Ostrava - Velká stage si žádá velké kapely. Show musí zaplnit velkolepé prostory nahoře a bavit diváky pod ním. Ale podobně jako si návštěvník letošního ročníku Colours of Ostrava mohl připadat nicotný oproti obrovským industriálním kolosům ve Vítkovicích, tak i hlavní hvězdy prvního dne festivalu působily na takřka padesát metrů širokém a dvacet metrů vysokém pódiu trochu ztraceně.
První, kdo se na pódiu, jež na turné používá třeba Metallica, neztratil, byl až dvoumetrový androgyn Antony Hegarty s Janáčkovou filharmonií v zádech nebo psychedeličtí excentrici The Flaming Lips během druhého dne. Vokální improvizátor Bobby McFerrin, post rockeři Mogwai ani barokní pop Rufuse Wainwrighta na formát megastage bohužel tak úplně nestačili.
Velký vokál a ještě víc prostoru
Oceňovaný milovník barokních melodií Rufus Wainwright k hudbě přistupuje s náležitou pompou. Silný vokál na deskách posílají do výšin orchestrální aranže a výsledkem je jakási artificiální verze popu blízká velkolepým muzikálovým performancím. Produkce blízká sedmdesátkové tvorbě Eltona Johna, Queen nebo Davida Bowieho se ale na megalomanské stagi přetransformovala do pouhého křoví Wainwrightova hlasu a první velká hvězda ostravské hudební přehlídky tak jenom exhibovala v prezentaci velkého vokálu.
Wainwright zahájil bez doprovodu, pak si vzal akustickou kytaru a postupně ji střídal s klavírem. V intermezzu torzo doprovodné kapely bez zpěvákovy účasti odehrálo skladbu jeho zesnulé matky Kate McGarrigle, zbytek se vrátil k poctě otci Loudonu Wainwrightovi. Když ale Wainwright před odehráním živější skladby Bitter Tears něžně vyslovil prosbu: „Lets be crazy and stupid" (asi nejbližší česká obdoba by zněla: „Šíleně se odvažte"), vlastně tím deklaroval, čím po celou dobu setu nebyl, tedy bavícím umělcem. Vokální superstar totiž z prostorově nevyužitého pódia svou tvorbou pouze jemně hladila přihlížející po vláskách.
V moři prostoru se dokázal ztratit i hlasový improvizátor Bobby McFerrin doplněný o vokalisty ze souboru WeBe3 - beat boxera, soulově laděného zpěváka a jazzovou zpěvačku. Jejich hlasy se vzájemně proplétaly a do melodických linek se přetransformovalo i vzájemné hašteření členů, znovu jsem se ale cítil jako na vokální exhibici. Pouze v McFerrinově případě se nepromenádovala barva jeho procítěného hlasu, ale hledaly se jeho možnosti coby zdroje zvuku a rytmu.
Čtveřice s publikem komunikovala jen minimálně, s davovým chórem takřka nepracovala, a když už ano, jejich velmi muzikální projev to jen rozhodilo. Individuální i kolektivní schopnosti vokalistů by tak podstatně lépe vynikly v sevřenějším prostředí sálu, kam by navíc zašli hlavně jeho fanoušci. Během zatím nejvíce navštíveného vystoupení Colours jsem měl totiž trochu pocit jako před natřískaným pavilonem velmi dovedného zvířátka v zoo.
Vlny hluku a seriózní hudba
Podobný problém nevyhovujícího prostoru pak potkal i skotské post-rockové pionýry Mogwai a do jisté míry i smyčcový Kronos Quartet.
Mogwai na deskách proplouvají ve zvukově kontrastních kompozicích, občas protkaných elektronikou, zkoumají kytarové krajiny a jejich dobrodružství je cestou od nicotných pahrbků až po zdrcující extatické výstupy na vrchol. V obrovském prostoru ostravského pódia fungovali především v nárazových vlnách. Zvukově bohaté tišší pasáže působily jednolitě, zůstaly odrazovým můstkem pro gradaci k hlukovým stěnám, a vystoupení se tak pohybovalo takřka jen po ose ticho-hluk. Mnohovrstevnatá hudba Mogwai se tak živě banalizovala na to, že prořídlý dav přihlížejících prostě občas ofoukla.
Podstatně lépe už fungoval Kronos Quartet doplněný o výstředního akordeonistu Kimma Pohjonena a minimalistického beatmakera a zároveň hráče na elektronické bicí Samuli Kosminena.
