Rozhovor - Alanis Morissette promine, ale nejočekávanějším koncertem letošních Colours of Ostrava je páteční vystoupení amerických psychedelických rockerů The Flaming Lips. Excentričtí podivíni z Oklahomy patří už bezmála třicet let k absolutní špičce alternativního rocku. Za svůj kultovní statut ale vděčí hlavně svému živému hraní, s nímž vrací rockovým koncertům jejich punc mystických seancí, na nichž se s pomocí kytarových riffů propojuje kolektivní vědomí všech účastníků.
Zpěvák Wayne Coyne prochází po hlavách publika v obří průsvitné bublině, shůry padá liják barevných balónků, děla vystřelují konfety a po pódiu tančí lidé ve zvířecích kostýmech. Ne náhodou je britský hudební magazín Q zařadil do seznamu kapel, které musíte stihnout vidět naživo, ještě než zemřete. Co je na tom pravdy se přesvědčí návštěvníci ostravského festivalu už v pátek na hlavní stage.
Těžko budeme v posledních dvaceti letech hledat kapelu, která by si užívala neomezené tvůrčí svobody tak, jako to dělají The Flaming Lips. Klasikové moderní rockové psychedelie se přímo rochní v nejroztodivnějších projektech od čtyřdiskových alb určených k simultánnímu poslechu (Zaireeka), přes sci-fi muzikály (Yoshimi Battles...) či filmy (Christmas on Mars) až k deskám vydaným v USB nosiči ve tvaru lidské lebky. O jejich světovém rekordu v počtu koncertů za den jste také asi už četli.
V jádru toho všeho je ale skvělá hudba - The Flaming Lips umí být psychedelicky kryptičtí, surreální či manicky šílení, ve svém repertoáru ale mají i stadionové hymny jako Rise For Prize, The Yeah Yeah Yeah Song nebo Do You Realize, která se dokonce stala oficiální rockovou skladbou státu Oklahoma.
Kapelu v roce 1983 založil zpěvák, hudebník, skladatel a filmař Wayne Conye s baskytaristou Michaelem Ivinsem. V osmdesátých a devadesátých letech si The Flaming Lips budovali svůj menšinový kult, do širšího povědomí se dostali až díky deskám The Soft Bulletin a Yoshimi Battles the Pink Robots z přelomu tisíciletí. Za poslední jmenovanou nahrávku a následné At War with the Mystics získali cenu Grammy.
Čtěte také
Psychedelici The Flaming Lips vzývají apokalypsu
Od hardcoreových začátků se postupně dostali k originálnímu zvukovému amalgámu rané experimentální psychedelie, punku, space rocku, německého krautrocku, popu, ozvěn Beach Boys, Franka Zappy a skupiny Pink Floyd. Té v roce 2009 vzdali ojedinělou poctu předělávkou legendárního alba Dark Side of The Moon za účasti Henry Rollinse a Peaches. Zatím posledním počinem je album kolaborací The Flaming Lips and Heady Fwends, na které se s kapelou podíleli také třeba Nick Cave nebo Yoko Ono.
Za rok The Flaming Lips oslaví třicáté výročí své existence, soudě podle posledních horečnatých aktivit, je ale muzika baví čím dál víc. Čím to je, že pramen jeho kreativity pořád nevysychá, nám odpovídal po telefonu šéf kapely Wayne Coyne. „Mám asi prostě štěstí. Štěstí, že jsem zdravý, že miluju muziku a umění a mám v povaze dobrodružství. Právě to, že s Flaming Lips děláme tolik věcí, je nejspíš zdrojem naší neutuchající energie."
Aktuálně.cz: Jak si vlastně žije rocková legenda?
Pořád musím něco dělat. Vezmi si posledních několik dní: o víkendu jsme hráli koncerty, v pondělí a úterý jsem měl schůzky s lidma z MTV a VH1 a dneska je středa a natáčíme video a dělám rozhovory.
Kdybych každý den dělal to stejné, dřív nebo později by mě to začalo strašně nudit. Ale tak to má asi každý. Nejlepší na tom je, že nemám žádnýho šéfa a sám si rozhoduju, do čeho se pustím, nebo nepustím. Dělám to, co mě baví, a to mi dává energii a sílu.
A.cz: Je pro vás hudba a kapela pořád stejná zábava jako před třiceti lety, kdy jste začínali?
V začátcích je to vždycky jiné. Když opravdu miluješ muziku, tak se snažíš kolem ní postavit celý svůj život. Není to vůbec jednoduché, musíš se fakt snažit, protože kromě hraní ještě vyděláváš peníze na živobytí a pohybuješ ve společnosti lidí, kterým muzika nic neříká. Teď už jsem ve stavu, kdy jsem si to zařídil tak, jak chci, a hudba je naprostou součástí mýho života.
Někdy se dokonce musí hodně snažit, abych občas taky dělal něco jinýho, protože moc dobře vím, jak zničující to může být, když se zabýváš jen jedinou věcí. Na hudbě je důležité, že se přímo dotýká života, a když nemáš žádný život kromě hudby, tak už jen píšeš písničky o jiných písničkách a to je cesta do pekla. Občas si říkám, že musíme něco zažít, vydat se někam. To je obvykle také impulz k tomu pustit se do všech těch vedlejších projektů, které děláme.
