Výstava Staří mistři v Národní galerii je konečně expozicí evropského formátu

Detail z Rembrandtova obrazu Učenec ve studovně z roku 1634.
Petr Brandl: Simeon s Ježíškem, kolem 1730.
Albrecht Dürer: Růžencová slavnost, 1506.
Doménikos Theotokópulos zvaný El Greco: Modlící se Kristus, 1585 až 1597.
Agnolo Bronzino: Portrét Eleonory z Toleda, asi 1543.
Foto: Národní galerie Praha
Martin Bedřich
3. 12. 2019 17:02
Nedávné změny ve vedení pražské Národní galerie by neměly zastínit mimořádnou událost: novou instalaci sbírek renesančního a barokního umění ve Schwarzenberském paláci na Hradčanském náměstí v Praze.

Expozice nazvaná Staří mistři, která byla otevřena začátkem minulého měsíce, představuje díla českého i světového umění ze sbírek Národní galerie způsobem, na jaký jsme zvyklí z nejlepších zahraničních galerií. Podařilo se dobře propojit tři hlavní aspekty - libreto, výstavní prostor a instalaci děl.

Ředitel Sbírky starého umění Národní galerie Marius Winzeler.
Ředitel Sbírky starého umění Národní galerie Marius Winzeler. | Foto: Lukáš Bíba

Renesančně-barokní Schwarzenberský palác jako by vybízel k tomu, aby hostil renesanční a barokní umění. Zároveň je smutnou pravdou, že historické prostory nebývají pro potřeby současných expozic dvakrát ideální. Pokud se v nich má vystavovat, obvykle je třeba podstatných architektonických zásahů.

V tomto případě došlo k výjimečné symbióze. AP Atelier architekta Josefa Pleskota přistoupil ke každé části expozice trochu odlišně, s ohledem na prostor i vystavovaná díla. Zároveň prostorové a architektonické řešení vede neustálý dialog a zjevně i zpětně ovlivňovalo libreto výstavy, které vytvořil hlavní kurátor expozice a ředitel Sbírky starého umění Národní galerie Marius Winzeler.

Výsledkem je vnitřně živý organismus, výstava, která nabízí nejen pohled na skvělá evropská díla, ale v níž diváka zároveň baví být, bloumat, znovu si určité části procházet - a hlavně se sem vracet.

Základní koncepce Starých mistrů stojí na opuštění anachronického rozdělení mezi české a světové umění. Jakýmsi sarkastickým reliktem toho je ponechaný historický štítek na rámu obrazu Hlava starce od Petra Brandla, na němž stojí "Německý mistr v Čechách".

Místo toho jsou díla "českých" a "světových" umělců vystavena vedle sebe, v dialogu, jako legitimní práce jednoho a téhož umění. Klíče k uspořádání nejsou ani vysloveně stylové, ani chronologické, ale vesměs estetické a umělecké. To částečně potlačuje i časovou linku, která v tomto typu výstav mnohdy představuje vodítko.

Expozice Staří mistři se naopak skládá spíše z větších či menších esteticko-tematických hnízd, která zabydlují prostory historického paláce. Až se nabízí otázka, co bylo dřív - zda daný prostor, nebo v něm vytvořený umělecký koncept.

Pohled do nové stálé expozice Staří mistři.
Pohled do nové stálé expozice Staří mistři. | Foto: Národní galerie Praha

Tvořivá síla, která se vyrovná síle Boží

Způsob, jaký kurátoři zvolili k představení sbírky, a co ta může rozehrát v mysli diváka, lze ilustrovat na několika příkladech.

Expozice renesančního umění začíná ve druhém patře paláce. V místnostech vesměs s malovanými stropy jsou na břidlicově tmavých panelech vystavena skvostná díla od Agnola Bronzina, Albrechta Dürera, Lucase Cranacha staršího, El Greca či Hanse Holbeina. Hlavnímu sálu vévodí obraz Jana Gossaerta zvaného Mabuse Sv. Lukáš kreslí Pannu Marii, reprodukovaný mimo jiné na obálce notoricky známého Příběhu umění od kunsthistorika Ernsta Gombricha. Obsahuje mnohé prvky reprezentující nově chápanou důstojnost malířství v renesanci.

Detail z obrazu Jana Gossaerta zvaného Mabuse Sv. Lukáš kreslí Pannu Marii.
Detail z obrazu Jana Gossaerta zvaného Mabuse Sv. Lukáš kreslí Pannu Marii. | Foto: The Yorck Project

Evangelista Lukáš kreslící Pannu Marii s Ježíškem zde jako první křesťanský umělec legitimizuje celý malířský stav. Trojice postav je navíc umístěna ve složitém architektonickém rámci, který tvoří mnohonásobný průhled fantastickým chrámovým prostorem. Autor tak dokazuje erudici nejen v malbě postav a vykreslení detailů, kterých je chrám plný, ale také při zvládání perspektivy, jež měla v renesančním umění symbolickou funkci.

Obraz z boku doplňuje dílo holandského malíře Maertena van Heemskerka Venuše a Kupido ve Vulkánově dílně. Představuje typicky renesanční variaci na kompoziční cvičení, jak harmonicky uspořádat několik nahých těl v pohybu, a zároveň tematizuje a oslavuje tvořivost jako takovou, tentokrát ve smyslu techné, starořeckého pojmu pro řemeslo i umělecký výrobek.

Do třetice tuto mikroskupinu doplňuje plátno Krajiny s hutí od Herriho met de Blese, zobrazující kraj proměněný lidskou vynalézavostí a činorodostí v jednu velkou dílnu.

Vstup do renesanční expozice je tak vedle skvostných, známých a divácky vděčných obrazů doplněn o exkurz do sebevědomí a sebevnímání umělců, kteří svou tvořivost reflektují jakožto sílu, jež se vyrovnává stvořitelské síle Boží.

Pohled do nové stálé expozice Staří mistři.
Pohled do nové stálé expozice Staří mistři. | Foto: Národní galerie Praha

Malby v rychlém rytmu

Barokní expozice v prvním patře zaujme především úpravou hlavního sálu, v němž jsou vystaveny rozměrné malby od Karla Škréty, Petra Brandla a Jana Kryštofa Lišky až po Petera Paula Rubense.

Architekt Pleskot se svým ateliérem vestavěl do půdorysu místnosti trojúhelníkové panely, nasazené do kápí lunetových výsečí klenebních polí. Sál tak přišel o přirozené světlo z oken, které bylo nahrazeno dostatečným, přes strop odraženým světlem umělým. Skvěle omezuje obvyklý problém s odlesky.

Hlavně se ale zvětšila výstavní plocha, která navíc dostala specifický rytmus, vtištěný ovšem už do původní architektury sálu. Panely, jdoucí od podlahy ke stropu a zakončené oblou výsečí kopírující lunety, vytvářejí dostatečně monumentální plochu, aby se na ni dala umístit velkoformátová plátna. Svým tvarem navíc panely odpovídají častému lunetovému zakončení obrazů z chrámového prostředí.

A co je podstatné: toto architektonické řešení umožňuje spatřit mnoho maleb v rytmu za sebou, nikoli staticky vedle sebe, podobně jako v halovém kostele přehlédneme obrazy na bočních oltářích s úběžníkem oltáře hlavního. Nově vidět díla Karla Škréty či Petra Brandla, navíc doplněná o sochy Matyáše Brauna, v kontextu třeba právě Petera Paula Rubense je mimořádně působivé a ukazuje to vysokou kvalitu dobové produkce v našich zemích.

Detail z obrazu Karla Škréty Sv. Martin se dělí s žebrákem o plášť.
Detail z obrazu Karla Škréty Sv. Martin se dělí s žebrákem o plášť. | Foto: Národní galerie Praha

Barokní Facebook

Nejpůsobivějším prostorem barokní expozice je však prostor bývalé kaple. Jeho čelní stěnu tvůrci vytapetovali portréty od Jana Kupeckého, Václava Vavřince Reinera, Petra Brandla, Giovanniho Tiepola a dalších.

Před tímto "barokním Facebookem" leží na nízkém podstavci monumentální dřevěný Ukřižovaný z plaského kláštera od Matyáše Bernarda Brauna, jenž zabírá velkou část místnosti. Samotný fakt, že tělo Krista není zavěšeno konvenčně, jak by se očekávalo, ale ponecháno v horizontální poloze, působí až blasfemicky. Jako by se perspektivy otočily: tváře ze stěny shlížejí dolů na ukřižovaného Ježíše, místo aby tomu bylo opačně.

Pohled do nové stálé expozice Staří mistři.
Pohled do nové stálé expozice Staří mistři. | Foto: Národní galerie Praha

Současný divák trochu bezradně hledá své místo v této výměně. A teprve ve druhém plánu si všímá, že v rohu místnosti je instalován známý obraz Petra Brandla Simeon s Ježíškem - stařec držící v rukou nemluvně, díky němuž může konečně v klidu zemřít.

Paradox lidství a božství, věčnosti a konečnosti, paradox rozměrů a časů - to vše je mistrně naaranžováno v bývalé kapli v typicky barokním, přesto současném concettu čili ostrovtipu. A opět to vyvolává otázku, zda si libreto výstavy našlo tento prostor, nebo zda až ten spolu s uměleckými díly vnukl jedinečné řešení.

Podobný pocit ostatně zažíváme v původním kabinetu pána domu, kam byla nainstalována menší díla odkazující k osobní zbožnosti. Součástí místnosti je průzor z okna, v němž je jako kukátkem vidět Mariánský sloup na Hradčanském náměstí, spojující vnitřní a vnější svět barokní pietas, tedy zbožnosti.

Petr Brandl: Simeon s Ježíškem, kolem 1730
Petr Brandl: Simeon s Ježíškem, kolem 1730 | Foto: Národní galerie Praha

Co Bůh? Člověk?

Poslední sondou budiž výstavní prostor v přízemí Schwarzenberského paláce, který původně sloužil jako otevřená lodžie. Vyjmutím z časově ohraničeného druhého a prvního patra nejvíce dělá dojem estetického a uměleckého experimentu. Také divákovi poskytuje nejvíc prostoru, aby na sebe nechal vystavená díla zapůsobit.

Vstupnímu sálu dominují tři obrazy, alegorie katolické víry - respektive tomistické filozofie - podporující boj proti herezím v zemi, šerosvitný obraz umučení sv. Šebestiána a nejvíce klasicizující obraz sebevraždy ctnostné Lukrécie. Prostor doplňují na stěně natištěné úvodní verše známé básně barokního básníka, jezuity Friedricha Bridela Co Bůh? Člověk?.

Simon Vouet: Sebevražda Lukrécie, kolem 1625
Simon Vouet: Sebevražda Lukrécie, kolem 1625 | Foto: Národní galerie Praha

Všechny malby spojuje akcent vertikality, ať je to protáhlé tělo Šebestiána, Lukréciiny vzhůru vyvrácené oči, nebo vertikály sloupů před sv. Tomášem Akvinským. Obecné téma přesahu zde má podobu starověké římské ctnosti, raně křesťanského mučednictví i intelektuálního úsilí, jež se ale může stát i mocenskou ideologií.

Proč je ovšem do tohoto kontextu připojen zdánlivě mimoběžný obraz Alegorie hmatu? Možná proto, že veškeré duchovní přesahy člověka jsou podmiňovány a zároveň limitovány jeho tělesností? A že právě to je jedno z hlubokých poznání barokní doby i umění jako takového?

Na zadní straně panelu se sv. Šebestiánem je pak ale ještě obraz Zátiší s opicemi. Možná proto, aby si o sobě umělci - stejně jen napodobující jako opice svět kolem sebe - zase až tak moc nemysleli.

Těchto několik sond do Schwarzenberského paláce zdaleka nevyčerpává vše, co je možné říct. Jen se snaží prokázat, že expozice o značný kus posouvá laťku domácího vystavování. Podobně jako na nedávné výstavě děl sochaře Alberta Giacomettiho ve Veletržním paláci, na které se podílela Eva Jiřičná, má také zde návštěvník pocit, že se konečně ocitl na výstavě evropského formátu. Technickým zpracováním, neprvoplánovitostí i estetickou promyšleností.

Tak jako vystavená díla ani za stovky let neztratila umělecký potenciál, neztratí ho hned tak rychle ani jejich současná expozice. Bude zajímavé sledovat, jak s ní Národní galerie hodlá dál pracovat.

Autor je literární historik a šéfredaktor nakladatelství Portál.

 

Právě se děje

před 3 hodinami

Španělský král pověřil premiéra Sáncheze sestavením další vlády

Úřadující španělský premiér a šéf socialistů Pedro Sánchez ve středu po jednání se španělským králem Felipem VI. oznámil, že od panovníka přijímá pověření k pokusu o sestavení nové vlády. Upozornil však, že celý proces pravděpodobně potrvá ještě týdny.

Sánchez uvedl, že od příštího týdne se pokusí získat na svou stranu další politické subjekty ve značně fragmentovaném parlamentu. "Žádná jiná alternativa není možná," zdůraznil socialistický politik. Hlasování o důvěře nové vládě v parlamentu však budou podle Sáncheze pravděpodobně předcházet ještě týdny jednání.

Socialisté (PSOE) zvítězili v listopadových předčasných volbách, ale nepodařilo se jim získat nadpoloviční většinu v parlamentu. Ze 350 poslanců jich mají pouze 120.

Zdroj: ČTK
před 4 hodinami

V 88 letech zemřela filozofka Eva Formánková. Jako jedna z prvních podepsala Chartu 77

Ve věku 88 let zemřela filozofka a redaktorka Eva Formánková. V 60. letech stála u vzniku edice Váhy, která se věnovala nemarxistické filozofii. Jako jedna z prvních podepsala Chartu 77. Formánková zemřela v neděli v Praze, poslední rozloučení se uskuteční v pátek od 14:30 na olšanském hřbitově. ČTK o tom dnes informoval její syn Jaroslav Formánek.

Zdroj: ČTK
Další zprávy