Před deseti lety bylo všechno jinak. Velké gramofonové firmy neměly ani pomyšlení na zkoušení neprověřených uměleckých směrů. Stále lpěly na formátu CD, přestože zisky z jeho prodejů už klesaly, a internetovými represemi bojovaly s pirátstvím.
Tím spíš se umělci učili žít nezávisle, bez dohledu molochů, které, jak se tou dobou zdálo, beztak ztratily recept na úspěch. Sdílení postupně nahrazovala velká úložiště v čele se serverem Megaupload.com. Peníze za autorská práva tak místo muzikantům a jejich zástupcům tekly byznysmenům, kteří lidem za pár desítek korun poskytli rychlý přístup ke všemu a prostřednictvím reklamy vydělávali na tom, co jim nikdy nepatřilo.
Funkční způsob, jak se začátkem dekády legálně dostat k hudbě na internetu, v Česku neexistoval. Apple ještě neprovozoval zdejší iTunes Store, soubory v digitálním obchodu i-legalne.cz byly většinou chráněny rušivým systémem ochrany známé pod zkratkou DRM a web Supraphonline.cz zatím neexistoval. Lidé ve velkém hledali hudbu na YouTube, nejen největší virální "hit" té doby, píseň Friday od Rebeccy Blackové.
Ve vzduchu viselo, že rovnice, která šéfům hudebních vydavatelství dosud vycházela záporně, by se přece jenom dala změnit.
Na začátku roku 2011, kdy tržby průmyslu klesly o další třetinu, přestože ho v uplynulých měsících zachraňovala nová hvězda Lady Gaga v šatech utkaných z hovězího masa, se albem roku stalo Suburbs od Arcade Fire, tedy první indie-rocková nahrávka v historii amerických cen Grammy.
Na zdejších cenách Anděl bodovali Nightwork s albem nazvaným Tepláky aneb Kroky Františka Soukupa. A také se psalo o snaze velkých vydavatelství regulovat, regulovat a zase regulovat. V jednom návrhu dokonce chtěli mít možnost odstřihnout od internetu každého, kdo si navzdory upozornění třikrát nelegálně stáhne hudbu.
Streaming v té době nutně působil jako poslední výkřik zoufalství, u nás umocněný nepříliš sympatickou službou Musicjet. Ve stejném roce ale do USA a brzy nato i zbytku světa vtrhla mladá švédská společnost Spotify. A její aplikace, která za nízký měsíční poplatek - nebo zdarma s reklamou - nabízí neustálý přístup do bezedné hudební knihovny, spustila revoluci. I díky podpoře výrobců přehrávačů, chytrých telefonů a dostupnosti dat.
Algoritmy na úspěch
O pouhých šest let později hudební průmysl poprvé utržil víc peněz z digitálních než fyzických prodejů. Dnes Spotify používá 248 milionů lidí, z toho 113 milionů za něj platí, a konkurenční Apple Music má 60 milionů účtů.
Hudbu je pohodlnější a jednodušší poslouchat legálně, než ji pokoutně shánět, stahovat a pak zase někam nahrávat. Potřeba muziku fyzicky vlastnit nebo ji mít někde uloženou vzala za své, respektive zůstala jen ve formě výsostného fetiše. Do obliby se vrátily vinyly a na jejich výrobu se třeba v českých Loděnicích, kde "lisuje" celý svět, znovu vypisují pořadníky. Čekací doba je někdy i několik měsíců.
I s nostalgickým návratem krásného asfaltového reliktu s nesrovnatelným zvukem, který dnes tvoří kolem 14 procent celkově prodaných nosičů, je ale současnost především digitální. Alba nemusí vycházet na fyzických nosičích, aby mohla obdržet ceny včetně Grammy. Kapely už nepotřebují velké firmy, aby se dostaly k posluchačům. Firmám i nezávislým muzikantům odpadly náklady s distribucí i propagací - cesta k fanouškům je najednou přímá.
Změna přemýšlení o hudbě zasáhla celou branži a měla dopad i na hudbu samotnou. Už v roce 2013 zpěvačka Beyoncé vydala své páté, eponymní album bez jakéhokoliv předchozího oznámení, přesto s ohromným úspěchem, přímo v iTunes - paradoxně tedy v obchodě, který už teď fakticky neexistuje.
Digitální možnosti do extrému dohnal raper Kanye West, který svou desku Life of Pablo zveřejnil v únoru 2016, načež až do června jednotlivé tracky předělával a "do cloudu" nahrával nové a nové verze. Zažitá pravidla, včetně toho, kdy je album dokončené, jak o něm dát vědět a co se nejspíš bude líbit, padla.
