Doufám, že z památky umučeného faráře Josefa Toufara se nestane kýč, říká spisovatel Miloš Doležal

Josef Pazderka Josef Pazderka
30. 9. 2017 6:00
Spisovatel a publicista Miloš Doležal vydal letos knihu "Za", v níž se vydává nejen po stopách známých postav českého kulturního a společenského života 20.století, ale také polských osobností a přátel z domovského kraje Vysočina. Dlouhodobě se zajímá i o osud umučeného číhošťského kněze Josefa Toufara. "Velmi zasažený jsem byl ve chvíli, když se na Vysočině po šedesáti pěti letech od násilné smrti ukládaly jeho ostatky," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz. Kniha "Za" vznikla jako soubor textů, které Doležal publikoval od 90. let minulého století v různých novinách a časopisech.
Miloš Doležal v Knihovně Václava Havla.
Miloš Doležal v Knihovně Václava Havla. | Foto: Ondřej Němec

V úvodu vaší nové knihy píšete, že nejste "redaktor nekrologové rubriky". Vaše publikace je ale plná ohlížení se "za" lidmi, kteří prošli tvým životem a najednou nejsou. Je v tom i kus nostalgie? Snaha zachytit čas, který nezadržitelně utíká?

Spíš než čas jsem se pokoušel zafixovat ten který životní příběh, konkrétní tvář a tón hlasu.

Knížka vznikala postupně a je souborem textů, které jsem od devadesátých let publikoval v různých novinách a revuích. Psal jsem a píšu nekrology a ohlédnutí ZA lidmi jako jistý druh osobního vyprovázení či loučení se s nimi. Ale kniha neobsahuje jen ohlédnutí, její součástí jsou i vinše ke kulatým jubileím nebo cesty ZA důležitými osobnostmi - do Polska, do Chorvatska či Itálie.

Cest do Polska a medailonů tamních osobností je v knize poměrně hodně. Proč zrovna naši severní sousedé? 

Polsko mě přitahovalo dávno svojí novodobou historií. Poláci dokázali vzdorovat Rusům a Němcům, povstávat z popela a sutin.

Fascinovalo mě, jakým způsobem tam fungovala opozice v 80. letech. V dospívání mě silně zasáhl příběh zavražděného kněze Solidarity Jerzyho Popieluszka - slyšel jsem o něm prvně z vysílání Svobodné Evropy a pak tajně v Čechách kolovaly fotografie jeho umučeného těla.

Miloš Doležal - Za
Autor fotografie: Torst

Miloš Doležal - Za

Vydal Torst, 2017
452 stran

  • Miloš Doležal se narodil roku 1970 v Háji u Ledče nad Sázavou.
  • Vystudoval Fakultu sociálních věd UK v Praze, pracoval jako divadelní dramaturg v Divadle Za branou, nyní je dramaturgem na stanici Český rozhlas Vltava, působí také jako publicista. Je autorem řady dokumentů z dob války a komunismu.
  • Dlouhodobě se věnuje příběhu faráře Josefa Toufara, umučeného komunistickým režimem v roce 1950.  Zasloužil se mj. o vyzvednutí jeho ostatků z hromadného hrobu v Praze Ďáblicích a jejich pohřbení v Číhošti na Vysočině. O faráři Toufarovi napsal oceňovanou knihu "Jako bychom dnes zemřít měli" (2012) a řadu dalších publikací.
  • Jeho básně a povídky byly přeloženy do angličtiny, francouzštiny, němčiny či polštiny.

Vedle historie to byla polská kultura, která měla evropskou úroveň a občas k nám prosakovala třeba skrze Polské kulturní středisko v Praze či pašované LP desky.

Polská hudba (Penderecki, Kilar, Gorecki), film (Wajda, Zanussi, Kieslowski) nebo literatura (Herbert, Milosz, Lem) byla v mnohém inspirativnější než ta naše.

