Dvaaosmdesátileté čerstvé držitelce Nobelovy ceny za literaturu se zdejší pozornost až donedávna vyhýbala. Čtenáři se mohli setkat jen s jejími krátkými prózami Místo a Obyčejná žena, česky vydanými už roku 1995. V rodné Francii se přitom k Annie Ernauxové hlásí mladá generace autorů a Newyorčané před pár týdny stáli frontu na její autogramiádu.
Píše úderně a prostě. Nakonec i porota Nobelovy ceny na její tvorbě zdůraznila především jednoduchost, stejně jako "odvahu a klinickou pronikavost, s níž odkrývá kořeny, odcizenost a kolektivní omezení osobní paměti".
Právě paměť, její slepá místa i věčné návraty se pro autorku staly životním tématem. Často si oživuje i nejpomíjivější obrazy, například v jednom románu zmiňuje, že o některých vzpomínkách přemýšlí tak dlouho, "dokud s nimi nesplynu, dokud z nich nevzejde alespoň pár slov, o kterých bych si řekla, ano, tohle je ono".
Zařadit Ernauxovou do zavedených žánrů není jednoduché. Nejedná se ani o čistou autobiografii, ani fikci. Většina autobiografického psaní se něčím vymyká. Pultům knihkupectví vévodí životy slavných a úspěšných, jenže málokterá biografie dokáže vyhlédnout ze stínu svého autora. Ernauxová však nevydává memoáry o svém úspěchu. Život, který líčí, se nijak neliší od životů čtenářů, nenajdeme v něm dramatický příběh, jaký bychom sami neprožili. Zobrazováním běžných témat vykresluje portrét celé společnosti.
Psát o sobě a nepoužít "já"
Na psaní Roků, francouzsky vydaných před 14 lety, se Ernauxová podle vlastních slov připravovala od začátků kariéry. Stejně jako ve zbytku její tvorby se i zde otisklo dětství v Yvetotu, městečku na severu Normandie, kde její rodiče provozovali kavárnu v dělnické čtvrti. Obrazy poválečné Francie a okolní chudoby se napříč knihami Ernauxové vracejí od Místa a Obyčejné ženy, dvou textů o životě a smrti rodičů. Ty začala psát, protože slova jí připadala jako jediný způsob, jak dosáhnout spravedlnosti. "Teď je řada na mě," uvedla, "je řada, abych tentokrát přivedla matku na svět já".
V roce 2019, kdy se memoár dostal do užšího výběru na prestižní Bookerovu cenu, začínali Češi teprve mluvit o autofikci, jak bývají označovány texty kombinující beletrii s autobiografií. Dnes už nám snad podobné knihy tak průlomové nepřipadají: také v češtině vyšla díla Édouarda Louise nebo Karla Oveho Knausgårda. V zahraničí naopak už zaznívají obavy, jestli to autoři s autofikcí nezačínají přehánět.
Jenže zatímco u Louise i u Knausgårda lze svět mimo samotné spisovatele zahlédnout pouze ve výseku, který nám představí, Annie Ernauxová vlastní příběh sleduje zásadně proto, aby skrze něj pochopila druhé. Možná i díky tomu má spousta čtenářů pocit, že jim Ernauxová patří, že k jejím knihám zastávají jedinečný a intimní vztah.
Skvěle načasované české vydání Roků podobné pocity vyvolává. Text líčící léta 1940 až 2006 je neobyčejný, zároveň hluboce soukromý a subjektivní, přestože v něm nenajdeme jediné "já". Kompletně napsaný ve třetí osobě. Jako by autorka o sobě nechala vyprávět kohosi cizího.
Když selže paměť
Ernauxová dějinám ani vlastní paměti nevěří. Jak ukazuje v Rocích, je možné psát o osobních zkušenostech a zasazovat je do širší historie. Sama sebe používá coby případovou studii. Ta skutečná Annie Ernauxová vystupuje ze stránek, aby jednou provždy skoncovala s pomýlenou představou, že "ženské" memoáry nemají místo v dějinách.
Do nich svůj příběh nepotřebuje zasazovat - dobře ví, že život i historie jsou vzájemně propletené, jedno ovlivňuje druhé. Navíc si uvědomuje: paměť, podobně jako dějiny, patří všem. "Stejně jako sexuální touha nemá konce. Propojuje mrtvé s živými, skutečné bytosti s představami, sny s minulostí," píše.
Téma paměti otevírá hned první stránka Roků. "Všechny obrazy jednou zmizí," píše Ernauxová a je málo vět, které by její životní dílo vystihly přesněji. Tohle není obyčejný memoár, spíš román o paměti, o její roli v životě každého z nás. Psát o minulosti pro autorku znamená pochytat právě významy událostí, které nám ostatním unikají.
Na každé stránce nabízí něco jako soubor vzpomínek řazených za sebe. Velkou část otevírá fotkou z různých životních období. Fotografie jsou pro ni důkazní materiály, evokují další a další vzpomínky. Černobílé obrazy z dětství v porovnání s barevnými záznamy z dospělosti působí matně, jako dojmy, které postupně vyblednou ještě víc, až je najednou složité říct, o čem přesně postava na fotkách přemýšlí "nebo o čem sní, jak nazírá na roky, jež ji dělí od osvobození, na co všechno by bez velkého úsilí zapomněla".
I proto může být pro někoho složité se do Roků začíst. Ernauxová se snaží poodhalit skryté švy paměti, její slabá místa. Chce ji narušit a ukázat, co skrývá, její podstatu. Jenže jednoduchý, přímý jazyk natolik komplikují roztříštěné vzpomínky, že se čtenář často nemá čeho chytit. Nezáleží na jednotlivých "zkratkovitých vzpomínkách", jak autorka popisuje princip knihy, spíš na celkové mozaice.
Kvůli této fragmentárnosti je snadné po několika stranách zapochybovat, jak dlouho mozaiku dokáže udržet. Úlevu nabízí teprve příchod vyspělejších technologií a s nimi podrobnějších vzpomínek.
Jde o docela nenápadnou změnu. Ernauxová si jí všímá díky historickým milníkům - rozpad Sovětského svazu a pád newyorských Dvojčat v roce 2001 tvoří jasnou dělicí linii. S příchodem internetu paměť nabývá na síle, nástup digitálního věku zapříčinil, že najednou není možné cokoliv zapomenout, zároveň ani jakoukoliv vzpomínku udržet v paměti. "S digitálními technologiemi jsme vysávali realitu," píše Ernauxová, "ve snaze neustále ji ‚ukládat‘ se pořizovaly zběsilé přívaly fotek a videí, které se daly okamžitě prohlížet".
Všechny záznamy a vzpomínky máme sice vždy téměř na dosah, ovšem právě kvůli tomu minulost ztrácí význam a my se najednou nacházíme v nekonečné přítomnosti.
Čas, ze kterého jsme vypadli
Paměť v literatuře zdaleka není nové téma. Přímo životní bylo i pro francouzské autory, třeba Marcela Prousta nebo Georgese Pereca. Annie Ernauxová ji vnímá odlišně, spíš než k výčtu osobních a rodinných traumat využívá vzpomínek ke společenské kritice. Už když v románu Událost z roku 2000 popisuje brutální vzpomínky na potrat, právem dává svou bolest za vinu společnosti, která před ní od dětství skrývala informace, a tak ji ohrožovala.
Roky jdou ještě dál. Sledují cyklické změny ve společnosti, především odklon od náboženství a jeho postupný návrat v podobě konzumerismu. Ernauxová popisuje místa, "kde se vystavovalo zboží", místa možná až příliš podobná chrámům, místa "čím dál větší, krásnější, barevnější, úzkostlivě udržovaná v čistotě". V kontrastu k nim staví neutěšené prostředí stanic metra, ošuntělé budovy pošty a školy.
Zatímco zboží může volně cestovat světem, něco jiného platí pro lidi. Ty na hranicích klidně posíláme "zpátky, odkud přišli".
Jde o docela zoufalý obraz současnosti. Roky nejsou šťastnou knihou, nenabízejí útěchu. Podle Annie Ernauxové nám nakonec nezbývá než držet krok a přistoupit na skutečnost, že historie zanikla. Zůstanou nám jen vzpomínky. Takové, jaké se snaží zachovat a podobně jako v závěrečných slovech knihy zachránit "něco z času, v němž už nikdy nebudeme".
Kniha
Annie Ernauxová: Roky
(Přeložil Tomáš Havel)
Nakladatelství Host 2022, 280 stran, 399 korun.
