Dusilová: Sebedestruktivní cesta byla poučná. Hudba mi pomohla rozloučit se s otcem

Tomáš Maca Tomáš Maca
8. 11. 2020 20:16
Z divoké rockerky se během dvou dekád proměnila v éterickou vílu překračující hranice mezi popem a alternativou. Její hudební vývoj navíc odráží, čím si procházela v životě. Nyní zpěvačka Lenka Dusilová vydala album Řeka, které je završením jejího pátrání po rodinných kořenech. V rozhovoru pro Aktuálně.cz mluví také o dětství mezi trampy, dospívání bez otce a devadesátkové jízdě s kapelou Lucie.
"V dospívání jsem se vydala sebedestruktivní cestou. Měla jsem pocit, že za všechny moje problémy může moje okolí. Abych se odrazila ode dna, musela jsem začít hledat příčiny v sobě," říká Dusilová.
"V dospívání jsem se vydala sebedestruktivní cestou. Měla jsem pocit, že za všechny moje problémy může moje okolí. Abych se odrazila ode dna, musela jsem začít hledat příčiny v sobě," říká Dusilová. | Foto: Bet Orten

Novou desku jste nahrála v tandemu s producentem a filmovým skladatelem Petrem Ostrouchovem, který se podílel třeba na loňské desce Vladimíra Mišíka, a s elektronickým hudebníkem Aid Kidem. Bylo vaším záměrem dát dohromady muzikanty z dvou odlišných světů?

V posledních letech jsem měla hluboké přání potkat člověka, který umí hrát na více nástrojů a k tomu má aranžerský vhled, aby dokázal vzít moje jednoduché nápady a pomohl mi posunout vlastní hudební hranice. Nikdy mě ale nenapadlo, že bych mohla spolupracovat zrovna s Petrem Ostrouchovem. Když mě oslovil, velice mi to zaimponovalo. Mám moc ráda jeho výběr hudebníků, které vydává na svém labelu, a navíc má za sebou bohaté zkušenosti. Během práce na desce jsem si potvrdila, že to byla skvělá volba, protože Petr je velmi otevřený hudebník, který se nebojí experimentovat.

Když jsme se spolu o desce začali bavit, říkala jsem mu, že hledám ještě někoho, kdo umí pracovat s elektronikou a ambientem. Už několik let si totiž v hudbě ráda hraju s jemnými zacyklenými plochami, které nejsou moc rytmické ani tónově ukotvené, jsou to spíš takové emotivní vlny. Vzpomněla jsem si, že Aid Kid před lety zremixoval skladbu Ptáci z desky Baromantika, a když jsem ho potkala na festivalu Lunchmeat, rovnou jsem mu navrhla, aby se k nám připojil. Dát tyhle dvě hudební osobnosti dohromady byla krásná troufalost, jejich vlastnosti a povahy se úžasně doplňovaly. A oba mě maximálně podpořili v mém záměru.

Řeka je vaší první studiovou nahrávkou po šesti letech. Co se ve vašem životě a tvorbě během té doby událo?

Odehrálo se toho hodně. Zlomovým momentem bylo už to, že jsem zhruba v polovině práce na předešlém albu V hodině smrti, které jsem nahrávala ještě s kapelou Baromantika, porodila syna. Když synkovi bylo pár měsíců, deska vyšla a vyrazili jsme na turné. Do toho jsem jezdila po světě s divadelním souborem Spitfire Company. S multižánrovým představením One Step Before The Fall jsme vystupovali ve Švédsku, Dánsku i v Číně.

Koncertovala jsem i s Lucií a stala jsem se součástí koncertního projektu s Ivou Bittovou a Monikou Načevou. Taky jsme s vizuálním umělcem Kubou Aeldrynem, Soňou Paleta a Tomášem Paletou čtyři roky chystali audiovizuální projekt Monument/um zaměřený na pomoc méně známým ohroženým památkám v bývalých Sudetech. Projekt vyvrcholil loni v létě, kdy jsme s Aeldrynem odehráli čtyři audiovizuální koncerty šité na míru čtyřem vybraným památkám.

Právě tam vznikly některé nápady pro vaši desku. Jak se české pohraničí do hudby otisklo?

Když jsme památky do projektu vybírali, navštívili jsme jich asi patnáct. Slyšeli jsme spoustu silných příběhů, které ukazovaly, jak se na stavbách mohou v dobrém i ve zlém podepsat dějinné události, jak se památky v některých obdobích devastují a v jiných zase pozvedávají. Sama jsem se narodila v Karlových Varech a celé dětství jsem po tom kraji jezdila na vandry, takže mám určitou temnotu, která je pro něj typická, v sobě. Témata vykořeněnosti a toho, jak minulé události dál zasahují i do současnosti, se navíc prolínají i mým rodinným příběhem.

Příběh desky začíná ohledáváním toho, co zbylo po světových válkách, ať už jde o lidi, domy nebo přírodu. Odtud pomyslná řeka teče dál, ale nese v sobě vzkaz, aby se na minulé události nezapomnělo. V jedné skladbě se objevuje obraz vojska, které kráčí unavené vesnicí, lidi napjatě čekají, jestli se něco stane, a vojáci nakonec jenom táhnou dál. To je pro mě velmi silný motiv, který se váže k osudu mojí babičky.

Na koncertě v Holešově jsem vás loni slyšel vyprávět o tom, jak se babička seznámila s ruským vojákem.

Ano, můj dědeček byl kapitán ruské armády, pocházel z Ukrajiny. Během války potkal babičku, která se v té době skrývala před nucenými pracemi v Německu. Domluvili se, že se po válce znovu sejdou. Když se narodila moje máma, babička zašla na sovětské velitelství vzkázat dědovi, že se mu narodila dcera. Velitelé ji ale odbyli s tím, že jsou vojáci po bitvě unavení a že je nechtějí rušit nějakými válečnými avantýrami. Krátce na to moje babička umřela na souchotiny, bylo jí 25 let. Mojí mámě byl rok a vyrůstala bez rodičů, jen s prababičkou, která sama měla devět dětí a sedm z nich jí v době první a druhé světové války umřelo.

Je zajímavé si uvědomit, že takhle se dřív běžně žilo, nějaký diskomfort byl úplně normální a podobné příběhy se určitě dají najít i v jiných rodinách. Z mámina vyprávění jsem o naší rodinné přízni sesbírala pouze několik málo střípků, takže si můžu osudy svých prarodičů jenom domýšlet a fantazírovat o nich. Cítím ale, že je nutné se s tím nějak konfrontovat a rodinné zátěže čistit, beru to jako součást terapie.

"Byla jsem divoké dítě, vyrůstala jsem bez táty a vztah k němu jsem si ujasňovala do svých 34 let. Jeho absence můj život už od dětství podvědomě ovlivňovala."
"Byla jsem divoké dítě, vyrůstala jsem bez táty a vztah k němu jsem si ujasňovala do svých 34 let. Jeho absence můj život už od dětství podvědomě ovlivňovala." | Foto: Zuzana Bonisch

V jakém životním období jste po historii své rodiny začala pátrat?

Postupně jsem si k ní hledala cestu. Byla jsem divoké dítě, vyrůstala jsem bez táty a vztah k němu jsem si ujasňovala do svých 34 let. I když jsem se s tátou nikdy nesetkala, jeho absence můj život už od dětství podvědomě ovlivňovala. V dospívání jsem se vydala trochu sebedestruktivní cestou, což podpořila i skutečnost, že jsem do puberty vstoupila v devadesátkách, které divokému životu otevíraly prostor. Zároveň jsem měla dlouho pocit, že za všechny moje problémy může moje okolí. Pak jsem si ale uvědomila, že je to přesně naopak a že abych se odrazila ode dna, musím hledat příčiny ve svém chování a postojích. Tahle cesta pro mě tedy nakonec byla dost poučná.

