Šestatřicetiletá Francouzka zde před devíti lety získala hlavní cenu Zlatou palmu s filmem Život Adèle, jež vyprávěl o milostném vztahu dvou dospívajících dívek. Loni účinkovala Seydouxová hned ve čtyřech snímcích uvedených na festivalu. Protože jí ale na poslední chvíli vyšel pozitivní test na nemoc covid-19, ani jeden nemohla představit osobně.
Letos přivezla dva soutěžní tituly: Un beau matin od režisérky Mii Hansen-Løveové a Zločiny budoucnosti natočené Kanaďanem Davidem Cronenbergem. V obou znovu potvrzuje, že patří k nejlepším francouzským herečkám své generace, míní agentura AP.
Seydouxová už se dávno zapsala také v Hollywoodu. Spolupracovala s Woodym Allenem na oscarové Půlnoci v Paříži, s Wesem Andersonem například na Grandhotelu Budapešť. Hrála v Hanebných panchartech od Quentina Tarantina nebo akční sáze Mission: Impossible. A především oživila dříve stereotypní roli Bond girl v příbězích tajného agenta 007. Po boku Daniela Craiga se objevila v bondovkách Spectre i loňském Není čas zemřít. A byla tak přesvědčivá, že se kvůli ní věčný sukničkář Bond chtěl usadit, píše AP.
Její letošní filmy v Cannes ale dokazují, že Hollywood je jen jednou z oblastí, kde herečka s neobyčejně pestrým záběrem působí. Má známou, avšak stále tajuplně melancholickou tvář. Je všudypřítomná, a přesto unikavá, popisuje ji agentura. "Mám v sobě určitý smutek. Připadala jsem si smutná už jako dítě," říká Seydouxová.
Narodila se roku 1985 v šestnáctém pařížském obvodu, má sedm sourozenců. Její rodina je Francii dobře známá: dědeček Jérôme Seydoux vede správní radu produkční společnosti Pathé, prastrýc Nicolas Seydoux řídí renomované filmové studio Gaumont. Otec založil firmu Parrot vyrábějící drony.
Rodiče se rozvedli, když dívce byly tři roky. V mládí se chtěla stát operní pěvkyní, studovala hudbu na pařížské konzervatoři a šest let po sobě jezdila na dětské tábory do USA, aby se naučila plynule anglicky.
Protože ale celé dospívání zápasila s trémou, nakonec od plánů na hudební kariéru upustila a v osmnácti zkusila herectví i modeling. Do Cannes poprvé přijela jako studentka s kamarády, přespávala na gauči. "Ani jsem tehdy pořádně nevěděla, co Cannes všechno znamená. Prostě jsem jela na výlet s kamarády. Dneska vím, že tady nemůže chybět žádný francouzský herec. Je to jako takový populární klub," říká herečka pro Indiewire.com.
Stejně tak má dnes mnohem ucelenější názor na kinematografii. "Film je pro mě opravdová útěcha, protože ten smutek, který v sobě pořád nesu, se mi ve filmech daří proměnit v něco krásného. Nebo se o to alespoň snažím, ne vždy se to podaří," tvrdí. "Kdybych nehrála, byla bych smutná pořád. Proto tolik pracuji."
Diváci letošního festivalu v Cannes ji viděli nejprve ve snímku Un beau matin režisérky Mii Hansen-Løveové. Seydouxová hraje mladou vdovu, která v Paříži vychovává dceru a zároveň se stará o stárnoucího otce, jemuž začíná vynechávat paměť. Když se hrdinka znovu setká s dávným, dnes ženatým kamarádem, přeskočí mezi nimi jiskra.
"Líbí se mi paralela mezi touhou a smrtí, kterou film vytváří. Je velmi zvláštní pociťovat tyhle dvě emoce naráz," poznamenává Seydouxová, která svou postavu označuje za normální ženu. "Není to žádný objekt touhy, žádný výplod mužské fantazie. Prostě pracující matka. Vidíme, jak to má v životě těžké."
Částečně autobiografický příběh napsala Mia Hansen-Løveová krátce předtím, než na covid-19 zemřel její otec. Zajímalo ji, jak se mohou doplňovat smutek s láskou, případně smrt se začátkem něčeho nového. Režisérka známá filmem Bergmanův ostrov postavu napsala přímo na tělo Seydouxové.
"Je moje asi nejoblíbenější herečka z téhle generace. Umí být tak enigmatická jako málokdo. Nepředvádí se, není afektovaná," popisuje režisérka.
"Fascinuje mě na ní, jak je na jednu stranu superhvězda, a na druhou má v sobě určitou melancholii. Je hodně sexy, hraje ve filmech, které na ni pohlížejí z pohledu mužské fantazie, a umí si to užít. Zároveň má v sobě pořád nevinnost a jednoduchost, s jakou se setkávám jen u neherců," líčí filmařka.
Od chvíle, kdy začala hrát, se Léa Seydouxová v branži setkala s lecčím, pokračuje agentura AP. V roce 2017 řekla, že se ji producent Harvey Weinstein pokusil přinutit k polibku poté, co s ním měla pracovní schůzku v hotelu kvůli potenciální roli.
Na každém ročníku festivalu v Cannes se také dosud probírá, zda s mladými herečkami Seydouxovou a Adèle Exarchopoulosovou pracoval dostatečně citlivě režisér Abdellatif Kechiche na zde oceněném snímku Život Adèle. Ten obsahuje explicitně lesbické scény, které režisér točil "některé až stokrát". Obě představitelky hlavních rolí ho za to později kritizovaly.
"Nejde o film samotný, ale o přístup režiséra. Byl víc než jen neoblomný nebo manipulativní. Myslím, že jsme mohli natočit úplně stejný film, akorát k nám mohl být mnohem uctivější," vzpomíná dnes Seydouxová.
Explicitním scénám se však nebrání. Nedávno oznámila, že bude účinkovat v nové adaptaci populární ságy erotických románů z 60. let minulého století o Emmanuele. Příběh o ženě cestující do Bangkoku za sexuálním prožitkem natočí Francouzka libanonského původu Audrey Diwanová.
Také snímek Un beau matin od Mii Hansen-Løveové patřil k nejsmyslnějším na letošním ročníku festivalu, hodnotí agentura AP. "Podle mě vypráví o prožívání. Nemám problém být před kamerou nahá. Jako divačce se mi podobné scény líbí. Myslím, že jsou krásné. Sex je součást života, není to nic sprostého. Neuráží mě ani sex, ani násilí," krčí rameny Seydouxová.
Ta v Cannes dále představila sci-fi snímek Zločiny budoucnosti od slavného kanadského režiséra Davida Cronenberga, který se odehrává v budoucnosti a točí se okolo lidského těla.
Seydouxová ztvárnila chiruržku, jež v rámci umělecké performance odstraňuje hrdinovi hranému Viggem Mortensenem zvláštní nádory a nové orgány. "Přiznám se, že na tomhle filmu jsem všemu nerozuměla," říká otevřeně Seydouxová. "Pro mě je to asi metafora toho, co znamená být umělcem."
Že hraje v tolika rozličných dílech, není náhodné. "Díky tomu si připadám svobodná. Nechci být zafixovaná na jednom místě nebo v jedné poloze," vysvětluje.
Role si nevybírá podle toho, jaký má snímek komerční potenciál. "Úplně nežiju filmy, co se snaží být zábavné. Nechodím do kina proto, aby mě někdo pobavil, nebo abych jen koukala na pěkné obrazy na plátně. Vím, že v Americe to tak funguje. Já mám radši filmy, které kladou otázky. A nemusím na ně dostat odpovědi, jen nechci přestat přemýšlet," říká.
Ze všeho nejvíc jí záleží na tom, aby měla pocit, že se film dotýká čehosi opravdového. "Žijeme ve světě plném Instagramu a dalších lží. Díky kinematografii se ale můžeme dotknout pravdy, všech pravd světa. To se mi líbí. Pak mám pocit, že jsem opravdu naživu," uzavírá Léa Seydouxová.
