reklama
 
 

Recenze: Hanebný pancharti vstanou a opaří se Hitlerem

27. 8. 2009 11:10
Quentin Tarantino přepsal historii 2. světové války

Recenze - Quentin Tarantino se stal veřejným majetkem fanoušků, kteří po něm pořád chtějí něco jiného, než dělá on. Anebo jinak - Quentin Tarantino dovede potenciální publikum naladit a pak mu vypálit rybník. Zřejmě žádnému filmaři, jehož jméno září hvězdně na plakátech, se nedaří takto si s publikem hrát.

Je v tom samozřejmě i nebezpečí komerčního neúspěchu, ale zatím vždy - i v případě problematického Grindhousu - byl marketing natolik mocný, že se účetně vše zarovná, a dokonce i vydělá.

Navíc se s odstupem zatím vždy vyjevilo, že Tarantino neexperimentuje s žánry naprázdno. Pouze samoúčelně, kdy svou tvůrčí energii směřuje jen „dovnitř" - do samoplození nových filmů z těch starších. Pokaždé přitom přesně ví, jak zdůraznit zdánlivě bezvýznamné detaily a potlačit původní atrakce, případně nás na ně nechat opravdu, ale opravdu kurevsky dlouho čekat.

Slova, jež znamenají mnohem víc

Takže, pokud jsme si mysleli, že Hanební pancharti, vyprávějící o smyšlené jednotce amerických Židů, kteří se za 2. světové rozhodli zabít Hitlera, budou hrozně akční a brutální a budou sypat spoustu tvrďáckých hlášek, tak jsme zase naletěli. Žádný Tucet špinavců reloaded, žádné kopírování Toho prokletého obrněného vlaku (1977) - přestože se tu mihne jeho režisér Enzo G. Castellari.

Čtěte také:
Hanebný pancharti vystříleli nácky i rekord v kinech
Tarantino přivezl do Cannes Pulp War Fiction

Tarantino nás místo toho ve své obvyklé dvou a půl hodinové stopáži protáhne hlavně několika dlouhatánskými konverzačními sekvencemi, v nichž osvědčí absolutní cit pro jazyk i vytváření napětí z toho, jak se ve vzduchu srážejí slova, která znamenají něco jiného či mnohem víc, než se na první poslech zdá.

K tomu se párkrát vyzná z lásky ke staré kinematografii, kinematografickému aparátu a dispozitivu, záměrně do toku děje včlení několik laciných hloupostí (jako jsou křiklavé titulky, instruktážní dokumenty, spaghetti westernová hudba nebo přepálené flashbacky) a drze přepisuje dějiny, ačkoli jinak respektuje spoustu titěrných dobových detailů.

Tak trochu mi při sledování naskočil v paměti Miloš Macourek se svými scénáři Zabil jsem Einsteina, pánové a Zítra ráno vstanu a opařím se čajem. Tarantino se jen neobtěžuje používat rámování fantaskním žánrem, který by snadno ospravedlnil celou nadsázku. Výsledkem je pak až jakási antiteze nedávné Valkýry s Tomem Cruisem.

Jsem plukovník Landa

Tarantinova drzost v tom, jak přeskupuje to známé a důležité, jde dokonce tak daleko, že Brad Pitt  coby údajná hlavní hvězda snímku je na plátně skoro nejmíň ze všech. A naopak nejméně známá tvář, německý herec Christopher Waltz, rozjíždí své sólo téměř přes polovinu projekčního času.

Jeho (téměř) roztomilý, uber-slizký padouch, za jehož úsměvy je cítit nebezpečná šelma, bude nakonec tím, koho si všichni zapamatují nejvíc. V Česku navíc humornost tohoto svinského nácka narůstá, neboť se jmenuje Landa. Těžko v tom hledat záměrný odkaz, ale vtipné to je velmi.

Kdykoli se objeví a řekne: „Jsem plukovník Landa", sál lehá smíchy. Jako by zdejší publikum přejímalo automaticky poťouchlost typickou pro to, jak sám režisér a scenárista nakládá s žánry i historickými fakty. Dlužno podotknout, že v zahraničí se začínají množit i ohlasy, že plukovník Landa je tak zábavný a vlastně "cool", až to trochu zlehčuje bestialitu nacistů.

Druhou, předem neohlášenou hvězdou, na níž pohled kamery ulpívá nejvíc, je Mélanie Laurent, archetypální ztělesnění Francouzky. Režisér až fetišisticky ukazuje její křehkou krásu a vzdává hold jejím nosním dírkám, stejně jako si neodpustí s rozkoší voyeura zabírat bosá chodidla a nalakované prstíky tvrdé německé blondýny Diane Kruger.

Bohužel recenze by takto mohla ještě dlouho pokračovat ve vyjmenovávání jednotlivostí, ale nemůže prozrazovat přesné důvody, proč Pancharti excelují. Řekněme, že dovedou při každé natahované scéně překvapit (více či méně) nečekanou pointou. Zpětně můžeme docenit i to, že se v závěru prolnou děje z několika předchozích nesouvisejících kapitol - na to má Tarantino už zkrátka patent.

Hanební pancharti se prozatím asi nejvíc míjejí s tím, co autor točil dosud. Zároveň jsou asi nejčistším naplněním principu vyprávění pro vyprávění a pro hru - právě proto, že se okázale nedrží jiných existujících filmů, ale naopak ještě vymýšlí uvnitř své vlastní fikce nové „staré filmy".

Ve finále tak "výkvět" tehdejší Třetí říše sleduje v kině propagandistickou akční slátaninu Pýcha národa, kterou natočil sám Joseph Goebbels. Její podoba přitom asi nejvíc odpovídá tomu, co by chtělo vidět naivně krvelačné publikum, jež má Tarantina rádo ne pro jeho jemné vtípky, ale pro brutální ulítlosti.

Sebereflexivnost dotáhl Tarantino až na nejzazší mez tím, že za jednoho z hrdinů určil filmového kritika. A vzhledem k tomu, že zkazí jednu misi, když prozradí příliš, nastává nejlepší chvíle tento text skončit.

Hanebný pancharti
Inglourious Basterds
Žánr: Drama, Válečný
Režie: Quentin Tarantino
Obsazení: Brad Pitt, Mélanie Laurent, Christoph Waltz, Eli Roth, Michael Fassbender, Diane Kruger, Daniel Brühl, Til Schweiger, August Diehl, Mike Myers, Julie Dreyfus
Délka: 153 min
Premiéra ČR: 27.08.2009

autor: Kamil Fila | 27. 8. 2009 11:10

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama