Recenze - Po čtyřech letech se vrací k režii Juraj Jakubisko. Jeho snímek Bathory měl za obrovského zájmu světovou premiéru na karlovarském festivalu, za doprovodu kejklířů i hejno holubic. Ano, cirkus Bathory je ambiciózní; tak ambiciózní, až to filmu samotnému přitěžuje.
Cena za celoživotní dílo
O zfilmování příběhu legendární Čachtické paní usilovala řada režisérů - kromě Jakubiska třeba i Zdeněk Troška, skoro paralelně vzniká film Hraběnka Julie Delpy. Není divu, příběh Alžběty Bathoryové má vše, co z něj činí ideální filmový námět: je plný osudových zvratů, intrik, bojů milostných i válečných, slz i krve.
Tak ho ostatně pojal i Juraj Jakubisko, proslulý zálibou v opulentní obraznosti, lyrickém magismu a epickém vyprávění, kterou realizoval v Nejasné zprávě o konci světa i v řadě předchozích snímků, které z něho učinily klasika, jenž ve Varech po právu převzal před projekcí cenu za celoživotní dílo.
Jakubiskova ambice autorská se ovšem v jeho nenovějších filmech pojí s producentskou ambicí jeho ženy Deány. A tak bylo od začátku jasné, že Bathory bude velkofilm vzniklý v mezinárodní koprodukci, v několika jazykových verzích a uvedený do kin jako nejdražší filmový počin ze střední Evropy.
Přitom vypráví vlastně prostý příběh jedné ženy, jejího vzestupu a pádu. Alžběta Bathoryová je tu představena nikoli jako "slavná a krvavá vražedkyně" - ale jako oběť intrik mocného hraběte Thurza. Jakubisko se od začátku netajil, že právě tak chce příběh uherské hraběnky pojmout.
Jak šel čas s Bathory
- červen 2008: Bathory křičí: V ČT nás zcenzurovali
- květen 2008: Bathory chystá světovou premiéru ve Varech
- prosinec 2007: Krvavá Bathory bude intrikovat až za půl roku
- září 2007: Krvavá hraběnka na diváky zaútočí až v lednu
- březen 2007: Jakubiskovi zloději ukradli film
- únor 2007: Krvavá hraběnka Bathory vyjede za prací
- červen 2006: Krvavá hraběnka si užila hrůzné popravy
- březen 2006: Jakubiskova škatulata, hejbejte se
- leden 2006: Bathoryovou ztvární Famke Jannsenová
- prosinec 2005: Jakubisko chystá film o krvavé hraběnce
Nemilovaná Alžběta
Po rychlém a svižném průletu dětstvím se začne odvíjet příběh Alžběty a chrabrých i zbabělých mužů jejího života: manžela Ference zvlčilého válkou, citlivého milence - malíře Caravaggia - a mocného nepřítele Thurza.
Alžběta v něm vystupuje jako žena ponižovaná, nemilovaná a nenáviděná. Jedinou výjimkou je vášnivý vztah ke Caravaggiovi. Dává jí občasné vysvobození z útrap, které jí přináší intriky nepřátel, jež přivodí nakonec i její pád a obvinění z krvavých orgií.
Vypravěčem příběhu je žebravý mnich Petr Bolka Polívky, který později také vstoupí do děje společně s novicem Cyrilem Jiřího Mádla coby komická dvojice dvou potulných zeměměřičů, vynálezců a kardinálských detektivů.
Stejně jako čarodějnice Darvulie, kterou si zahrála sama producentka filmu, či král Matyáš v podání Jakubiskova už mírně prkenného oblíbence Franca Nera.
Postav je tu přehršel, ústřední místo ale pořád patří konfliktnímu vztahu Alžběty a Thurza. A jejich představitelé - Anna Frielová a Karel Roden - ze svých rolí vytěžují maximum. Zvláště Frielové lze přičíst k dobru, že její postava si dlouho ponechává mnohoznačnost a nejednostrunnost; byť občas za cenu toho, že ani diváci nevědí, co se jí zrovna honí v hlavě.
Charisma je třeba přiznat i Hansi Mathesonovi v roli Caravaggia, z opačného konce žebříčku je třeba zmínit zvláště otřesnou představitelku nymfomanické služebné Eriky nebo Lucii Vondráčkovou v roli služebné Lucky.
Obrovský mastodont
Vůči Jakubiskovi před premiérou Bathory panovala jistá obava, že po nezdařeném posledním filmu Post Coitum na tak náročnou režii stačit nebude. Na pověsti filmu nepřidaly ani průtahy v natáčení, dokončování či finanční problémy produkce.
Minimálně v tomto ohledu je výsledek příjemným překvapením. Děj má směr, dramatický oblouk i příběh, herecké výkony jsou na výjimky zdařilé, ocenit lze i velkolepé válečné scény "za boha a za Uhry".
Veškeré zápory lze přičíst na vrub právě přehnaným ambicím, které tvůrci do Bathory vkládají. Množství natočených scén bylo třeba využít a zesílit tím účinnost, a tak film nabyl do rozměru dvouapůlhodinového mastodonta; jakoby to měl původně být televizní seriál.
Velkou část stopáže zabírají děje, které se k ústřednímu příběhu vztahují méně a nikterak děj neposunují, což má za následek pocit únavy a občasné nudy. Neexistují tu žádné zkratky, vše je třeba ukázat s patřičnou pompou, z každého záběru přímo kapou vložené koruny a eura.
Opus magnum
Jakubiskova vizuální opulence má občas až poněkud zdrcující a protikladný účinek: přehršel Brabcových záběrů na krásnou krajinu, krvavý naturalismus některých scén, všechen kompars, nákladné kostýmy a výprava vedou po chvíli k oční únavě a přehlcení. Což se týká i typického Jakubiskova magickorealistického pábení ve fantaziích, halucinacích a snech hlavní hrdinky.
Mezinárodní ambice související s obsazením značného množství zahraničních herců a vyráběním několika jazykových verzí s sebou zase nesou problematické postsynchrony, které nejdou hercům na plátně do úst.
Příběh plný slz i krve, lásky i nenávisti je přes všechny zápory nepochybně úctyhodným dílem. A možná je to Jakubiskovo opus magnum, jež shrnuje všechny typické znaky jeho tvorby - v tom dobrém i horším. Zároveň se ale režisérova osobitost za vší tou rozlehlostí trochu ztrácí.
Do dějin české (a slovenské) kinematografie spíš než jako výsostné nezapomenutelné dílo nakonec vstoupí batohty právě jako nejdražší středoevropský film všech dob. I ten potlesk na konci premiéry jakoby ocenil spíš nezpochybnitelnou vytrvalost a velikost.
