Recenze: Daredevil zůstává nejlepším komiksovým seriálem, realistická temnota mu sluší

Boris Hokr Boris Hokr
30. 3. 2016 15:53
Matt Murdock se ve snaze zachránit neznámého muže připletl k nehodě toxického materiálu a přišel o zrak. Přesto není slepý tak úplně. Zbylé smysly se mu nepřirozeně rozvinuly a navíc narazil na chlapíka jménem Stick, který mu pomohl vytříbit nově nabyté schopnosti. Jenže aniž to Matt tuší, Stick jej připravuje na válku, která má jednoho dne pohltit New York. A ten den je nyní za dveřmi...
Daredevil
Daredevil | Foto: Netflix

Druhá série netflixovského seriálu Daredevil začíná nedlouho po uvěznění Wilsona Fiska. A tentokrát nabízí hned dvě dějové linie. V jedné se na scéně objevuje krvavý mstitel Frank Castle aka Punisher vyznávající heslo, že koho střelí, ten už zůstane ležet navěky. V druhé se do města vrací dávná Mattova láska Elektra – ale s ní i záhadný Stick a organizace, která si víc než jen trochu zahrává s mystériem smrti a vzkříšení.

Vzhledem k tomu, že zmnožení protivníků a vůbec vypuštění vícero zajíců zatím v komiksových adaptacích nepřineslo zrovna nejlepší výsledky, je na místě otázka, zda v Netflixu nedali jednomu ze svých nejvychvalovanějších projektů polibek smrti. I když k poklesu kvality došlo, pořád je ale Daredevil v současnosti nejlepším komiksovým televizním seriálem.

Hell´s Kitchen a Muž s maskou

Přestože se poprvé objevil už v šedesátých letech, skutečnou hvězdou se komiksový superhrdina Daredevil stal až v osmdesátých letech, kdy k sérii přišel Frank Miller – tedy muž, který o něco později stvořil moderní kánon Batmana a ještě o něco později skvostnou noirovou sérii Sin City. V Daredevilovi nezůstal po jeho nástupu kámen na kameni, ale výsledek stál za to. Miller především zdůraznil jeho lokálnost; zatímco kupříkladu Spider-Man nebo Batman oba operují v celém velkoměstě a občas i za jeho hranicemi, Daredevil je spojen s konkrétní čtvrtí Hell´s Kitchen – prostorově i psychicky.

Daredevil
Daredevil | Foto: Netflix

Určitý kontakt se světem představovaly v Millerově pojetí japonské nebo obecně východní mystické motivy, které však byly v duchu drsné školy vytaženy z horských buddhistických a jiných chrámů a hezky pohozeny v špinavých uličkách plných feťáků, zlodějů, prostitutek a vrahů.

V Netflixu převzali právě Millerův svět (který později tak skvěle rozvinul Brian Michael Bendis, jehož Daredevil vyšel v několika omnibusech i u nás). Televizní Hell´s Kitchen je tak neuvěřitelně depresivním místem. Lidé žijí ve špíně a chudobě, trpí zvůlí zkorumpovaných úředníků a policie, jsou vydáni na milost machinacím s pozemky, nájemným a vlastně vším možným.

A Matt Murdock se přes den snaží bojovat coby začínající právník se systémem, pro nějž je člověk jen neosobní položka někde na seznamech odepsatelných ztrát, a v noci nastupuje cestu maskovaného hrdiny bojujícího proti viditelnějšímu – a snáze potrestatelnému – zlu. V obou případech ale zjišťuje, že jeho nepřítel je typickou hydrou – za jednu useknutou hlavu vyrostou dvě nové.

Matt Murdock v podání Charlieho Coxe je skvělý, vnitřně rozervaný hrdina. Coby právník apeluje na zákon, čest a neporušitelnost daného slova, ale zároveň bere zákon do vlastních rukou a neustále tají před svými nejbližšími svou druhou identitu. Na způsobu, jakým jsou rozehrány vztahy Matta, jeho nejlepšího přítele Foggyho a mladé idealistické spolupracovnice Karen, je přitom znát vliv Drewa Goddarda. Ten se mihl už ve slavných „dialogových“ seriálech Josse Whedona Buffy a Angel, ale podepsán je i pod jedním z nejlepších amerických hororů posledních dvaceti let Chata v horách nebo pod scénářem k Marťanovi Ridleyho Scotta.

Daredevil díky tomu nabízí asi nejzajímavější civilní linii mezi superhrdinskými příběhy dneška. Ovšem nijak nezaostává ani v té druhé. Seriál vsadil v první sérii na boj proti Wilsonu Fiskovi aka Kingpinovi. Původně vedlejší spidermanovský záporák byl právě zmíněným Millerem ustaven coby Daredevilův největší soupeř. A v seriálu se dočkal geniálního obsazení s tváří Vincenta D´Onofria. Nejedná se přitom o tuctového padoucha, ale muže, který dlouho upřímně věří, že vybuduje nové, lepší město pro všechny. Jen k tomu holt používá trochu drsnější metody... a občas mu povolí nervy, takže třeba spojenci z ruské mafie urazí hlavu dveřmi auta.

Daredevil
Daredevil | Foto: Netflix

První série tak byla jedním z těch vzácných případů, kdy nebyla věta „my dva nejsme tak odlišní, jak by sis přál“ jen klišé. Murdock i Fisk věří ve své poslání, oba mají dvě identity, z nichž jedna je skryta ve stínech, oba používají systém i brutální násilí. A oba jsou schopni překvapivé něhy i ještě překvapivějšího „upuštění“ páry. A jejich příběhy na sebe přirozeně reagují – na konci je tedy z Muže s maskou, samozvaného mstitele, konečně Daredevil, čestný ochránce města, a z Wilsona Fiska, filantropa a podnikatele, Kingpin, vládce podsvětí.

Elektra, Punisher, nindžové a všichni ti druzí

Druhá série podobně sevřený příběh neobsahuje. Nejprve se na scéně objevuje Punisher, který brutálně likviduje gangy zodpovědné za smrt své rodiny, a Daredevil se jej snaží zastavit. Po několika dílech se na scéně objevuje Elektra (další Millerův dar daredevilskému univerzu) a s ní se do ulic Hell´s Kitchen dostává také tajemná organizace, které – jak se ukáže – slouží i Fiskův japonský kontakt v jakuze z první série Nobu, jenže byl považován za mrtvého... Obě linie se posléze začnou propojovat, ale nakonec spíše běží souběžně – v Punisherově se do popředí dostanou Foggy a Karen, zatímco Daredevil úřaduje především v té Elektřině.

Výsledkem je určitá roztříštěnost a absence jasně daného protivníka či cíle, který by poháněl děj z Daredevilova pohledu dál. Tvůrci to kompenzují například nárůstem akčních scén, jež si v brutalitě nijak nezadají s Dreddem Peta Travise, obohaceného o bojová umění thajských a indonéských akčních snímků (konkrétně Punisherova návštěva vězení – tedy místa, kde mu zločinci nemají kam utéct – stojí za zapamatování). Ale především tím, že zatímco první série nabízela Daredevilův zrod, druhá ukazuje, kým se mohl stát.

Frank Castle si předsevzal, že je třeba vyčistit ulice trvale. A jde nekompromisně za svým cílem. Zabíjení je pro něj logickou volbou, nic jiného nefunguje, jakékoliv kompromisy vedou k tomu, že někdo bude někdy v budoucnu trpět. Elektra naopak zabíjí instinktivně, je to její přirozenost. Matt je někde mezi nimi – snaží se držet své instinkty a schopnosti pod kontrolou a domýšlet následky vlastních činů. Ovšem samotný vztah s Elektrou a snaha zastavit Punishera jej tlačí do bodu, z něhož už nebude návratu.

Ironické je, že zatímco Matt je coby právník obeznámen s rétorikou a Elektra se vyžívá v jinotajích, je to právě málomluvný Punisher, který vysloví dvě pro celou sérii zásadní repliky. Když Daredevil přiznává, že v jednom případě je jeho pacifistický přístup skutečně nefunkční a bude třeba pro jednou sáhnout k extrémnějšímu řešení, Punisher se mu vysměje: „Takhle to nefunguje, jak jednou překročíš čáru, už se nikdy nevrátíš.“ A ještě o něco dříve z jeho úst zazní: „Jediné, co tě ode mě odlišuje, je jeden špatný den.“

Tvůrci seriálu své postavy právě do toho „jednoho špatného“ dne tlačí. Jakkoliv by bylo možné hned několikrát ucuknout ještě před bodem zlomu, nikdy to neudělají. Na konci je tak Daredevilův malý vesmír zcela v troskách, přestože v boji s padouchy hrdina zvítězil. Ale také se otevírá prostor pro další příběhy, ne jen pro opakování úspěšných vzorců převzatých z komiksu či předchozích dílů.

A navíc se objevilo hned několik odkazů na další marvelovské seriály od Netflixu. Popravdě řečeno, lokální svět The Defenders (tedy Daredevila, Jessiky Jones a Luka Cage) funguje zatím lépe než ten velký, filmový, reprezentovaný Avengery či Iron Manem a ukazuje, že temný, realistický přístup není zdaleka výsadou Nolanových Batmanů...

Ve filmu Avengers: Age of Ultron, který začala promítat česká kina, se střídají akční a osudové scény s citlivými pokusy o psychologii. Výsledek je nevyrovnaný, tvrdí filmový kritik Kamil Fila. | Video: Kamil Fila
 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

před 7 hodinami

Vláda USA žaluje Texas, změnou volebních obvodů podle ní diskriminuje menšiny

Americké ministerstvo spravedlnosti dnes podalo žalobu na stát Texas, který podle něj překreslením hranic volebních obvodů diskriminuje tamní latinskoamerickou a černošskou populaci. Jedná se o první žalobu, která napadá nové volební hranice po jejich nedávné změně v souvislosti s se sčítáním lidu. Právní experti očekávají, že se podobných sporů povede celá řada.

Podle americké ústavy se přiděluje počet křesel ve Sněmovně reprezentantům jednotlivým státům podle počtu jejich obyvatel. Ten se zjišťuje každých deset let sčítáním lidu. Texas kvůli nárůstu svého obyvatelstva získal loni nárok na dvě křesla navíc, a bude tak mít 38 zástupců v dolní kongresové komoře. V horní komoře, Senátu, je zastoupení států rovné, každý tam má dvě křesla.

Zvýšením nebo snížením počtu obvodů vzniká nutnost znovu nakreslit jejich hranice, což je v USA předmětem dlouholetých politických sporů. Činitelé politických stran totiž mají k dispozici velice přesné voličské mapy, jež jim umožňují zvolit tvar tak, aby v nově vzniklém obvodu získal jejich kandidát rozhodující výhodu. Proces mají často v rukou komise, které ovládá strana, jež je ve státu zrovna u moci.

Podle žaloby pochází téměř veškerý populační přírůstek v Texasu z komunit Hispánců, černochů a Asiatů, nové mapy těmto skupinám obyvatelstva však nezajišťují možnost, aby si spravedlivě zvolili svoje politické zástupce. Tím stát podle ministerstva porušil některá ustanovení zákona o občanských právech z roku 1965.

Další zprávy