Rozhovor - Z klubového DJ v interpreta křehkých folkových melodií se během své kariéry proměnil anglický zpěvák Fin Greenall vystupující pod jménem Fink. Jeho potemnělé emocionální písničky dýchají unikátní atmosférou pastorální Anglie i smutných nálad milostných rozchodů a hrdě navazují na velikány anglického folku, jako jsou Nick Drake nebo John Martyn. Jedna ze stálic anglické nezávislé hudby ale má prsty i v kariéře Amy Winehouse nebo v hitech Johna Legenda. V neděli 15. července se českému posluchači představí na festivalu Colours of Ostrava.
Rodáka z Cornwallu, který vyrostl v Bristolu, pohltila na začátku devadesátých let taneční revoluce a jeho první nahrávky spadají do žánru techno. Debutový počin Fresh Produce z roku 2000 už ale míří do škatulky downtempo - eklektického mixu nu-jazzu a triphopových beatů, pro něž se stal synonymem label Ninja Tune, na němž deska vyšla. Pak se ale Greenall začal taneční hudbě vzdalovat, postavil vlastní koncertní trio a na desce Biscuits for Breakfast už představil svoji verzi akustického folku, který stojí na neobvyklých aranžích a nestydí se za popové melodie.
I další desky Distance and Time a následná Sort of Revolution prozkoumávají krajiny ztišeného indie folku. S první jmenovanou mu pomáhal Lou Barlow z Lamb, na druhé spolupracoval americký R&B zpěvák John Legend, pro něhož Greenall napsal hit Green Light nominovaný na Grammy. Zatím poslední album - loňské Perfect Darkness - je už více dílem celého tria než jen jejího šéfa a znovu přináší introspektivní, zádumčivou hudbu ideální na osamělé noční procházky.
Fink je - nebo dnes už spíše - „jsou" trochu neobvyklým zástupcem značky Ninja Tune, která je u nás i ve světě velmi populární. „Ze začátku hodně hardcore fanoušků Ninja Tune nenávidělo směr, kterým jsme se vydali na Biscuits for Breakfast," říká Greenall a dodává: „ Na druhou stranu spousta lidí poslouchajících elektronickou hudbu s námi začala dospívat a rozšiřovat svůj vkus. A my sami jsme se během těch let taky změnili a i Ninja Tune se z elektronické hudby a DJské kultury odrazili k folkové hudbě a písničkářství nebo dokonce rocku."
Dnes už Fink mají vlastní fanoušky netknuté kultem Ninja Tune. „Potkal jsem dokonce pár lidí pohybující se v trochu jiných hudebních vodách, kteří si mysleli, že Ninja Tune je můj label, protože nikdy nic z téhle značky neposlouchali," říká.
Aktuálně.cz: První album Fink z roku 2000 ale bylo ještě zcela v intencích tehdy typického zvuku Ninja Tune?
Když jsem pak začal natáčet druhou desku, lidé z labelu mi poradili, že by nebylo špatné hrát víc naživo, protože vlna DJů v té době pomalu opadala. A tak jsem vzal do ruky kytaru a začal jsem s ní psát nové písničky. Nakonec jsem postavil celou kapelu, pro kterou jsem psal trochu jinou hudbu než dříve. Šéfové z Ninja Tune vlastně tehdy chtěli rozšířit svoje portfolio do jiných hudebních žánrů a najednou místo DJ měli ve stáji písničkáře, se kterým už měli podepsanou smlouvu. Nemuseli platit žádné další výdaje. (smích)
A.cz: Jak reagovali na změnu tvého zvuku?
Ninja Tune vždycky povzbuzovali své hudebníky, aby se vyvíjeli a nezůstávali stát na jednom místě, takže byli spokojení. Vezmi si třeba Jasona Swinscoe ze Cinematic Orchestra, který začal se samplerem a skončil s obří kapelou a zpěváky. A takových nás bylo víc. Když začneš psát písničky, všechno kolem se začne měnit. Nejednou už nejsi sám ve své ložnici se svým laptopem, ale jsou kolem tebe i další lidi. Třeba hned potřebuješ zpěváky, což ale nebyl můj případ, protože já jsem si zpíval sám. Jason si našel Patricka Watsona nebo Lou Rhodesovou, Bonobo začal spolupracovat s Andreou Triana a tak dále. My všichni, kteří jsme podepsali na Ninja Tune v devadesátých letech, jsme prošli proměnou a posunuli jsme se někam jinam.
A.cz: Zdá se mi, že muzikanti na Ninja Tune jsou jako jedna velká rodina, hostují si na deskách, vyráží spolu na turné. Je to trochu rodinný byznys?
Souhlasím. To srovnání s rodinou sedí i v tom, že se teď na Ninja Tune objevilo hodně nových, mladých producentů, třeba ti kolem Brainfeeder, pak jsme tam my z devadesátých let - taková střední věková skupina a pak veteráni Coldcut, DJ Food, kteří to všechno začali. Prostě rodina s několika generacemi.
A.cz: Ještě se vrátím k tvojí změně z elektronické hudby k písničkářství. Jsou to dvě odlišné části tvé osobnosti nebo úplně jiné hudební obory?
Pro mě jsou to dvě různé etapy mého života, ve kterých jsem se potkával s jinými muzikanty a měl trochu jiný náhled na svět. Muzikanti nebo kreativní lidi vůbec mají různé životní fáze, v nichž podléhají jiným vlivům. Moje změna byla trochu radikálnější, ale zase v hudbě, kterou dělám teď, jsou i některé elementy elektronické hudby. Třeba ten hypnotický, rovný rytmus ve skladbách jako Honestly a Berlin Sunrise a nebo Warm Shadow je zase inspirovaná hodně tvorbou syntezátorového projektu Emperor Machine. Když vznikaly remixy na skladby z Perfect Darkness, producenti mi říkali, že ty melodie skvěle sedly do techno nebo houseového rytmu. Možná se zase trochu vracím zpátky.
A.cz: Nakonec pořád děláš elektronickou hudbu pod jménem Sideshow, takže tě to úplně neopustilo...
Projekt Sideshow vznikl v době, kdy jsme se s klukama z kapely nudili a chtěli jsme udělat něco nového. Zavřeli jsme se do studia a zkusili jsme s našimi nástroji dělat techno. Do toho jsme zamíchali ještě dub a reggae, což jsou žánry, který milujeme. Měl to být takový deep house střižený dubem, něco ve stylu německého dub techna. Až v létě odjedeme s Fink festivaly, zavřeme se do studia a natočíme druhé album jako Sideshow.
A.cz: Máš za sebou také spolupráci s velkými jmény jako je Amy Winehouse nebo John Legend. Když si tě tihle lidi pozvou na své desky, je to pro tebe jen práce, nebo něco víc?
Písničky dostanou příležitost, aby je zpíval někdo úplně jiný, kdo jim vdechne něco úplně novýho. Pro mě jako autora je to samozřejmě pocta. Peníze nejsou zase tak důležité, nicméně v některých momentech mýho života mi třeba jedna písnička dala možnost postavit kapelu a vyrazit na turné, jindy je to naopak - koncertuju, abych pak mohl sedět ve studiu a točit písničky. Vždycky je to nakonec o tom napsal a natočit co nejlepší písničku, ať už to dělám jako Fink nebo s lidma, jako jsou John Legend nebo Andrea Triana.
A.cz: Odmítáš někdy nabídky na spolupráci?
To je jasný. Nemám dost času na to, abych dělal věci, o kterých nejsem stoprocentně přesvědčenej. Určitě je víc lidí, které jsem odmítl, než těch, s nimiž jsem spolupracoval. To je hudební byznys. Teď mám zrovna štěstí, že můžu nabídky odmítat. (smích)
A.cz: Jak se ses dostal ke spolupráci s Amy Winehouse?
Natáčel jsem s ní úplně na začátku její kariéry, těsně potom, co skončila se školou. Pracovali jsme spolu asi měsíc v mým domácím studiu, napsali jsme jejích pár prvních písní, pomáhal jsem jí najít směr, kterým se vydat. Kromě toho, že byla fantastická zpěvačka, byla i výtečná textařka, už tehdy v začátcích. Měla hodně věcí, o kterých chtěla napsat písničky, a to jí bylo 16 nebo 17. Nedávno jsem cestoval kdesi po Evropě a slyšel jsem v rádiu písničku, kterou jsme tehdy spolu napsali a vyšla na albu Lioness: Hidden Treasure. Bylo úžasný slyšet věc, kterou jsme udělali před deseti lety a najednou ji hrají rádia. Je samozřejmě strašná tragédie, že už není s námi.
A.cz: Tvoje poslední album Perfect Darkness vzniklo trochu jinak než předchozí desky. Začal jsi jamovat s kapelou a z toho vznikly písničky? Už tě nebavilo natáčet sám?
Je to tak. S kapelou jsme odehráli tolik koncertů, že jsme byli skvěle sehraní a chtěli jsme toho využít. Nikdo moc netušil, jak se to vyvine, ale pokaždé chceme, aby každá deska byla trochu jiná než ta předchozí. Jamovali jsme ve studiu nebo na turné a já jsem pak ze smyček skládal písničky, které jsme pak nahráli v Los Angeles. Natáčet desky je pro mě pořád hrozná zábava, nejradši bych do konce života nedělal nic jinýho. Ale je to trochu drahý koníček. (smích)
A.cz: Jak se vůbec s vaší křehkou hudbou cítíte na velkých festivalech?
Když jedeš na festival, chceš zažít od každého trochu. Chceš pařit a chceš i trochu klidný hudby. My víme, že nemůžeme soupeřit s hlasitýma rockovýma kapelama, ale můžeme dát lidem něco trochu jinýho. Pro nás je festival zábava, protože se tam potkáme s jinýma muzikantama. Jinak je to ale trochu hra o přežití. Máš chvíli na nazvučení, pak jdeš na pódium a pak už se jen snažíš přežít. Ale jak říkám, je to zábava. (smích)
