Román písničkáře Merty je ulítlý a punkový. Nevadí, že nedává smysl

Petr A. Bílek Petr A. Bílek
29. 3. 2021 17:20
Popelnicový román písničkáře Vladimíra Merty s bujarou rozmařilostí ignoruje takřka všechna pravidla, díky nimž se prózy spisovatelů typu Jiřího Hájíčka, Aleny Mornštajnové či Karin Lednické prodávají v desetitisícových nákladech a čtenáři je chválí na sociálních sítích.
Mertovo zdánlivě grafomanské a sebestředné chrlení slov má v sobě jakousi magii.
Mertovo zdánlivě grafomanské a sebestředné chrlení slov má v sobě jakousi magii. | Foto: ČTK

Jejich úspěch spočívá v tom, že nás pečlivě vedou za ruku, nabízejí svět, v němž všemu rozumíme a necítíme se ztraceni, i když kolem defilují dějiny, osud a podobná vážná témata. Románoví tvůrci k nim přistupují jako sousedé odvedle, které bychom si ochotně pozvali domů, protože s nimi se člověk musí cítit dobře.

Autor Popelnicového románu, pětasedmdesátiletý Vladimír Merta, naopak působí jako sebestředný nezkrotný živel, jenž převrátí domácnost vzhůru nohama, strhá obrazy ze stěn, vypije nejdražší alkohol a při odchodu bez poděkování práskne dveřmi. Na památku nám vnutí nedodělané torzo, které nedává smysl, ani když ho člověk pečlivě dvakrát přečte od začátku do konce. A přece jednou budeme s pobavením vzpomínat na vpád Mertův, nikoli na návštěvy těch spořádaných autorů.

Popelnicový román nese podtitul Síťový kryptopříběh, což evokuje oblíbený thrillerový postup odhalování skrytého světa. Na rozdíl od Američana Dana Browna ale Mertovo gesto působí zhůvěřile anarchisticky. Přitom výchozí suroviny by na soudržný a uspořádaný příběh vydat mohly: sledujeme osudy dvou protikladných postav, intelektuála Merdla, který se živí okázale vědeckým plkáním o literatuře, a kotelníka Hevera. Ten naopak setrvale odmítá být zatahován do sofistikovaných slovních i jiných her a zůstává zemitým "androšem", byť až pozoruhodně dutým. 

K první postavě se váže vydatná plejáda prvků univerzitního románu, jako jsou vyzývavě svůdné studentky, sfingovité sekretářky či šplhání v mocenské hierarchii. Druhá postava s sebou nese svět mániček, pivních půllitrů, ale také kapel Plastic People of the Universe, Velvet Underground či pivní společnosti Bohumila Hrabala.

Protiklad postav navíc umocňuje další prvek, který by měl příběh zdramatizovat a scelit: časové kontury situují některé epizody do éry normalizace, zatímco jiné postihují 90. léta minulého století a jejich étos budování kapitalismu.

Příběhotvorné prvky ale Merta bez milosti, ladu a skladu rozstříhá na cimprcampr. Obě stěžejní postavy odmítne soustředěně kreslit jako společenské typy a přirozený časový sled zcela rozloží - ignoruje příběhovou sílu spočívající ve schopnosti seřadit události, aby bylo jasné, co bylo dřív, a z časového zřetězení se daly vyvodit příčiny a důsledky.

U některých epizod jsme sice schopni rozhodnout, zda patří do normalizace, nebo 90. let, ani tam nám ale vyprávění neumožní pochopit, co se odehrává po čem a co z toho plyne. A řada epizod v románu poletuje naprosto bez šance přisoudit jim jakýkoli čas i vývojovou logiku.

Vladimír Merta, který už několik knih napsal, ve svém dosud největším výletu do oblasti literatury tedy okázale rozbíjí nosnou příběhovou formu. Můžeme v tom vidět postup inspirovaný písňovými texty Boba Dylana, jejichž příběhy také někdy ignorují časovou a příčinnou souslednost. Můžeme v tom vidět i jakýsi způsob výkladu dějin, kdy Merta ukazuje, že 90. léta sice byla zcela jiná než éra pozdního komunismu, takže se dá mluvit o změně, ale rozhodně ne o vývoji, tedy o směřování jinam, založeném na reflexi a schopnosti poučit se z odvržené minulosti. 

