Kocáb: Kdyby se na Hrad dral bývalý komunista, kandiduju taky. Koblihy ale nerozdávám

Tomáš Maca Tomáš Maca
15. 5. 2022 14:20
Michael Kocáb začátkem května uvedl do kin film Symphony Bizarre, který zachycuje dosud největší koncert Pražského výběru. Po premiéře se ale myšlenkami vrátil k válce na Ukrajině, která mu nedá spát a kvůli níž odložil rozhodování o kandidatuře na prezidenta. V rozhovoru upozorňuje, že protitotalitní texty jeho kapely sedí i na současnost a že se bývalým komunistům v době ruské invaze nedá věřit.
"Prezidentem by měl být člověk s transparentní minulostí a konzistentními názory, který nevidí na prvním místě peníze, ale nabízí kulturní a duchovní přesah," říká Michael Kocáb a zvažuje kandidaturu.
"Prezidentem by měl být člověk s transparentní minulostí a konzistentními názory, který nevidí na prvním místě peníze, ale nabízí kulturní a duchovní přesah," říká Michael Kocáb a zvažuje kandidaturu. | Foto: Honza Mudra

Koncert Pražského výběru s Českým národním symfonickým orchestrem v prosinci 2016 snímalo 35 kamer a vy jste se film, který z něj vznikl, rozhodl sestříhat sám. Jak jste se s takovým objemem natočeného materiálu zvládl poprat?

Původně mělo koncert v O2 areně zaznamenávat jenom deset kamer České televize, ale vzhledem k tomu, jak monstrózní akci jsme s Alešem Nejedlem zorganizovali, jsem objednal ještě další. Záběry České televize byly naštěstí synchronizované podle časového kódu. Zbytek pořízeného materiálu ale vypadal tak, že kameraman chvíli natáčel, pak si odskočil na cigáro, pak to zase zapnul a tak dále. Musel jsem ho tedy synchronizovat ručně, jenomže jsem se nemohl řídit podle zvuku. Jak totiž zvuk postupně putoval z jednoho konce haly na druhý, byl mezi kamerami v zádních částech a kamerami u jeviště obrovský rozdíl. Nakonec jsem tedy musel vycházet ze střihů a pohybů na LED obrazovkách. Tahle dřina mi trvala asi čtyři měsíce a vyčerpala mě natolik, že jsem projekt na delší dobu odložil.

Potom ale udeřil koronavirus, takže jsem měl najednou spoustu času a začal jsem film stříhat. Musel jsem si ovšem nakoupit výkonnější kompjútry a super rychlé hard disky, abych to vůbec rozběhl, protože většina záběrů byla v rozlišení 4K. Až jsem z těch sto hodin materiálu z tříhodinového koncertu sestříhal celek, který nějak držel pohromadě, přišlo na řadu barvení. Některé kamery měly obraz víc domodra, jiné zase dozelena, některé ho měly přepálený, jiné zase rozmazaný, takže jsem to musel všechno sladit, doostřit a zbavit šumu.

Máte představu, kolik hodin jste ve střižně proseděl?

Mohlo to být zhruba tři tisíce hodin. Postprodukce mě ale začala bavit, takže jsem vůbec nevnímal tok času, a dokonce mi pak skoro bylo líto, že už mám film hotový. Abych vedle obrazu v rozlišení 4K docílil i stejně kvalitního zvuku, postavil jsem si během koronaviru ještě studio, ve kterém jsem mohl míchat v prostorovém formátu 7.1, přizpůsobeném pro kinosály. Kdybych si měl totiž takové studio pronajmout, tak bych se nedoplatil, protože by po mně chtěli třeba deset tisíc za den.

Vedle členů Pražského výběru je hlavní hvězdou filmu Symphony Bizarre americký dirigent Steven Mercurio, který vaše bigbítové vypalovačky převedl do orchestrální podoby. Jak jste se s chlapíkem, který spolupracoval se Stingem nebo Andreou Bocellim, seznámili?

