Penny Dreadful není šestáková zábava, ale nádherný, nebezpečný svět, kde je horor zase v pořádku

Jarmila Křenková
24. 7. 2016 19:57
V dnešním seriálovém věku je quality TV dobře sehraný cirkus, do něhož jsou především v posledních sezónách investovány extrémní finanční prostředky i energie a talent těch nejlepších tvůrců, což se odráží také v neutuchajícím zájmu diváků. A přestože vznikají seriály o všem (ne)možném s úctyhodným žánrovým i tematickým rozptylem, stále je mezi nimi relativně málo hororů.
Penny Dreadful
Penny Dreadful | Foto: Showtime

Série typu Salem, novější The Strain či netflixovský Scream zamrzly v devadesátkách – tedy dekádě, která vrazila jeden z největších hřebíků do rakve hororového žánru. Ambiciózní a kdysi slibný projekt American Horror Story se v páté sérii definitivně propracoval od inteligentního žánrového pastiše k sebeparodii a topí se v křečovité snaze o zábavnost za každou cenu.

Jeho reklamní kampaň spočívající v postupném uvolňování znepokojivých minimalistických teaserů je v posledních dvou sezónách bohužel mnohem napínavější než samotný seriál, kde je vše podřízeno efektním atrakcím a vršení popkulturních odkazů, které ale většinou nemají žádný dopad na vyprávění a fungují pouze na úrovni primitivních citací.

I přes zajímavé obsazení, krásnou výpravu a nápaditý gore, jenž se tu obsesivně hlásí ke své festivní a hravé šedesátkové podstatě, se nyní série nachází ve stavu, kdy vlastně nesejde na tom, jaký díl si pustíte, protože máte ve všech případech pocit, že sledujete pětiminutový videoklip, ve kterém hraje Lady Gaga.

Penny Dreadful naopak dokazuje, že to jde i jinak. Tři série s menším počtem dílů tvořící pevně uzavřený příběh jsou funkčním propojením produkčního potenciálu zámořské quality TV s britskou televizní tradicí. Za projektem stojí tvůrci bondovky Skyfall; scenárista John Logan s producentem Samem Mendesem přitáhli ke svému televiznímu projektu pozornost nejen hororových fanoušků, ale i velká herecká a režisérská jména. Pilotní díl tak například natočil Juan Antonio Bayona, svého času zajímavá postava evropského hororu a tvůrce Sirotčince, a na seriálu se podílel třeba také Bryan Kirk (Luther, Tudorovci).

Horory v prohnilém srdci Impéria

Svým názvem sice Penny Dreadful odkazuje k estetice šestákových krváků, ale jeho celková struktura je mnohem promyšlenější a brakové zábavě se zcela vymyká. Ano, existuje sice v těsné symbióze s lacinými strašidelnými příběhy, ale co do motivů, postav nebo dílčích zápletek přebírá mnohé z velkých i malých děl (nejen) viktoriánské éry.

Jednu vrstvu seriálu tak tvoří pečlivá dekonstrukce tradičních hororových mytologií, na kterou ovšem bezprostředně navazuje jejich inovativní rekonstruování. Kanonické příběhy o Drákulovi, americkém vlkodlakovi v Londýně, Dorianu Grayovi či Dr. Frankensteinovi tu dostaly čerstvou krev. Žánrovou tradici se podařilo organicky propojit s autorským přístupem, díky čemuž se prostřednictvím ikonicky známých postav daří vyprávět příběh zcela nový (čili cosi, o co možná původně usiloval, ale v čem nakonec selhal zmíněný seriál American Horror Story).

Penny Dreadful | Video:

Výsledkem takového přístupu je pochmurný příběh bez kladných hrdinů, který v určitých fázích klade extrémní nároky na pozornost, protože je nutné neustále přepínat mezi módem obeznámenosti (například s typem postavy či žánrovým vzorcem) a zvýšené pozornosti, kdy se ze zdánlivě známého bez varování stává nové (okamžik, kdy dochází k variaci klasických žánrových schémat).