Než jsem tohle všechno pochopila, na nějakou dobu jsem se dostala do nihilistického stavu a zatratila jsem hudbu. Pak jsem se k ní ale vrátila, začala jsem pracovat na své první sólovce a postupně jsem si ujasňovala, o čem má moje tvorba vůbec být, co chci hrát. Když jsem se seznámila se Štěpánem Smetáčkem a s dalšími lidmi z mé tehdejší doprovodné kapely, neuměla jsem ještě vyhodnotit, ve kterých věcech jsem silná a ve kterých ne. Štěpán mi ale začal ukazovat věci, které jsou na mém projevu zajímavé a které jsem dřív sama nedovedla ocenit.

V době nahrávání své druhé desky Spatřit světlo světa jsem pak objevila, že tvorba může fungovat jako léčebný proces a že se z nedořešených věcí ve svém životě můžu začít vypisovat. A ruku v ruce s tím jsem se pomalu začala zabývat svou rodinou. Pomocí hudby se mi podařilo rozloučit s otcem a rozhodla jsem se ve zkoumání rodinných kořenů pokračovat dál. Řeka je pro mě určitým vyvrcholením tohohle procesu a je metaforou přirozeného plynutí života s veškerou jeho dynamikou. Její pramínky tečou různorodými terény, proudí přes meandry, zase se slévají, někdo se řeku snaží narovnat, ale její potenciál je natolik silný na to, aby si s malou pomocí našla svoji cestu.

Když ještě chvíli zůstanu u vašeho dětství, velkým vzorem pro vás byl bratr, se kterým jste právě chodila na vandry po západočeských památkách.

Ano, brácha je o deset let starší a taky je hudebník. Na vandry jezdil odjakživa, ještě víc než naše máma, která tyhle toulky krajinou měla taky ráda. Pro oba byly tyhle cesty do přírody únikem před šedivou realitou minulého režimu. Protože máma chodila do práce, musel se o mě brácha starat, takže mě tahal po lesích a zříceninách. Jako malé se mi samozřejmě nechtělo někde ťapat, radši bych zůstala doma s hračkami. Jak jsem ale byla starší a začala jsem hrát na kytaru, postupně jsem zapadla do trampské komunity, ve které mě to hodně bavilo a projeli jsme společně spoustu míst.

Také jste s bratrem a s matkou založili folkovou kapelu. Koho z vás to tehdy napadlo?

To bylo v době, kdy mi bylo osm. Zpívala jsem v Karlových Varech ve sboru a zabouchla jsem se tam do jednoho osmáka. V Lokti se tehdy pořádal folkový festival Loketský kotlík, a jak jsem do toho kluka byla zabouchnutá a nevěděla, jak ho sbalit, nenapadlo mě nic lepšího než nás tam přihlásit. Celé léto jsem se tím pádem odhodlávala, že u nich doma zazvoním a řeknu mu, že jsem s ním založila duo a přihlásila nás do soutěže. Nikdy se o tom ale nedověděl, protože jsem na ten zvonek nezazvonila. Strašně jsem se styděla. Takže jsem nakonec ukecala mámu, aby mi zazpívala druhý hlas a vyhrály jsme třetí místo. Asi za rok se brácha vrátil z vojny, přidal se k nám a to už jsme pak na Loketském kotlíku získali druhé místo. Jezdili jsme i po dalších lokálních akcích a bylo to moc fajn.

Jak se vaše skupina jmenovala?

To se zasmějete. Říkali jsme si Rodinné sdružení Prcek.

Kdy se z folkové zpěvačky stala rockerka?

Když mi bylo deset, jely jsme s mámou na návštěvu ke známým v Praze, teta si mě nahrála, jak s kytarou zpívám nějaké písničky, a přes další známé se ta nahrávka dostala až k Bohumilu Kulínskému. Ti známí mi pak řekli, že kdybych bydlela v Praze, vzal by mě Kulínský do dětského sboru Bambini di Praga. Máma byla talentovaná houslistka, ale protože prababička neměla dost peněz, nikdy nedostala šanci hudbu studovat. Když viděla, že mám talent, chtěla mi dopřát, abych ho dál rozvíjela, takže kývla na nabídku tety, která jí řekla, že než si najde v Praze nějaké bydlení a živobytí, vezmou mě se strejdou k sobě.

Pět měsíců jsem bydlela u nich a máma nám mezitím sehnala nějakou ubytovnu. Pak jsme bydlely na studentských kolejích, ubytovnách nebo na stavbě v buňce a takhle to fungovalo asi pět let, než se nám podařilo vyměnit karlovarský byt za byt v Praze. Do 14 let jsem zpívala v Bambini di Praga, než mě přes inzerát vzali starší kluci do jedné folkrockové kapely. Prozradila jsem to paní profesorce Kulínské, která vedla část sboru Bambini di Praga, a ta mi řekla, že zpívání v kapele není vhodná zkušenost ke sborovému zpívání. A tak jsem si vybrala kapelu, začala jsem objevovat tvrdší muziku a do sboru jsem už nikdy nepřišla.

Lenka Dusilová (44)

Zpěvačka Lenka Dusilová
  • Držitelka šesti Andělů se hudbě věnuje od dětství. Nejdřív vystupovala na folkových festivalech, pak se přidala ke sboru Bambini di Praga a v první polovině 90. let zpívala v rockové kapele Sluníčko.
  • V roce 1994 začala hostovat v kapele Lucie a po rozpadu Sluníčka založila s Davidem Kollerem skupinu Pusa. S tou vydala i stejnojmenné album, na kterém se poprvé představila jako textařka a skladatelka.
  • Na přelomu tisíciletí spolupracovala s kapelou Čechomor na albu Proměny a v roce 2000 také vydala první sólovou nahrávku, na kterou o dva roky později navázala druhou deskou Spatřit světlo světa.
  • V roce 2005 jí vyšlo album Mezi světy, které nahrála v San Francisku s Martinem Ledvinou a americkým producentem Benem Yonasem. O několik let později se zase spojila se skladatelkou Beatou Hlavenkovou a skupinou Clarinet Factory na desce Eternal Seekers.
  • S Beatou Hlavenkovou pak v roce 2011 založila kapelu Baromantika pojmenovanou podle eponymní desky, po které v roce 2014 následovalo ještě album V hodině smrti. Letos spolu s producenty Petrem Ostrouchovem a Aid Kidem dokončila novinku Řeka, která právě vyšla.

A v půlce 90. let jste najednou byla ve studiu s Lucií, která pod vedením Ivana Krále nahrávala legendární album Černý kočky mokrý žáby. To musel být pro 18letou holku splněný sen.

K Davidu Kollerovi jsem se dostala díky hudební soutěži Marlboro Rock-In, kterou jsme v roce 1993 vyhráli s kapelou Sluníčko. David byl jedním z porotců a na mejdanu po vyhlášení výsledků mi nabídl, abych s Lucií nazpívala vokály do titulní písničky filmu Amerika. A tak jsme nad ránem jeli úplně zhulení do Rudolfina, kde jsme Ameriku nahrávali. Se Sluníčkem jsem hrála docela androš a najednou jsem měla možnost zazpívat si v tehdy nejslavnější české kapele, která šla brutálně nahoru. S Lucií jsem zažila asi tříletou neuvěřitelnou jízdu.

V novém tisíciletí jste pak zažila i americkou jízdu. Třetí sólovou desku Mezi světy jste nahrávala v San Francisku. Jak se vám to podařilo?

Po druhé desce Spatřit světlo světa jsem měla kapelu se Štěpánem Smetáčkem, Markem Zeleným, Markem Svobodou, Davidem Lanštofem a s občasným hostem Martinem Ledvinou. Na koncertech nám to skvěle hrálo, ale stejně mi přišlo, že je mezi námi něco špatně a tím problémem jsem dost možná byla já. Často jsem stála na pódiu, hrála písničky, ale necítila  žádné emoce. Přemýšlela jsem spíš nad technickými nesmysly než nad samotnými skladbami. Hrozně jsem se tím trápila a nevěděla jsem si s tím rady.

