Není příjemné ji sledovat. Čtyřhodinový dokument detailně propírá nejšpinavější prádlo, které se stalo věcí veřejnou roku 1992 v souvislosti s nechutně vyhroceným koncem partnerského svazku mezi režisérem Woodym Allenem a herečkou Miou Farrowovou. Jejich vztah trval 12 let, za tu dobu se Farrowová objevila ve 13 Allenových filmech.
Jejich rozchod zapříčinilo odhalení, že Allen navázal intimní vztah s jednadvacetiletou Soon-Yi, adoptivní dcerou Farrowové a dirigenta Andrého Previna. A vyústil v obvinění Allena ze sexuálního zneužívání. Toho se režisér údajně dopustil 4. srpna 1992 na jejich tehdy sedmileté adoptivní dceři Dylan.
Sedmiměsíční vyšetřování ovšem nic takového neprokázalo a trestní stíhání Woodyho Allena nebylo zahájeno. Sama Dylan Farrowová svůj případ připomněla v roce 2014, kdy v deníku The New York Times vydala otevřený dopis. O čtyři roky později připojila svůj hlas k hnutí #MeToo a znovu proti Allenovi vznesla tvrdá obvinění.
Dokumentární minisérii Allen vs. Farrow natočila ve spolupráci s investigativní novinářkou Amy Herdyovou režisérská dvojice Kirby Dick a Amy Zieringová. Tandem loni vytvořil celovečerní dokument Ze záznamu, mapující příběhy několika žen, které se staly oběťmi sexuálního napadení ze strany hiphopového producenta Russella Simmonse.
Novinka svým způsobem zapadá do módního proudu takzvané true crime, tedy televizních seriálů a filmů, které rekonstruují skutečné kriminální činy. V závislosti na přístupu tvůrců se tyto pořady buď drží ověřených faktů, nebo jsou naopak značně spekulativní, pokud si autoři selektivně vyberou jen ty informace, které podporují jejich verzi příběhu.
Kirby Dick a Amy Zieringová zvolili druhou možnost. Ačkoli název minisérie navozuje dojem, že na choulostivou kauzu nabídne vyvážený pohled, opak je pravdou. Filmaři předkládají pouze jednu stranu příběhu nahlíženého očima Mii a Dylan Farrowových.
V dokumentu, který střídá "mluvící hlavy" s archivními záběry, domácími videi, ukázkami z Allenových filmů, fotografiemi anebo soudními dokumenty, vystupuje především Mia Farrowová. Emotivní výpovědi její nyní pětatřicetileté dcery Dylan dostávají největší prostor v první a čtvrté části.
Minisérie přináší také svědectví některých jejích sourozenců, obzvláště Dylanina mladšího bratra Ronana Farrowa. Ten jako právník a novinář v roce 2017 pomohl usvědčit ze sexuálních deliktů hollywoodského producenta Harveyho Weinsteina a výrazně se angažuje také v případu své sestry.
V dokumentu promlouvají převážně ženy: rodinné přítelkyně Mii Farrowové, znalkyně z oboru dětské psychologie či filmové novinářky, z nichž některé se už nikdy nechtějí podívat na žádný nový Allenův snímek. Jejich výpovědi podporují teorii, že Allen měl k Dylan "nepřiměřeně intenzivní" vztah a že dívenku skutečně zneužil.
Pětaosmdesátiletý režisér na žádost o rozhovor údajně nereagoval. Dokumentaristé ale nevyzpovídali ani nikoho jiného, kdo mu v letitém sporu vyjádřil podporu. Jen prostřednictvím archivních záběrů se v minisérii objevují dva Dylanini sourozenci Soon-Yi a Moses, kteří se s Miou Farrowovou nestýkají.
Především ten druhý život v početné rodině rozhodně nelíčí jako idylické hájemství štěstí a lásky pod ochranitelskými křídly těžce zkoušené světice, jak filmaři herečku v minisérii vykreslují.
Vyjádření Woodyho Allena, jenž veškerá obvinění vždy kategoricky popíral, se ve filmu objevují jen zprostředkovaně. Za pomoci archivních televizních rozhovorů, tiskových prohlášení či - pro danou kauzu nijak zásadních - výňatků z audioverze jeho loňské knižní autobiografie Mimochodem, která právě vyšla v českém překladu.
Woody Allen připouští, že malou Dylan naprosto zbožňoval, odmítá však, že by v tom bylo cokoli sexuálního. Obvinění chápe jako pomstu zhrzené podvedené partnerky, která zmanipulovanému dítěti vnukla myšlenku o sexuálním zneužívání.
Nejzásadnější argumenty, jimiž v knize rozporuje obvinění protistrany či vysvětluje svoji verzi, dokumentaristé do filmu nezařadili. Přestože také Allenova výpověď působí ve vztahu k bývalé partnerce zaujatě a dají se v ní najít určité rozpory, je postavená spíše na racionálních informacích než na vypjatých emocích.
Také v dokumentu zazní zpráva, že Dylanin bratr Moses Farrow považuje tvrzení o zneužití sestry za vymyšlená. Tvůrci minisérie však z jeho vyjádření vynechávají tu část, v níž detailně popisuje, jak byl v dětství nucen odříkávat "nepravdivé historky", které mu Mia Farrowová nadiktovala.
To je důležitá informace. Nejvěrohodnějším důkazem o Allenově vině je totiž videonahrávka, kterou Mia Farrowová opakovaně natáčela s polonahou sedmiletou Dylan bezprostředně po jejím domnělém zneužití. Divácky je nesmírně bolestivé poslouchat malou holčičku, kterak matce do kamery říká a ukazuje, kde všude se jí tatínek dotýkal.
