Jenže romantickou komedii Deštivý den v New Yorku v USA zatím uvedlo jen několik festivalů a do kin se dostala pouze v několika evropských zemích. Ode dneška je mezi nimi Česká republika, kde má Allen věrnou skupinu diváků.
Začátkem roku s Woodym Allenem rozvázalo spolupráci studio Amazon a rozhodlo se jeho film, dávno dokončený, neuvést ani v amerických kinech, ani na své placené internetové službě "domácího videa". Důvody pracovního rozchodu jsou vágní a týkají se dávných obvinění, že Allen před 27 lety údajně sexuálně zneužil svou tehdy sedmiletou adoptivní dceru Dylan Farrow. Amazon si v éře zvýšené citlivosti k sexuálnímu násilí nepřeje být s ničím takovým spojován.
Režisér reagoval tím, že firmu zažaloval a žádá odškodné 68 milionů dolarů, které mu zaručoval původní kontrakt na čtyři snímky. Argumentuje tím, že Amazon smlouvu podepsal již v situaci, kdy mediální spor ohledně údajného zneužití ožil, že Allen byl již před lety zproštěn obvinění a nikdy ani nedošlo k soudu, protože neexistovalo dost důkazů.
Dylan Farrow v roce 2013 poskytla dlouhý rozhovor časopisu Vanity Fair a rok nato Allenovi napsala otevřený dopis do deníku New York Times o tom, jak byla dlouhá léta umlčovaná a zpochybňovaná.
Stalo se to v době, kdy Woody Allen zažíval oživení kariéry. Jeho film Půlnoc v Paříži v roce 2011 celosvětově utržil 151 milionů a dostal Oscara za scénář, dva roky nato Jasmíniny slzy skončily s tržbami 98 milionů a Cate Blanchettová za ně převzala Oscara pro nejlepší ženský výkon v hlavní roli.
Pod křídly Amazonu stihl Allen natočit snímky Café society (2016), jenž zahajoval festival v Cannes, a předloňské Kolo zázraků, kterým vyvrcholil tehdejší ročník Newyorského filmového festivalu.
Na opětovná obvinění režisér v rozhovorech reagoval věcně a jednoznačně s tím, že se nedopustil ničeho špatného. Postavil se za něj také jiný adoptivní potomek, Moses Farrow, který tvrdil, že Dylan Farrow byla celou dobu naváděna jejich společnou matkou, herečkou Miou Farrow.
Nejtěžší pro režiséra bylo vysvětlování, že před lety sice měl poměr se Soon-Yi Previn, jinou adoptivní dcerou Mii Farrow, jenomže ta nikdy nebyla jeho adoptivní dcerou, nikdy k ní neměl otcovský vztah, při začátku poměru nebyla nezletilá. A že sám s Miou Farrow ani dětmi nikdy nežil ve stejném bytě. Pouze je navštěvoval, nikdy u nich nepřespával ani nezůstával na večeři.
Dnes jsou Woody Allen se Soon-Yi Previn dlouholetými manželi v pevném svazku bez krizí a začít si něco s dvacetiletou není ani omylem totéž jako sexuálně obtěžovat sedmiletou, tudíž bychom mezi těmito dvěma případy neměli hledat jednoduché spojnice.
Efekt pozdní zpovědi Dylan Farrow však měl za následek, že se od Woodyho Allena začali distancovat herci a herečky z jeho předchozích filmů. Projevili lítost, že s ním natáčeli, a vyloučili další spolupráci. Z mužů to byli Colin Firth, Jeff Daniels a John Turturro, z žen Natalie Portman, Ellen Page, Evan Rachel Wood, Greta Gerwig či Mira Sorvino.
Jako jedni z mála se Allena naopak zastali herci Diane Keaton, Javier Bardem, Alan Alda, Jude Law a Alec Baldwin. V této atmosféře bylo pro scenáristu a režiséra čím dál těžší pracovat, protože mu herci začali odmítat role, už jim je ani nemohl psát na tělo.
Nakonec vše došlo tak daleko, že herci z letošního filmu, Deštivého dne v New Yorku - Timothée Chalamet, Elle Fanning, Selena Gomez a Rebecca Hall - věnovali své honoráře na charitu, aby odlehčili svému svědomí a veřejně se tak omluvili, že své jméno spojili s Allenem.
Situace zřejmě dospěla k nevyhnutelnému. Woody Allen se vrací ke španělské produkční společnosti MediaPro, se kterou roku 2008 natočil Vicky Christinu Barcelona, a je možné, že už nikdy nebude točit v New Yorku nebo Americe. Poslední roky ostatně pracoval v Londýně, Paříži nebo Římě.