Martin Ledvina ten stav rozseknul a navrhl mi, že vezmeme kytary, on se pokusí zařídit pár koncertů v Americe a vyrazíme na zkušenou. Přišlo mi to jako super nápad a v půlce několikatýdenního amerického turné jsme se v San Francisku spřátelili s místními muzikanty a s producentem Benem Yonasem, který se pak podílel jako producent na desce Mezi světy. Po čase pro mě Ben postavil americkou kapelu a pět let mě jeho agentura zastupovala v USA.

Co jste si ze zahraniční zkušenosti odnesla?

Do Ameriky jsem nevyrazila se záměrem dobýt svět. Přijela jsem tam jako totální outsider a jako outsider jsem taky odjela. Muzikanti, s nimiž jsem tam měla možnost nahrávat a hrát v kapele, mi ale ukázali velkou pokoru k hudbě. Ukázali mi, jak hudbu prožívat v ten daný moment a nenechat si ji narušit  jakýmikoli technickými nepříjemnostmi, které se občas na podiu stávají.

Díky hraní s muzikanty, kteří se nenarodili v Česku, jsem se sama na sebe a svůj přístup k hudbě mohla podívat z jiného pohledu. V Česku si s sebou pořád nesu svou historii, která chtě nechtě vždycky ovlivňuje optiku, jakou se na mě lidi dívají. Hraní v Americe mi dalo zpětnou vazbu, která nebyla ničím zatížená, a dodalo mi to sebevědomí jít si vlastní autentickou cestou.

Na závěr by mě ještě zajímalo, jestli hudební talent zdědil i váš syn.

Hudba ho baví, zkouší hrát na bicí, hledá si zvuky a melodie na piano a občas si zahrajeme i společně. Já hraju na kytaru, můj partner na basu a Eda na bubny. Zatím je to spíš taková legrace, ale zdá se, že mu to jde. Když ho to bude bavit, ráda ho v tom podpořím.

Nezaložíte další rodinnou kapelu?

Už jsem se Edy ptala, jestli mě jednou vezme do kapely, a prý ještě uvidíme.

Mohlo by vás zajímat: The Tap Tap je kus života, máme svůj humor, říká mluvčí skupiny Angelovič

Intelektuální limity řidičů autobusů jsme překonali. Kdyby na vozíku skončil politik, věci by se pohnuly ještě víc, říká mluvčí skupiny The Tap Tap. | Video: Martin Veselovský
 

Právě se děje

před 12 minutami

Skladištěm u anglického Bristolu otřásl výbuch. Na místě je několik obětí

Mohutný výbuch, jenž otřásl skladištěm u Bristolu na jihozápadě Anglie, si vyžádal řadu obětí, uvádí britská agentura PA. Na místě jsou záchranáři.

Zdroj: ČTK
před 1 hodinou

EU chystá pravidla pro odstraňování dezinformací, týkají se i politické reklamy

Evropská unie bude účinněji postihovat záměrné šíření dezinformací, které může ohrožovat fungování evropské demokracie. Evropská komise proto mimo jiné chystá závazná pravidla pro internetové platformy, které budou muset odstraňovat manipulativní příspěvky. Povinné bude rovněž označování politické reklamy či zveřejňování jejích zadavatelů. Počítá s tím akční plán pro demokracii, který ve čtvrtek představila místopředsedkyně komise Věra Jourová.

Současná covidová pandemie podle Bruselu odhalila zranitelnost EU v digitálním prostoru, kde se šíří množství dezinformací spojených s nemocí či vakcínami. Podle unijní diplomacie zároveň mnoho manipulativních příspěvků často vytvořených v Rusku či v Číně usiluje o ovlivnění voleb v evropských zemích či o nabourávání demokracie.

Komise proto chystá řadu závazných návrhů a doporučení v rámci zveřejněného plánu, který se věnuje třem oblastem: boji s dezinformacemi, ochraně transparentnosti voleb a podpoře nezávislých médií.

Zdroj: ČTK
Další zprávy