Ona zpívá, on klouže po strunách. Manželé kytaristi v Praze vraceli rock do 70. let

Daniel Konrád Daniel Konrád
29. 10. 2022 10:20
Country hvězda June Carterová se kvůli svému muži, zpěvákovi Johnnymu Cashovi, upozadila. „Musela jsem zůstat v jeho stínu. Mohla jsem natočit víc desek, ale já dala přednost manželství,“ tvrdila. Že dnes soužití muzikantů vypadá jinak, ukazuje manželská kapela Tedeschi Trucks Band, která v předvečer státního svátku poprvé přijela do Česka.

Ještě začátkem tisíciletí se jejich závazky nedaly spočítat na prstech jedné ruky. Když zpívající kytaristka Susan Tedeschi vyrážela na turné, kromě hotelu a vybavení sálů zkoumala, zda jsou poblíž akvapark nebo zoo, cokoliv na zabavení dvou malých dětí. Ty brávala na cesty častěji než manžel Derek Trucks, kytarista tak vyhledávaný, že objížděl svět hned se třemi sestavami.

Čtyři kapely a dvě děti v jedné domácnosti - bylo to moc. A tak se úspěšní interpreti nejdříve vzali, načež před 12 lety spojili i kariéry. Od té doby vystupují jako Tedeschi Trucks Band. Získali cenu Grammy, účinkovali v Bílém domě a tento čtvrtek na ně do pražského Fora Karlín dorazilo okolo 1600 lidí. Dostalo se jim osobité kombinace blues, jižanského rocku i soulu. A příležitosti zažít skoro jam band.

V Americe se tak říkalo kapelám, které zjednodušeně řečeno prodávaly víc vstupenek než desek a hrávaly mnoho hodin, s důrazem na improvizaci. Kdysi Grateful Dead, později třeba Phish nazkoušeli tucty skladeb a pokaždé uváděli jiné. Písně mívaly volnější formu, večery provázela uvolněná atmosféra. Kolem vznikaly oddané komunity posluchačů, kterým muzikanti dovolovali vše nahrávat a šířit nejdřív na kazetách, později na internetu.

Tedeschi Trucks Band nenaplňuje všechny znaky jam bandu. Přesto jeho pražská premiéra trvá s přestávkou tři hodiny, ze zhruba 150 nazkoušených kompozic v repertoáru znějí jiné než předchozí dny v Německu nebo Skandinávii. A na pódiu nejenže se jamuje, tedy improvizuje, line se z něj masa zvuku tvořená 12 lidmi. Manžele s elektrickými kytarami obklopují dva bubeníci, baskytarista, varhaník, tříčlenná dechová sekce a trojice vokalistů, kteří ještě užívají perkuse či akustické kytary. Ne vše je slyšet, ne všichni hrají zajímavě. Manželé jsou však skvělí.

Vyčištěný hrob

Blonďatá kytaristka v brýlích Susan Tedeschi, která od 90. let minulého století předskakovala Bobu Dylanovi či Rolling Stones a soupeřila o Grammy pro objev roku s Britney Spears, celý večer zpívá. Jedenapadesátiletá Američanka má nakřáplý, odhodlaný hlas sice nevelkého rozsahu, avšak mohutné intenzity. Opírá se do něj se soulovými emocemi, na hranici ječení: jistě i proto, aby byla slyšet nad dvěma bicími, kytarami a varhanami. V nižších polohách připomíná Bonnie Raitt, z jejíhož repertoáru v Praze zpívá Angel From Montgomery - patrně jako poctu autorovi, za pandemie zesnulému Johnu Prineovi.

Tedeschi se doprovází povětšinou na tyrkysovou elektrickou kytaru Fender Telecaster. Když s ní koncem 90. let pózovala na obalu alba Just Won’t Burn, ještě na ní měla hlavně nálepky. Teď bylo možné na nástroji spatřit černou fixou podepsané slavné kytaristy od Johna Leeho Hookera po B. B. Kinga. S oběma Susan Tedeschi hrávala, zvlášť blízko měla ke druhému. S manželem jej doprovázeli do roku 2015, kdy King zemřel.

Obdiv trvá: sotva vloni v USA skončila první vlna protipandemických opatření, Tedeschi s Trucksem ze všeho nejdřív jeli na odhalení Kingova předělaného hrobu ve státě Mississippi. "Byla na něm obtisklá něčí bota, to jsem tak nemohl nechat. Jednou rukou jsem držel jeho kytaru Lucille a druhou čistil hrob," popsal Trucks.