Od devadesátých let jsem pak do Polska pravidelně jezdil s kamarádem překladatelem Jardou Šubrtem a pořizovali jsme tam rozhovory s různými polskými osobnostmi a natáčeli rozhlasové reportáže. Díky tomu tam mám řadu přátel a míst, kam se vracím.

Existuje pro vás - alespoň při zpětném pohledu - nějaký svorník mezi lidmi, o kterých v knize píšete? Mají něco společného? Jak jste je vlastně vybíral?

Za většinou textů bylo blíženectví, přátelství či hlubší osobní poznání.

Je to specifické album, na jehož stránkách se potkávají váleční i protikomunističtí odbojáři, piloti RAF, parašutisté, manželky vězněných a popravených, básníci, malíři, režiséři, historikové, sedláci, krmiči krav, hospodští, generálové i pastuškové, národní hrdinové i zapadlí vlastenci. Hodnost ani postavení nerozhodovalo. 

Společného mají většinou to, že patřili ke generaci, která na vlastní kůži zažila nacismus a komunismus a dokázala se proti těmto totalitním systémům vymezit. V textech jsem se také snažil vysledovat, co ony muže a ženy v dětství formovalo.

Na co jste přišel?

Je to dosti výlučná parta lidí, která má za sebou vyhraněnou zkušenost, boj, kriminály, útěky, exily, vystěhování, šikanu, buzeraci. Nicméně spojovala je jistá neokázalost, humorný nadhled, nebáli se jít proti srsti doby.

Dost často to byli lidé, kteří byli v dětství formováni sokolem, orlem, skautem či křesťanskou výchovou, v rodině byla přítomna živá legionářská tradice.

Zaujalo mě, co mi kdysi vyprávěl pan generál Sedláček o svých dvou českých válečných spoludruzích v Anglii. Jeden byl ramenatý suverén, upovídaný, mrštný a rázný, druhý nevýrazný až plachý, neprůbojný, neatletický a stále o sobě pochybující. Oba dva byli vysazeni jako parašutisté do protektorátní jámy lvové a v rozhodující chvíli se každý zachoval jinak.

Suverén, který se jmenoval Karel Čurda, své kamarády zradil, outsider, velitel paraskupiny Barium Josef Šandera, vykonal obdivuhodnou práci a v obklíčení, aby ho Němci živého nedostali, si vzal život.

Který ze zařazených textů byl pro vás osobně nejsilnější nebo nejtěžší napsat? A proč?

O řadě lidí, které jsem docela dobře poznal, jsem nedokázal napsat. Buď mě jejich smrt tak zaskočila, že jsem nenacházel jazyk, nebo jsem tu chvíli loučení něčím promarnil. Velmi zasažený jsem byl ve chvíli, když se na Vysočině po šedesáti pěti letech od násilné smrti ukládal číhošťský kněz Josef Toufar.

Veřejně jsem při tom obřadu mluvil, ale uvědomoval si, že spíš než slova by mělo znít výmluvné ticho, ono "nechte je mluvit, svědky a mučedníky", jak píše v jedné své básni Slávek Kudláček.

A nelehké bylo loučit se se zemřelou matkou, svůj text jsem nebyl na pohřbu schopen přečíst.

Vyzvednutí ostatků Josefa Toufara ze společného hrobu v Praze-Ďáblicích.
Vyzvednutí ostatků Josefa Toufara ze společného hrobu v Praze-Ďáblicích. | Foto: Archiv NPÚ Praha

Šlo v drtivé většině o lidi, se kterými jste se osobně setkal? Nebo šlo i o nějakou připomínku, poctu lidem, kterých jste si vážil na dálku? 

Většinou jde o lidi, které jsem osobně poznal, přátelsky se s nimi stýkal, s některými jsem měl možnost spolupracovat. Třeba s tvůrci kolem Divadla za branou, režisérem Otomarem Krejčou, dramaturgem Karlem Krausem, herečkou Marií Tomášovou nebo dramatikem Josefem Topolem.

O řadě válečných veteránů či protinacistických a protikomunistických odbojářů jsem zase díky práci v rozhlase natáčel dokument nebo pořad.

Třeba s pilotem RAF Petrem Urubou jsem jel po šedesáti letech na místo jeho válečného věznění do Saganu, s Ludvíkem Stehlíkem procházel tragická místa kolem Babic, s Milanem Zapletalem navštívili Osvětim, kterou přežil, s fotografem Bohumírem Prokůpkem se toulal pralesem.

Loučení je nesmírně důležité, nejen pro duševní zdraví blízkých, ale řekl bych i pro celou komunitu obce či národa. A k tomu patří i vzpomínání na zemřelého. České deníky přitom nekrology až na čestné výjimky ze svých stránek vyřadily. Na Západě je to přitom pořád běžné.

Proč jsou u nás nekrology okrajový žánr?

Může to souviset s nehrdostí na předky i nechuť řešit minulost. Když už se média věnují někomu zemřelému, většinou je to nějaký herec či zpěvák, který bez větších problémů fungoval za normalizace i po roce 89.

Když si vybavím, jak se se svými statečnými umí loučit Poláci, jaký prostor a především jakým způsobem se v médiích věnují tomu, když odejde někdo z jejich myslitelů, básníků či hudebníků, nedá se to s naším stavem vůbec srovnávat.

Neumíme ve správnou chvíli plakat? Vážit si opravdových hrdinů? Nebo jen složitě napravujeme škody, napáchané totalitními režimy?

Patrně od každého trochu a k tomu bych ještě přidal to zvláštní nesebevědomí příslušníků malého národa. Ale nechtěl bych generalizovat.

Vzpomeňme na pohřeb Ivana Martina Jirouse nebo Václava Havla. Jsou u nás také místa, kde si svých hrdinů váží, kde existuje živá tradice paměti.

A nemyslím jen na existenci nově odhalené pamětní tabulky, ale třeba pořádání memoriálů či vydání knihy. Vybavuje se mi například skvělá, pětisetstránková publikace Jiřího Demla o parašutistovi Janu Hrubém, kterou vydalo město Kunovice. Ohromný počin. 

Do českého, povětšinou bezvěreckého povědomí jste před časem vrátil příběh zavražděného katolického faráře Josefa Toufara. Byl jste zaskočen obrovským ohlasem, který vaše oceňovaná kniha "Jako bychom dnes zemřít měli" vyvolala? 

Do r. 2014 domnělý hrob Josefa Toufara v Praze-Ďáblicích.
Do r. 2014 domnělý hrob Josefa Toufara v Praze-Ďáblicích. | Foto: Archiv NPÚ Praha

Zaskočen je slabé slovo. Knížka vyšla v zapadlém vydavatelství na Vysočině v malinkém nákladu, který byl ale hned první den rozebrán. Pak následovala řada dotisků, na námět knihy vznikly dva dokumentární filmy, divadelní představení, inspirovala hudebníky, malíře a sochaře.  

Toufarův životní příběh ale především oslovuje napříč generacemi a často lidi bez vyznání či dokonce ty, kteří nemohou přijít církvi na jméno. To mi přijde velice důležité - příběh, který lidi spojuje, nikoli rozděluje.

Vezměte si, jaký mělo v loňském roce ohlas výročí Karla IV. Jako kdyby středověký panovník-politik, s vysokou morální integritou a evropanským přesahem, byl v tom dnešním marasmu vyvoláván málem jako zachránce.

Jak si zájem Čechů o Josefa Toufara vysvětlujete?

Jeho příběh v sobě nese řadu vrstev, které se dotýkají dneška - od politické a náboženské až po mediální či propagandistickou. Současně je příkladem toho, jak totalitní moc fungovala. Tajně unesla oblíbeného faráře, nutila ho ke lži a falešnému doznání a nakonec zavraždila.