A.cz: The Flaming Lips jsou vyhlášení svými koncerty, které připomínají davové seance, na nichž lidé propojují svoji mysl. Jenže hudba je taky o tom být sám ve studiu a natáčet další desky. Je to pro vás jiná zkušenost?
Je to úplně jiné. Tohle je časté dilema, které musí kapely řešit. Spousta muzikantů ti řekne, že to jsou dvě totožné věci - hrají na svoje nástroje a je jedno, jestli jsou ve studiu, nebo na pódiu. My to ale vnímáme jinak, obě vyžadují úplně jiné myšlení.
Když jsme ve studiu, nikdy nepřemýšlíme o tom, jak to bude znít na koncertě před lidmi, desky jsou pro nás specifické vyjádření naší hudby. Což je něco, k čemu je potřeba se propracovat. My jsme studiová kapela, stejně jako jsme baviči a performeři - což je něco, co od nás čekají lidi, když jdou na koncert. K téhle složce naší kariéry jsme museli tvrdě pracovat - v začátku na nás nebylo nic zábavného, sami sobě jsme připadli dokonale nudní. Postupně jsme dospěli k tomu, že nechceme být jen zavření ve studiu, a zároveň nechceme pořád hrát koncerty. Musíme mezi tím najít nějakou rovnováhu.
A.cz: Každý rok se účastníte akcí v rámci Dne hudebních obchodů a letos jste dokonce na toto datum vydali novou desku The Flaming Lips and Heady Fwends exkluzivně na vinylu. Proč je pro vás toto médium tak důležité?
Den hudebních obchodů (Record Store Day) je věnovaný deskám a my rádi přispějeme svojí troškou do mlýna, protože milujeme vinylové desky. Neříkám, že je to zábava pro každého. Vinyly jsou drahé a občas je těžké se k nim dostat. Rozhodně neříkáme, že by lidé měli poslouchat naši hudbu na gramofonu. Nijak nám nevadí, že se naše hudba dá snadno stáhnout z internetu zadarmo. Je jasné, že si všichni fanoušci nemůžou dovolit kupovat naše šílené limitované edice a ačkoliv to samozřejmě oficiálně nepodporujeme, jsme rádi, že hudba samotná je vlastně dostupná zdarma.
A.cz: Vaše bláznivé artefakty, to je kapitola sama o sobě. Snažíte se přesvědčit fanoušky, že hudba se může znovu stát sběratelským artiklem?
Neřekl bych. Tyhle objekty děláme sami a mají smysl ne proto, že patří do nějaké kolekce, ale protože obsahují naši filosofii nebo identitu. Je to jako všechno umění, někdy je drahé a někdy je to absolutní zbytečnost. Víme, že naši fanoušci milují umění a tyhle věci pomáhají dotvářet to, čím jsme jako Flaming Lips, Neděláme to proto, abychom nutili lidi sbírat. Chceme, aby se těch věcí dotýkali, čichali k nim, ukazovali nebo půjčovali je kamarádům.
A.cz: V hudebním průmyslu se pohybujete už skoro třicet let. Cítíte, že lidi oceňují nebo konzumují vaši hudbu jinak než dřív?
Samozřejmě, že sleduju, jak se mění distribuce i poslouchání hudby. Ale moc o tom při nahrávání desek nepřemýšlím. Vlastně se snažíme být trochu izolovaní. V hudbě nebo v umění se pořád děje tolik skvělých věcí, když se budeš trochu snažit, tak můžeš každý den narazit na internetu na nějakou fantastickou desku. My se ale spíše chceme od všech vlivů odstřihnout a nechat se inspirovat jen vlastní intuicí. Někdy jsem pyšný na to, že moc netuším, co právě v hudbě letí. Nikoho neodrazuju od toho, aby sledoval, a sám moc dobře vím, že pořád vzniká skvělá hudba, ale někdy je lepší se vydat na vlastní výlet, než kopírovat jiný.
A.cz: Na závěr z trochu jiného soudku. Jako člověku z České republiky mi to nedá se nezeptat na člena Flaming Lips - multiinstrumentalistu Steve Drozda, jehož příjmení prozrazuje české kořeny. Někde jsem dokonce četl, že mezi své největší hudební lásky řadí českou polku. Můžeme mluvit o české stopě v hudbě kapely?
Jsem si jist, že v Steveově způsobu hraní tenhle podvědomý vliv určitě je a on ho občas používá. Přijde mi, že tenhle vliv je hodně slyšet ve spoustě věcí, které jsme natočili na soundtrack k Christmas on Mars a pak na Embryonic a taky skladby z desky, kterou teď natáčíme. Když znáš tuto hudební tradicí, tak tě to trkne. Atmosféra, emoce, sound. Někdy si z toho děláme stranu, ale něco tam je. Když jsem mluvil o tom, že se chceme izolovat od jiných hudebních vlivů, tak z téhle vrozené biologické predispozice uniknout nelze. Nemůžeš zapřít svoje vlastní DNA. (smích)
