reklama
 
 

Recenze: Půlnoc v Paříži dává nostalgii i intelektuálům

26. 9. 2011
Foto: Aktuálně.cz
Allenova novinka je snovou turistikou ve filmu
Doporučujeme

Recenze - S Půlnocí v Paříži se filmografie Woodyho Allena vrací do suverénní odlehčené polohy, která nemá potřebu stavět před diváky neřešitelná morální dilemata, ale jednoduše se těší z rozehrané situace a jejího potenciálu pro komické situace či vypravěčské posuny. Ocenili to i diváci, jelikož Allenova novinka má z jeho filmů ty nejlepší tržby za posledních 25 let.

Fantaskní nápad o splněném snu nostalgického spisovatele na výletě v Paříži připomíná linii pohádkových melodramat na téma nadpřirozených sil pomáhajících obyčejným lidem srovnat si všelijak vykloubené osudy (adaptace Dickensovy Vánoční koledy, Život je krásný, Zázrak v New Yorku). Neodehrává se sice o Vánocích, jak je v těchto žánrových vodách zvykem, ale nálada francouzské metropole, kterou se kochají úvodní záběry filmu, se „svátkům zázraků" dostatečně blíží.

Allenův nový film rozhodně patří k jeho vůbec nejoptimističtějším dílům. Na místě je určitě slovo staromilecký, nebo dokonce únikový. V jistém ohledu náleží k současné módě snímků, které se tak či onak ohlížejí za kulturními fenomény minulosti; z aktuální nabídky kin k nim rozhodně patří pocta dětským filmům osmdesátých let Super 8 či sofistikovaná cool elegance Refnovy Drive odkazující k téže dekádě.

Bezstarostná pohádka na úrovni

Půlnoc v Paříži touze ukrývat se do patřičně zidealizovaných zašlých časů sama propadá, ale také ji kriticky komentuje. Zároveň její nostalgický pohled míří hodně jinam než nejrůznější retro pokusy, jak oživit starší modely kinematografie. Neocitáme se na půdě populárních žánrů, ale naopak ve světě intelektuálů, kteří netouží po návratu k dětským pátračkám po mimozemšťanech ani k ambicím být „skutečným hrdinou".

Místo toho chtějí stanout po boku „intelektuálních velikánů", jako je Ernest Hemingway, Gertruda Steinová či Luis Buñuel; ať už doslova, nebo aspoň přeneseně skrze vlastní dílo. Je to touha po něčem kultivovanějším, vznešenějším a čistším, prostém nejrůznější nízkosti a přízemnosti, která je naopak vlastní řadě současných retrofilmů (zejména těch odkazujících k filmovému braku sedmdesátých let).

A právě takový je Allenův film. Kultivovaný, elegantní, plný odkazů na exkluzivní společnost dějin umění, ve všech ohledech slušný až vybraný a především nekladoucí jiné otázky než ty vhodné pro společenskou konverzaci „na úrovni". Dokonce se nabízí otázka, zda snímek vůbec ještě udržuje kontakt s prostředím newyorských intelektuálních neurotiků, nebo zda už nekomunikuje spíše se středostavovským publikem chtivým konformního dojetí.

Nebylo by na tom nic špatného, šlo by pouze o další z filmových návratů, tentokrát do éry klasického Hollywoodu, která formovala vkus, jenž se dodnes mylně připisuje „mainstreamovým divákům". Každopádně je to dílo, které v bombastičnosti současných hollywoodských blockbusterů samo působí jak z hodně zašlých časů.

Příklon k bezstarostné pohádce je u Allena o to překvapivější, že na předchozích tvůrcových dílech bylo znát hledání výrazu pro určitý víceméně etický problém spočívající v tom, že naše milostné sympatie se nebezpečně snadno a nekontrolovaně přelévají od jedné bytosti ke druhé. Zatímco přeceňovaný Match Point: Hra osudu předvedl tezovitou ilustraci tohoto motivu, mírně přehlížená komedie Vicky, Christina, Barcelona jej naopak demonstrovala s lakonickým nadhledem, kde vyznění plynule vycházelo z jednotlivých komických situací.

Hladká situační komika

Podobnou důvěru v zápletku a postavy najdeme i v Půlnoci v Paříži, ale zájem o temné hlubiny lásky úplně zmizel. Pohybujeme se na hladké rovině situační komiky, která dokáže jednoduchý absurdní nápad vytěžit do nejrůznějších důsledků. Některé z nejpovedenějších vtipů spočívají v rozvíjení fantastického námětu do nečekaných bočních zápletek (osud detektiva nasazeného na hlavního hrdinu, deník milenky významných moderních malířů Adriany).

Z klasických komediálních vzorců vycházejí i situace, kdy hrdinovy zasněné výpravy do minulosti narážejí na nepochopení prakticky založených, sebestředných a racionálních figur počátku jednadvacátého století. Snímek nakonec zachraňuje od laciné dojímavosti uctivý nadhled, s jakým je předvedeno prostředí Paříže dvacátých let.

Hrdina se totiž ocitá ve světě, který jako by neobýval nikdo jiný než významní doboví umělci, již navíc působí jako přehnané karikatury sebe samých. Hemingway netouží po ničem jiném než po soubojích, Picasso je psychotický erotoman a Dalí ve všem vidí nosorožce. Hrdinův snový svět je pojatý jako parodie na Paříž dvacátých let, což ukazuje bláhovost celé jeho nostalgie ještě průzračněji než „poučné" finále, které se nese přesně v duchu vánočních melodramat.

Allenova komedie na jednu stranu vytváří únikový virtuální prostor, kde se uskutečňují sny, zároveň nás z tohoto snění neustále vyvádí tím, že si z něj sebevědomě dělá legraci. Vytváří tak požitkářské univerzum, do kterého je možné se schovat a zároveň se mu posmívat.

Přesně v tomhle duchu většina herců představujících proslulé umělce vklouzává do charakterového typu příslušné osobnosti a zároveň jej zálibně přehrává (obzvlášť mistrovský je v tomhle ohledu Adrien Brody coby Salvador Dalí).

Stejnou příležitost vtělení se do uctívaného i vysmívaného charakteru propůjčil Allenův film i představiteli hlavní role Owenu Wilsonovi. Stejně jako u řady protagonistů Allenových děl před ním (John Cusack, Kenneth Branag, Larry David) jeho úkol spočíval především v tom, zahrát po svém Woodyho Allena.

Willsonova verze zdůrazňuje nemotorné, v pocitu neúspěchu potopené aspekty allenovské figury. K tomu je Wilson ostatně předurčen už fyzicky - zlomeným nosem a charakteristickým bloumavým výrazem založeným na ústech stažených do kruhu. Každopádně je to dokonalý Allen pro vkusně melodramatickou snovou turistiku Půlnoci v Paříži.

Půlnoc v Paříži
Midnight in Paris
Žánr: Fantasy, Komedie, Romantika
Režie: Woody Allen
Obsazení: Rachel McAdams, Marion Cotillard, Alison Pill, Adrien Brody, Owen Wilson, Michael Sheen, Léa Seydoux, Kathy Bates, Tom Hiddleston, Corey Stoll, Kurt Fuller, Gad Elmaleh, Olivier Rabourdin, Daniel Lundh, Guillaume Gouix, Michel Vuillermoz, Carla Bruni, Nina Arianda ad.
Délka: 94 minut
Premiéra ČR: 22.09.2011

autor: Antonín Tesař

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama