhotovil pražský Mistr Michelské madony. "Byl to jeden z nejvýznamnějších řezbářů doby Jana Lucemburského," říká hlavní kurátor výstavy Marius Winzeler, jinak šéf Sbírky starého umění Národní galerie.

Jezulátka, ani to mladší z počátku 16. století, dosud nebyla vystavena. "Nikdo si jich nevšiml, protože byla stále oblečena do barokních šatečků," říká Winzeler o vzácných gotických soškách, jež dokládají uctívání ještě před začátkem barokního kultu a které sám objevil.

"Našel jsem je zamčené ve skříni v lužickém klášteře Marienthal," líčí švýcarský kunsthistorik, jenž před nástupem do Národní galerie vedl Městská muzea v Žitavě a k jeho práci patřily i návštěvy klášterů v Horní Lužici.

"Tamní kláštery jsou takové časové díry, zůstaly tam věci, které v okolí nepřežily například husitské války. Jejich tradice trvá od 13. století do dneška bez přerušení. To je ve středoevropském kontextu výjimečné," říká Marius Winzeler. Jeho zásluhou se teď ve Šternbernském paláci ocitlo mnoho dalších děl českého původu ze saských sbírek, které důvěrně zná.

Knihy nechané v exilu

Například obrovská kniha v kožených deskách. Rukopis vznikl mezi roky 1410 až 1420 v augustiniánském klášteře v Praze na Karlově. Je to jeden ze čtyř misálů, které mniši odvezli do Žitavy při svém útěku před husity. "Každá z těch knih má přes čtyřicet kilo. To není zrovna lehká bagáž, se kterou by se dalo narychlo utíkat," přemítá Winzeler a ukazuje na bohaté ilustrace.

Jejich autor prý zemřel dřív, než mohl práci dokončit. "Je vidět, že některé vrstvy chybí. Například obličeje ještě nejsou namalované, to měla být poslední vrstva," ukazuje kurátor, podle kterého se teď rukopisy vrátily do Prahy poprvé. "Je záhadou, proč si augustiniáni vzácné knihy nevzali s sebou, když se roku 1437 vraceli," krčí rameny Marius Winzeler.

Střední část výstavy, věnovaná středověku, je nejobsáhlejší. Vedle prací ze saských sbírek tu jsou i proslulá díla Národní galerie, například obrazy Lucase Cranacha nebo část pohřebního roucha svaté Ludmily.

Výstava připomíná i nejstarší památky - ve vynalézavě řešených vitrínách jsou k vidění nalezené předměty z doby kamenné, bronzové i železné.

Německé krajiny jsou české

Jedna z devíti kapitol přehlídky patří romantismu. "Je zajímavé, že skoro všechny ikonické krajiny německého romantismu, tedy od autora Caspara Davida Friedricha, Adriana Ludwiga Richtera nebo Carla Gustava Caruse, vznikly v Čechách. Nejsou to německé krajiny, ale české, často malované na české straně Českosaského Švýcarska," usmívá se Marius Winzeler.

Čechy–Sasko: Jak blízko, tak daleko

(Pořádá Národní galerie v Praze)
Šternberský palác, Praha, výstava potrvá do 15. září.

Česko-saské souvislosti však mají i výrazně mladší práce. Třeba obraz od Oskara Kokoschky, který v Praze působil ve třicátých letech minulého století, ukazuje pohled na Vltavu.

"Před tím žil pět let v Drážďanech a z okna ateliéru měl velmi podobný výhled na Labe, který také namaloval. Oba obrazy jsme chtěli vystavit spolu, ale ten drážďanský je zrovna zapůjčen na výstavu v Americe," lituje šéf Sbírky starého umění Národní galerie.

Nejmladším dílem na současné přehlídce je pak model Quo vadis z roku 1990 od Davida Černého. Trabant postavený na velkých lidských nohách vystihuje exodus obyvatel socialistického Německa, kteří na konci osmdesátých let minulého století přijížděli do Prahy, kde přelézali zeď konzulátu Západního Německa. V okolních ulicích nechávali svá opuštěná vozidla, nejčastěji právě trabanty.

autor: Magdalena Čechlovská | 24. 5. 2019 19:56

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama