"Symfonický orchestr, smyčcový orchestr, operní zpěváci, šansony jako S cizí ženou v cizím pokoji nebo populární hudba v písních Karel nese asi čaj a Sebastián, Pražský výběr, ať už sám, nebo v doprovodu symfonického orchestru," popsal Kocáb agentuře ČTK plánované vystoupení na pražském Výstavišti, které označuje za "ukázku toho, co jsem v životě dělal". Pražákům bude hej.
Vysvětlovat, proč bude Pražákům hej, by bylo jako popisovat, ve které písni bory šumí po skalinách. Je tu ale jeden rozdíl. Zatímco česká hymna sjednocuje, "Pražáci" spolu s celou deskou Straka v hrsti, kterou Kocábova kapela Pražský výběr nahrála před 42 lety, způsobili pozdvižení.
Vydání divoké novovlnné nahrávky, jež zní, jako když muzikanty pokouše vzteklý pes, tehdejší komunistický režim šest let blokoval. Mezitím se ale záznam samizdatově šířil na kazetách a magnetofonových páscích. Michael Kocáb to v jednom rozhovoru odhadoval na milion kopií. Vskutku znárodněná hudba.
Tvrzení "Kocábův Pražský výběr" je samozřejmě zavádějící, i když Michael Kocáb skupinu založil a roku 1978 s ní natočil debutovou jazzrockovou desku Žízeň. Dlouhé instrumentální kompozice však s pozdějším úderným písničkovým repertoárem rockového Pražského výběru neměly téměř žádnou spojitost - kromě Kocába a Ondřeje Soukupa. Toho zakrátko u baskytary nahradil Vilém Čok, protože Soukup odešel ke Karlu Gottovi. Kocáb to glosoval písní S.O.S. ("Prachy, jenom prachy nečekají, jen po nich sáhneš a už tě mají") a ze Soukupa se stala černá ovce rockové scény, i když onen slavný telefonát "Haló, Soukup, haló", který ve skladbě zazní, nahrál s plným vědomím přímo pro tento účel.
Personálně proměněná kapela pak jazzrockový původ Pražského výběru zastínila především díky kytaristovi Michalu Pavlíčkovi, který ji navedl rockovým směrem a spolu s Kocábem se stal výhradním autorem hudby - až na jedinou výjimku, Čokovu píseň Na Václavským Václaváku.
Spoluautorství platilo na dosavadních třech albech Pražského výběru - po Strace v hrsti následovaly ještě Výběr a Běr. Ve své vzpomínkové knize Země vzdálená Pavlíček píše, že s Kocábem sešívali repertoár jako dva krejčí jedny kalhoty. Autorství muselo být přesně napůl. A když napsali společnou skladbu, rozhodovalo, kdo z nich dvou měl na ní větší podíl. Když Kocáb, napsali jeho jméno jako první a Pavlíčkovo jako druhé, a naopak. Jejich věčná rivalita se tak během let mísila s přátelstvím, i když na pivo spolu nechodili, nebo mnohaletým rozkolem.
Ten přišel po koncertu v Liberci z prosince 2005, posledním v tehdejší etapě Pražského výběru. A Michael Kocáb onen rozkol přiživil albem s názvem jako ze sobotní vesnické tancovačky Vymlácený rockový palice. To sice roku 2007 vydal pod značkou Pražský výběr, ale součástí názvu kapely byla římská dvojka jako alibi. Na tomto Kocábově "trucpodniku" Pavlíčkovi hrál z původní sestavy jen bubeník Klaudius Kryšpín a Pavlíčka nahradil australský virtuózní kytarista Glenn Proudfoot, vyznavač hard rocku a blues.
Kocáb pak s Proudfootem, australským bubeníkem Virgilem Donatim a americkým baskytaristou Billym Sheehanem natočil ještě album Aftershocks - až na pár baladických momentů, které jako by vystupovaly z rockové klasiky sedmdesátých let, velmi tvrdé.
"Jsem daleko tvrdší, než vypadám, ale ta tvrdost nejde v Pražském výběru praktikovat," řekl Kocáb v televizních Ikonách Kamila Střihavky, kde projevoval nadšení nad skladbou Psychosocial od amerických metalistů Slipknot a tvrdil, že hodně blízký je mu provokativní umělec Marilyn Manson.
To má jistou spojitost s Kocábovou minulostí - syn z disidentské rodiny chtěl hudbou provokovat komunisty. I proto změnil styl. Prostřednictvím instrumentálního jazzrocku v původním Pražském výběru toho nebyl schopen docílit. Zato rockovému Pražskému výběru se to podařilo stoprocentně.
Havel usmiřovatel
V časopisu Melodie z února 1982, rok před tím, než komunisti Pražský výběr zakázali, vysvětloval, jak ho koncem 70. let jazzrock omrzel, protože už nekomunikoval s lidmi. "Vymizela z toho radost. Měl jsem až někdy pocit, že na vysoké umělecké úrovni dáváme lidem prostě kvazi hodnoty," řekl. A tak s Pavlíčkem, který měl také jazzrockovou minulost ve skupině Bohemia, hodně poslouchali desky a hledali nový styl.
Tomu objevenému začali říkat "nová soda". Byl to jejich generační termín pro novou vlnu hranou "staršími lidmi".
Od libereckého koncertu byli Pavlíček s Kocábem rozkmotřeni do roku 2011, kdy se setkali na pohřbu Václava Havla. Pro něho Kocáb složil slavnostní fanfáry hradní stráže, zatímco Pavlíček kompozici Oslava svobody k summitu NATO či hudbu k filmu Odcházení.
Ještě za života se je bývalý prezident snažil dát dohromady, ale neúspěšně. Podle Kocába tvrdil, že snad dřív smíří Izraelce s Palestinci než Pražský výběr. "Na Havlově pohřbu jsme si s Michalem řekli, že už to přeháníme, Vašek to chtěl, tak to dáme dohromady. A ten den jsme se smířili," vysvětloval nedávno v pořadu 7 pádů Honzy Dědka.
Pražský výběr "jedna" teď běžně vystupuje a zahraje i na Kocábově čtvrtečním koncertu k sedmdesátinám. Přesto je tu nenaplněné očekávání - neustále odkládaná nová deska. Materiál na ni prý už sedm let leží v počítači, protagonisté se ale nemohou dohodnout na dramaturgii.
Důvod je ukrytý v pracovním názvu alba: Každej pes, jiná ves. Kocáb s Pavlíčkem nejsou výhradními autory písní, které tentokrát napsali i další členové kapely. "A Pavlíček to chce jako minulé desky, že bychom to skládali sami," líčil Kocáb už před časem v pořadu On air. Zřejmě se to dodnes nezměnilo.
Scéna z filmu Pražákům, těm je hej, který se začal točit krátce před pádem komunismu a režíroval jej Karel Smyczek spolu s Kocábem, tedy neztratila platnost. "Pan Pavlíček" s "panem Kocábem" si v ní vyčítají své tehdejší paralelní projekty, kapelu Stromboli a hudbu k představení pro Laternu Magiku Odysseus. A po Pavlíčkově ráně do Kocábova břicha se poperou a pěkně vyválejí v bahně. "Jsou-li v kapele dvě silné individuality," deklamuje Kocáb, když Pavlíčkovi láme nos, "je důležité, aby se vždy dokázaly demokraticky dohodnout".
Černé světlo jasně září
Přes všechny animozity byli na sebe jako tvůrci napojeni unikátním způsobem i mimo Pražský výběr. Například v roce 1988 natočili instrumentální album Černé světlo - rozměrnou skladbu o šesti částech k filmu režiséra Milana Muchny Devět kruhů pekla, jehož motivem byla genocida za vlády Rudých Khmerů v Kambodži. Kompozici složili v Kocábově studiu na základě improvizací během pouhých dvou dnů, jen krátce před termínem odevzdání.
Ale žádná uspěchanost není z Černého světla znát. Naopak je to cituplná meditativní hudba, která kdyby byla z elektrické instrumentace převedena do partitury velkého orchestru, bez problémů by se zařadila do symfonické literatury. Když ten soundtrack psali, byli podle Pavlíčka v transu. "A tam jsem si uvědomil, jak jsme si přes tu muziku vlastně blízcí," napsal ve své knize.
Vedle Černého světla je Michael Kocáb autorem bezpočtu filmové a scénické hudby v čele s celovečerním Odysseem, uvedeným pražskou Laternou Magikou na sklonku 80. let. "Symfonické mysterium" na starořecký text Michala Horáčka se dočkalo nebývalého počtu repríz v Československu i ve světě - v doprovodném textu svého rekapitulačního trojalba z roku 2014 píše Kocáb o tisícovce, v rozhovorech někdy mluví o dvou až třech tisících.
Ale podstatnější než číselná hra je fakt, že třeba árie Pallas Athény, kterou na nahrávce zpívá německý kontratenorista Jochen Kowalski, se svým melodickým nastavením snad dotýká prozřetelnosti. Tady je zřejmé, že Michael Kocáb není obyčejná straka, natož v hrsti, ale albatros stěhovavý s rozpětím křídel tři a půl metru.
Právě teď skládá svou první operu. Libreto je opět Horáčkovo, tentokrát v češtině. Dílo se bude jmenovat Vyhnání ďáblů z Arezza, stejně jako jeho inspirace - freska italského malíře Giotta di Bondoneho z konce 13. století. Oba autoři přitom myslí na vyhnání ďáblů z Ukrajiny.
Kocáb ji letos navštívil. S týmem slovenského festivalu Pohoda uspořádali v Kyjevě festival na podporu země napadené Ruskem a předali Ukrajincům sanitku. V troskách města Izjum pak český zpěvák s klavíristkou Anastasií Ščerbakovovou natočil video s písní Sebastián.
Kdyby se Kocáb nedal na dráhu rockera a šansoniéra, byl by zřejmě skladatelem vážné a scénické hudby. Také ve svém jazzrockovém období z klasiky vycházel. K albu Žízeň řekl, že způsob kompozice skladeb je převzatý spíš z vážné hudby a nejsou v nich klasické jazzové struktury.
Na konzervatoři Kocáb vystudoval hru na varhany a skladbu. Miluje Richarda Wagnera a Igora Stravinského, ale někdy mezi vážnou či operní hudbou a pop music velký rozdíl nevidí. V Českém rozhlase například vysvětloval, že Bachovo Air z Orchestrální suity číslo 3 D dur je "stejná písnička" jako Yesterday od Beatles. A že sice Bach, Mozart a Beethoven jsou kyslík, voda a vzduch hudebního skladatele, ale přidal by k nim ještě Beatles.
Jako student cvičil osm až deset hodin denně. Aby se mohl co nejčastěji dostat k nástroji, lezl v noci oknem do Rudolfina, kde mělo třídy varhanní oddělení konzervatoře. Jak to tehdy dělal, předvedl před dvěma roky v dokumentárním filmu režisérky Olgy Sommerové nazvaném Michael Kocáb - rocker versus politik. Ty záběry připomínají policejní rekonstrukci nějaké "vykrádačky".
Kdo je hodnej a kdo zlej
Člověk politický se v něm evidentně projevoval už v dětství. Tedy dávno před tím, než se po listopadu 1989 stal poslancem parlamentu, který vyprovázel ze země sovětskou armádu, a později ministrem pro lidská práva ve vládách Mirka Topolánka z ODS a Jana Fischera.
Příklad vyšších principů měl v rodině. Otec byl evangelickým farářem, po podpisu Charty 77 zbaveným státního souhlasu k výkonu duchovní činnosti. Hudebníkova matka vzpomínala, že syn už v dětství prokazoval zvláštní cit pro rozlišování dobra a zla. A když při zápisu do první třídy uviděl na stěně Stalinův obraz, před ředitelem školy se jí zeptal, "jestli je ten pán hodnej, nebo zlej".
První velký politický průšvih zažil Michael Kocáb v době studií na konzervatoři v 70. letech. Při velkém církevním shromáždění přinesl s kamarádem hovořícímu synodnímu seniorovi, který bagatelizoval invazi z roku 1968, papírek se vzkazem. Nicnetušící duchovní prý jen poznamenal: "Přišli bratr Kocáb a bratr Zlatohlávek a mají pro nás poselství." A aniž by se na "poselství" nejdřív podíval, hned ho přečetl. Stálo v něm: "Tak hluboko jste klesli, že tyranům modlosloužíte."
Kocábovi hrozil vyhazov z konzervatoře, ale postavili se za něho jeho profesoři skladby a varhan, Ilja Hurník a Jiří Ropek, a on to ustál. I díky řediteli školy Františku Martiníkovi, kterého už tehdy aktivní Kocáb najímal jako klarinetistu na studiové nahrávky.
Další pozdvižení způsobil na písňovém festivalu Děčínská kotva v červnu 1989, kam po letech zákazů a omezování pozvali i Pražský výběr. "Spřádal jsem plán, že při prvním živém vystoupení v televizi všechno, co bylo zašifrované ve vystoupeních Pražského výběru, vybalím naplno," napsal Kocáb ve své knize Vabank. A když se v Děčíně v živém přenosu dostal k mikrofonu, řekl, že každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží, a že bychom se měli zasadit o ekonomickou, kulturní a duchovní obnovu a hlavně o navrácení ztracených občanských práv a svobod.
Potvrzením toho návratu byl koncert Pražského výběru Adieu C.A. vyprovázející v létě 1991 z Československa posledního sovětského vojáka. Když po splněném úkolu koncem toho roku Michael Kocáb rezignoval na všechny funkce ve Federálním shromáždění, aby se vrátil k hudbě, pojal to teatrálně. K parlamentnímu řečnickému pultu se postavil v masce a kostýmu Artura Ropotáma - bizarní maškary, která neoddělitelně patřila ke koncertům Pražského výběru. Možná si Ropotámo přijde zaskotačit také ve čtvrtek na Výstaviště.