Hudební byznys se pořád vejde do excelových tabulek. Zatímco dříve však šlo o to, za jakou muziku jsou lidé ochotni platit, dnes je možné spočítat, co, kdy a jak dlouho skutečně poslouchají. Algoritmy streamingových servisů umí z nekonečného výběru nové hudby každému doporučit podle jeho vkusu "něco nového". A přesněji než prodejní hitparády předurčuje globální úspěch to, co je trendy. Tak zásadně odlišná je po deseti letech hudební matematika, která umí vyrobit nové hvězdy i ovlivnit programy letních festivalů.
Zatímco na začátku dekády hudební byznys kvůli novým technologiím zažíval předsmrtnou agonii, dnes díky nim dokáže spoustu věcí předpovědět. Rychle a přesně chrlí hity, okamžitě reaguje na nálady posluchačů a má z toho zisk.
Nové globální hvězdy
Že ty hity budou v mnohém odlišné od dlouhou praxí vypulírovaných zákonů populární hudby, se ukázalo už začátkem dekády, kdy se jednou z nových světových hvězd stali britští Mumford & Sons s muzikou založenou na zpěvných refrénech a akustických nástrojích.
Možná to byl ještě dozvuk krize průmyslu, ale jejich debut Sigh No More, vydaný na konci roku 2009, se postupně stal jednou z nejprodávanějších "rockových" nahrávek desátých let. Když pak druhé desky Babel v roce 2012 za první týden vyexpedovali přes 600 tisíc kusů, z banja se stal nástroj úspěchu. Vznikl stadionový folk, začal návrat písničkářství a ozvuky akustické hudby, se kterou Mumford & Sons prorazili, se promítly do tvorby všech, kdo chtěli uspět: od Imagine Dragons přes hvězdu tanečního popu Aviciiho až po boyband One Direction.
I na české scéně se rychle objevila odpověď na úspěch Mumford & Sons. Ještě v roce 2012, ve studiu producenta Martina Ledviny, se kolem písničkáře Jindry Poláka dala dohromady kapela Jelen, která se čtyři roky nato stala skupinou roku na Andělech. Dnes se svou tvorbou, založenou na lidových melodiích a striktní rytmice, vyprodává kulturní domy a menší haly.
Na začátku dekády mezi muzikanty panovala pochmurná nálada z toho, že už se neuživí jen skládáním, nahráváním a vydáváním. Ve stejné době o sobě ale daly vědět nové hvězdy.
Roku 2011 v televizní show Later… with Jools Holland se singlem The A Team vystoupil zrzavý britský kluk z anglického hrabství Halifaxu, který předtím jen s kytarou a looperem objel snad každou zapadlou díru Spojeného království. Pár měsíců nato byl jedním z nejdiskutovanějších muzikantů na festivalu Glastonbury. A brzy nato se jeho debutového alba nazvaného matematickým znaménkem + prodalo 100 tisíc kusů za první týden.
Ed Sheeran přišel s jednoduchými, popovými písničkami, které fungovaly kdekoliv a kdykoliv a ke kterým nepotřeboval mít kapelu. Dnes osmadvacetiletý Angličan se stal jedním z nejúspěšnějších muzikantů dekády a také jedním z nejposlouchanějších zpěváků na Spotify. Jeho žánrové "přestupy", nečekané hostování s popovými i nezávislými projekty ukázaly nový směr populární hudby, ve kterém už je všechno jedno. Ed Sheeran je velká popová hvězda - a zároveň normální, obyčejný kluk, který umí zpívat, rapovat nebo jen drnkat na kytaru.
Sheeran nebyl jediný, kdo utnul debaty o tom, zda se po smrti Michaela Jacksona a při klesajícím zájmu o zpěvačku Madonnu ještě může zjevit nová hvězda srovnatelné velikosti. Zkraje roku 2001 vydala svou druhou desku další "holka odvedle", britská zpěvačka Adele. Její nahrávka nazvaná 21 se vzápětí stala nejprodávanějším albem století.
Nahrávací asociace musela oprášit ocenění diamantová deska, se kterým už kvůli klesajícímu zájmu o kupování hudby na fyzických nosičích nepočítala. Adelin hit Rolling in the Deep se po dobu 24 týdnů udržel v čele americké hitparády.
Přes nezpochybnitelný úspěch Taylor Swiftové, zjevení Miley Cyrusové a posouvání černého popu v režii Beyoncé a dalších to byla Velká Británie, kdo v desátých letech dal světu největší globální hvězdy.
