Nejznámější české knižní ceny se ohlížejí za rokem v branži, kterou stejně jako jiná odvětví kultury zasáhla pandemie. Nakladatelé upravovali ediční plány, autorská čtení se konala na síti, knihovny půjčovaly z výdejních oken. Kvůli několikaměsíčnímu uzavření knihkupectví například prodejnám Luxor klesl obrat zhruba o 200 milionů korun, celkový objem knižního trhu může z předpandemických 8,6 miliardy korun spadnout odhadem o miliardu.

Pandemie by mohla poznamenat také předávání Magnesie Litery, plánované na 8. června. Pokud by na Novou scénu Národního divadla ani tou dobou nesměli diváci, bude muset stačit přenos na stanici ČT art.

Toto úterý pořadatelé oznámili nominace ve všech kategoriích od poezie přes publicistiku až po dětskou literaturu. Na tu nejsledovanější, Literu za prózu, aspirují mladá Lucie Faulerová, původním zaměřením básníci Daniel Hradecký a Petr Borkovec, novinář Ondřej Štindl, v Gruzii žijící Matěj Hořava a písničkář Vladimír Merta. Nominaci naopak nezískali renomovaný Jiří Hájíček, debutantka Klára Vlasáková ani tanečnice Miřenka Čechová, jejíhož románu Baletky se prodalo přes 10 tisíc výtisků.

V oboru publicistika je favoritkou novinářka a bývalá hamburská ministryně kultury Daňa Horáková. Se vzpomínkami na svého bývalého muže, filmaře Pavla Juráčka, uspěla už ve výroční anketě Kniha roku Lidových novin.

Cenu za naučnou literaturu může obdržet anglista a překladatel Martin Hilský za více než sedmisetstránkovou Shakespearovu Anglii: Portrét doby, zúročující desítky let odborného zájmu o alžbětinskou společnost. Vedle Horákové patří Hilský k favoritům také na hlavní cenu Kniha roku, o níž rozhodne přes 300 lidí z oboru.

Protože vybírat mohou jen z nominovaných, už teď je jasné, že nejprestižnější sošky minou sociologa Daniela Prokopa, který knihu Slepé skvrny prvně vydal ještě s vročením 2019, nebo Jana Nováka, jehož životopis Milana Kundery byl nejdebatovanějším titulem uplynulého roku.

Související

Šikmý kostel 2: Sága z Karviné líčí odloučení snoubenců i všechny hrůzy války

Novák může teoreticky uspět alespoň v Kosmas ceně čtenářů, kde až do 1. června hlasuje veřejnost. Tam lze ale tipovat spíš úspěch Karin Lednické s pokračováním bestselleru Šikmý kostel.

Po kritice loňského ročníku, kdy Literu získali samí muži, je v nominacích genderový poměr takřka vyrovnaný. Z nakladatelství se nejvíc dařilo Argu, uspět může ve třech kategoriích.

Seznam vítězů jako vždy částečně ovlivní, jak bude na uplynulý rok vzpomínat literární veřejnost. Magnesia Litera slaví jubilejní 20. ročník coby jedno z mála bilančních ocenění. Škvoreckého cena nebyla udělena pět let, tu Seifertovu získal prozaik naposledy zkraje minulé dekády. V anketě Česká kniha dnes rozhodují studenti a Státní cena za literaturu se dává za celoživotní dílo.

Odborné renomé si udržuje První bilance, kterou však Ústav české literatury kvůli protipandemickým opatřením naposledy pořádal bez diváků, a anketa Kniha roku Lidových novin, kde se ale kvůli odporu vůči majiteli listu mění složení respondentů. To vše přispívá k rostoucí prestiži Litery, jejíž loňské udílení v televizi podle organizátorů sledoval rekordní počet diváků.

Související

To nejlepší z roku 2020. Velkého adventního průvodce knihou uzavírají tipy osobností

Infografika

Vytrollit svého trolla

Nejtěžší rozhodování čeká porotce Litery za prózu, jediné kategorie, kde se sešlo šest nominací. Na rozdíl od loňska nemá jednoznačného favorita, zato jsou tu dva jasní outsideři. Alespoň románoví.

Ten první pochází z knihy Až se ti zatočí hlava a stejně jako její pětapadesátiletý autor Ondřej Štindl se živí novinařinou. Čerstvě propuštěný poté, co byl Miloš Zeman podruhé zvolen prezidentem, rozhodne se utratit odstupné tvůrčím způsobem a vyhledat autora nenávistného komentáře pod svým článkem, "vytrollit svýho osobního trolla", jak píše Štindl.

Související

Podcast Petra Viziny: Po volbě Zemana jsem měl pocit, že padají zábrany, říká Štindl

Co začíná jako kanadský žert, se postupně zvrhne v thriller s mrtvolou a nakonec v nečekanou "road movie" o otcích a synech. Štindl upíná pozornost na hrdinu, vyhořelého stárnoucího žurnalistu trpícího depresemi, na něž si nedal napsat antidepresiva. Je trochu strašpytel, rozhodně kverulant. Příznačně stále kupuje noviny a cigarety, "dva přežitky, překonaný a na ústupu, zboží pro lidi před penzí".

Jeho rozhodnutí vstoupit do války s "kreténismem všech a všeho" a vykonat jakousi vyšší spravedlnost nad internetovým anonymem ho vede prakticky za Prahu, přeneseně vzato mimo sociální bublinu, což v hrdinovi spustí sebereflexi: uvědomění, že toho v životě moc nedokázal, že dělá něco, co není důležité. Trochu se děsí, kolik už je mu let, a rozhodně má hrůzu z toho, co bude dál.

Autor pracuje s tím, jak lidem dokážou poplést hlavu sociální sítě. Jak snadno člověk sklouzne od slov k málem extremistickým činům. Jak jsou dnes všichni neklidní, vzteklí, "ve stavu neustálý vytočenosti, naštvaný bezmocí, kterou je potřeba přikrmovat při každým spuštění internetovýho prohlížeče", píše.

Až se ti zatočí hlava je ale především čtivá, od začátku napínavá kniha, kterou dvojnásobný držitel Českého lva za scénář Štindl vystavěl s ukázkovým počtem zápletek a zvratů. Fakt, že některé postavy mizí nebo že příběh mění žánr, vyvažuje suverénní styl a pasáže, v nichž hrdina popouští uzdu imaginaci: ať už si zrovna představuje primáře čtoucího jeho články, nebo to, kterak troll pláče u filmu Titanic.

Ondřej Štindl je držitelem Ceny Ferdinanda Peroutky i dvou Českých lvů. | Foto: ČTK

Kdo zažil, nezapomene

Skutečným černým koněm Litery za prózu je ale sedmačtyřicetiletý mostecký básník a prozaik Daniel Hradecký, "jeden z nejlepších současných českých alkoholiků", jak o něm napsal Jáchym Topol. Kdo Hradeckého zažil při autorském čtení, nezapomene. Expresivní, ve všech ohledech nepředvídatelný typ dovede i z pražské Havlovy knihovny udělat kůlničku na dříví.

Když tam byl předloni, dotazy moderátora odmávl jako "hrozný kecy". Číst zprvu odmítal s odvoláním na nepohodlná křesla, "všechno z Möbelixu, ty vole, to je prostě peklo". Brýle zapomněl, tak mu nějaké museli schrastit. Při čtení střídavě žvýkal tabák a chroupal kostky cukru. "Platili jste vstupný? Neplatili. Tak si nemáte na co stěžovat." Pak vyprávěl vtip, kterému "se nikdo nikdy nesmál, tak to pořád zkouším, celá léta to zkouším". Dopadlo to dle očekávání. "Zase ticho!"

Související

Nevěřte nikomu, kdo má přes třicet měsíčně. Hradecký napsal skvělou prózu

Když se Hradecký do Havlovy knihovny vrátil vloni, dva dny před vyhlášením nouzového stavu, nechal zvednout ruku všechny v publiku, kdo jsou právě zamilovaní. Ty mírnější z jeho historek začínaly slovy "bylo to v Děčíně, byl jsem po čtvrté protialkoholové léčbě".

O následujícím Hradeckého čtení v zahrádkářské kolonii už vyšla jen noticka v časopisu Babylon Revue, vysvětlující básníkovu neúčast tím, že ho někdo přepadl, nebo možná někoho přepadl básník, "nepamatuje si to, je celý od krve, ztratil klíče od bytu", pak vzkázal, že už je v Praze a hledá Libeň, a "zřejmě ji našel, protože už se neozval". Nedávný rozhovor Právu poskytl z blázince.