Oslovil ho skvělý trumpetista a zakladatel Českého národního symfonického orchestru Jan Hasenöhrl. Poslal mu naše nahrávky a Steven se jich z hecu ujal. Mluvíme přitom o žákovi Leonarda Bernsteina, který je natolik talentovaný, že dokáže tříhodinové opery dirigovat bez partitury. Když jsme se spřátelili, tak jsem se ho jednou ze srandy zeptal, jestli mi zazpívá Nabucca, a on se do toho opravdu pustil. Pamatoval si každou notu a po deseti minutách jsem ho musel stopnout. S populární hudbou má ale, jak jste zmínil, taky zkušenosti a Stinga doprovázel po celém světě. Jenomže se na pódiu pohyboval se stejnou vehemencí jako později na našem koncertě a Sting mu řekl, ať brzdí, protože na sebe strhává příliš pozornosti. Tak se spolu nakonec rozešli a Steven se po orchestraci Stingova repertoáru vrhl na ten náš.

Při práci si navíc připomněl svou dětskou touhu stát se rockovým kytaristou a jednou jen tak mezi řečí pronesl, že kdybychom chtěli, zahrál by si s námi během koncertu i na kytaru. Michal Pavlíček nejdřív vůbec nevěřil, že by to bylo možné, ale přece jenom mu jednu ze svých kytar půjčil, ať se teda předvede. Steven ji vzal do ruky a hned na ni uměl, tak si s námi nakonec opravdu střihl Tatrmana. Začalo ho to ale bavit a posléze nás překvapil nápadem, že by s námi na kytaru odehrál celý koncert. Naučil se tedy všechny naše písničky, a když zrovna nemá nic jiného, tak s námi vystupuje po českých klubech. Jednou diriguje v Opeře v Sydney, podruhé v milánské La Scale, pak se přesune do Metropolitní opery v New Yorku a nato přiletí do Prahy, kde ho vyzvednu já, a vezmu ho třeba do Kardašovy Řečice. Pro něj je to "middle of nowhere", ale vůbec mu to nevadí.

"Pražský výběr si od samého počátku koledoval o nářez. Do televizního vysílání by se některé naše koncerty nedostaly ani dneska," myslí si Kocáb.
"Pražský výběr si od samého počátku koledoval o nářez. Do televizního vysílání by se některé naše koncerty nedostaly ani dneska," myslí si Kocáb. | Foto: Honza Mudra

Už dlouho mluvíte o tom, že by Pražský výběr mohl po letech fanoušky potěšit novou deskou. Nedávno jste prozradil, že máte dosud nevydané nahrávky několik let v počítači. Kde se to tedy zadrhlo?

Drhne to na tvrdohlavosti a přílišné kreativitě jednotlivých členů. Místo abychom usínali na vavřínech, jsme se všichni pustili do skládání, jenomže jak se každý z nás v průběhu let vyvinul v samostatnou hudební osobnost, tak se teď v tvorbě každý ubírá trochu jiným směrem. Věci od Jirky Hrubeše třeba zní jako Marilyn Manson a Vilém Čok skládá v duchu svých vlastních kapel, což je úplně jiný styl. Materiál od Michala Pavlíčka připomíná poslední album Davida Bowieho a Klauda Kryšpín zase přišel s rozjuchaným anglickým rockem jako od kapely Madness. No a já jsem navázal na tvrdou muziku, kterou jsem dělal se svým projektem Aftershocks. Nabízí se tedy vydat desku, která se bude jmenovat Každý pes jiná ves. Rozdělíme ji na pět zahrádek a na každé z nich bude vedle baráčku a kozy sedět jeden člen Pražského výběru.

Pražský výběr přitom původně hrál instrumentální jazz rock, výstředním zjevem i hudbou s protirežimními texty jste začali naplno provokovat až později. Jak k přerodu kapely do její nejslavnější podoby došlo?

Ta proměna přišla kolem roku 1980. Začínali jsme v obsazení, které navazovalo na Pražský big band Milana Svobody nebo trio Jiřího Stivína. Zakládajícími členy jsme byli já s Ondřejem Soukupem a hráli s námi taky bubeník Jan Žižka, který pak dlouhé roky vystupoval s Karlem Gottem, kytarista Zdeněk Fišer a saxofonista Jiří Niederle. V téhle sestavě jsme vydali desku Žízeň, která už byla zvukově hodně modernistická. Postrádala ale provokativnost, kterou hudbě dodávají jedině texty. To ovšem neznamená, že by původní jazz rockový Pražský výběr neprovokoval, jenom se naše politické narážky omezovaly na pauzy mezi písničkami.

Po vydání Žízně jsem si proto řekl, že bychom měli jít do ostrého bigbítu. S Ondrou Soukupem jsme přizvali Michala Pavlíčka, Jirku Hrubeše a Jirku Tomka a začali jsme hrát novou vlnu, což byla taková melodičtější verze punku. Ondra Soukup se pak ale sebral, odešel ke Gottovi a do Pražského výběru vstoupil Vilém Čok, což přispělo k tomu, že se kapela ustálila v bláznivé podobě, která ji proslavila.

V jednom nedávném rozhovoru jste zmiňoval, že jste měli začátkem 80. let nakročeno k tomu, abyste se stali hvězdami východního bloku. V roce 1982 vám ale komunističtí cenzoři zatrhli vydání kultovní desky Straka v hrsti a o rok později režim Pražský výběr úplně zakázal.

Ano, Pražský výběr si totiž od samého počátku koledoval o nářez. Do televizního vysílání by se myslím některé naše koncerty nedostaly ani dneska. Jirka Tomek totiž třeba do vystupování vnášel i docela drsné travestické prvky - chodil na pódium v dámských punčocháčích a skvěle se u toho pohyboval. Všichni jsme byli zmalovaní jak psi a v textech jsme kombinovali nesmysly ve svahilštině s politickými provokacemi. Brzy jsme se tak dostali do hledáčku Státní bezpečnosti, která nás stále víc kontrolovala. Nejdřív nás nechala sledovat a pak na naše koncerty začala posílat milicionáře i se psy. Veřejná bezpečnost dokonce byla schopná zastavit vlak plný fanoušků, kteří mířili na náš koncert, a poslat ho zpátky.

Zvěsti o provokativnosti Pražského výběru se totiž roznesly po celé republice, a tak na nás jezdili lidé ze všech krajů. Postupně jsme začali koncertovat i v Polsku nebo v Maďarsku, kde jsme během pouhého půlroku získali velký úspěch. Bylo tedy jasné, že vznikla kultovní kapela. Ústřední výbor KSČ se ale rozhodl zasáhnout a začátkem roku 1983 za námi na koncert v Hradci Králové poslali estébáky, příslušníky Veřejné bezpečnosti i milice. Dostali jsme zákaz, po kterém jsme si pět let ani neškrtli.

"Putin je vyřízený. To, co provedl Ukrajincům, už mu svět nikdy neodpustí. Překročil Rubikon a není pro něj cesty zpět," upozorňuje Kocáb.
"Putin je vyřízený. To, co provedl Ukrajincům, už mu svět nikdy neodpustí. Překročil Rubikon a není pro něj cesty zpět," upozorňuje Kocáb. | Foto: Honza Mudra

Bubeník Jiří Hrubeš dokonce kvůli zákazu v roce 1985 emigroval do Anglie. Jak jste to období prožíval vy?

Na mě v té době StB založila svazek s názvem Míša a zavedla proti mně takzvaná profylaktická opatření. Ta se obvykle používají v zemědělství proti vadným kusům prasat, když je chtějí izolovat, aby nenakazila zbytek stáda. Ruská KGB tenhle výmysl převzala za účelem vyčlenit člověka ze společenského života. Pro mě to znamenalo, že se nesmím pohybovat na hudební scéně ani veřejně vystupovat nebo že nemám nárok na sociální a zdravotní zabezpečení, což se u pětadvacetiletého zdravého kluka těžko realizovalo. Českoslovenští estébáci ale měli smůlu, protože jsem se v roce 1983 stihl oženit s Američankou, která navíc kdysi pracovala u americké armády. Díky tomu mě například občas museli pouštět do USA.

Pražský výběr se vám pak podařilo obnovit až pár let před sametovou revolucí.

Ano, někdy kolem roku 1987 nám komunisté opět umožnili odehrát několik málo koncertů. Přiměla je k tomu perestrojka. Z Moskvy dostali přímý příkaz uvolnit svobodu slova, tak jim nezbylo nic jiného než se Gorbačovovými reformami řídit. Šli na to opatrně, moc se jim nechtělo. Pražský výběr se ale po letech zákazu probral, aby pak v srpnu 1989 přišel se závěrečnou provokací na festivalu Děčínská kotva. Tam jsem při vystoupení řekl, že každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží, a že je nejvyšší čas, aby se do naší země opět vrátila ztracená lidská práva a svoboda.

Když se vás Lucie Výborná loni na podzim ve vysílání Českého rozhlasu ptala, o čem byste chtěl v současnosti zpívat, odpověděl jste, že jste se v textech vždycky vymezoval proti totalitě a že vám ji Putin snad už nedopřeje. To jste ještě nevěděl, že o půl roku později Rusko napadne Ukrajinu a všechno bude jinak.

Ano, všechny staré politické šlehy Pražského výběru jsou teď opět aktuální. Vezměte si třeba Tatrmana, který "u kanónu stál a pořád ládoval, ty svý hořkosti na mě vystřeloval". Nebo Snaživce, který "si to krásně zavařil, nikdo ho neměl rád, kdyby se tolik nesnažil, akorát". Písnička Nekonečnej mejdan válku na Ukrajině taky vystihuje: "Od rána sekáči sečou, krev, pot a slzy se spečou. Teď nám to podtrhnou, sečtou. Oheň a prach a z nebe se čoudí." Máte tedy pravdu, že by teď Pražský výběr mohl v téhle linii textů pokračovat. Zatím je ale situace na Ukrajině natolik temná, že ve mně kreativitu neprobouzí. Možná až se dění začne ubírat nadějnějším směrem.

Nabízejí se podle vás v případě ruské invaze na Ukrajině vůbec nějaká východiska?

Sám vidím tři možná východiska. Prvním z nich je úplné nukleární odzbrojení Ruska. Protože ale Rusové jenom útočí a nebrání se žádnému útoku zvenčí, nedá se předpokládat, že by se jaderných zbraní dobrovolně vzdali. Mohli bychom ale oprášit Smlouvu o nešíření jaderných zbraní z roku 1968, kterou dodnes podepsalo 189 zemí včetně Ruska. Ta totiž zůstává stále v platnosti, jenom s její realizací zatím nikdo nespěchá. Nabízelo by se přinutit Rusko k jejímu dodržování výměnou za to, že ji dodrží i ostatní státy a že Západ po ukončení války stáhne protiruské sankce. Velmoci o odzbrojení v průběhu let opakovaně usilovaly, takže nemluvím o žádné fantasmagorii. Navíc se teď lidstvo na vlastní oči přesvědčilo, že se jaderné zbraně kdykoli mohou dostat do rukou šílenců a že se i tak mocná země, jakou je Rusko, může snížit na úroveň nukleárních teroristů.

Druhým pozitivním východiskem z války by se mohlo stát odstřižení od energetické závislosti na Rusku, což by snížilo jeho vyděračský potenciál. Pokud by se Rusové zvládli nějak vypořádat s Putinovou kamarilou, měli bychom od nich v dlouhodobém horizontu začít energie v omezené míře zase odebírat. Připouštím, že demokratizační přeměna Ruska bude v této situaci dlouhodobý proces, který se dneska může zdát nereálný. V dobách Gorbačova a Jelcina ale taková naděje existovala. Třeba by se tedy osobnosti, které by se demokratizace ujaly, mohly v Rusku najít i teď.

Třetí pozitivní vyústění by mohlo nastat v případě, že by se Ukrajina nakonec s mohutnými dodávkami zbraní ze Západu přece jenom ubránila a získala opět svobodu a možnost nezávisle rozhodovat o svých záležitostech. Nakonec by se stala členem NATO i Evropské unie a my bychom měli na svém východním křídle ohromně chrabrou armádu. To by nám do budoucna mohlo dodat klidu, protože to, co Ukrajinci ve válce s Ruskem předvádějí, nemá obdobu. Je to boj Davida s Goliášem a o vítězi pořád není rozhodnuto.

Michael Kocáb (67)

Michael Kocáb
Foto: Honza Mudra
  • Vyrůstal v disidentské rodině evangelického faráře a signatáře Charty 77 Alfréda Kocába. Po maturitě na mladoboleslavském gymnáziu vystudoval Pražskou konzervatoř v oboru skladba a varhany. Ještě na škole proti němu komunisté vyhlásili trestní stíhání za politickou provokaci, které skončilo až prezidentskou amnestií.
  • V roce 1977 založil kapelu Pražský výběr, ve které dodnes, zpívá, hraje na klávesy a pro kterou společně s kytaristou Michalem Pavlíčkem složil většinu písní. V 80. letech skupina dostala od komunistů na pět let zákaz vystupovat, před sametovou revolucí se ale dočkala obnovení a koncertuje dodnes.
  • Na jaře 1989 stál spolu s textařem Michalem Horáčkem u zrodu iniciativy Most, která měla zprostředkovat jednání mezi komunisty a disidenty. Po 17. listopadu se podílel na vzniku Občanského fóra, na rok a půl se stal poslancem Federálního shromáždění a dohlížel na odsun sovětských okupačních vojsk z Československa. Mezi lety 2009 a 2010 působil jako nestraník za Stranu zelených na pozici ministra pro lidská práva a národnostní menšiny.

Dokud bude ale v Rusku u moci Vladimir Putin, tak žádný z těch tří scénářů reálně nevypadá.

Ano, všechny zmiňované cesty mohou bezesporu fungovat jen za předpokladu, že Putin půjde do důchodu. V dějinách lidstva ale existuje jedna bezpečná zákonitost, a sice ta, že každý diktátor dřív nebo později skončí. Buďto ho udolá věk, anebo se proti němu jeho nejbližší vzbouří. Putin je vyřízený, a kdyby válka ustala, nemohl by počítat se svou účastí v dalších diplomatických jednáních. To, co provedl Ukrajincům, už mu svět nikdy neodpustí. Překročil Rubikon a není pro něj cesty zpět.

Goebbels údajně Hitlerovi jednou řekl: "Uvědomujete si, můj vůdce, že už jsme se stali válečnými zločinci a že jedinou alternativou je pro nás teď šibenice?" A Hitler mu prý odpověděl: "No a to nás právě osvobozuje. Teď si můžeme dělat, co chceme." Ve stejné situaci se momentálně nachází Putin a nejnebezpečnější na tom je, že se u něj může projevit sebevražedná tendence. Může si říct, že když už má sám skončit, Západu ještě pořádně zatopí. Stále má ale kolem sebe řadu lidí, kteří končit nehodlají a kteří mu v tom, aby se dotkl jaderného knoflíku, mohou zabránit. Dobře totiž vědí, že vypuštěním atomových zbraní by vyprovokovali protiúder, který by zničil samotné Rusko.

Jak to vypadá s vaší kandidaturou na prezidenta, o které jste se opakovaně zmiňoval. Pořád ji zvažujete?

Zvažuju, jenom jsem kvůli válce na Ukrajině definitivní rozhodnutí ještě odložil. Vytyčil jsem si ale tři podmínky, za kterých bych na prezidenta kandidoval. Zaprvé si myslím, že na tenhle post by se člověk neměl zoufale drát, ale měl by být povolán svými spoluobčany. Nejdřív by měl nabídnout své služby a počkat, jestli o ně lidé vůbec projeví zájem. Rozhodně by mě tedy nenapadlo, abych u metra rozdával koblihy, a přesvědčoval tak voliče, aby mi dali svůj hlas. Druhá podmínka spočívá v tom, že pokud by se na post prezidenta dral nějaký přítel starých pořádků, přihlásil bych se případně i z vlastní vůle, jenom abych se pokusil tomu zabránit. Tím přítelem starých pořádků mám na mysli bývalého komunistu, tedy bývalého člena zločinecké organizace, či dokonce komunistických tajných služeb.

A v neposlední řadě bych se při rozhodování řídil tím, jestli bude kandidovat osobnost tělem i duší demokratická a humanistická, která má státnický přesah a dostatečnou sílu zaujímat silné a moudré postoje v dnešní dramatické mezinárodní situaci. I proto by se příštím prezidentem neměl stát někdo z bývalých komunistů, kteří k Rusku chovají jistý resentiment a nemůžeme se na ně zcela spolehnout. Měl by to být člověk s transparentní minulostí a konzistentními názory, který zároveň nevidí na prvním místě peníze, ale nabízí kulturní a duchovní přesah, respekt ke svým spoluobčanům a orientaci na udržitelné životní prostředí na naší planetě.

