Jana Franková, umělecká vedoucí Dismanova rozhlasového dětského souboru, zemřela předloni na mozkovou mrtvici ve věku 54 let. A spisovateli Miloši Doležalovi, jenž s ní téměř tři dekády žil, nastaly měsíce beznaděje. O nich napsal sbírku poezie nazvanou Jana bude brzy sbírat lipový květ, která toto pondělí večer získala cenu Magnesia Litera pro knihu roku.

Výsledky byly oznámeny na Nové scéně Národního divadla v Praze. Ocenění za prózu si odnáší sbírka povídek Viktora Špačka o loserech, v kategorii publicistika uspěl etnolog Martin Rychlík s Dějinami lidí předkládajícími přehled různosti, a přesto ukazujícími, jak moc jsme při vší rozdílnosti stejní. Další Litery převzali básník Petr Hruška nebo Viktor Stoilov z nakladatelství Torst za tři desítky let vydávání spisů Jana Zábrany. Držitele nových žánrových cen pořadatelé oznámili s denním předstihem.

Související

Detektivní Šelma i úsměvný Zen žen. Magnesia Litera zná vítěze žánrových kategorií

Dvaapadesátiletý básník a rozhlasový dokumentarista Miloš Doležal, širší veřejnosti známý díky monografii pátera Josefa Toufara nebo příběhům bojovníků proti nacismu a komunismu, ovládl hlavní kategorii. V ní laureáta vybírají více než dvě stovky knihkupců, redaktorů či spisovatelů. A na básníkovi se shodnou vzácně. Od založení dnes nejznámějších literárních cen zkraje tisíciletí se dosud poezie stala knihou roku jedinkrát: v roce 2009 uspěla Bohumila Grögerová se sbírkou zaznamenávající ztrátu zraku někoho, kdo celý život četl a koho slepota zbavuje posledního kontaktu se světem. Byly to také, i když jinak, intenzivně osobní básně o ztrátě a pomíjivosti jako teď v případě Miloše Doležala.

Jeho žalozpěv za manželku chvílemi přesahuje do milostné lyriky. Volně rozvíjí žánr smuteční poezie, veršů za zemřelé, jež existuje od antiky, přestože stylem a mírným, místy až modlitebním tónem Doležal navazuje spíš na české křesťanské básníky.

V případě tak tragické látky se ale čtenář zdráhá srovnávat. Kniha zjevně měla jinou funkci, než aby byla poměřována či aby soutěžila. Její psaní Doležalovi pomohlo přežít měsíce mezního šoku a znovu najít smysl v životě, jenž ze dne na den dostal trhlinu. "Nasadils mi dvojitého nelsona, Hospodine / Nejdříve matku a otce a teď i věrnou ženu bereš, co dál si urveš z masa duše mé?" ptá se ve sbírce.

Miloš Doležal napsal více než dvacítku knih. | Foto: Matej Slávik

Ta se odehrává okolo rodinné usedlosti na Vysočině, odkud spisovatel pochází a kde s manželkou žili. Dramaturgicky je kniha vyklenutá od jejich svatby v roce 1994 přes náhlou smrt manželky, vzpomínky na ni či její sny po rozhovory s bohem a jakési vyústění. "Pokoušel jsem se tu situaci zaznamenávat v takovém stavu blouznění, horečky nebo šílenství. Ne z odstupu, ale bezprostředně hned v těch dnech," řekl Doležal minulý měsíc v pražské Havlově knihovně. "Pro mě to nebyla terapie, spíš volání a možnost alespoň něco zachytit, postavit proti tomu pomíjení," dodal.

Metafora z názvu Jana bude brzy sbírat lipový květ odkazuje k situaci, kdy autor na zahradě sklízí plody zaseté ještě manželkou. Právě v červnu, kdy zemřela, běžně sbírala lipové květy. "Dnes Janinu zahradu zkrápí déšť / co sázela, už pučí, kvete, plody dává," píše Doležal převážně volným veršem, kterak "každou jahodu jak hostii od tebe přijímám / jako polibek a zašeptání / pojídám lusky, rukolu, bazalku a cukety / celé léto dáváš se mi".

