Nový román Faulerové: Když se díváme smrti do oči, všichni si šlapeme na jazyk

Petr Fischer Petr Fischer
7. 6. 2020 14:17
O románových prvotinách, které získají pozornost a mluví se o nich od televize přes kavárnu po módní časopisy, kritici často uvažují jako o slibném začátku s nejistým pokračováním. Jaká bude ta druhá kniha, potvrdí příslib talentu?
Lucie Faulerová debutovala před třemi roky prózou Lapači prachu.
Lucie Faulerová debutovala před třemi roky prózou Lapači prachu. | Foto: Martin Krejčí

Otázka někdy zní tak často, až vzniká obava, zda prvotina vůbec stála za to, když v ní z hlediska literární relevance zřejmě ještě o nic nejde. To druhá, nikoli první kniha zpečeťuje spisovatelský osud a je faktickým dílem zasvěcení, věčně platnou vstupenkou mezi uznané literáty.

Lucie Faulerová.
Lucie Faulerová. | Foto: archiv

Lapači prachu, tři roky starý románový debut Lucie Faulerové, si přitom tuto povinnou prvotinovou otázku nezasluhovali. Text byl natolik svébytný a suverénní, že by podobné hledání spisovatelské budoucnosti nedávalo smysl. Vetřelo by se, kdyby Faulerová vyprávěla o světě nebo každodennosti, jenže ona nic takového nedělala.

Vědoma si zjevně toho, že literatura právě není vyprávěním o světě, jeho zachycováním a popisováním, nýbrž vytvářením světa nového, dosud neviděného a nečteného, vstoupila sebevědomě tam, kam se někteří autoři nevypíší ani po dvaceti knihách.

Proto také nemělo smysl se obávat, že by dnes jednatřicetiletá autorka literární prostor v další knize opustila, protože návrat zpět v tomto případě téměř není možný. Spisovatel buď je, anebo není, psaní v něm má ontologický status, je to životní fyziologický proces, nejedná se o náhodný nátěr, který lze jen tak setřít, případně zakrýt.

Není tedy překvapivé, že Smrtholka, právě vydaný druhý beletristický kus Faulerové, zachovává literární suverenitu "kladení nového světa", o němž autorka nemusí nikoho přesvědčovat. Do příběhu mladé dívky, která se vyrovnává s několika tragickými rodinnými událostmi, čtenář padá se samozřejmostí jízdy vlakem, která je tu určitým rámcem jinak neomezovaného proudu psaní jakožto proudu života. Ten by se bez rámování rozutekl, ztrácel tvar a tím i schopnost vypovídat.

Pojem rámování je namístě i proto, že jde o filmový výraz - a Smrtholka má kinematografické proudění obrazů zadřené v sobě. Jako by i vědomí a nevědomí do sebe a od sebe, přes a skrze sebe tekly po vzoru filmového střihu a montáže.

Faulerová si hraje s formou ve specifické rytmizaci, která dodržuje paralelu s drncáním a hučením vlaku, přestože paralelismus je tu spíše opačný. Rytmus se mění v proměnách času vyprávění, které prakticky předvádí prolínání časových dimenzí v subjektivním lidském vnímání času, jež se marně snaží promyslet a pojmově uchopit filozofové, zatímco spisovatelé ho v psaní drží v obrazech celé a hned. Faulerová například ve vrstevnatém "holčičím" prožívání rodinných vztahů, které navždy zabarví zkušenost smrti.

Problematické vztahování se ke smrti, které je tématem knihy, odpudivost smrti a její vytěsňování - a na druhé straně nutkavá přitažlivost, až perverzní a cynická hra Smrtholky (knihy, hlavní hrdinky, smrti samotné) otevírá obecnější existenciální perspektivu.

Přesto Smrtholka není existencialistický román, byť se mu podobá základním naladěním. Faulerová spíše shromažďuje znaky a symboly měnících se existenciálních ohledů, jako by si v jedoucím vlaku života kreslila rychlé náčrty obrazů do skicáku, protože říct "to" ani nejde. Jazyk se vzpírá, je překousnutý strachem i dědičnou vinou za hřích poznání rozdílu mezi životem a smrtí, kterou v ústech nese i šišlající Smrtholka.

Obal románu Smrtholka.
Obal románu Smrtholka. | Foto: Torst

S tímto věčným tajemstvím si Faulerová hraje jako velké dítě. Shazuje a zase vyzdvihuje lidskou snahu přijít věci na kloub, paroduje ezoterické cesty, na nichž se však přes veškerou obchodní vypočítavost a směšnost vynořují velmi jemné čáry jakéhosi smyslu. Neumíme se dívat do propasti života, protože je to černá díra smrti, ale když se skrze všelijak konstruované obrazy díváme do očí smrti, může se za nimi rýsovat něco jako smysl.

A tak ani Smrtholka nekončí v bezútěšném prázdnu nicoty, do něhož se vrhají zoufalí i odvážní sebevrazi, ale v minimální víře, že i když to všechno hloupě bolí a drhne, pořád není vyloučeno, že se to někde alespoň částečně smysluplně složí.

Všichni si koneckonců šlapeme na jazyk, a možná proto se také v tom základním poznání nakonec sejdeme. Ať už se odvážíme ke skoku, nebo ne. Morana je možná ošklivá, strašidelná a děsivá, ale co bychom byli bez ní.

Lucie Faulerová: Smrtholka

Nakladatelství Torst 2020, 208 stran, 248 korun

 

Právě se děje

Aktualizováno před 3 hodinami

Merkelová a Biden vyzvali Rusko, aby stáhlo vojáky od ukrajinských hranic

Německá kancléřka Angela Merkelová a americký prezident Joe Biden ve středu vyzvali Rusko, aby stáhlo své vojáky od ukrajinských hranic a snížilo tak napětí v regionu. Uvedl to mluvčí německé vlády. Americký ministr obrany Lloyd Austin uvedl, že Spojené státy chtějí nadále Ukrajině poskytovat materiální pomoc, píše agentura Reuters.

Vyhrocenou situaci mezi Ruskem a Ukrajinou ve středu Biden a Merkelová probrali při telefonickém hovoru. "Kancléřka a prezident se shodli, že by Rusko mělo snížit počty armádních sil, aby situaci uklidnilo," uvedl mluvčí německého kabinetu Steffen Seibert.

Rusko na východě Ukrajiny v oblastech ovládaných proruskými separatisty a na Krymu v poslední době shromáždilo velké armádní síly. Kyjev varuje, že soustřeďování ruských vojsk u hranic s Ukrajinou znamená riziko ruské ozbrojené agrese, Moskva se však brání, že jen chrání svou bezpečnost. Při obnovených bojích zemřelo podle ukrajinské strany několik vojáků.

Austin, který je společně se šéfem americké diplomacie Antonym Blinkenem v Bruselu, dnes na tiskové konferenci prohlásil, že Washington je připraven Ukrajině pomoci se bránit.

Zdroj: ČTK
Další zprávy