Vše je podřízeno budování kontrastu mezi romantizujícím pojetím módního spiritismu konce viktoriánské éry, kdy měl každý doma svoji spiritistickou tabulku jako v románech Sarah Watersové, a syrovou, krvavou a nebezpečnou realitou. Hrozba zde vychází ze zdánlivě banálních situací, v nichž se perspektiva náhle mění a z reality se stává noční můra, z rozumu šílenství a z vědy magie.

Každý obyvatel Londýna na sklonku viktoriánské éry, ať už to byl žebrák z Whitechapelu nebo obyvatel paláce na břehu Temže, totiž přesně věděl, že on a Británie jsou středem světa a každý nový den přinese další vzrušující objev bílého muže. Zároveň byl ovšem v zajetí předsudků, pověr a historek o kultech zlolajných Číňanů obchodujících s opiem v podzemních doupatech a band škrtičů vyznávajících obskurní božstva bohyně Kálí. Srdce Impéria zde tak představuje jakýsi mezisvět, šedou zónu, která je zdánlivě jednolitá, ale má ostré hrany a prakticky odkudkoliv se může vynořit cosi nebezpečného nebo přinejmenším znepokojivého.

Penny Dreadful
Penny Dreadful | Foto: Showtime

Extrémně pomalé tempo, v němž příběh i osudy hrdinů pomalu odhořívají k nezvratně tragickému konci, připomíná stejně „pomalé“ romány Dana Simmonse Terror nebo variaci na upírský mýtus George R. R. Martina Sen Ockerwee. Zdánlivě se v nich děje málo, ale samotné tempo, jež neumožňuje ulehčit postavám v jejich neutěšené existenci a protahuje jejich agónii k neúnosnosti, se tu stává hororovým motivem. Je přitom podřízeno principu neustálého návratu, kdy je nutné pamatovat si, co se stalo mnoho epizod nazpět.

Stěžejním principem je tak postupnost a nelineárnost, kdy struktura příběhu připomíná labyrint a základním vyprávěcím prostředkem se stává flashback. A právě v návratech do minulosti postav, které se často odehrávají na ploše celých epizod, probíhají zásadní odhalení detailů jejich minulosti. Hrdinové sice mezitím plní dílčí deadliny nastavené vyprávěním, ale to není to nejpodstatnější; primární je vždy pomalý a složitý sestup do jejich vnitřních vesmírů.

Krvavá sigila slečny Ives

Jako v případě ústřední postavy Vanessy Ives (Eva Green), člověka odsouzeného k doživotní samotě, ženy tajemné, nevyzpytatelné a ultimátně nebezpečné sobě i okolí. Její excentričnost a pohnuté duševní stavy jsou motiv, který tu neumocňuje stereotypizovanou představu hysterické zešílevší ženy, jíž je třeba ve věku rozumu a duchu viktoriánských pořádků zkrotit a „vyléčit“ (nejlépe dobře provedenou lobotomií), ale prostředníčkem vztyčeným vůči normalitě, jak si ji vykonstruoval pohled bílého gentlemana na svět.

Příznačné je, že čím víc se vyprávění soustředí na osobnost Vanessy Ives, tím častěji uhýbá v nejrůznějších odbočkách, tempo se dále rozvolňuje a vše se podřizuje principu spontánnosti a chaosu na úkor uspořádanosti a logiky. Čili na mužský pohled zvysoka kašle; je výsostně emotivní a ženské, a umožňuje tak nezvykle silnou identifikaci s postavou.

Přestože Vanessa Ives v čele skupiny svých spolubojovníků čelí těžko představitelnému zlu, nejde o superhrdinku, naopak víc než v kterékoliv jiné postavě se v ní sváří lidské s nelidským a její tragika spočívá v tom, že je výlučná a zároveň vyloučená. Tyto rozpory pak nejlépe tematizuje druhá a třetí série, jejímž ústředním tématem je právě minulost a současnost Vanessy Ives pojatá jako pozoruhodný životopis moderního mága; od procesu iniciace, která tu vypadá jako ze sylabů Petera J. Carrolla, období stagnace a mentální slepoty, bloudění v labyrintu magických cvičení a progresu duševní nemoci až po fázi konečné (sebe)destrukce, v níž je schopna ničit celé světy. Ano, sedm tisíc mrtvých Londýňanů týdně je i na město plné upírů a vlkodlaků dost.

