Kassel (od našeho zpravodaje) - Hanojský kolektiv nazvaný Nhà Sàn vypěstoval zahradu ze semínek a plodů, které věnovali příslušníci místní vietnamské menšiny. V dřevěném zahradním domečku lze prolistovat seznam dárců. Jsou mezi nimi majitelé nedaleké restaurace i vietnamští uprchlíci před válkou na Ukrajině.
Zahrada má ukázat, nakolik si člověk spojuje domov s vjemy jako čichem nebo chutí. Zároveň se symbolicky ptá, co z rodné země lze přenést tam, kam dotyčný emigroval. Jako by naznačovala: pokud se německé půdě a podnebí přizpůsobí vietnamské rostliny, zvládnou to i lidé.
Jejich příběhy tu členové kolektivu na vyzvání vyprávějí kolemjdoucím. A těm přistěhovalcům, kteří do Německa teprve dorazí, nabízejí dočasný přístřešek: skromně zařízenou místnost s vchodem ze zahrady. Teď je obsazená, včera tu někdo nocoval a ráno si rozvěsil prádlo na šňůře.
Nejen za vietnamskou zahradou nyní do Kasselu jezdí davy z celé Evropy. Zhruba dvousettisícové severohesenské město, vzdálené pět hodin autem z Prahy, každých pět let hostí renomovanou přehlídku současného umění Documenta. Poslední ročníky vždy přilákaly téměř milion lidí. Letos to kvůli pandemii, válce a inflaci asi bude méně. I tak ale před hlavním dějištěm, neoklasicistním muzeem Fridericianum, stojí fronta. Návštěvníci posedávají na lavičkách a schodech, půjčují si kola, prohlížejí mapy. Vánek nadzvedává provizorní plastový stan. Na kopci za městem se otáčejí větrné turbíny.
Každý pozval někoho
Documenta není výstava v běžném slova smyslu. Vznikla roku 1955 jako pokus přispět současným uměním k revitalizaci města, které z 80 procent zničilo spojenecké bombardování za druhé světové války. Z muzea Fridericianum, zprovozněného roku 1779, zbývala jen fasáda a část bočních stěn.
Přehlídka odsud postupně expandovala do města, až dnes zasahuje do všech čtvrtí. Lidé chodí za uměním do muzeí, parků, bývalých skladišť i kostelů. A už před spektakulárním ročníkem 1992, kdy návštěvnost poprvé překročila hranici 600 tisíc, některá díla v Kasselu zůstávala natrvalo.
Kdo se večer projde kolem řeky Fuldy, narazí třeba na desítky let starou sochu krumpáče zaraženého do země od Claese Oldenburga, symbol poválečné rekonstrukce. Kolem to ale vypadá jinak než dřív: v rámci letošního ročníku umělci na břehu řeky natrvalo postavili odpočinkovou zónu s dřevěnými moly a převlékárnou. Stejně tak po Kasselu dál roste 7000 dubů, jasanů či akátů, které tu v 80. letech zasadil výtvarník Joseph Beuys.
Na prvních ročnících Documenty vystavovali převážně Evropané a dosud pro ni díla vybírali hvězdní kurátoři jako Carolyn Christov-Bakargievová či Adam Szymczyk, napojení na západní instituce a globální byznys s uměním. Letošního ročníku se poprvé ujal kolektiv, a navíc odjinud. Skupina Ruangrupa pochází z Indonésie, nejpočetnější muslimské demokracie na světě. A protože se doma nemůže spolehnout na infrastrukturu západního typu, od muzeí po granty, vyvinula si osobitou filozofii založenou na sdílení povinností, peněz i rozhodovacích pravomocí.
Členy Ruangrupy jsou kromě umělců novináři či ekologové. Běžné výstavy v galeriích takřka nepořádají. I na Documentě teď odmítli zavedené postupy. Místo aby vybrali jednotlivá díla a rozmístili je po městě, na přehlídku pozvali 14 dalších kolektivů z jižní Asie, Latinské Ameriky či Afriky, území mimo umělecká i ekonomická centra. A tyto skupiny se o svou část honoráře podělily zase s dalšími, vyznávajícími podobné hodnoty.
Kolektivní rozhodování na několika úrovních v praxi znamenalo, že si v Kasselu každý dělal, co chtěl. Výsledkem je pelmel děl od zhruba 1500 autorů, často příslušníků etnických či sexuálních menšin. Anonymy z dobrých důvodů skrývající totožnost střídají etablovaná jména: třeba sloupy Fridericiana satiricky popsal a pokreslil Rumun Dan Perjovschi, jenž před lety ozdobil ochozy Národní technické knihovny v Praze.
Protože jedním z témat přehlídky je sounáležitost a sociální rozměr umění, interiér muzea připomíná společenskou místnost. Návštěvník tu může usednout za bicí soupravu nebo šicí stroj, nechat si namalovat portrét, ale také se naučit péct rýžový koláček nebo mobilní platbou koupit pár metrů čtverečních na ostrově Jáva, aby zachránil pozemek s pralesem dřív, než jej vykácí developeři.
Na stolech se válí návody k uměleckým hrám, jako jsou šachy pro čtyři. V jedné místnosti na sebe hosté zanechávají kontakt s tím, co mohou nabídnout a co by za to chtěli od druhých. Indická studentka Imaya člověka naučí vařit tradiční pokrmy ze svého regionu, pokud se na oplátku dozví, jak být konečně šťastná, napsala. Zítra tu budou vizitky a nabídky úplně jiné.
Obvinění z antisemitismu
V tomto ohledu Documenta představuje alternativu k běžným galeriím či bienále umění, jež každý den vypadají stejně. Je to spíš experimentální festival. Nemá fixní tvar ani program a místy jako by záleželo víc na seznamování se a výměně zkušeností. Zároveň to není nízkorozpočtová záležitost. Documenta hospodaří se 42 miliony eur, tedy více než miliardou korun. Třetinu dostává od města, spolkové země Hesensko a federální vlády, další třetinu od sponzorů, zbytek utrží na vstupném.
Právě na otevřenost a peníze z veřejných zdrojů ale letos přehlídka doplatila. Média o ní nejčastěji psala kvůli skandálu ze zahájení. Na jednom z hlavních náměstí byla vztyčena rozměrná malba indonéského kolektivu Taring Padi z roku 2002, která sice odkazovala na tamní odboj proti režimu diktátora Suharta, avšak mezi desítkami znázorněných postav obsahovala antisemitské karikatury: vojáka s prasečí hlavou, Davidovou hvězdou a přilbou s názvem izraelské tajné služby Mosad nebo muže s pejzy, doutníkem a jarmulkou nadepsanou SS.
Dle organizátorů si těchto figur během příprav nikdo nevšiml. Akcí financovanou německými daňovými poplatníky však obvinění z antisemitismu otřáslo do základů. Kancléř Olaf Scholz oznámil, že poprvé za 30 let Documentu nenavštíví, po kritice ze strany hesenské i spolkové ministryně kultury rezignovala ředitelka přehlídky Sabine Schormannová a jeden z členů Ruangrupy se omlouval přímo v německém parlamentu. Známá berlínská umělkyně Hito Steyerlová svá díla na protest odstranila. Prezident Frank-Walter Steinmeier se při zahajovací řeči podivil, že Documenta pozvala několik palestinských, avšak žádného izraelského výtvarníka. Média zjistila, že mezi 1500 vystavujícími někteří podporují bojkot Izraele, a vandalové výhrůžkami posprejovali sál palestinského kolektivu.
Nařčení z antisemitismu v Německu nelze zlehčovat, tím spíš, že podle nedávných zjištění historiků polovinu poválečných zakladatelů Documenty tvořili někdejší vysoce postavení nacisté včetně členů jednotek SS a SA. Přesto zájem tisku o skandál nevyhnutelně zkreslil obraz aktuálního ročníku. Ve stínu jedné nevhodné, dnes dávno odstraněné malby se skrývají tisíce pozoruhodných prací.
Údolí plné fosfátu
Evropan se tady setkává s uměním převážně z jižní polokoule, které mu otevírá obzor do fascinující šíře. Například jednu místnost muzea Fridericiana vyzdobili obyvatelé tuniského městečka Redeyef, kde se těží pro tamní ekonomiku stěžejní fosfáty. Mezi vystavenými minerály, kufry a čajovými soupravami se ozývá zpěv i terénní nahrávky, promítaný film přibližuje úděl místních. Vzadu stojí kopie hornického domku v životní velikosti se stěnami popsanými básní. "Tohle údolí zítra vyschne / Tohle údolí plné fosfátu / Staří odejdou / Sirény umlknou," začíná.
Za dalšími zážitky musí návštěvník putovat. Některé se nacházejí v muzeích, hotelech či skladech poblíž Fridericiana, jiné jsou několik kilometrů vzdálené nebo schované pod širým nebem. Třeba v barokním parku Karlsaue. Tady lidé posedávají v trávě, pouští draky a venčí psy. V prvních opadaných listech leží pohozený míč. Pod sochami antických bohů na piedestalech si dívky s šátky na hlavách pouštějí arabský rap.
Uprostřed ční dystopická instalace od kolektivu The Nest z keňského Nairobi: do několikametrových balíků svázaný textilní, plastový a elektronický odpad, který Západ vyváží do takzvaných rozvojových zemí. Hromady špinavých matrací, rozbitých monitorů nebo součástek automobilů uprostřed úhledného parku ukazují, jak chudé země nesou náklady západního způsobu života.
Na více místech rezonuje téma životního prostředí. Ztemnělá místnost muzea Ottoneum promítá úchvatné záběry z Mikronésie nebo jihokorejského ostrova Čedžu: startovací dráhy, bunkry a fabriky pro nucené práce byly postavené za druhé světové války, dnes obrůstají trávou a liánami. V džungli rezaví majestátní ozubená kola. Příroda pohlcuje, co člověk vytvořil.
Několik kolektivů se zabývá udržitelností a dopady globalizace či kolonialismu. Jiní se vyslovují k příjmové nerovnosti či nadřazeným postavením jedněch nad druhými. Někdo navrhuje alternativní měnu či způsob života, další jen vypráví historii svého etnika nebo města.
Kanceláře na hlavní kasselské třídě kurátoři proměnili v prostor podobný tomu, kde se setkávají v indonéské Jakartě. Říkají mu Ruruhaus a je to zároveň obývací pokoj, kuchyň, obchod i přednáškový sál. V prvním patře právě kameraman zaznamenává příběh syrské uprchlice. V přízemí přednáší indická umělkyně. Popisuje znečištění řeky Mula, u které žije, a skládky zahlcené plastem. Její kamarádky pracují v dolech dvanáctihodinové směny, bez rukavic a ochranných pomůcek. Vydělají si 11 eur denně. "Končí s alergiemi, dehydrované a přepracované. Můj soused umřel na rakovinu, druhá sousedka má vážné astma a jejího manžela dvacet let trápí kožní problémy," vypočítává.
Romské malby
Do výstavního pavilonu Documenta Halle lidé vstupují temným tunelem, kde svítí petrolejové lampy a zdmi rachotí zvuk projíždějícího vlaku. Kolektiv z keňského Nairobi zvaný Wajukuu Art Project zpodobnil jeden z největších tamních slumů, kde má jen minimum obyvatel přístup k elektřině či pitné vodě.
Ghetto leží pod kopcem s továrnou vedle další skládky, kterou místní probírají a snaží se nálezy zpeněžit. Umělci je od toho zrazují: vštěpují mladým Keňanům hrdost a učí je základní dovednosti. Z některých se pak stávají výtvarníci a vytvářejí pozoruhodná díla: torzo dvou těl zavěšených nad zrcadlem zasypaným rudým pískem či architektonické objekty z řetězů, nožů a zemědělského nářadí.
Leckde čeká silný osobní příběh. V budově Stadtmusea Kassel člověk projde stálou expozicí o historii města do sálu, kde zhlédne dokument o íránském Kurdovi a heavymetalovém kytaristovi Kazemovi Kazemim. V minulé dekádě se pokusil emigrovat do Austrálie, avšak těsně před přistáním jeho loď zastavila pobřežní stráž. Šest let pak Kazemi strávil na ostrově Manus, kde australská vláda věznila žadatele o azyl.
Ve filmu vypráví, jak ho pobyt poznamenal a kterak mu pomohlo přežít hraní tvrdé hudby. "Žil jsem ve stanu. Všude byli komáři. Spousta lidí dostala malárii. Nikam jste nesměli, stráže vás budily ze spaní. Každou chvíli se někdo pokusil spáchat sebevraždu," vypráví, zatímco už ve svém novém domově peče kuře, zapojuje kytaru do zesilovače a metalově nalíčený natáčí hudební videoklip
Na Documentě lze objevit také několik skvělých malířů. Čtyřiačtyřicetiletá Malgorzata Mirga-Tas se narodila a žije v romské osadě na polsko-slovenském pomezí. Kombinací olejomalby a oblečení, jež nosili její sousedi, vytváří pestrobarevné, ornamentální látkové obrazy plné lidí a zvířat. Jeden vlastní i Muzeum romské kultury v Brně. Ty na Documentě parafrázují rytiny Francouze Jacquese Callota ze 17. století a znázorňují příslušníky menšiny ze spišského regionu Polska: třeba krásné Romky na modrém koni.
Desítky minut lze strávit u několikametrového plátna Zrození dnes již nežijícího maďarského Roma Tamáse Péliho. Vytvořil jej pro sirotčinec s cílem ukázat tamním dětem, co zažili jejich předci. Historická alegorická malba převypravuje romské mýty, pročež v jejím středu stojí svatá Sára připomínající hinduistickou bohyni Kálí. Spodní část zachycuje odyseu maďarských Romů od protihabsburského povstání z 18. století po nacistické vyhlazovací tábory.
Jinakost
Letošní Documenta se v dobrém i zlém vymyká. Protože kurátoři nechali volnou ruku desítkám kolektivů, ne všechna díla mají stejnou úroveň zpracování. Ne všude také funguje ostrý kontrast: člověk přechází z projekce nízkorozpočtového ugandského akčního filmu, jehož natáčení zaměstnalo bezprizorní teenagery ze slumů, na umělecky vyzdobenou skateboardovou rampu z Thajska.
Občas jako by myšlenka byla důležitější než provedení. Divák skáče z jednoho kontextu do druhého, všude by potřeboval hodiny na pročtení doprovodných textů. A byť je ročník zaměřený na umělce z jižní polokoule, přece jenom by v Německu neuškodila alespoň symbolická připomínka ruské války na Ukrajině.
Documenta nicméně klade stěžejní otázky: jak žijeme, jaké to má dopady, co bychom mohli dělat jinak. A odpovědi jednou nabízí někdo jiný než západní umělci. Evropané tu mohou pohlédnout na svět očima výtvarníků, kteří mají úplně jiné starosti a způsob myšlení. Kteří neprošli žádným západním "sítem" a nevztahoval na ně svá měřítka evropský či americký kurátor.
Nad všemi dílčími výtkami jednoznačně převyšuje neotřelost, svěžest, jinakost a nespoutaná představivost. S tou ostatně pracuje i nejvýraznější česká stopa. Drobnějších souvislostí je víc: přes pozvané kolektivy se přehlídky účastní Slovák Robert Gabris, známý z loňské Ceny Jindřicha Chalupeckého, zatímco tuniská iniciativa El Warcha ve své instalaci zmiňuje knihu Příhodná chvíle, 1855 od Patrika Ouředníka.
To hlavní ale leží na druhém břehu řeky Fuldy. U přístaviště a koupaliště s dětským hřištěm, kde odpočívají stovky lidí, stojí vyklizený sklad lodí. Do něj svou prostorovou instalaci umístila světově dnes nejžádanější česká výtvarnice, čtyřicetiletá Eva Koťátková. Ve zšeřené místnosti u stropu visí polštáře, houpací sítě či dětské spacáky s chapadly plyšových chobotnic. Na zemi se válejí ponožky, boty či malby krokodýlů. A z reproduktorů zní nepřetržitá audiostopa: různé děti anglicky, německy a česky vyprávějí své "denní sny", přeneseně vzato představy o jiném, lepším světě.
První chce, aby zanikly zverimexy a nikdo nestrkal zvířata za sklo. Druhé si přeje, aby mu doktor příště zase nevytknul, že se hrbí. A jedna holčička uvažuje ve velkém. "Jako děti můžeme mluvit do veřejných věcí, ovlivňovat, jak vypadá to, kde žijeme. Nemusíme žít ve světě, který pro nás navrhli dospělí. A nikdo nám neříká: do toho nemluv, jsi ještě dítě," líčí, jak si to představuje. "Účastníme se hlasování, pravidelně pořádáme konference, v rámci kterých sdílíme reflexe o dospělém světě, a moderátoři hlavních zpráv s námi dělají rozhovory."
Výstava
Documenta 14
Kassel, Německo, do 25. září.
