Včera v pražských Letňanech vystoupili britští Rolling Stones, průkopníci rocku, šiřitelé vzdoru a rebelie, vynálezci životního stylu zvaného sex, drogy & rock'n'roll, pokořitelé rekordů v nahrávacím i koncertním průmyslu a nositelé jednoho z nejsilnějších symbolů svobody 20. století.
Dávno jsou víc než kapelou, spíš institucí, která pronikla do všech pater společnosti a jejíž svobodomyslná muzika mimo jiné podrývala autoritářské, zejména komunistické režimy. Rolling Stones si jejich představitele jednoho po druhém odškrtávali. Sovětského Chruščova, čínského Maa, československého Husáka, kubánského Castra, všechny je přežili.
Zdejší souvislost je zvlášť silná. Do někdejšího Československa prvně přijeli v srpnu 1990, deset měsíců po sametové revoluci. První velká západní rocková kapela vystoupila v zemi, kde byl rock'n'roll, znám pod krycím názvem bigbít, dlouho kriminalizován a kde jeho poslech mnohým splýval s touhou po svobodě. Tehdejší koncert na spartakiádním stadionu Strahov tak z Rolling Stones udělal "osvoboditele", potvrdil, že pád režimu je definitivní, a natrvalo se zapsal do moderních českých dějin.
Jakkoliv se nabízely paralely, včerejšek samozřejmě žádný "nový Strahov" nebyl. Kytarista Keith Richards už neměl tričko s nápisem Fuck the KSČM jako posledně, Mick Jagger nevzpomněl na Václava Havla, jemuž kapela darovala osvětlení pro Pražský hrad, ráda se s ním ukazovala a on zase s nimi. Nic takového.
Včera se Jagger plně soustředil na muziku a pouze párkrát v češtině zvolal nějaké to "Praha je krásný město", popřípadě "Ahoj Praho, to je krásná letní noc". A byla. Specialitou letošního evropského turné Rolling Stones je, že začíná songem Street Fighting Man při západu slunce, když dojde na hit Midnight Rambler, už je šero, a po závěrečné (I Can't Get No) Satisfaction se ohňostroj rozprskne na noční oblohu.
Pochopitelně to bylo retro: Rolling Stones už dávno neurčují vývoj, nehýbou hudebním průmyslem, poslední autorskou desku vydali před třinácti lety, jsou doslova i přeneseně "dědečkové". Přesto kdykoliv vyjedou na turné, svět zpozorní. Udržují pověst "největší kapely světa" a dělá jim radost to potvrzovat.
Kdyby nic jiného, včera v Praze zase o kus posunuli povědomí o tom, jaké výkony mohou rockeři podávat ve vysokém věku - čtyřem hlavním členům kapely je dohromady 296 roků, přičemž bubeníkovi Charliemu Wattsovi zbývají jen tři do osmdesátky. Přesto také v Letňanech nepřetržitě, skvěle hráli celých 130 minut, ve všech ohledech srovnatelně s tím, jak jejich vystoupení vypadala před třemi čtyřmi dekádami.
Rolling Stones dnes naživo uvádějí takřka neměnný seznam písní, převážně hity z 60. a 70. let. Češi už je naživo dříve slyšeli všechny - s jedinou výjimkou, songem s výrazným sestupným riffem Under My Thumb, kde včera marimbu z původní nahrávky suploval klávesista Chuck Leavell.
Mimochodem to byla právě tato píseň, jež kdysi symbolicky ukončila éru "flower power", květinových dětí 60. let. Rolling Stones ji roku 1969 hráli při nechvalně proslulém koncertu na americkém závodním okruhu Altamont. Zpěváka Jaggera se tam uprostřed skladby, přímo před kamerou, pokusil zastřelit Meredith Hunter, vzápětí zavražděný kudlou, jíž mu do zad bodl člen motorkářského gangu Hell's Angels. Včera na tu epizodu mohli vzpomenout ti, kterým bezpečnostní opatření v Letňanech připadala příliš přísná.
Všechny pohledy byly upřeny na Micka Jaggera, zpěváka s nevyčerpatelnou energií, nekonečnou zásobou převleků a nenapodobitelnou mimikou. Ať už v barevných košilích nebo blyštivém saku, stále působil jako nějaký novodobý král Ludvík XIV., podmanivý "rockový bůh", kohout hrdě se prohánějící po stagi, vytrvale komunikující s tleskajícím davem.
S každým krokem se Jagger hříšně vrtěl a kroutil v bocích, dupal nohama, klepal rukama, třásl rameny. Ukazoval prsty, otáčel se na podpatcích, skákal nebo mírně krčil kolena. Tyto originální taneční kreace částečně vycházejí z čači, twistu nebo jivu, další pohyby si zpěvák vypůjčil od černochů Jamese Browna a Little Richarda, případně od Tiny Turnerové, jedné z prvních "drzých" žen hudebního showbyznysu.