Pomineme-li otázku, zda tato videa nenaplňují podstatu psychického zneužívání dítěte, nemůže laický divák poznat, zda Dylan tehdy odpovídala pravdivě, anebo jen mechanicky opakovala dříve nacvičené repliky. Každý z nově přizvaných "nezávislých expertů" ale její výpovědi považuje za autentické.
V minisérii tak nezazní jediný oponentní názor, přestože oficiální lékařská šetření v roce 1993 dospěla k verdiktu, že k sexuálnímu zneužití dítěte nedošlo. Zpráva tehdy zároveň uváděla, že Dylan má potíže s rozlišováním fantazie od skutečnosti a že ji zřejmě navedla matka.
Tvůrci minisérie existenci těchto šetření nezatajují, odvádějí ale divákovu pozornost jiným směrem. Soustředí se na to, aby objektivitu odborného posudku i celého vyšetřování od základu zpochybnili. Zaměřují se na určité procedurální nesrovnalosti, k nimž zřejmě opravdu došlo. A dopad celé kauzy na veřejné mínění pak zasazují do kontextů někdejší i současné společenské atmosféry.
Woodyho Allena nevykreslují jen jako nelítostného predátora. Pokouší se přesvědčit diváky, že jako bohatý a nesmírně vlivný muž, který byl obklopen nejlepšími právníky a znamenitě fungujícím PR týmem, mohl vyšetřování zvrátit ve svůj prospěch.
Tato spekulace má však trhliny. Ještě v roce 1993 prohrál Woody Allen soud o opatrovnictví tří dětí a v současné době figuruje v Hollywoodu na pomyslné černé listině. Jeho poslední dva filmy nebyly distribuovány do amerických kin a někteří herci i herečky, s nimiž dřív spolupracoval, si začali pokrytecky zpětně sypat popel na hlavu za to, že s ním vůbec kdy natáčeli.
Důkazy o Allenově chlípnosti se tvůrci snaží hledat také v jeho filmech. Oslovení novináři však nakonec dospívají jen k "převratnému" poznání, že většina jich vypráví o vztahu staršího muže s mnohem mladší ženou. Newyorský režisér má zjevně stejnou slabost v soukromém životě. Jakou má toto "odhalení" souvislost s údajnými pedofilními sklony, však tvůrci nevysvětlují.
Dokument mnohdy manipuluje s diváckými emocemi, ať již za pomoci melodramatické hudby nebo střihové skladby. Například ve scéně, kdy psychiatři obecně hovoří o obětech incestu, filmaři ilustrují jejich slova fotografiemi malé Dylan, která má zádumčivý skelný pohled. V jiné sekvenci dokonce neváhají zaznamenat menší panickou ataku, která postihne dospělou Dylan.
Obzvlášť strojeně působí současné setkání Dylan s bývalým státním zástupcem Frankem Macoem, jenž tehdy vedl vyšetřování. Skutečnost, že se mu nepodařilo vznést obvinění proti Woodymu Allenovi, vysvětluje mladé ženě tím, že nechtěl na lavici svědků předvést sedmileté dítě a vystavit ho dalšímu traumatu. Jímavou atmosféru jejich vzájemného porozumění umocňuje roztomile hopsající psíček.
Z vyšetřování a série právních žalob vzešly desetitisíce stránek soudních a policejních dokumentů, jež se dosud většinou nedostaly na veřejnost. Filmaři k nim nyní získali přístup, stejně jako k policejním složkám, doplňujícím důkazům, prohlášením, svědeckým výpovědím i soukromým audionahrávkám a videodokumentaci.
Navzdory tomu britský deník Guardian v dokumentu odhalil řadu konkrétních nesrovnalostí, jejichž seznam zaslal oběma režisérům. Ti na něj však zareagovali pouze obecnou několikavětou odpovědí s tím, že dokument "úplně, důkladně a přesně prezentuje fakta". Zasvěcenými detaily nabitý článek v Guardianu dokazuje, že tomu tak není.
Je nesporné, že ve více či méně vzdálené minulosti byla mnohá oznámení znásilnění, obtěžování či zneužívání dětí posuzována s podjatostí a despektem vůči ženám, které takové zločiny nahlásily. Na druhou stranu z toho ještě automaticky neplyne, že každé takové obvinění se vždy nutně musí zakládat na pravdě.
Co se onoho srpnového dne ve venkovském domě v Connecticutu skutečně odehrálo mezi Woody Allenem a malou Dylan, vědí jen oni dva. Neví to nikdo jiný, ani Mia Farrowová, jak dokládá záznam z jednoho tajně nahraného telefonátu s Allenem, v němž říká: "Já o tom nic nevím. Jen co mi řekne Dylan."
Vědět to nemohou diváci, filmoví kritici ani tvůrci dokumentu, navzdory jeho zcela jednoznačnému vyznění. Kirby Dick a Amy Zieringová přitom nepředkládají jediný přímý důkaz, který by obvinění, vznesená Miou Farrowovou a 22 let nato i její dcerou, nezpochybnitelně podpořil.
Autoři dokumentu své závěry staví především na černobílém výběru informací a bezmezné důvěře v jednu stranu sporu. Posuzovat něčí vinu, zejména u takto závažného obvinění, by však nemělo být otázkou důvěry, nýbrž nezvratných faktů. Z tohoto pohledu je dokument Allen vs. Farrow předpojatý a extrémně jednostranný.
Dylan Farrowová hned v prvních vteřinách minisérie říká, že s jejím případem je spjata "spousta dezinformací, spousta zmatků a také hodně lží". Nezdá se, že by je dokument dokázal rozptýlit. Místy spíše naopak.
Allen vs. Farrow
Režie: Kirby Dick a Amy Zieringová
Minisérie je k vidění na HBO GO.
