reklama
 
 

Recenze: Nový Bond ve Spectre nezachraňuje svět, ale jen sám sebe. Přesto je fascinující

4. 11. 2015 7:46
Skvěle natočená bondovka Spectre oslní filmařinou, rafinovaností se však nevyrovná předchůdci a tápe na místě. Pokládá přitom otázky, na něž by raději neměla chtít slyšet odpověď. „Doposud bylo cílem 007 zachránit svět, tentokrát pod povrchní záminkou vyznívající jako ryzí byrokracie zachraňuje jen sebe," píše v recenzi Martin Svoboda.

Recenze - Očekávání Spectre byla nejprve vyhnána na maximum, když se po miliardovém úspěchu ceněného Skyfallu dostal agent s povolením zabíjet do formy, v níž nebyl od dob Conneryho, aby byla zchlazena prvními reakcemi, jež zdaleka neoplývaly nadšenými výkřiky jako před třemi lety.

Přitom už v průběhu kauzy Sony leaks unikly na veřejnost interní e-maily i bezradným producentem opoznámkovaná raná verze scénáře, mohli jsme tedy dávno před premiérou vytušit, že Sam Mendes se utrhl ze řetězu a nikdo ho nedokázal zkrotit. Což nemusí být vždy ku prospěchu.

A pokud byl Skyfall nádechem i zásadností pro svou sérii srovnáván s Temným rytířem, můžeme v tom pokračovat. Stejně jako Nolanův pokus překonat v modernizaci Batmana sám sebe dalším dílem (ač ho původně točit nechtěl, ale nechal se „vyhecovat“), i druhá štafeta Sama Mendese v padesátiletém maratonu se jakoby hroutí pod vlastní vahou.

Možná ještě trefnější přirovnání se nabízí k legendární Nebeské bráně z počátku osmdesátých let. Režisér Michael Cimino, opilý úspěchem Lovce jelenů, promrhal neskutečné prostředky pro zdánlivě nesmyslné detaily. Vzhledem ke kasovnímu neúspěchu zasadil jeden z hřebíčků do rakve celému novému Hollywoodu a jeho dílo dodnes zůstává fascinující kuriozitou.

Bonda určitě nečeká stejně fatální neúspěch v pokladnách, nelze si však nevšimnout podobné Mendesovy urputnosti v naplnění ambicí, jež jsou obrovské, z jiného úhlu pohledu ale celkem zmatené a možná nenaplnitelné.

Mohl bych, ale nechci

Víc než tři stovky milionů dolarů rozpočtu využívá způsobem, jaký musel přijít producentům troufalý. Spectre otevírá opulentní scénou, v níž předvádí prakticky vše, čím dnes může režisér dělat dojem: dlouhé záběry, stovky statistů, počítačové dokreslovačky, komplikované kaskadérské kousky. Tím vším jako by nám řekl: „Podívejte, co bych vám mohl dát.“ Zbylé víc než dvě hodiny nicméně dodává: „Ale nechci.“

Je to podobné, jako když Bryan Singer utratil tehdy rekordních 200 milionů na film Superman se vrací, aby na něm sice byly vynaložené peníze vidět v každé jedné scéně, zároveň byl však film coby celek staromilský, klidný, velmi osobní a odmítající oddávat se laciným atrakcím. I Spectre jako by chtělo být především meditací nad sebou a ptalo se, jaké to vlastně je být „Jamesem Bondem“.

I když obsahuje řadu akčních scén, ty nikdy nevyznívají jako dramatické vrcholy. Těmi má být až Bondova reakce, i kdyby pouhý pohled, jednoduché gesto. Spectre je vysoce dostředivé vůči svému protagonistovi, působícímu jako pevný bod uprostřed chaosu.

Vše se děje kvůli Bondovi, pro Bonda. Až na úrovni, kdy jsou (pozor, zde vyzradím kus děje, přeskočte odstavec, chcete-li) odkryty příbuzenské vztahy mezi ním a jeho nemesis Blofeldem (Christoph Waltz), čímž se 007 stává vlastně MacGuffinem (příčinou a cílem) veškerého dění. Ze špiona ochraňujícího náš pořádek, nástroje hodnot, jímž byl ještě minule, se mění v hodnotu samu, stává se prvotní příčinou.

