Hovořil-li jeho tvůrce v děkovné řeči o oblouku, který ve filmu vyklenul Vojtěch Vodochodský, respektive jeho postava, samotné Vlny klenou rovněž výrazný oblouk. A jeho hlavním hrdinou je právě Jiří Mádl. Někdejší "ucho" ze Snowboarďáků se zcela přirozeně, a aniž ztratil rošťáckou jiskru v oku, vypracoval na respektovaného filmaře, jehož třetí celovečerní režijní počin si sáhl až na oscarovou nominaci.
Pro sošku za nejlepší herecký výkon v hlavní roli si došel i věčný enfant terrible českého filmu Oldřich Kaiser. Dle jeho slov pro něj měl režisér Jiří Havelka na place při natáčení Zahradníkova roku jedinou režijní poznámku: Oldo, mlč. Olda mlčel, vše uhrál jen pohledem, gesty, mimikou a uhrančivou silou své osobnosti. V jeho očích se zračilo mnohé, co stálo za bedlivou diváckou pozornost. Ale raději nevědět, odkud čerpal Petr Uhlík při modelování vraha Ladislava Hojera. Každopádně jeho výkon korunoval už tak skvělou a právem v kategorii Nejlepší minisérie nebo seriál oceněnou sérii Metoda Markovič: Hojer. Překvapením nebylo ani to, že si Lva odnesl i sám představitel Jiřího Markoviče Petr Lněnička. Vztah těch dvou, tedy Hojera a Markoviče, je ostatně hybnou silou celého díla.
Nenápadný, neokázalý, a o to silnější herecký výkon odvedla Pavla Beretová v psychologickém snímku Rok vdovy a akademie nezapomněla ani na komediální žánr. Zuzana Zlatohlávková a Simona Lewandowska si v druhé řadě Dobré ráno, Brno! s chutí "zablbly" a v podobném duchu pojaly i své děkovné řeči.
Na zmíněnou Amerikánku režiséra Viktora Tauše nakonec zbyly očekávaně spíše technické kategorie: Nejlepší scénografie, Nejlepší kamera, Nejlepší kostýmy a také Nejlepší filmový plakát.
Českého lva za mimořádný přínos české kinematografii si odnesl režisér Karel Smyczek a při pohledu na jeho práci si uvědomíme, kolik různých žánrů si vyzkoušel. Když pomineme pravidelně reprízované Sněženky a machři, pohádku Lotrando a Zubejda, chuligánské fotbalové drama Proč? a báječný přepis literární klasiky Bylo nás pět, najdeme v jeho filmografii i neprávem poněkud opomíjenou rockovou grotesku totalitního věku Pražákům, těm je hej s kapelou Pražský výběr nebo Krajinu s nábytkem. Jeden z nejkrásnějších a nejcitlivějších snímků na téma dospívání, svědomí a odpovědnosti.
Letošní Český lev byl zkrátka prostý čehokoliv nečekaného či excesivního. Divák obeznámený s produkcí české kinematografie za rok 2024, který se na udílení cen nedíval poprvé, si určitě v duchu tipl, jak to celé asi dopadne. A jeho tipy se od výsledků nejspíš příliš nelišily.
Večer se nesl v uměřeném duchu, což se týká i průvodního slova Karla Kovyho Kováře. Nikoho nebylo třeba z režie utnout, vtipy i případné společensko-politické apely byly "v mezích" a asi nejštiplavějšího špílce se dopustila Zuzana Zlatohlávková, když požádala, aby nikdo nepouštěl "sovětskou, pardon, slovenskou hymnu".