I tuzemský mainstream si postupně našel své nové, "obyčejné" hrdiny, jakými jsou zpěvačka Lenny nebo písničkář David Stypka.
Éra živého hraní
O velkém návratu hudby, kterou "hrají lidé z masa a kostí", svědčí i rekordně rostoucí koncertní byznys. Muzikanti si uvědomili, že právě koncertováním mohou udržet nebo si zvednout životní standard. Přišla na to i vydavatelství, která s novými umělci začala podepisovat takzvané "třistašedesátky", tedy smlouvy o plném zastupování včetně bookingu koncertů nebo výroby upomínkových předmětů.
Zlepšila se technika i služby. Už na začátku roku 2010 se gigant Live Nation sloučil se společností Ticketmaster, čímž vznikla jedna z nejsilnějších globálních koncertních agentur světa. Stavěly se nové haly. A generace, která vyrostla na hudbě rockerů 60. let, zestárla do věku, kdy ji nemůže rozházet pár tisíc korun za lístek na živou připomínku vlastního mládí.
Podle magazínu Pollstar se mezi lety 2010 a 2019 příjmy z jednoho koncertu na turné v první stovce nejúspěšnějších interpretů průměrně zvedly o neuvěřitelných 87 procent. A celkový objem peněz v tomto segmentu je dnes o dvě cifry větší.
Ještě před dvěma lety se některá britská média pohoršovala, jak si Rolling Stones mohou dovolit chtít po fanoušcích 100 liber za nejlevnější vstupenku. Jenže koncerty se vyprodaly, stejně jako v roce 2020 bude mít v Praze nejspíš plno kytarista Eric Clapton, který nejlevnější lístek do O2 areny prodává za 2990 korun.
Poptávka po živé hudbě se zdá být nevyčerpatelná bez ohledu na věk nebo žánr. Koncertní průmysl se proměnil v trh se "zážitky", které jsou vždy "neopakovatelné", a nabídka neustále roste.
Nejlépe vydělávající kapelou dekády podle žebříčku Pollstaru zůstali irští U2 s celkovými příjmy přes miliardu dolarů. Nejen svým turné 360° přispěli k renesanci oboru. Následují The Rolling Stones, Ed Sheeran, Taylor Swiftová a Beyoncé, kteří magickou miliardovou hranici nepřesáhli jen o několik milionů.
Není divu, že v takové atmosféře jsme byli svědky comebacků kapel, se kterými už počítal jen málokdo. Kiss u nás v roce 2020 už poněkolikáté zahrají u příležitosti svého "úplně posledního turné". A kvetoucí byznys dokázal usmířit i ega Guns N’ Roses, kteří se v původní sestavě dali dohromady před třemi roky a jako symbol opulence jsou stále "on the road". Příští rok se do Prahy také vrátí.
Rozmach koncertů a šroubování cen za vystoupení - i když v jiném měřítku - se týká i české scény, kde se zrodily nové halové kapely. A pro ně vznikly nové prostory. Už roku 2011 se v Praze začal stavět nový sál Fora Karlín, který o tři roky později otevřel koncert amerických Nine Inch Nails. Když se letos otvírala "konkurenční" multifunkční hala O2 universum, jako první v ní veřejně zahrál Kabát. Tedy kapela, která svým Po čertech velkým koncertem na sklonku minulé dekády jako první ukázala, jaký potenciál může mít česká hudba u návštěvníků ochotných za ni platit.
Plně toho dokázal využít Richard Krajčo, když přišel s myšlenkou vlastních Kryštofkempů, a fanoušky skupiny Kryštof nakonec "vychoval" až ke dvěma vyprodaným Strahovům.
Neklamný znak toho, nakolik je živé hraní lukrativní, představuje i comeback patrně nejslavnější porevoluční kapely Lucie v roce 2014. Do té doby ho všichni členové zarputile odmítali. Teď za sebou mají několik opakování, a dokonce i novou desku, kterou připravili podle přísně nostalgického receptu.
Desátá léta se zkrátka stala érou koncertů. A to přesto, že kromě zvuku i vizuální podoby vystoupení se musela zásadně proměnit i bezpečnostní pravidla. Po teroristickém útoku v pařížském klubu Bataclan při koncertu skupiny Eagles of Death Metal zůstalo v roce 2015 sto mrtvých.
Bomba na koncertě zpěvačky Ariany Grande v Manchesteru jich zabila dvaadvacet: taková jsou nejsmutnější čísla dekády, která zapříčinila, že před vstupem na velký koncert, za který utratili astronomickou částku, dnes fanoušci musí nejprve projít podobnou ponižující procedurou jako na letišti.
