Praha - Česká kinematografie prošla letos žánrovou proměnou. Hřejivé, crazy, teenagerské i nostalgické komedie ustupují do pozadí, dopředu vystupují dramatičtější látky, často vycházející z historických témat.
Po devatenácti letech od sametové revoluce česká kinematografie definitivně vystřízlivěla a začíná se k současnosti i minulosti vyjadřovat vážněji a odpovědněji.
Zatím však není jasné, jak se na to budou tvářit diváci, kteří v kinech dávali dosud vždy přednost odlehčenějším filmům.
"Většina české společnosti nemá absolutně zájem se s něčím vyrovnávat," říká producent Ondřej Zima připravující jeden z chystaných filmů z 80. let.
"Natož pak s relativně blízkou minulostí, kdy by to vyrovnávání ještě mohlo mnoho lidí hodně bolet. To je lepší to pěkně zamést pod kobereček a čekat v relativním teploučku a smrádku."
I letošní vůbec nejnavštěvovanější film byl historický. V posledních letech přitom žebříčkům návštěvnosti českých filmů kralovaly současné, převážně komediální látky - loni Svěrákovy Vratné lahve, předtím Vejdělkovi Účastníci zájezdu, Renčův Román pro ženy či Hřebejkovo Horem pádem.
Juraj Jakubisko si nicméně příběh slavné krvavé hraběnky vyložil dosti po svém; Bathory hřešila na příliš rozsáhlý záběr a telenovelový rozměr.
Kritiku moc nenadchla, ale diváci se na ni hrnuli jako o život. Minula už mez 800 tisíc diváků, a stala se tak vůbec nejnavštěvovanějším filmem roku.
Ambicióznějším návratem do historie byl i dlouho očekávaný Marhoulův Tobruk nebo Renčův Hlídač č. 47. Anglické jahody Vladimíra Drhy byly naopak příliš bezzubým pokusem o návrat k roku 1968, mnohem lépe se v tomto ohledu dařilo Janu Němcovi s (do kin zatím neuvedenou) Holkou Ferrari Dino.
Při žehrání na to, že v Česku chybí podobné zúčtování s minulostí jako například v německé kinematografii - s několika filmy o nacistické minulosti, snímkem Životy těch druhých či aktuálním Baader Meinhof Komplex - by bylo na čase, aby se podobná vlna objevila i v Česku.
Že to trvá tak dlouho, může být důsledkem větší finanční náročnosti historických filmů, nedostatku dobrých scénářů i povahou českého národa.
"České kinematografii je asi vlastnější konejšivý tón, trochu umělá smířlivost, která tím, že zamlčuje viny a nevznáší nároky, fakticky brání nějakému skutečnému smíření," říká autor scénáře filmu Pouta Ondřej Štindl.
"Nedá se taky čekat, že kinematografie bude projevovat větší chuť a odvahu k sebereflexi než společnost obecně - a těžko říct, jak moc dnešní společnost témata z minulosti vzrušují, někdy to vypadá, že moc ne."
Ale zdá se, že v tomto ohledu se začíná něco měnit. K dávné i nedávné české minulosti se vrátí hned několik připravovaných českých filmů - do éry protektorátu Protektor a Lidice, do doby těsně poválečné Tři sezony v pekle, do nástupu normalizace Zemský ráj to napohled a Občanský průkaz Ondřeje Trojana.
Osudové osmičky
- Česká, respektive československá kinematografie má na kontě osm nominací na na prestižního amerického Oscara a šest zlatých sošek.
- V roce 2008 poslala Česká filmová a televizní akademie do boje o Oscara film režiséra a scénáristy Petra Zelenky Karamazovi.
Do 80. let, která loni reflektoval Petr Nikolaev v adaptaci A bude hůř, se vydají hned tři filmy - estébácká Pouta Radima Špačka, punkové Don´t Stop Richarda Řeřichy či sportovní Fairplay Andrey Sedláčkové.
Příští rok se vynoří i několik dramatických filmů, které zaznamenají aktuální kriminální kauzy. Jsou mezi nimi heparinové Pocity vraha, vězeňský Kajínek či chystaný thriller Nelítostně o vraždě mladé dívky jejími vrstevníky.
I podle recenzentů mezi nejoceňovanější filmy roku 2008 patří právě ty hrající na vážnější strunu - krom Slámova Venkovského učitele jsou to Karamazovi Petra Zelenky či Michálkovo O rodičích a dětech.
Králem filmové reflexe reality ale zůstává dokument; letos nejvíce v působivém čtyřdílném cyklu Lukáše Přibyla Zapomenuté transporty.
