Rozporuplní, leč charismatičtí mafiáni, kteří si z pobytu ve vězení umí udělat jeden velký mejdan, jsou dávno známí z kriminálních dramat od Coppolova Kmotra ze sedmdesátých let po tvorbu Martina Scorseseho.
Seriál Narcos, jehož druhá řada je od pátku k vidění na internetové platformě Netflix, také není originálním líčením nikdy neviděných skutků drogových bossů. Ukazuje však činy a především osobu skutečného kolumbijského narkobarona Pabla Escobara tak, jak fiktivní filmoví gangsteři moc často nevypadají.
Na začátku posledního dílu nové řady se vypravěč rozhovoří o tom, co je magický realismus. V tu chvíli však už na tuto literární tradici s kořeny v Kolumbii není třeba upozorňovat. Ačkoli má Narcos blíže k nemilosrdné a nepřikrášlené skutečnosti než k fantasknímu vyprávění magického realismu, diváci dávno pocítili, že realita, o níž seriál vypráví, je jako z jiného světa.
"Pablo říkal: Občas jsem jako bůh. Když řeknu, že někdo zemře, tak ten člověk zemře ještě téhož dne." Agent z americké protidrogové jednotky DEA těmito slovy charakterizuje muže, který měl na svědomí smrt čtyř stovek policistů ročně. A zároveň po většinu seriálového děje vypadá Escobar jako smutný psík, který nadevše miluje svou rodinu.
Po útěku z vězení, které Escobar pojmenoval Katedrála a kde si užíval všechny radosti venkovního světa, se ve druhé řadě Narcosu stává drogový boss předmětem extrémně napínavého thrilleru. Do honu na kolumbijského zločince se kromě složek DEA a kolumbijské vlády zapojuje konkurenční kokainový kartel, CIA i pravicoví extremisté se svou "domobranou". A mezi všemi těmito skupinami probíhají oficiální i neoficiální jednání.
Uprostřed však stojí jediný muž. Escobar neváhá poslat své lidi se samopaly či výbušninami zabíjet policisty a vyhazovat do vzduchu obchodní řetězce, v nichž konkurence pere špinavé drogové peníze, či masakrovat ulice plné civilistů včetně dětí. Ale tvůrci Narcosu vyobrazují Escobara nejen jako teroristu a lidového hrdinu v jedné osobě. Jeví se též jako strýček od vedle, který na zápraží pokuřuje marihuanu v trochu legračním svetru. V očích má smutek i lásku, se synem hraje fotbal a dceři dává darem králíčka.
Dávno před trilogií Kmotr, už ve třicátých letech, kdy byly filmové gangsterky velmi populárním žánrem, se vedly debaty o tom, zda podobná díla nejsou eticky problematická, zda neukazují mafiány jako sice zkažené, leč až romanticky přitažlivé typy. Narcos tuto "potíž" řeší pomocí střídmosti. Autoři si vystačí s tím, že ono neskutečně vypadající dění občas proloží dokumentárními záběry. A také přesně umí nadávkovat Escobarovy hrůzné činy s pozorností k jeho rodinnému zázemí.
Brazilský herec Wagner Moura ztvárnil Escobara lakonicky, každým svým gestem a pohledem však divákům připomíná, že nesledují ani nadpřirozeného démona, ani monstrum, ale celkem obyčejného muže, který navzdory šíleným skutkům do poslední chvíle přinejmenším v jedné věci zůstává člověkem.
Rodina je v seriálu Narcos velké téma, láska k blízkým však z Escobara nečiní hrdinu. Jen nutí diváky k zamyšlení ve chvílích, kdy k němu pociťují sympatie.
Málokde se tak snadno ze zabijáckého "řezníka" může v následující scéně stát chápající Escobarův lékař, který šéfovi ordinuje homeopatika a vypráví mu historku, že prvním kuřákem marihuany byl čínský císař, jenž se během intoxikace potkal s modrou sojkou.
Díky podobným sojkám − tedy schopnosti pomocí přesných detailů vyjevit komplexní, takřka neskutečné, avšak velmi realistické věci − se Narcos řadí k nejlepším seriálům, které jsou dnes k vidění.
