Meditace z letištní kaple. Spisovatel v dobrovolném exilu se ptá, kde domov můj

Petr Vizina Petr Vizina
4. 1. 2021 17:30
Spisovatel píšící pod pseudonymem Matěj Hořava, který žije v dobrovolném gruzínském exilu, vydal knihu povídek nazvanou Mezipřistání. Klade v nich otázku z české hymny: Kde domov můj?
V několika gruzínských vesnicích žijí už jen stovky vyznavačů (na snímku) duchoborectví neboli duchovního křesťanství. Rozvíjelo se od 18. století.
V několika gruzínských vesnicích žijí už jen stovky vyznavačů (na snímku) duchoborectví neboli duchovního křesťanství. Rozvíjelo se od 18. století. | Foto: ČTK/AP

První lok Hořavova psaní byl ostrý a bystřil smysly. Dvaačtyřicet krátkých povídek debutu nazvaného Pálenka vyšlo před sedmi lety. Autor v nich destiloval převážně své zážitky učitele v krajanské enklávě rumunského Banátu. Novinka nazvaná Mezipřistání je znovu autobiografická a odehrává se nejčastěji v Gruzii, kam spisovatel přesídlil.

Pro kontext se ale krátce vraťme k debutu. Hořava je nejspíš jediný český literát žijící a píšící v dobrovolném exilu, byť to ve světě prostupných hranic zní nezvykle.

Nevšímavý vůči pozornosti médií, citlivý a precizně formulující, naplňuje romantickou představu o literatuře, sdílenou i porotci literárních cen jako Magnesia Litera, kteří debut ocenili za "drsné prostředí krajanské vesnice" nebo "spisovatelovy trýznivé vzpomínky".

Jak si už ale při vydání Pálenky všiml kritik Jan Bělíček v časopise A2, to podstatné v Hořavově textu nikdy není zpřítomněno. Nezměnilo se to ani u Mezipřistání. Motivem psaní je blíže nespecifikované trauma v minulosti, kolem něhož text často krouží, aby se mu nakonec vyhnul.

Povídky v Mezipřistání nejspíš vědomě vybízejí čtenáře, aby se osmělil a ptal, i když si přitom připadá jako voyeur: proč Hořava píše? Možná se na totéž ptá sám sebe i spisovatel.

Pátrání po autorských záměrech obvykle nikam nevede. Leckterý text nevylepší ani ty vznešené, což naštěstí není Hořavův případ. Už proto, s jakou všímavostí a pocitem sounáležitosti s místem, kde právě přebývá, otevírá spisovatel okno do postsovětského světa, jsou jeho povídky téměř smyslovým čtenářským zážitkem.

S vypravěčskou obratností čtenáře přenáší na sídliště v Tbilisi, ztemnělé, protože kavkazský vítr někde strhal elektrické vedení. Jindy se nechá opíjet posledním z náboženské sekty duchoborů, žijícím na planině pod horou Šaori. Pasáže jsou to sice strhující, ale přece jen odbočují od hlavního tématu. Pouhé mezipřistání na útěku.

Obal knihy Mezipřistání.
Obal knihy Mezipřistání. | Foto: Host

Pohled na gymnastické kruhy z učebny jazyků v nejvyšším patře Tbiliské státní univerzity vrací Hořavu do severočeské tělocvičny, kde se houpával na stejném nářadí. Když kosí trávu na tbiliském sídlišti Varketili, pochválí ho za to seschlý stařík, uprchlík z války v Jižní Osetii. Zacházet s kosou už dnes umí málokdo, kvituje. "Takhle se to drží tam u nás," ukazuje stařec. "A proč tu vlastně žiješ ty?" ptá se. "Nevím," odvětí mladík.

Cizinci je přirozené se svěřit, procházející si odnáší tajemství, jehož tíha nezůstává s místními, nedeptá je rok za rokem. "Nikdy jsem to nikomu neřekl a ukazuju to jen tobě, bratře," říká mu gruzínský taxikář stočený v klubíčku na zadním sedadle auta. Jenže kdo je tu zabydlený a kdo tudy jen prochází?

Na nevyřčenou otázku, proč povídky vznikly, autor odpovídá jinou otázkou, totiž co utváří naši představu o domově. Vše dobrodružné a popisované ("Proč jsem se probudil v blýskavých polobotkách Zuraba Gedevanišviliho?") odkazuje k místu, odkud vypravěč kdysi vyrazil.

Metaforou domova tak může být třeba letištní kaple v titulní povídce, ten strohý prostor v průsečíku cest vyhrazený modlitbě, zvenku rušený tlampačem s přílety a odlety. Nedá se tu bydlet, ale modlit k Bohu, který je všude. Anebo přemýšlet nad tím, jestli módní pojem vykořeněnosti také v próze Matěje Hořavy neoznačuje vnitřní dispozice člověka a možnosti jejich uskutečnění, tedy lidskou nestálost.

Kniha

Matěj Hořava: Mezipřistání
Nakladatelství Host 2020, 136 stran, 299 korun.

 

Právě se děje

Další zprávy