Nelze se divit těm, kdo při prvním setkání s Hradeckým berou nohy na ramena. Ovšem kdo vezme do ruky jeho druhou, na Literu nyní nominovanou prózu Tři kapitoly, spadne mu čelist, jak to Hradeckému píše.

Návaly zoufalství

Jeho částečně autobiografický protagonista je "rozený sebevrah", muž, k jehož zápasu s životem jsou druzí lhostejní. Má problém po ránu "maskovat úpadek, celkově působit dojmem živého člověka s budoucností". Elán nulový, žije "tváří v tvář měnící se situaci, rozumí se k horšímu".

Půvabný cynik jménem Gustav se pohybuje mezi Litvínovem, Ústím nad Labem a Mostem. Vyznává pár povedených mot jako "nevěřte nikomu, kdo má přes třicet měsíčně". Trvale podnapilý, vděčný, když se doplíží "kvartálně na pracák, denně pro chlast", zápasí s údělem dělat v severočeské fabrice ostrahu, "tu úplně nejposlednější pí*u".

Související

Nový román Faulerové: Když se díváme smrti do oči, všichni si šlapeme na jazyk

U lisu chlapi, jejichž výplata padne na exekuce nebo výživné. Do závodu docházejí v naději, že umoří dluhy dřív, než práce umoří je. Nedávno se tam takhle jeden svalil, v pětapadesáti ho kleplo.

Gustav každou šichtu popřeje 800 dobrých dnů a osmisetkrát vysloví naději na brzké shledání, "zvolna uzrávaje k převážně psychiatrické hospitalizaci". K jeho významnějším zápasům patří kromě postoje k alkoholu a komunikace s matkou především až existenciální tíže z toho všeho plynoucí: úzkost ze života, institucí a lidí, napětí, které umí vyrovnat jen pití, nebo psaní.

Ve fabrice to na něj občas přijde, zničehonic nával zoufalství, že by řval. Když se někde usadí, konvenuje mu osmé patro pro "zjevnou tvrdost místa případného dopadu těla". A pořád to s ním cloumá. Probudí se, vypije kávu, zkouší si číst, nic. Koukat z okna, nic. Otevřít všechny šuplíky v bytě, taky nic. Až mu nezbude než vypadnout ven, čímsi hnaný, před vším prchající.

Hradeckého hrdina na všech rovinách polemizuje s představou spořádaného, k něčemu směřujícího života, s měřítky úspěchu, se spokojeností všeho druhu. Budoucnost považuje za nežádoucí. Čtenář se od něj ale nedokáže odtrhnout, a tak Gustava nadšeně sleduje od popisu konzumace krabicového vína přes slabý prostředek knihy až do blázince, kde román vrcholí fantasmagorickým fiktivním životopisem.

Související

Meditace z letištní kaple. Spisovatel v dobrovolném exilu se ptá, kde domov můj

Hradecký text zalomil na celou šíři stránky. Nepoužívá dialogy. Věty pěkně rytmizuje. Umí použít všechno: realismus, lyriku, vulgarismy, archaismy, přechodníky. Občas do toho sekne nějakou charakteristickou metaforu, třeba "jasný jak elektrárna".

Jindy vtáhne do hry nějakého toho Eugèna Ionesca, Ivana Diviše nebo Viléma Flussera. Anebo cizí slova jako oblíbený Raussig, což je narážka na německý název Ústí nad Labem, kde se část knihy odehrává.

Související

Román písničkáře Merty je ulítlý a punkový. Nevadí, že nedává smysl

Hradeckému drží slova tak dobře pohromadě, že zvládne vše: když vypravěč opravuje sebe sama, když do textu vkládá překlad básně, když text cenzuruje, až je místy začerněný jako státní smlouva na nákup respirátorů. Když půl stránky vyjmenovává pocitová přídavná jména. Když se vysmívá rádoby honosným anglickým názvům pracovních pozic nebo zoufá nad přístupem společnosti ke kuřákům.

Kdo chce, může mezi Hradeckého a Štindlovým hrdinou hledat podobnosti: v jejich příležitostné myšlence na sebevraždu, rozletech představivosti, v jejich outsiderství nebo v tom, že obě knihy vyvolaly u kritiků příslib jakéhosi novodobého sociálně-kritického románu. Ten thrillerově píšící Štindl ani jedinečný individualista Hradecký nevytvořili. Za přečtení ale stojí oba. Litera Nelitera.