Nejvíc ale jeho postup připomíná punkově agresivní DIY - do it yourself, poskládejte si to sami, pokud o nějaký příběh stojíte. Já mám jiné starosti, než abych sloužil jako polopatický vykladač dějin.

Čemu se tedy Merta na té enormní románové ploše 500 stran věnuje, když péči o příběh přenechá čtenářskému sirotčinci? Především kabaretním exklamacím a exhibicím vtipného demiurga, který je povýšen nad smysl dějin i románová pravidla.

Bez větší snahy o kompoziční logiku vkládá do textu plejádu dalších spisovatelů, od zašifrovaných, jako je třeba autor W., až po explicitně vypůjčené - od Milana Kundery k Michalu Vieweghovi. Skrz ně se vysmívá pisatelským ambicím, strategiím vytváření autorského obrazu, ale také touhám kritiků po Velkém románu, Společenském románu či mytickém Pražském rukopisu.

Na snímku z roku 2006.
Na snímku z roku 2006. | Foto: František Vlček

Kromě sžíravých a sarkastických útoků na zatuchlý a zduřelý svět literátů ale Merta tráví spoustu času i sepisováním rádobyvtipných a kritických glos o čemkoli, co ho právě napadne. Potřebuje-li zrovna okomentovat něco, co nepatří do oněch dvou románových desetiletí, s klidem si rozšíří půdorys do dávnější minulosti či naopak současnosti. 

Česká i světová kultura, národní povaha, ustálená klišé, chápání antického výrazu logos, posmrtné adorování Karla Kryla, genderová korektnost či interpretace dvanácté arkány - vše tu pluje jak v toku řeky při povodni a v duchu výroku jedné z postav: "Začni říkankou, skončíš Joycem. Co ty vyhodíš, on použije."

Textem se valí citáty bez odkazů ke zdrojům, narážky na jiná díla, parafráze, anekdoty v ruštině, dialogy ve francouzštině, nápisy v angličtině. Nic nepřichází proto, že by to mělo nějakou souvislost a soudržně to rozvíjelo určité téma. Vše přichází z vůle demiurga stojícího za textem, který se právě rozhodl vydat tímto směrem. Leccos se opakuje, ledasco si navzájem odporuje. 

Jsou to vesměs bonmoty a vtipnosti, kolovrátek sžíravých ataků na lidskou nabubřelost a narcistní důležitost je dobře namazán a nespoutaný živel pisatele jej neúnavně pohání stále dokola.

Jakkoli to může znít děsivě, funguje to. Mertovo zdánlivě grafomanské a sebestředné chrlení slov má v sobě jakousi magii: jako když bavič namísto souvislé historky chrlí do publika jednu hlášku za druhou, bez ladu a skladu, jako šaman, kterému nerozumíme, ale cítíme, že z něho cosi vyzařuje a že to, co dělá, kamsi směřuje.

Čtenáře může čas od času přepadnout jistá únava, ale řečová ekvilibristika se zas náhle rozeběhne naplno a znovu pohltí a okouzlí. Včetně ironického konce, na němž nacházíme Vysvětlivky - přeložit si výrazy v jiných jazycích je přitom to jediné, co si můžeme snadno a sami vygooglovat, na rozdíl od vysvětlení všeho ostatního.

Obal Popelnicového románu.
Obal Popelnicového románu. | Foto: Galén

Nakladatelská anotace na papírové přelepce označuje Popelnicový román za postmoderní prózu. Taková nálepka se hezky váže k románovému tématu 90. let, kdy duch postmoderny zavítal i do českých krajin. 

Postmoderna se ale vyznačuje hravostí ve smyslu, že dodržuje - byť zdánlivě skrytá - pravidla hry. Popelnicový román nedodržuje nic, žádná vnitřní pravidla nerespektuje, ani je nemá. Je to spíš punkový nářez, tři akordy omílané dokola, ale hrané s vehemencí a nasazením, bez kalkulu a ohledů na líbivost.

Znechuceně posměšný škleb, kterým to celé drží pohromadě, má intenzitu šklebu Haškova, Klímova, Hrabalova. Není to čtení pro každého, ale je to román, který tu už dlouhá léta nebyl - provokativní, přešvihnutý, vyšinutý, ulítlý za mez toho, co je patřičné a jak se má psát, aby našim čtenářům bylo krásně.

Kniha

Vladimír Merta: Popelnicový román - Síťový kryptopříběh
Nakladatelství Galén 2020, 503 stran, 390 korun.

 

Právě se děje

před 7 minutami

Výroba nábytku v Česku loni vzrostla na rekordních 48,5 miliardy korun

Nábytkářské firmy v Česku loni vyrobily zboží za rekordních 48,5 miliardy korun, meziročně o 1,1 procenta více. Tržby z prodeje nábytku klesly o 3,1 procenta na 38,62 miliardy korun. Vývoz stoupl o 13,6 procenta, dovoz se zvýšil o 10,6 procenta. Ve čtvrtek to sdělil tajemník Asociace českých nábytkářů (AČN) Tomáš Lukeš.

"Výkon výroby nábytku zaznamenal další růst v řadě. Loni na podzim jsme odhadovali, že bude zhruba stagnovat. Méně potěšitelnou zprávou je, že podíl dovozu na prodejích meziročně vzrostl téměř o osm procentních bodů na 61,3 procenta. To znamená, že čeští nábytkáři ztratili významnou pozici na tuzemském trhu," uvedl Lukeš. Podle něj to pravděpodobně souvisí s rozvojem on-line prodejů, kdy většina takového nábytku je právě ze zahraničí, zejména z Polska a Číny.

Zdroj: ČTK
Aktualizováno před 8 minutami

Kulhánek by mohl být jmenován ministrem zahraničí ve středu, řekl Babiš po jednání

Kandidát na ministra zahraničních věcí Jakub Kulhánek (ČSSD) ve čtvrtek ráno zhruba 45 minut jednal na úřadu vlády s premiérem Andrejem Babišem (ANO). 

Babiš po jednání řekl Blesku, že by měl být Kulhánek jmenován ministrem zahraničí nejspíš ve středu. Premiér kandidátovi na šéfa diplomacie řekl, aby se vakcínami vůbec nezabýval.

Kulhánek se po jednání s Babišem novinářům vyhnul. Odpoledne Kulhánka na zámku v Lánech přijme prezident Miloš Zeman. "Jak jsem se vyjadřoval pro média už předtím, nejdříve si chci promluvit s panem premiérem a s panem prezidentem," řekl Kulhánek.

Zdroj: ČTK
před 25 minutami

Německý ústavní soud zrušil zmrazení nájmů v Berlíně

Německý ústavní soud ve čtvrtek zrušil zákon, který v hlavním městě Berlíně zmrazil nájemné. Podle soudu jednotlivým spolkovým zemím, kterou je i německá metropole, nepřísluší o výši nájemného rozhodovat. Tuto pravomoc má pouze parlament na celoněmecké úrovni, informovala agentura DPA.

Koncem loňského února vstoupil v Berlíně v platnost zákon, který na pět let zmrazil nájemné u zhruba 1,5 milionu bytů. U zhruba 300 000 bytů museli majitelé nájemné snížit na úroveň z června 2019. Od roku 2022 mohou ceny znovu stoupat, ale ročně nejvýše o 1,3 procenta.

Cílem kontroverzního opatření prosazeného levicovou koalicí na berlínské radnici bylo zastavit prudký růst nákladů na bydlení z posledních let, kvůli kterému se řada obyvatel z německého hlavního města vystěhovala.

Zdroj: ČTK
Další zprávy