Podobná poptávka ale ještě před časem hlavně mezi mladší českou generací moc nebyla. Něco se změnilo?

Existuje tu docela hluboká absence morálních autorit. A tak je hledáme třeba i v blízké či vzdálené minulosti, což se ale netýká jen Josefa Toufara.

Nové generace si pro sebe objevují české parašutisty, a nejen ty, kteří do pekel poslali Reinharda Heydricha. Nebo piloty RAF. Některé skvělé sportovce, věrné svému svědomí. Vidím to ostatně i u svých pubertálních synů.

Nedávno se vám s kolegy podařila exhumace Toufarova těla na hřbitově v pražských Ďáblicích a jeho slavnostní pohřbení v Číhošti na Vysočině. Strhla se kolem toho menší kontroverze. Někteří lidé se ptali, proč bylo exhumováno jen tělo pátera Toufara, a ne i pozůstatky řady dalších politických vězňů, kteří jsou taky v Ďáblicích pohřbeni.

Zajisté bych si přál, aby i jiným obětem a odpůrcům režimů bylo umožněno důstojné pohřbení jako Josefu Toufarovi. Ostatně v Ďáblicích i na některých vězeňských hřbitovech individuální exhumace proběhly.

S číhošťským pamětníkem Václavem Trtíkem (vlevo) v lednu 1990.
S číhošťským pamětníkem Václavem Trtíkem (vlevo) v lednu 1990. | Foto: Archiv Miloše Doležala

Jenomže ostatky Josefa Toufara umožnila najít řada dokumentů včetně fotografií, které se k jeho zahrabání překvapivě zachovaly, a také některé svědecké výpovědi. Pomohla i aktivní snaha Toufarovy rodiny a farnosti o exhumaci a jejich konkrétní kroky v roce 1968 i po roce 1990.

V nesmírně složitém terénu severní části ďáblického hřbitova mezi pravděpodobně dvaceti tisíci ostatků je nemožné se bez dokumentů orientovat. Navíc zcela chybí i základní historické uchopení toho místa, není tedy ani jisté, kdo tam ve skutečnosti nakonec spočinul.

Dle mých posledních bádání některá těla lidí popravených po válce putovala z piteven namísto do Ďáblic ke studijním účelům na lékařskou fakultu.

Jiná těla - například stateční parašutisté z Resslovky - možná neskončila v Ďáblicích, jak se domnívají někteří badatelé.  

Kde tedy skončila?

Dle svědectví pracovníků Ústavu soudního lékařství víme, že po pitvě je dostali němečtí studenti lékařství. Oddělené preparované hlavy odnesl kdosi z příslušníků gestapa či SS dne 20. dubna 1945 v pytli neznámo kam.

Ještě zpět k faráři Toufarovi. Katolická církev ho chce nyní svatořečit a spouští oficiální kanonizační proces. Nebojíte se, že se z něj postupně stane zbožný barvotiskový obrázek nebo vosková figurína?

Trochu se obávám. Dokonce vznikají trapné kýče, hrnečky s podobiznou umučeného, svatouškovské rýmovánky a obrázky.

Teď se také rozhoduje o tom, co se do budoucna stane s dosud zachovalým farním areálem v Číhošti se stopami života Josefa Toufara i 50. let minulého století.

Jsou snahy - a byla by to nesmírná škoda -, kdyby z tak zajímavého místa měl vzniknout nějaký banální prostor. Ale žijí ještě pamětníci, kteří jsou důležitou zárukou, a jsou tu publikace, které Josefa Toufara představují jako živoucí postavu z masa a kostí, jenž nikdy nebyl nějakým duchovním "atletem", ale docela konkrétním mužem s pochybami a hledáním.

Vyzvednutí nalezených ostatků Josefa Toufara je nutné kvůli možnému blahořečení, analýza kosterního skeletu může být svědectvím brutálních metod StB, říká autor knihy o páteru Toufarovi Miloš Doležal. | Video: DVTV
 

Právě se děje

Další zprávy