Ve druhé polovině 80. let minulého století pozval Sting na večeři někdejšího modela Quentina Crispa. Ten vyprávěl, jak se hlásil k homosexualitě, ještě když byla ilegální. Jak ho kvůli tomu Angličané fyzicky napadali. A jak těžko se po sedmdesátce zabydloval v New Yorku.
To vše zohledňuje Stingova píseň Englishman in New York z roku 1987, pocta muži, jenž byl hrdý na svou identitu. Zmínky o čaji a toastu zároveň zachycují stesk po domově, který sám Sting v americkém velkoměstě zaháněl návštěvami anglických pubů. Přeneseně ale skladba může klidně vyprávět o přistěhovalci nebo příslušníkovi náboženské menšiny. O každém, kdo si připadá cizí, jiný, divný. Kdo nezapadá, je nepochopený. Sting radí: ať se cítíte sebeosamělejší, buďte svoji. Nedejte se. Nepopírejte sebe sama, jen abyste někam patřili. Byl to nejdůležitější vzkaz večera.
Přestože do Česka přijel už potřinácté, jedenasedmdesátiletý někdejší lídr kapely The Police měl opět plno. V létě na něj do zámeckého areálu ve Slavkově přišlo 14 tisíc lidí, tento pátek ještě o tisícovku víc do největší pražské zastřešené O2 areny.
Hned bylo jasné proč: Sting je pěvecky, hudebně i fyzicky v životní formě. V rozhovorech popisuje, jak zdravě jí, každé ráno plave a skoro nepije. Na pódium přichází nakrátko ostříhaný, v upnutých kalhotách a přiléhavém tričku jako z dob The Police. Neprojevuje sebemenší únavu. S baskytarou na krku, často nakročený jako antická socha, 100 minut hraje prakticky všechny své hity. Včetně současnými měřítky největšího Every Breath You Take, jež na YouTube překonalo miliardu zhlédnutí.
Jen několikrát usedne na vysokou stoličku. Třeba když baladu Fragile věnuje "mladým Íránkám bojujícím za to, aby se mohly svobodně vyjadřovat, a všem Ukrajincům", říká. Sting minulý měsíc snídal s ruským opozičníkem a šachovým velmistrem Garrim Kasparovem. Na sítích děkoval Rusům, kteří protestují proti válce. Ukrajincům poslal výtěžek z nové verze songu Russians z 80. let.
Krátce po začátku ruské invaze na Ukrajinu také Brit oznámil, že přestává soukromě hrát lidem blízkým Kremlu. Před šesti lety zazpíval v Moskvě synovi miliardáře Michaila Gucerijeva, na kterého později uvalila sankce Evropská unie a jemuž letos skoro tři čtvrtě miliardy korun dočasně zmrazilo Česko. "Žádný oligarcha v Británii, Rusku ani jinde už není v pozici, kdy si může říct o koncert, svatbu nebo večírek. Těmhle časům odzvonilo," oznámil Sting.
Jinak na soukromých akcích hrává dál, jako když byl roku 2011 hvězdou vánočního večírku finanční skupiny PPF na Pražském hradě.
Právě vystoupení na objednávku mu letos způsobilo potíže. V květnu na Stinga apelovala polská opozice včetně v Česku populárního novináře Mariusze Szczygieła, aby neúčinkoval na galavečeru polské veřejnoprávní televize nakloněné tamní vládě. "Legitimizoval byste stanici, která už nemá nic společného se svobodnými médii," napsal mu Szczygieł. A uspěl. Muzikant účast odřekl. Když později přijel do Varšavy, pozval na pódium populárního herce Macieje Stuhra a vyzvali k obraně demokracie.
Žádné přivlastnění
V Praze teď nic tak dramatického neudělal. Pro zdejší posluchače ale dlouho ani nebylo samozřejmé, že Sting s baskytarou hraje hity. Ještě zkraje tisíciletí upřednostňoval kytaru a do kapely zval basisty jako Darryla Jonese. Pak natočil album alžbětinských songů, kvůli nimž se naučil na loutnu. Následně sbíral lidové písně a koledy. Později koncertoval se symfonickým orchestrem. Načež zkomponoval muzikál.
Až před deseti lety symbolicky shodil plnovous a turné nazvaným Back To Bass vyhlásil návrat k baskytaře i hitům. Včetně těch z éry novovlnných The Police, kterých také tento pátek zahrál hned sedm. Byť jeho tenorový hlas mírně klesl, většinu pořád zpívá v obdivuhodných výškách. Včetně svého prvního úspěchu, songu Roxanne z roku 1978.
Inspirovalo jej, když s kapelou přespávali v levném hotelu u pařížského nádraží. "Vchod je v úzké, páchnoucí uličce hned vedle bulváru. Navečer ji lemují řvavá světla sexshopu a slabě osvětlená výloha antikvariátu. V uličce se prochází asi dvacet žen," popsal Sting v životopisu Broken Music, jak prvně viděl prostitutky. Tu písňovou, Roxanne, pojmenoval podle neopětované lásky Cyrana z Bergeracu: plakát na inscenaci této divadelní hry se odchlipoval ze stěny hotelu.