Deštivý den v New Yorku, který ode dneška promítají česká kina, tak můžeme chápat jako druh nezamýšleného rozloučení s tímto městem. Je to film o mladém hejskovi, který je chytrý, ale nechce se učit (klasické Allenovo alter ego), o jeho přítelkyni, která působí velmi dětsky, o stárnoucím režisérovi, jenž zažívá krizi a dívku začne lehce svádět. Figurou uprostřed se stává scenárista, který zjistí, že ho podvádí žena. Režisér se od filmu začne distancovat a chce scenáristu zničit.
Objevuje se tu klasicky allenovský, znepokojivý vztah mezi mladší dívkou a starším mužem, a na konci také odhalení velkého rodinného tajemství, které z distingované osoby činí osobu zhýralou.
Je samozřejmé, že nás to nutí číst dílo jako druh osobní zpovědi. Zároveň je to i hra a interpretační past: zvolí divák ten nejjednodušší a nejpřízemnější způsob, jak dílo pochopit? Není to test, jak oddělit kultivovanější publikum, kterému nevadí nejednoznačnost, od toho, které miluje skandální paralely a naivní psychologizaci?
Zároveň tu rezonuje Allenova věčná snaha pojímat vážná témata komediálním způsobem. Odkazuje na Velkého Gatsbyho, Kdo chytá v žitě či Úžasné Ambersonovy, přitom vše podává pomocí rychlopalných vtípků.
Největší paradox kauzy spočívá v tom, že Woody Allen ani v nejmenším není odpůrcem hnutí #MeToo. V rozhovoru pro jedny argentinské noviny, které pak citovalo mnoho anglicky psaných médií, řekl: "Všichni chtějí, aby spravedlnosti bylo učiněno zadost. Pokud je tu nyní něco jako hnutí #MeToo, měli byste ho podporovat, aby ke spravedlnosti přivedlo všechny ty hrozné násilníky, lidi, kteří dělají strašné věci. Podle mě je dobře, že to hnutí existuje. Jsem velkým obhájcem #MeToo. Myslím, že je správné hledat lidi, kteří hrubě obtěžovali nevinné ženy, a že je správné vystavit je pohledu veřejnosti. Harvey Weinstein je smutný, nemocný muž. Víte, já bych klidně mohl být symbolem #MeToo, protože jsem padesát let pracoval se stovkami hereček, a ani jedna - velká, slavná či začínající - nikdy nenaznačila, že bych se choval jakkoli nevhodně. Vždycky jsem s nimi měl výborné vztahy." Zatím se nepřihlásil nikdo, kdo by toto prohlášení zpochybnil.
Woody Allen je ve světě kinematografie ten "hodný hoch" a staromódní gentleman, který akorát umí vyprávět o tom, že se v lidech skrývají různé zneklidňující tendence. Mnoho jeho filmů pojednává o špatném svědomí, o rodinných tajemstvích, nevěrách, o tom, jak člověk ostatním nalhává, že je něčím, čím není.
Zatím neexistuje jasný důkaz o tom, že by sám Allen byl cokoliv jiného než introvert, jenž měl v 90. letech neurovnané osobní vztahy.
Mnohé výpovědi naznačují, že jeho chování k adoptivní dceři Dylan Farrow bylo nestandardní, ale nejspíš ne sexuálně perverzní. A že měl netradiční vztah k Soon-Yi Previn, nicméně čas ukázal, že jejich láska je opravdová a má stálou povahu. Rodinné poměry v domácnosti Mii Farrow byly patrně toxické a v průběhu soudního sporu, táhnoucího se skrz 90. léta, eskalovaly.
Woody Allen dráždí tím, že odmítá jakoukoliv vinu, což působí poněkud nadřazeně. Chybí u něj projevy lítosti. Ale nejspíš nikdo v americkém showbyznysu, kromě zpěváka Michaela Jacksona, nebyl vystaven takovému mediálnímu lynči, takže postoj lze chápat jako obranný mechanismus.
Výsledkem toho všeho je, že idol amerických (levicových) liberálů se na domácí půdě stal persona non grata. Jeho dřívější, vtipné a hluboce pravdivé výroky typu "sex je dobrý, jenom když je sprostý" získaly jiný nádech. Allena nyní víc než kdy jindy přijímá lépe Evropa než Amerika, a přitom nikdo jiný nám neukázal svobodnější, lidštější a optimističtější obraz Ameriky než on.
Je možné přijmout Allenův odchod z Ameriky jako důkaz nástupu nových, "viktoriánských" nebo "jakobínských" časů. Zároveň ho lze brát pragmaticky: autor, který v posledních 20 letech už přece jenom ztrácí kontakt s moderním světem a stále více se propadá do anachronické nostalgie, dostává nyní Evropu jako rezervaci, kde může coby vzácný živočišný druh důstojně dožít.