Když Vanessa Ives tvoří svá krvavá sigila a potýká se s vlastními i cizími démony, mohlo by to snadno působit směšně, ale člověk o ni má spíš strach. Obsazení Evy Green proto byla skvělá volba, ostatně v roli osamělé ženy, jež se shodou výjimečných okolností ocitá na pomezí šílenství a normality, se nejen svým záhadným hypnotizujícím pohledem osvědčila už v komorním sci-fi Lůno.

V rámci žánru těžko nalézt komplexnější a životnější postavu. Penny Dreadful ve Vanesse Ives objevuje nový, unikátní typ silné ženy-hrdinky, který se vědomě oprošťuje od značně přežitého konceptu final girl, jenž u hrdinky v rámci přežití předpokládá osvojení maskulinních rolí a vzorců chování. Kdysi nový a podvratný přístup (viz Texaský masakr motorovou pilou, 1974; Plivu na tvůj hrob, 1978) je po několika dekádách překvapivě nefunkční, ale stále využívanou normou, kdy se z prostředku inovace stala součást sériové zábavy, v lepším případě pak zdroj sofistikované parodie (Noc s nabroušenou břitvou) nebo humoru (Chata v horách).

Způsob, jakým Penny Dreadful vypráví a pracuje s postavami, by tedy mohl být cesta ke znovunalezení podvratného potenciálu hororu, jenž se přibližně od dob Vřískotu Wese Cravena (1996) a nejvíce pak v poslední dekádě vyčerpal a většina pokusů o jeho resuscitaci končí špatně nebo přinejlepším ve slepé uličce; třeba jako exkurz do historie a pocta tomu, co fungovalo kdysi (například melancholicky zasněná variace na Carpenterův Halloween v It Follows) či v rovině čistého a totálně vyprázdněného experimentu, který s podstatou žánru, který má znepokojovat a bořit naše komfortní zóny, nemá nic společného (Odebrat z přítel).

To, co se dlouhodobě nedaří ve filmu, teď vyšlo v seriálu. Z Penny Dreadful je od začátku do konce cítit maniakální soustředěnost a umanutost tvůrců, kteří ve všech ohledech věděli, co činí, a svůj koncept nádherně nebezpečného světa, kde je horor konečně zase v pořádku, dotáhli k dokonalosti.

 

Právě se děje

před 3 hodinami

České basketbalistky zahájily boje o ME výhrou v Itálii

České basketbalistky vstoupily do kvalifikace o postup na mistrovství Evropy 2021 vítězstvím 62:52 na palubovce favorita skupiny Itálie. Další zápas čeká výběr trenéra Štefana Svitka v neděli, kdy v pražské hale Královka nastoupí proti Rumunsku.

Nejlepší střelkyní hostujícího celku byla v Cagliari s 15 body Julia Reisingerová, 11 bodů přidala Kia Vaughnová a český tým tak úspěšně vykročil za čtrnáctou účastí na mistrovství Evropy za sebou. Na šampionát postoupí vítězové devíti kvalifikačních skupin a pět nejlepších celků z druhých míst.

Kvalifikace basketbalistek o postup na mistrovství Evropy 2021 - skupina D:

Itálie - ČR 52:62 (19:16, 29:33, 41:44)

Nejvíce bodů: Zandalasiniová 16, Dottová 13, Bestagnová 10 - Reisingerová 15, Vaughnová 11, Elhotová 9. Fauly: 14:16. Trestné hody: 13/6 - 8/7. Trojky: 4:3. Doskoky: 35:47.

Rumunsko - Dánsko 70:55 (39:29).

Další zprávy