Zbavit se prostředníků
Kolik z peněz utracených za hudbu na internetu se dnes dostane k muzikantům? Ta otázka provází vzestup streamingu a velké nahrávací společnosti ani Spotify nebo Apple Music o ní příliš nemluví.
Souboje mezi výkonnými umělci a korporacemi tu byly vždy. Jednou z nejdůraznějších bojovnic za správné podíly se v uplynulé dekádě stala zpěvačka Taylor Swiftová, když v roce 2014 na protest proti nízkým tantiémám na tři roky stáhla svou hudbu ze Spotify - a později přiměla Apple, aby umělcům platil i za uživatele, kteří službu první tři měsíce používají zdarma.
Záchrana hudebního průmyslu pět minut po dvanácté byla jedním z nejdůležitějších momentů dekády. Bylo by ale cynické si myslet, že bez jeho magnátů by muzika nebyla. Vždyť k významným okamžikům éry patřil i faktický zánik společnosti EMI, jejíž katalogy si mezi sebou rozdělily firmy Universal a Sony Music. Z "velké čtyřky" hudebního průmyslu zbyla trojka. A to ještě například u nás jsou aktivity Sony Music sporadické, přestože v archivech takřka hibernované společnosti se skrývá mnoho cenných a stále žádaných českých nahrávek devadesátých let.
Toho, že průmysl sice našel záchrannou brzdu ve streamingu, ale stále zapomíná na ty nejdůležitější, kteří hudbu dělají, si všimla spousta muzikantů. A desátá léta jim ukázala, že hrát raději vlastní hru nikdy nebylo snazší. Díky digitálnímu prostředí a možnostem dát o sobě vědět na YouTube nebo Instagramu si spousta dorůstajících hudebníků a nově vznikajících subkultur uvědomila, že k prvotnímu úspěchu nepotřebuje víc než talent, počítač se správným softwarem, připojení k internetu a jisté marketingové nadání sebepropagace.
Odbourávání prostředníků mezi muzikanty a fanoušky je dalším typickým jevem dekády. Sociální sítě do značné míry "smazaly" potřebu tiskových zpráv, konferencí či rozhovorů s novináři - ti už ke kontaktu s fanoušky nejsou potřeba.
Stále více nezávislých hudebníků se prostřednictvím crowdfundingových serverů jako Kickstarter, Indiegogo nebo u nás Hithit či Startovač začalo obracet přímo na fanoušky s žádostí o financování vlastních projektů. "My jsme média," napsala po kampani na vydání alba Theatre Is Evil v roce 2011 jedna z tváří úspěchu na Kickstarteru Amanda Palmerová, když od lidí vybrala přes milion dolarů.
U nás jedním z nejpodivuhodnějších propojení posluchačů s kapelou zůstává to, které si vypěstovala Mňága a Žďorp. Ta si veřejnou sbírkou na internetu v roce 2014 "nechala zaplatit" natáčení desky v Číně i všechny své další nahrávky.
V hudbě poněkud zprofanované slovo "nezávislý" získalo nový rozměr. A živelně se proměňující, těžkopádný organismus hudebního průmyslu měl zase co dohánět.
Hiphopová horečka
Vedle velkých hlasů a hitmakerů digitální prostředí zrodilo i nečekané hvězdy na jedno použití. Byl tu korejský raper PSY a jeho Gangnam Style, který rychlostí blesku pokořil hranici miliardy přehrání na YouTube, a poprvé tak seznámil svět s fenoménem žánru K-Pop. Přežili jsme Harlem Shake i Call Me Maybe od Carly Rae Jepsenové. Píseň Despacito od Luise Fonsiho se u nás dokonce stala nejsledovanějším klipem desetiletí.
Trendy se postupně měnily a prolínaly, nejprve jeden s druhým a nakonec všechny s popem. Velkou hvězdou se stal Skrillex se zbrusu novým, "nabasovaným" zvukem dubstepu, Daft Punk s kytaristou Nilem Rodgersem znovu roztančili parkety v rytmech diska a taneční hudby, Diplo a jeho Major Lazer vrátili do žebříčků jamajskou hudbu a rytmiku v čele s dancehallem. A Bruno Mars udělal totéž s funkem.
S příchodem Lany del Rey či Lorde se zrodila nová generace nekonečně smutných a melancholických zpěvaček na antidepresivech.