Ten za celý čtvrteční koncert neřekne ani slovo. Nemusí: mluví za něj kytara. Trucks je jedním z nejlepších světových hráčů na slide guitar, jak se říká stylu, kdy interpret klouže po strunách s bottleneckem neboli kovovou či skleněnou trubičkou nasazenou na prstě. Ve Foru Karlín ji odkládá sporadicky, typově třeba na píseň Until You Remember, kde příklepy a odtrhy prstů vytváří neustálé trylkování, vždy až po refrén začínající velkým septakordem.

Většinou ale Trucks operuje s bottleneckem. Ke specifickému zvuku jeho kytary Gibson SG přispívají tlustší struny napnuté do otevřeného ladění, což ovlivňuje, jak zní vibrato. Volí nečekané noty, občas hrává figury jako převzaté od dechových nástrojů. Méně než dřív naopak projevuje znalost takzvané mikrotonality v indické hudbě - před lety se naučil hrát na bezpražcový nástroj zvaný sarod, jehož zvuk v Praze napodobuje jen ve skladbě Idle Wind.

Asi nejvýrazněji Trucks pracuje s dynamikou. V kompozicích Do I Look Worried nebo The Storm, kde dosahuje vibrata pomocí takzvané tremolo páky a mění výšku tónů, kapela vždy ztiší. Kytarista tak začíná potichu, ve spodním rejstříku, a několik minut graduje sólo k extatickému vyvrcholení.

Skladba The Storm, jak ji Tedeschi Trucks Band hrál na festivalu Mountain Jam na severovýchodě USA. Foto: David Webr | Video: Mountain Jam Festival

Tolik souvislostí

Trochu za očekáváním zůstává zbytek sestavy. Dechová sekce postrádá nápaditější aranžmá, po více než půlhodinové pauze se hudebníci jen pomalu rozehřívají, ke konci už písně i sóla lehce splývají. Prostor dostávají všichni, od vokalisty Mikea Mattisona po tenorsaxofonistu Kebbiho Williamse, chybí však další výrazná osobnost. Jako byl kytarista Trey Anastasio z Phish, s nímž natáčeli, nebo před třemi lety zesnulý klávesista Kofi Burbridge. Místo něj v Praze hraje Gabe Dixon, jenž při zpěvu střídá Hammondovy varhany, zvuk až neworleánského jazzového klavíru a elektrické klávesy clavinet.

K vrcholům večera sporému na vlastní hity patří našlapaná, na rychlém dvouakordovém riffu postavená píseň Why Does Love Got to Be So Sad. Má i symbolický význam: je převzatá z alba Layla and Other Assorted Love Songs, jež roku 1970 vyšlo v den narození Susan Tedeschi. A to pod hlavičkou jednorázového projektu Derek and the Dominos, po němž se pro změnu jmenuje Derek Trucks.

Tu desku natočili Eric Clapton s Duanem Allmanem, krátce nato tragicky zesnulým hráčem na slide guitar. Derek Trucks se stal jeho nástupcem, když roku 1999 ještě ani ne plnoletý nastoupil do kapely Allman Brothers, kde bubnoval jeho strýc. Několik let nato začal Trucks doprovázet i druhého autora alba Erica Claptona, s nímž ostatně koncertoval roku 2006 v Praze.

Převzatá skladba Why Does Love Got To Be So Sad, jak ji Tedeschi Trucks Band hrál s hostujícím kytaristou Treyem Anastasiem. | Video: Tedeschi Trucks Band

Přičemž souvislosti pokračují: tehdejší album Clapton nazval podle hitu Layla inspirovaného zčásti vlastní neopětovanou lásku, zčásti milostnou romancí o Lejle a Madžnunovi od perského básníka Nizámího Gandžavího z 12. století. K téže látce se letos obrátil i Tedeschi Trucks Band. Na její motivy vydal dvouhodinové, na čtyři vinyly rozdělené album I Am The Moon.

Skladby z něj tvořily páteř čtvrtečního koncertu, i když o slova nešlo. Člověk spíš pozoroval, jak Tedeschi Trucks Band volně rozvíjí právě odkaz Allman Brothers, po jejichž vzoru kombinuje slide guitar a dvoje bicí. Žánrově se však vrací víc k dobám, kdy byli Allman Brothers spíše bluesová než jižanská rocková sestava.

V kombinaci s občasnými doteky gospelu či funku je to také návrat k pojetí rockové hudby ze začátku 70. let, dokud měla blízko k blues, soulu či R&B. A kdy zase tehdejší muzikanti po svém zpracovávali předválečné americké hudební dědictví. Ve zvuku Tedeschi Trucks Bandu se to všechno potkává.

Koncert

Tedeschi Trucks Band
(Pořádala agentura Liver Music)
Forum Karlín, Praha, 27. října.

 

Právě se děje

Další zprávy