Přímočarý song o muži, jenž chce ochránit a zajistit lehkou dívku, odmítla hrát britská BBC. Nejdřív se tak stal hitem v USA. "Že jsme prorazili, jsem pochopil, až když jsem slyšel myče oken hvízdat si melodii Roxanne," poznamenal autor.
V Praze neohromuje jen rozsahem. Jinou dovednost projevuje při tanečním hitu Desert Rose, metafoře mezi láskou k ženě a bohu. Pochází z přelomu tisíciletí a kombinuje smyčce, elektronický podklad a alžírský styl, laikům připomínající volání muezzina. Původně ho interpretoval Cheb Mami, jehož melodické ozdoby zpívané na jedné slabice Sting naživo úspěšně napodobuje.
Ještě jiný projev má v reggae části večera, když spojí hity Walking on the Moon a So Lonely. Oproti dřívějšku Sting přestal imitovat falešný jamajský přízvuk. Snad po obviněních, že si jako běloch takzvaně přivlastnil tamní kulturu. "Jenom jsem skládal poctu hudbě, kterou miluji," namítal muž, jenž v Anglii vyrůstal po boku karibských migrantů. A protože ho nadchlo, "jak rockovou hudbu obrátil vzhůru nohama Bob Marley", také při pražské show cituje jeho hit No Woman No Cry.
Reggae muselo Stinga vzrušit i jako baskytaristu. Když v O2 areně zároveň zpívá a hraje, pomyslně ovládá nejnižší i nejvyšší tóny v kapele. V instrumentálném doprovodu si nechává právě tolik místa, kolik potřebuje pro hlas. Se skvělým timingem vyklene složitější basovou linku ve Spirits In The Material World.
Zpívat a hrát naráz se naučil od vzorů Paula McCartneyho a Jacka Bruce. Osobitou technikou kombinující palec a dva prsty Sting takřka celý koncert ovládá viditelně otlučenou baskytaru Fender Precision z 50. let. Poprvé na ni hrál do půl těla svlečený ve videoklipu Demolition Man.
Ze spoluhráčů je nejdůležitější Dominic Miller střídající elektrické kytary Fender Telecaster. Zpěváka doprovází od roku 1991 a složil s ním hity jako Shape of My Heart. Kvůli němu v Praze nasazuje zvláštní akustickou kytaru bez rezonančního otvoru. Zdánlivě jednoduchý motiv hraje s důrazem na to, co jej činí výjimečným: melodie vždy o kousek předchází paralelně hrané, bachovsky klesající lince na basové struně.
Na jazz není prostor
Stingovy písně bývají něčím ozvláštněné. Z výborné loňské desky zařazuje policeovsky úsporný singl Rushing Water: čtyři základní akordy, jenom ve třetí sloce mají zpřeházené pořadí. Loňskou baladu For Her Love bubeník zpestřuje hrou prsty a dlaněmi na latinskoamerický nástroj cajón. A po refrénu baskytarista letmo přiloží prsty k pražcům, aby vytvořil pár flažoletových tónů, jako to dělával jazzový virtuos Jaco Pastorius. Jeho skladbou se Sting už roky rozehrává na zkouškách.
Na jazz, jejž v mládí provozoval po klubech a vždy z něj čerpal harmonicky i rytmicky, ale jinak není prostor. Koncert odsýpá coby dokonalá, přímočará rocková show. Bez improvizace či vzájemné souhry, jako když Angličana doprovázeli kdysi klavírista Kenny Kirkland a donedávna technicky vynalézavý bubeník Vinnie Colaiuta.
V tomto ohledu je současná sestava s bicistou Zachem Jonesem, klávesistou Kevonem Websterem a dvěma vokalisty jednodušší. I když Sting na turné sympaticky vzal také osmnáctiletého hráče na foukací harmoniku Shanea Sagera. Ten se blýskne, když v songu Brand New Day napodobí part Stevieho Wondera.
Jinak je hit za hitem v roztleskané O2 areně vidět, jak to Stingovi funguje. Hudebně ani pěvecky neudělá chybu, zvuk je nadstandardní. Koncert nemá slabé místo. Zaujme i nejtemnější píseň večera What Could Have Been, kterou vloni natočil s houslistou Rayem Chenem pro animovaný seriál Arcane. "Chci, aby tě to bolelo stejně, jako jsi ty zranila mě / Abys prohrála stejně, jako prohrávám já," zpívá v něm atypicky.
Song je napsaný z pohledu antihrdinky, kterou nedostatečná sesterská láska, neocenění její jinakosti, dovedla k teroristickému činu. Ve skladbě pomyslně zabíjí své staré já: a kvůli neopětovaným citům vraždí druhé.
Takhle, na jednom vystoupení, po střelbě v bratislavském gay baru, je to temný protipól hitu Englishman in New York. A dohromady připomínka toho, nakolik bývají Stingovy písně silné. Nejen kompozicí a provedením. Nejen strukturou, neboť střídají sloky, refrény, můstky, modulace a cody. Především jsou plné složitých pocitů. Plnokrevných postav. Mnohoznačných situací.
Zažít to takhle všechno na jeden tah, na této úrovni, když je Sting při takovéhle hudební chuti - skvělé. Člověk odchází nadšený, jaká je radost žít ve stejné době jako Sting. A moct na něj pořád chodit.
Koncert
Sting
(Pořádala agentura Live Nation)
O2 arena, Praha, 28. října.