Největším fenoménem éry je ale ve světě i Česku hiphop. Subkultura, která vznikla v půlce sedmdesátých let minulého století v Bronxu ze vzdoru a potřeby se vyjádřit, definitivně vyrostla v nejpopulárnější žánr světa. Na začátku roku 2018 spadalo osm z deseti přehraných nahrávek na streamovacích službách do kategorie hiphop nebo R&B, což v celkových číslech předčilo dokonce i zájem o rockovou muziku.
Kanadská hvězda Drake se svou deskou Scorpion pokořila všechny dosavadní digitální rekordy (miliarda přehrání za týden), s písní Bodak Yellow zazářila Cardi B tak silně, že se po dvou desetiletích stala první rapujícící ženou v čele americké hitparády.
Díky Franku Oceanovi a dalším přestala být homosexualita v rapu nadávkou, v posledních letech uspěl Post Malone s přecitlivělou verzí emotivního rapu. V Americe se zrodilo opravdu výjimečné album DAMN. od Kendricka Lamara.
Jako první nahrávka z jiného ranku než jazz nebo klasická hudba byla tahle temná zpověď ověnčena Pulitzerovu cenou. A Británie podlehla fenoménu jménem grime, jehož největší hvězda Stormzy pro sebe letos ukradla většinu titulků referujících o festivalu Glastonbury.
Celosvětovou hiphopovou horečku nejspíš ještě umocnil raper jménem Lil Pump, když v červenci 2017 na svůj účet na síti SoundCloud nahrál dvouminutovou píseň Gucci Gang, ve které přibližně jedenapadesátkrát zazní jméno slavného designéra. Šílenství, které se kolem skladby strhlo, přesáhlo celou subkulturu. A Lil Pump, který dosud nahrával a vydával "na vlastní triko", za několik měsíců podepsal smlouvu s velkou společností v hodnotě osmi milionů dolarů.
Mánie po nových a nových raperech, schopných chrlit tracky a alba s miliony přehrání, se rozšířila i mimo USA. V roce 2019 nesly nejúspěšnější české nahrávky v digitálních servisech, ale také v prodejnách cédéček podpis hiphopového labelu Milion+ či BlakkWood, kterým zhodnotit jejich kérky a rapy už dávno pomáhají velké labely Universal a Warner.
Jedním z fenoménů uplynulého roku je také raper Viktor Sheen, jehož skladba Až na Měsíc je hned po rozlučkové písni Karla Gotta nejsledovanějším hudebním videem roku na YouTube.
Jejich zřetelné úspěchy přitom kvůli textům stále nesou punc jakéhosi undergroundu a hudby v opozici, kterou ignoruje většina tradičních médií i posluchačů. Přestože mají fakticky možná větší dosah než muzikanti, jejichž tvorba dál zní v rádiích a televizích.
Co bude dál?
Jestli se "dojezdová" generace raperů posedlá vlastním úspěchem, nočním životem, sexem a drogami stane novou mluvčí generace, nebo vyšumí stejně rychle, jako se v jejich písních rýsují "čáry" kokainu, těžko předvídat. Je zbytečné cokoliv předjímat v situaci, kdy se globální hvězdou v podstatě přes noc může stát Billie Eilish, dnes čerstvě osmnáctiletá holka s hezkými písničkami, ale také spoustou psychických problémů, která trpí Touretteovým syndromem i spánkovou paralýzou a do muziky převážně šeptá.
Důležité je, že hudba žije a bez ohledu na žánry či masovou popularitu se v ní děje tolik zajímavých věcí a rodí tolik trendů, že to ani nejde stíhat. Další a další umělci přicházejí - a rychleji než dříve také mizí.
Desátá léta vybudovala solidní základ k tomu, aby muzikanti čerpající z minulosti mohli důstojně dál dělat to, co umí, stejně jako vybudovala prostor pro naprosto šílené trendy. Jako je zpráva magazínu Billboard, že aktivita na sociální síti TikTok, která je založena na patnáctivteřinových "klipech" a otvírání pusy na populární muziku, má dnes reálný dopad na úspěšnost písní v hitparádě - to když se do jejího čela v létě dostala nejdříve jen virální skladba Old Town Road od rapera jménem Lil Nas X.
I díky takové akceleraci hudební průmysl v končící dekádě přežil jistou smrt a muzikanti i jejich zástupci přestali být na huntě. Mainstream a nezávislá hudba se sblížily a ve stínu úspěchu přestalo záležet na tom, co je co a komu je to určeno. Panuje stav přehlcení, přetížení a chaosu z hojnosti, ze kterého může každou chvíli vyrazit něco geniálního a nadčasového. Stejně jako úplně přeceněná pitomost.