Před efektními světelnými kulisami totiž s projektem Uniko nepřinesli jen krásu vrstvení zvuků, ale dokázali z nich vytvořit poměrně lehce čitelné, přesto vcelku „dobrodružné" vystoupení. Akedemismem opředenou vážnou hudbu v posledních letech polidšťuje paradoxně především elektronika, obvykle se ale jedná o její minimalistickou polohu, kterou dokáže ve svém MacBooku zkrotit jednotlivec (viz třeba Oláfur Arnalds, Jacaszek, The Sight Below).
Decentně tepoucí beaty však v případě smyčcového kvarteta plus akordeonu podporovaly kompaktní instrumentální partu a komplexně dokázaly zlehka hypnotizovat i dodat opulentní hloubku gradujícím kompozicím spějícím až za hranici příjemného poslechu. Komorní prostředí a sevřená atmosféra (třeba i kapacitně omezeného sálu plynojemu) by nicméně vystoupení konvenovala podstatně lépe. Polidštění vážné hudby zasazením do místy debatujícího, místy tančícího davu bylo možná až příliš velkým soustem.
Androgyn, šílenec a velká show
Otázku: „K čemu je padesát metrů široké pódium?" jako první vyřešil až majitel jednoho z nejpozoruhodnějších hlasových projevů naší planety - Antony Hegarty -, který jej zaplnil orchestrem Janáčkovy filharmonie. Avizovaná meditace na téma světla, přírody a ženskosti programu Cut the World je ze dvou třetin obsažena už v osobě zavalitého androgyna pějícího o své touze stát se ženou nebo darující matičce Zemi.
Světelná část spočívala v plachtě měnící teplé barvy s jednotlivými skladbami v kontrastu s jednoduše nasvíceným orchestrem. Prosté kulisy, jejichž roli orchestr zastával i v hudební rovině, ale daly vyniknout Antonyho velkému sametovému hlasu oscilujícímu na hranici mužské a ženské identity.
Co do smyslu výstavky unikátního vokálu se nabízí srovnání s Rufusem Wainwrightem, jeho čistě demonstrativní schopnosti však Antony předčil komplexní prezentací, a pokud bychom vystoupili vně konkrétních vystoupení, tak i legendou za svou osobností, jejímž projevem je právě intimní hudební produkce smutného šansoniéra.
O něm Wayne Coyne na tiskové konferenci prohlásil, že to vlastně je šílenec, jenom více introvertní než excentrik v čele The Flaming Lips. A vyplnit pódium svou show se podařilo oběma podobně, pouze každý akcentoval jiný pól způsobu prožitku. Ve zkratce intimita X přehnané komediantství.
Intro kapelu The Flaming Lips doslova zrodilo, její členové vystoupili z obrovské půlkruhové obrazovky, přesněji řečeno z promítané ženy v psychedelicky barevných odstínech, aby se poté s Coynem nafoukla zorbingová koule v níž se vrhl do davu.
Čtěte také
Všichni v Ninja Tune se mění a vyvíjíme, říká Fink
The Flaming Lips: Česká polka je zapsaná v naší DNA
Kronos Quartet: Nové cesty v hudbě hledáme stále radši
Ostravu vybarví McFerrin, The Flaming Lips i Morissette
Po Coynově proplutí mořem fanoušků se po stranách pódia začaly vlnit holky navlečené do oblečků sexy školaček, stage asistenti začali vyhazovat desítky barevných balónku a konfetová děla začala show zahalovat do barevného a prodýmaného oparu.
Teatrální projev pokračoval s obřími balóny naplněnými konfetami drcenými hlavou Coynovy kytary, nasazením obřích rukou promítajících laserové paprsky, které Coyne roztříštil do prostoru o diskokouli zavěšenou nad scénou, nebo kamerou za mikrofonem a promítáním Coynových grimas přímo na obrazovku za ním. Množství vizuálních vjemů ale výrazně upozadilo hudební produkci a v okamžiku, kdy trochu ustalo blbnutí kolem, hlučný psychedelický rock přecházející do balad s nejistou náladou úplně nebavil.
The Flaming Lips tak jsou naprosto správně zařazování do všemožných seznamů tisíce a jedné hudebních kapel, které musíte vidět naživo. V jejich případě ale není důraz tak moc kladen na slovo hudební.
