"Byla to Jolana Marina, stejná lubovka jako ve Starcích na chmelu, jen červenočerná," popisuje Adam Krofian otcovu kytaru, kterou rozmlátil po zhlédnutí koncertu anglických The Who, respektive výkonu jejich bouřlivého kytaristy Petea Townshenda. Krofianovi byly teprve čtyři roky, s dutým nástrojem ale "stačilo jednou říznout a krk šel pryč", líčí jeden z momentů, které definovaly jeho lásku k hudbě.
O pár let později přišel další. Tenkrát uzřel slavnou interpretaci americké hymny z prstů Jimiho Hendrixe. "Bylo to na hranici mého chápání. Vůbec jsem nevěděl, že na kytaru jdou dělat takové zvuky," vzpomíná pětatřicetiletý muzikant, podle nějž génius jednoho z nejslavnějších kytaristů spočíval ve vizionářství a experimentech. "Ohledával hranice, byl první a definoval zvuk generace. Používal nejnovější technologie. Fuzz efekt byl na trhu dva měsíce a Hendrix s ním natočil celou desku," říká Krofian v odkazu na krabičku zkreslující signál kytary.
Oba iniciační momenty zároveň ilustrují, co odlišuje The Atavists od většiny českých kytarových kapel. Na koncertech působí, jako by pro ně svět mimo pódium neexistoval. Vzývají živočišnou energii rocku, kultivovanou poučeným vhledem do hudební techniky i historie. Navzdory přebuzeným kytarám, dunící base a burácejícím bicím navíc jejich skladby znějí lehce.
K sebevědomému výrazu se však Adam Krofian musel dopracovat přes spoustu slepých uliček. Mezi zkušebnou a pódii pendloval roky, až pak si mohl ujasnit, co chce dělat.
Záskoky, svatby, plesy
Když mu bylo 17, hrál v instrumentálním triu, dřeli, nikam to ale nevedlo. "Klackovali jsme se ve zkušebně, bavilo nás mastit riffy, jinak jsme ale nevěděli, co se sebou," vzpomíná na první kapelu jménem Columbo Burger. "Naše písničky měly 25 částí, díky čemuž jsme koncertovali asi čtyřikrát do roka," dodává.
Hrát ale chtěl, takže bral záskoky, plesy, svatby, vše, co mu přišlo pod ruku. Díky tomu si vyzkoušel různé žánry, život na pódiu i v dodávce, muzikantskou rutinu. Pár let nato kytarovou hudbu vypustil ze života. Propadl elektronickému stylu drum’n’bass a začal objíždět ilegální techno srazy pořádané na loukách. "Otevřel se mi proud nové muziky. Přišlo mi skvělé, že někdo naloží hromadu beden, generátor a postaví to někde na poli," vzpomíná.
Repetitivní rytmy techna ho navedly k německé psychedelické sestavě Can a industriální hudbě. Ostatně jedna píseň na nové desce The Atavists se jmenuje Repetition, jakkoliv pojednává o zacyklenosti života. "Primárně se mi líbily zvuky. Pouštěli jsme si nějaký výběr ruského hardcore techna, na kterém mě fascinovalo, že všechny bubny byly zkreslené. Dnes mám zkreslení rád na všem," nastiňuje Adam Krofian jednotlivosti, jež se propsaly do zvuku jeho sestavy. Tou další bylo, když objevil jazz a díky němu se naučil pozorněji poslouchat i jiné nástroje než kytary.
Že jednou stane v čele kapely, snil od dětství. "Pořád jsem slýchal ‚seš tlustej, neumíš zpívat‘ a tak podobně. Jenže všechno, co jsem dělal, šlo do ztracena. Ocitl jsem se v koutě, takže jsem rozhodl, že si tu ambici splním. A když to nevyjde, budu hrát ‚holírny‘ a pracovat v call centru," líčí, co jej roku 2013 vedlo k založení The Atavists.
Stalo se tak nad půllitry piva v královéhradecké hospodě Šalanda. Tam formaci s původním klávesistou Janem Hnátkem vymysleli do detailů. Oba měli rádi americké The Black Keys, The White Stripes a Black Rebel Motorcycle Club nebo rockera Ty Segalla.
Mladí Češi sepsali seznam nástrojů, které budou používat, aby docílili jasného a rozpoznatelného zvuku, a shodli se na jménu i vizáži. "Už Johnny Cash tvrdil, že černé košile na pódiu jsou praktické. Teď ale nosím i barevnější, takže si ze mě v kapele dělají srandu, že morfuju do Michala Pavlíčka před 30 lety," žertuje Adam Krofian. Ustálení sestavy trvalo další rok. "Jakmile jsme začali psát písničky, šlo to rychle. Nebloudili jsme. Měli jsme velmi striktní pravidla," shrnuje.
Kabriolet ujel
Debutovali v listopadu 2015 syrovou deskou Bad Times. Na ní klenuté a těžké riffy střídal neučesaný surf rock, blues nechali vpíjet do stoner rocku. Nahrávka disponovala zakouřeným zvukem, prim hrály energie a prožitek, zároveň v tom byl nadhled a humor. "Vždycky jsem poslouchal hlavně živáky, přišlo mi to mnohem zajímavější. Kapely ze 60. let jsou často nabrané jedním mikrofonem, přesto zní skvěle," hodnotí Krofian, pro nějž jsou alba především pozvánkou na koncert.