Otázkou je, jestli má v Česku někdo takový šanci zvítězit.

Já bych v tomhle ohledu neztrácel naději. Stačí se podívat na Slovensko, kde si jednou zvolili Kisku a podruhé Čaputovou. Na Ukrajině se zase stal prezidentem bývalý herec a najednou je z něj přirozený vůdce, který promlouvá k jednomu parlamentu vedle druhého a všude mu tleskají.

Mohlo by vás zajímat: Děje se něco divného, můžou se objevit noví Hitlerové, Havla si lidé vážili, říká hudebník Michal Pavlíček

Měli bychom držet pohromadě, jinak se mohou objevit noví Hitlerové, Havla si v zahraničí vážili, tady ho politici nazývají vlastizrádcem. | Video: Martin Veselovský
 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

před 1 hodinou

Bidenovi začala letní dovolená, stráví ji s rodinou v Jižní Karolíně

Americkému prezidentovi Joeu Bidenovi začala letní dovolená, informuje agentura AP. Šéf Bílého domu podle ní stráví se svou rodinou v Jižní Karolíně nejméně sedm dní. Biden opustil Bílý dům v doprovodu první dámy Jill Bidenové. Na Andrewsově letecké základně v Marylandu nedaleko hlavního města Washingtonu na ně čekal prezidentský speciál Air Force One, který je dopravil do Charlestonu. Na palubě byli také prezidentův syn Hunter Biden, snacha Mellisa Cohenová a vnuk Beau.

Prezidentský pár má podle AP v plánu strávit dovolenou na ostrově Kiawah, kde bude mít k dispozici soukromou pláž a golfový resort. Na místě podle agentury zůstanou do úterý.

Bílý dům nereagoval na žádost AP o podrobnosti k Bidenovým dovolenkovým plánům, včetně dotazu, kdy se prezident vrátí do Washingtonu.

Letní dovolené jsou prezidentskou tradicí. George Bush mladší často trávil srpen prací na svém texaském ranči v téměř čtyřicetistupňových vedrech. Barack Obama se zdokonaloval v golfu na ostrově Martha's Vineyard u pobřeží Massachusetts. Donald Trump trávil čas ve svém soukromém golfovém klubu v New Jersey. Loni Bidenovy letní plány narušil legislativní kalendář, nárůst počtu případů covidu-19 a chaotické stahování amerických sil z Afghánistánu.

Zdroj: ČTK
před 2 hodinami

Německá policie čelí kritice za to, že zastřelila nezletilého černocha v dětském domově

Německá policie čelí kritice za pondělní zásah v Dortmundu, při kterém její příslušník zastřelil nezletilého černocha. Uvedla to agentura DPA. Policie byla přivolána do dětského domova, protože mladík měl nůž. V Dortmundu se v úterý i ve středu uskutečnily demonstrace, jejichž účastníci požadovali vyšetření postupu policie.

Policejní hlídku přivolala v pondělí zaměstnankyně jednoho dětského domova v Dortmundu. Ohlásila, že viděla jednoho ze svěřenců s nožem. Na místě zasahovalo 11 policistů, kteří proti nezletilci použili oslňující granáty a slzný plyn. Když mladík zaútočil, jeden z policistů na něj vystřelil ze samopalu MP5 a pětkrát ho zasáhl.

Podle státní zástupkyně Carsten Dombertové je v případu stále mnoho nejasností. Podle ní se šestnáctiletý Senegalec léčil s psychickými problémy a neuměl dobře německy. Vyšetřovatelé také zvažují možnost, že si mladík chtěl nožem ublížit či spáchat sebevraždu. Podle Dombertové zatím nic nenasvědčuje tomu, že by v postupu policistů sehrála nějakou roli barva kůže útočníka.

V Dortmundu demonstrovaly stovky lidí za nezávislé prošetření události. Demonstranti se také pozastavují nad použitím samopalu při zásahu, kde bylo 11 policistů. Podle kriminologa Thomase Feltese tato okolnost mohla zvýšit napětí. Německá asociace právníků DAV kritizuje, že případ vyšetřují policisté z nedalekého města Recklinghausen a nikoli nezávislý orgán.

Zdroj: ČTK
Další zprávy