Dnes už Jagger například tak často jako dřív nevybíhá na molo v "kotli" diváků, přesto je na něm vysoký věk sotva znát. A totéž platí o Jaggerově hlasu, nad nímž se vznášely otazníky - dle bulváru zpěvák v Praze kvůli problémům s hlasivkami navštívil foniatra.
Nakonec včera zpíval víc než důstojně, typicky expresivně svými širokými ústy dosáhl, na jaké noty potřeboval. Nejhloub si sáhl v písni Paint it Black, kde unisono pěl riff s kytarami. Odřekl si jen nejvyšší tóny ve skladách Brown Sugar a zejména Gimme Shelter, kde mu museli vypomoct doprovodní vokalisté.
Neméně přesvědčivý byl Jagger také při hře na harmoniku, nejvíc v "jamovací" písni Midnight Rambler, kde si s kytaristy prohazoval instrumentální figury. Jagger se na harmoniku kdysi naučil podle starých černých bluesmanů, nejvíc Little Waltera, a dodnes tak frázuje.
Učinil to rovněž v převzatém blues nazvaném Ride 'Em on Down, které v Letňanech připomnělo, že Rolling Stones původně chtěli jen šířit povědomí o americkém blues. Postupně si ze své milované hudby vypůjčili riffy, vyhrávky, písňové postupy i jistý celkový existenciální pocit. A dodnes ho naživo předávají dál.
Nejvíc figur ovlivněných černých hudbou, ale vždy s vlastním citovým vkladem, v Letňanech samozřejmě zahrál kytarista Keith Richards. Nejmytizovanější z členů Rolling Stones, vyhlášený ochutnavač drog, alkoholu i tabáku, povahou tak trochu pirát, romantický odpadlík, lidový hrdina, muž na veřejnosti vystupující s prsteny, v kloboucích a s noži za opaskem.
Také včera byl vrcholně charismatický. Po silném hrábnutí do strun zvedal ramena, v přídřepu vrhal pohledy jako gorila, tu a tam pro efekt kopl do vzduchu. Vypadal výrazně hubenější než vloni, což může souviset s tím, že za večer nebyl jedinkrát vidět s cigaretou ani alkoholem.
Richards se včera znovu projevil nikoliv jako virtuos, nikoliv sólista, nýbrž architekt písní Rolling Stones. Většinu svých riffů hrál sám, mocně sahal na struny, jako by je bičoval - a když mu zvukaři v mixu zdůraznili nástroj, třeba úvodní riff z písně Jumpin' Jack Flash zařval na Letňany jako lev.
Opakovaně byl k vidění se zelenou kytarou typu Telecaster, kapodastrem na čtvrtém pražci a odstraněnou spodní strunou - takto Richards hraje písně v takzvaném otevřeném ladění, kdy například podladěním několika strun dosahuje neobvyklých souzvuků, charakteristických také pro včera zařazené hity Brown Sugar nebo Start Me Up.
A po celý večer Richards především dodával rozehraným akordům "cval" sofistikovanými synkopami, zdůrazňoval to "roll" ve slově "rock'n'roll", udržoval rytmus pohybem ve spodním rejstříku kytary, jako to kdysi dělávali boogie-woogie klavíristi. Nejčistěji to bylo slyšet v úvodu songu Honky Tonk Women: ten způsob, jímž Richards udeří do hmatníku, to načasování, ten feeling!
A ještě: kde je artróza? Před deseti lety měl Keith Richards prsty viditelně oteklé, při delším hraní bolestivé. Náročnější pasáže vynechával, například při natáčeném koncertu v londýnském Hyde Parku roku 2014 několik motivů zvrzal a musel je dodatečně přetočit ve studiu. Dnes po artróze nejsou ani stopy a Richards hraje jako vyměněný. Neuvěřitelné.
Zatímco Mick Jagger komunikoval s publikem, Richards se po většinu středečního večera držel blízko rytmiky: baskytaristy Darryla Jonese, dále nepostradatelného, původně jazzového bubeníka Charlieho Wattse, jenž celý koncert absolvoval s typicky nezúčastněným výrazem, a hlavně druhého kytaristy Ronnieho Wooda. Ten v sestavě působí od poloviny 70. let a s postupem času z Richardsových beder snímá čím dál víc zátěže - hlavně všechna ta náročná sóla.
Rolling Stones
Letiště Letňany, Praha, 4. července
Pro vyznění celku byl Wood také včera stěžejní: to "maso", jímž je hlučná, energická hudba Rolling Stones, dnes vychází z nepřetržité souhry Woodovy a Richardsovy kytary. Z toho, jak se překrývají, obcházejí, vplétají jedna do druhé.
Byl včerejší koncert tak významný jako ten na Strahově? Samozřejmě že ne, ani nemohl, nic takového cítit nebylo. Ale byl skvělý? To v každém případě. Rolling Stones se do Prahy vrátili po patnácti letech. Za tu dobu se stihli narodit a vyrůst nejmladší ze zhruba 50 tisíc lidí, kteří včera do Letňan dorazili. "Otce zakladatele" moderní rockové hudby tak zažila další generace. Kolikátá už?