Miloš Doležal je autorem více než dvacítky knih. Poezii vydává od poloviny 90. let minulého století, ještě na ni stihl získat ohlasy od kritika Andreje Stankoviče nebo umělce Jiřího Koláře. Zanedlouho se dočká výboru z díla nazvaného Trnem rejnoka. Jeho vítězná sbírka vydaná Revolver Revue už je navzdory nedávnému dotisku opět vyprodaná ve většině knihkupectví. S částí se lze seznámit pomocí rozhlasového výboru, na němž se s editorem Janem Wiendlem podílel sám autor, dlouholetý redaktor rádia. Doležal také do loňska připravoval historický podcast pro online deník Aktuálně.cz. Ten je jedním z mediálních partnerů Litery, nemá však vliv na složení ani rozhodování poroty.

Poezie tedy uspěla podruhé. Ve výsledcích Magnesie Litery však toto pondělí přibyla ještě bezprecedentní událost. Cenu poprvé získal romský autor. Jedenačtyřicetiletý novinář Patrik Banga uspěl v kategorii debut roku díky autobiografické knize Skutečná cesta ven. Ta sice názvem odkazuje k filmu, v některém ohledu však navazuje na aktuální trend české kultury vracející se k 90. letům minulého století: od kriminálního seriálu Devadesátky přes inscenaci Discoland po nadcházející pokračování minisérie Iveta.

Banga ovšem v knize líčí radikálně jiné "devadesátky", dobu, kdy "synonymem Roma byl kopáč" a zdejší vzdělávací systém vyřazoval romské děti do zvláštních škol, čímž celou jednu generaci zbavil příležitostí.

Vypravěč coby chudý mladík převážně na pražském Žižkově zažívá rasismus, násilí, policejní brutalitu a systematickou diskriminaci v míře pro bělocha nepředstavitelné. Čím je dospělejší, tím větší odpor musí překonávat. Učitelky a sociální pracovnice ho odmalička odrazují, aby se neučil, protože jako Rom prý stejně roste pro kriminál. Některé děti s ním sice kamarádí, jiné už ale přepadá pocit rasové nadřazenosti. Nejdříve Bangu tu a tam odmítne holka kvůli tomu, jakou má barvu pleti. Když vleze do tramvaje, revizoři jdou rovnou za ním.

Související

Literu poprvé získal romský autor. Banga odhaluje, jak těžké pro něj bylo uspět

V trafice mu občas odmítnou prodat cigarety. Pak ho nepustí do podniku jen pro bílé. V první práci bere několikrát méně než bílý. Doktor ho při prohlídce automaticky podezřívá ze závislosti. V samoobsluze ho kontrolují v jednu chvíli po každém nákupu, a byť zaplatí, stejně si ho nakonec v zadní místnosti podají skinheadi z ochranky, načež napadený autor končí na policii. Na dlouhé hodiny přivázaný k topení nebo lavici s rukama dozadu, opakovaně fackovaný, automaticky vinný za všech okolností. Jednou ho strážci zákona brutálně zmlátí, až skončí s otřesem mozku, podruhé dokonce unesou za město.

Všemu navzdory se nepřetržitě znevýhodňovaný Banga postupně vypracuje z prodavače mrkve, myče aut a humanitárního pracovníka na novináře, jizvy mu ale zůstanou. A ideál mu společnost celou dobu nabízí jediný: neustále se vyrovnávat bílým, kteří měli startovní čáry jinde.

"Byl jsem zatčený sedmadvacetkrát, poprvé jsem stál před soudem, když mi bylo patnáct a týden," vyprávěl Banga minulý měsíc v Havlově knihovně. "Devadesátky si idealizujeme, máme tendenci vidět to dobré, morální vzory jako Václava Havla a fakt, že se objevila svoboda. Zároveň ale tehdy Romové i Vietnamci začali být cílem extremistických skupin. Považoval jsem za správné to zaznamenat," zdůvodnil vznik knihy, kterou rozepsal už na přelomu tisíciletí, avšak vydal teprve koncem loňského roku.

Vypráví reportážně, syrově. Když obžalovává české školství nebo vysvětluje masové vystěhování stovek romských rodin z Prahy na sever koncem 90. let, píše s až publicistickým přesahem.

Pro podobné knihy se poslední roky vžil pojem autofikce, ten je ale vhodnější pro uměleckou prózu autorů jako Francouze Édouarda Louise či nobelistky Annie Ernaux. Patrik Banga vytvořil především stěžejní dokument o době, změně v chování lidí po roce 1989, obecně o jinakosti v homogenním prostředí. Krátce poté, co vyšlo také silné literární svědectví Olgy Fečové, co na Sjezdu spisovatelů hovořila Iveta Kokyová a po deseti letech existence proniká do širšího povědomí romské nakladatelství Kher, je to snad alespoň maličký důvod k optimismu. Třeba budou takové knihy jednou dostávat Litery běžně.