To vše se zdá být v protikladu vůči Skyfallu, který byl zacyklenou cestou, v níž se postava vyvíjela a proměňovala, přizpůsobovala požadavkům svého světa, aby z ní hrdina na konci vyšel znovuzrozený, přesto právě takový, jaký vždy byl, protože si to zasloužil. Nyní se svět přizpůsobuje jemu natolik, že otázka a ústřední motiv filmu, jestli má vůbec ve svém životě možnost volby, nabývá nadosobní úrovně.

Uvězněn ve svém světě

Zatímco závěr, jak se pro blockbuster sluší, končí pozitivní odpovědí na tuto otázku, coby celek Spectre vykřikuje zřetelné „ne“. Krom toho, že se tvůrci pokoušejí Jamesovi dodat už od Casina Royale pozadí a hloubku, jež doposud spíš neměl, zároveň podléhají pozadí a hloubce „značky“ James Bond.  

Skyfall to tematizoval velmi trefně. 007 odkrýval své kořeny, v druhém plánu utíkal coby filmový hrdina síle své značky a pokoušel se stát člověkem. Byl sice značkou dohnán a pohlcen, nicméně skrze monolog M toto východisko vyznělo pozitivně, protože „svět Bonda potřebuje“.

Jenže tenhle závěr může působit příznivě jen tehdy, když po něm nenásleduje další děj. A Spectre doplácí na to, že přímo navazuje na tuto fúzi a musí nyní pracovat jak s nově nabytou osobní rovinou (na niž nejsme u Bonda zvyklí, Lazenby a Dalton na to doplatili), tak i s dobře známými klišé.

V důsledku tedy bond girl (Léa Seydoux) odmítne být svedena, aby o několik scén později skočila do postele bez jediného slova. Bond už není fyzicky v absolutní kondici, ale přežívá nadreálné nehody. Žije v době moderních technologií, přesto padá do banálních pastí.

Bond je uvězněný ve světě Bonda, v němž nemá možnost volby, protože nemůže udělat chybu (ta bude hned vesmírem zahlazena) ani odmítnout klišé (jež bude i přes deklaraci opaku v další scéně naplněno). Nutno podotknout, že takový svět působí poměrně tísnivě a nepříjemně.

Špičkové selhání

Kamera Hoyta Van Hoytema oslní, hudba Thomase Newmana by nemohla být trefnější, Craig se jako buldog Jejího veličenstva našel a Mendes umí budovat napětí až do chvíle, kdy nám dojde, že jeho koncept není dvakrát nosný. Střet s Blofeldem celý vesmír rekonstruovaný už od Casina Royale spíš zplošťuje a přibližuje k vypravěčské rutině, než aby ho posouval na novou úroveň.

Bond, zaseklý ve svých škatulkách, trpí ambicí žít, protože živý není a nedokáže být o nic víc než Frankensteinovo monstrum. A čím víc otců, matek a bratrů mu scénář hodí pod nohy, tím patrnější to bude.

Pokud byl Skyfall absolutním vítězstvím nad vlastními limitacemi, Spectre jim naopak propadá a ostří jejich hrany. Scény na pohled velmi nákladné pouze směřují naši pozornost na reakce postavy, jejíž pnutí, symbolizující pnutí a protiklady celé produkce, nemá co uvolnit, když samotná akce je degradována.

Doposud bylo cílem 007 zachránit svět (v případě Skyfallu svůj koncept světa), tentokrát pod povrchní záminkou vyznívající jako ryzí byrokracie zachraňuje jen sebe. Jenže ve světě, v němž víme - a Mendes to nijak neskrývá - že se mu nemůže nic stát. Na co se tedy napojit? Kde cítit zájem?

Jde přesto o film, který je i v jeho selhání z mnoha důvodů fascinující sledovat. Mendesova filmařská zahleděnost do sebe sama hraničí se zamilovaností do vlastního odrazu v zrcadle a přináší podívanou, jaká se nevidí každý den. Že jde spíš o mistrný výkon v objevování slepých uliček a že následující díl bude mít co dělat, aby se odpovědi na otázku, jestli má Bond ve svém světě možnost volby, alespoň přiblížil, je věc další.

Mendes, ale i zmínění Nolan a Singer ukazují, že když se ambiciózní filmař po prvotním úspěchu dostane k dobře zafinancované tvůrčí svobodě (relativně vzhledem k možnostem), vznikne mnohdy film, který je v zásadních ohledech nedokonalý a pro většinu neuspokojivý, přesto osobitý.

Hodnocení: 70 %

Spectre - český trailer | Video: Forum Film

autor: Martin Svoboda | 4. 11. 2015 7:46

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama