Recenze - Filip Renč v posledních letech plynule přecházel mezi muzikálovou, reklamní a filmovou tvorbou.
Více se o něm mluvilo jako o příteli Marka Dalíka a ODS než jako o filmovém tvůrci a při vší úctě k muzikálům ho tato zkušenost výrazně poznamenala. Hlídač č. 47 to nevyvrací, zároveň ale s nadějí ukazuje, že Renč má na víc.
- Z TISKOVKY: Bravurní Karel Roden přichází jako Hlídač č. 47
- O FILMU: Filip Renč letos podruhé zkusí štěstí - s Hlídačem č. 47
Píší se 20. léta minulého století a na krušnohorský železniční veltr přijíždí noví nájemníci.
Nový hlídač č. 47 je vysloužilec Josef Douša, kterého z klidného spánku po boku krásné manželky budí noční můry související s nedávnou válečnou zkušeností i s traumatickým úmrtím manželčiny sestry.
Pak se tu ale zjeví hrobník Ferda, který jeho ženu čímsi temně přitahuje. Douša začíná cítit manželský nesoulad, vzápětí ztrácí sluch.
Když ho opět nalézá, rozhodne se tvářit dále jako hluchý, aby odhalil tajemství tajného vztahu. Kola osudu ale už převzala rozběhlý příběh pod svou moc.
Filip Renč měl vždy sklony k efektním metodám. Jako reklamní a muzikálový režisér ví, jak na diváky zapůsobit, a činí tak s bravurou.
Křehký, zároveň svou osudovostí silný i jímavý příběh Hlídače č. 47 z pera Josefa Kopty tak usilovně zatraktivňuje pomocí velkých gest - a bohužel i příšerné muzikálové hudby, která filmu škodí víc než co jiného.
Právě tóny z pera muzikálisty Jiřího Škorpíka mají hlavní podíl na tom, že drama často z polohy baladického příběhu o lásce, vášni a boji s osudem sklouzne do polohy laciného melodramatu, které jako by z muzikálových prken vypadlo.
Hlídač č. 47 ale není špatný film. Nad Renčovy obvyklé produkty - naposledy nijak nadšeně přijatý (ne)akční vodácký thriller Na vlastní nebezpečí - ční zejména tím, jak spoléhá spíše na sílu obrazů než na dialog i tím, že neutíká jako tolik českých filmů k lacinému vtipkování.
Renč se přesto nevyhnul svým libůstkám.
Vizuálně atraktivní reminiscence na válečnou éru Josefa Doušy pojal jako přehlídku amputovaných končetin; záběry válečných hrůz působí občas až příliš chtěně a ve filmu je jich tolik, že po chvíli začnou svou stereotypní hrůzností spíš nudit.
Četné válečné flashbacky také film zbytečně natahují, největší spád má v prostředku, kdy Douša předstírá ztrátu sluchu.
Předchozí banální děj nutně působí jen jako natahovaná expozice, následující drama pak už jen jde předvídatelnými stezkami k cíli.
Tím, kdo tento film táhne vzhůru, je Karel Roden v hlavní roli. Jeho ošlehaná tvář dobře koresponduje s vnitřní proměnou tragického hrdiny, který postupně ztrácí vše, co měl rád a hloub a hloub se propadá do temné minulosti.
Zatímco o Rodenovi už se mluví v souvislosti s aspiracemi na blížící se České lvy, oba jeho hlavní spoluhráči vyvolávají spíše rozpaky.
Týká se to zejména Václava Jiráčka v roli jeho milostného soupeře, hrobníka Ferdy.
Jeho herecké schopnosti jsou dosti mizivé, což prokázal po boku Lucie Siposové už v předchozím Renčově filmu Na vlastní nebezpečí.
Dramatická role sexem posedlého hrobníka ještě víc odhaluje jeho limity a v řadě scén působí jeho Ferda spíš směšně než zlověstně.
Lucia Siposová se snaží, co jí síly stačí, vedle Rodena přesto působí jako herecká začátečnice.
A Vladimír Dlouhý je navzdory svému mistrovství jen černobíle napsanou jednorozměrnou figurkou ukázkového záporáka, místního katolického úchyla.
Krom Rodena by o Českého lva jistě mohli usilovat i zvukaři filmu, kteří se se ctí vypořádali s náročným úkolem ztvárnit vnitřní svět muže, který ztrácí sluch a propadá se do světa přeludů minulosti.
Velmi schopného spolupracovníka Renč našel i v mladém kameramanovi Karlu Fairaislovi, který s bravurou komponuje širokoúhlé záběry v tiché, přitom nevlídné zasněžené podhorské krajině i v rafinovaně svícených interiérech, a využívá přitom i různých obrazových deformací v závislosti na aktuálním duševním stavu hrdiny.
Pro Fairaisla jde o nadprůměrný debut na celovečerním poli, Pro Českou televizi zas o úctyhodný návrat k vlastní produkci celovečerních filmů, pro charismatického Rodena pak o další potvrzení jeho Česko přesahujících hereckých kvalit.
A pro Filipa Renče pak je Hlídač č. 47 cenným důkazem, že přes zalíbení v muzikálech a občasná zaškobrtnutí stále má velký talent a smysl pro filmové vidění.
Až se definitivně zbaví muzikálové manýry, která mu spadla do klína po angažmá v komerčních produkcích pražské muzikálové scény Hybernia, možná přestane být jen oním konjunkturálním režisérem, který točí reklamy pro ODS a kamarádí se s Markem Dalíkem.
Nakročeno zpět k cestě vzhůru ke hvězdám (nemuzikálového nebe) díky Hlídači č. 47 už má.
Hlídač č. 47, ČR 2008. Scénář Eduard Verner, Filip Renč, Zdeněk Zelenka na motivy románu Josefa Kopty, režie Filip Renč, kamera Karel Fairaisl, hrají Karel Roden, Lucia Siposová, Václav Jiráček, Vladimír Dlouhý a další. 108 minut, distribuce Falcon. Premiéra 27. listopadu 2008.