Zlom přišel s druhou deskou Lo-Fi Life, za niž roku 2019 dostali cenu Anděl pro nejlepší rockové album i objev roku. "Už předtím jsme koncertovali celkem dost, pak jsme hráli pořád. Sto koncertů ročně, skvělé akce, všechny dobré festivaly, lepší časy," shrnuje frontman.
Díky zvýšenému zájmu mohli začít žádat větší honorář, už zkraje roku 2020 měli plné diáře. "Říkal jsem si: paráda, v březnu dám výpověď a budu jen kabrioletem přejíždět mezi dvojkoncerty," směje se kytarista, který už tehdy účinkoval také v bandu Penerů strýčka Homeboye, koncertní šňůře Na Kloboučku live s Michalem Pavlíčkem nebo souboru Nová syntéza, jejž tvoří bývalí členové kapely Blue Effect. "Jenže pak přišel covid a do toho jsme se málem rozpadli," vzpomíná na moment, kdy v pomyslném kabrioletu zatáhl za ruční brzdu.
Do nové kapitoly teď The Atavists vkročili s deskou Prettier Than You. Pokřtí ji tento čtvrtek na narozeninách hudebního magazínu Headliner v pražské Malostranské besedě. Na pódiu se objeví také zpěvačka Lenka Dusilová, která na albu hostuje, vedle nich zahrají Circus Ponorka, November 2nd nebo písničkář James Harries.
Přestože čtyrčlenná sestava The Atavists se z poloviny obměnila, na zvuku to znát není. Krofianův rukopis je zřejmý od úvodního a titulního tracku Prettier Than You, jen písně jsou košatější. Po deseti letech těleso přerůstá mantinely vytyčené v hospodě Šalanda. "U téhle desky jsem úplně rezignoval na živý feeling. Věřil jsem, že kapela bude naživo natolik silná, že je to jedno. Začal jsem si hrát víc s postprodukcí," shrnuje Krofian.
Důležitější než muzikantské exhibice jsou pro něj samotné písně. "Všechno je nahraditelné kromě nápadu a základního impulzu. Na kytaru a zpěv bude vždycky někdo lepší než já. Já si ale chci napsat tu písničku. To za mě nikdo neudělá," objasňuje.
Unavený, ale šťastný
Během pandemie kapelní účet vyschnul, inflace roste, honoráře nikoliv. Náklady na nové album převýšily příjmy, takže Adam Krofian nyní projekt dotuje ze svého.
"Já jsem tak dlouho hrál zadarmo, že mi to nepřijde divné. Znám lidi, kteří se hudbou živí, dělají ale muziku, jakou bych nechtěl. To radši budu dál chodit do práce, unavený, ale šťastný," shrnuje lakonicky situaci na české scéně, kde se hudbou ani zdaleka neuživí všichni muzikanti sbírající prestižní ceny a dostávající solidní časy na respektovaných festivalech.
Adam Krofian pracuje v IT, oboru, který podle něj "procvičuje jiné části mozku než muzika". Stabilní příjem mu zároveň dává uměleckou svobodu. "Nemusím myslet na rádia, ani jestli se to bude líbit lidem. Skládám písničky, které bych si chtěl pustit já," konstatuje.
Pracovně často cestoval do zahraničí, kytaru bral všude s sebou a hledal, kde by mohl poznat nové lidi a zahrát si. Pravidelně létal například do jihoanglického města Milton Keynes. "Jsou tam jen banky, sídlo Red Bullu a jinak nic. Povedlo se mi ale najít klub provozovaný nadšenci, kde každou středu hraje cover band složený z místních. Jsou to super muzikanti, s basistou Jimem si píšeme dodnes. Po letech jsem tam s nimi zase mastil covery a občas jsme hráli i naše věci. Řekl jsem jim akordy a bylo," nastiňuje, jak se snaží neustrnout.
Žité klišé
Zatímco někteří muzikanti se snaží rozbít mýtus o umělcích, kteří musí trpět, aby mohli tvořit, Adam Krofian na novou desku zařadil písně s názvy Misery, Why, Suicide, It’s All Over nebo In Limbo. "Moje psycholožka mi napsala, že se jí klip moc líbí, ale měli bychom se vidět," vzpomíná na video k singlu It’s All Over, v němž se protagonista neustále snaží spáchat sebevraždu, nikdy to ale nevyjde.
"Já si nemyslím, že umělci musí pro tvorbu trpět. U mě to tak ale prostě je," krčí rameny. "Extrémní a děsivé situace mě vždycky inspirovaly. Když si na ně zpětně vzpomenu, vypadne z toho riff, text nebo celá písnička."
Hudbu bere jako svým způsobem terapii, na pódiu se dokáže uvolnit jako nikde jinde. "Ještě pořád mi to tak funguje. Když jdu na stage, zahodím všechny zábrany. To pro mě kapela znamená především," líčí.
Zjitřené emoce v The Atavists artikuluje precizní technikou, v poslední době se soustředí na hru bez trsátka. Baví ho bližší kontakt s nástrojem i expresivnější výraz. Kombinací takzvané slapové techniky a prstového hraní nyní naživo podává vždy dvě skladby za večer. "Asi bych tak zvládl odehrát celý koncert. Jenže pak se navalí euforie a potřebuju tu plnou, brutální sílu trsátka. Je to jako modelovat sochu rukama nebo kladivem. A já občas chci to kladivo," uzavírá.
Album
The Atavists: Prettier Than You
Musicraft 2023
