Monstrum mluví. Umělkyně Koťátková upozorňuje na nelidskost „normálních“ lidí

Magdalena Čechlovská Magdalena Čechlovská
31. 5. 2021 11:50
Velké lidské hlavy z textilu vypadají trochu dětinsky. Mají udivené výrazy a místo těl jen pár svršků zhroucených na podivné konstrukci, která je částečně zavrtaná do betonové podlahy pražské galerie MeetFactory. Kontrast dětinského a vyšinutého vyzývá k prozkoumání.

Výstava Evy Koťátkové nazvaná Rozhovory s monstrem představuje ojedinělou možnost zjistit, co na té Koťátkové, jež vystavuje častěji v cizině než v Česku, vlastně je. Přehlídka byla velkou část plánovaného termínu zavřená kvůli protipandemickým opatřením, potrvá už jen do neděle 6. června.

Objekty připomínají obří loutky a kostýmy, ze kterých se právě vysvlékli herci. Inscenace ale běží dál jako rozhlasová dramatizace. Zatímco divák prochází kolem konstrukce, z různých stran se ozývají většinou rozčilené hlasy.

Hlavně kvůli dětem

"Integrací se cítíme ohroženi," ženský hlas čte nejspíš petici. Obyvatelé nejmenovaného města protestují proti úmyslu kraje postavit v jejich obci chráněné bydlení pro lidi s postižením. Příběh, který skládají promluvy různých aktérů, od starostky a hejtmana přes předsedkyni petičního výboru až po obyčejnou kolemjdoucí, shrnuje několik skutečných případů.

K jednomu došlo před pěti lety v malém městě o dvou tisících obyvatelích, z nichž 677 písemně odmítlo stavbu domu s několika chráněnými byty. Nejemotivnějším důvodem byly obavy matek. "Děti by se neměly každodenně konfrontovat s postiženými," myslí si jedna.

Námitky krajských úředníků či několika zastánců stavby se ztrácejí pod přílivem více i méně vyhrocených odmítnutí. Bizarní konstrukce uprostřed galerijní místnosti, v níž se proplétají vodovodní armatury, dřevěné rámy a schody, znázorňuje smutné torzo nikdy nedokončeného projektu. Z nahrávek, kde v pozadí znějí reálné zvuky projíždějících aut či kolemjdoucích dětí, vyplývá nedorozumění, nepochopení a obava z neznámého.

Neznámé je oním monstrem, které děsí a pudí lidi chovat se nelidsky. Jestliže v první části výstavy bylo hodně světla, ve druhé místnosti oddělené těžkým černým závěsem je chvíli tma. Než si oči zvyknou a díky malému proužku světla objeví na zemi ležící šestimetrovou, černou chobotnici se způsobně připaženými chapadly. Může to být terapeutický koutek, chapadla jsou měkká jako polštáře, dobře se na nich leží, lépe než na Freudově pohovce.

Když si oči zvyknou, na zemi objeví šestimetrovou černou chobotnici se způsobně připaženými chapadly.
Když si oči zvyknou, na zemi objeví šestimetrovou černou chobotnici se způsobně připaženými chapadly. | Foto: Studio Flusser

Tady návštěvníka nikdo neponouká, aby vyprávěl a poznával své nitro. Úplně v klidu ho ale nenechají.

Z hlavy chobotnice vychází další zvuková nahrávka. Je to koláž skutečných či podle skutečnosti stylizovaných krátkých výpovědí. "Mučení Hany je blbý, ale nemůžu pomoct, odnesla bych to sama," říká jedna školačka a přibližuje šikanu ve třídě.

Hlas netlačí na city, je víc věcný než emotivní. Dále vypráví o ženě, které bránili a vyhrožovali, když chtěla odejít na reverz domů z nemocnice. Nebo o potřebách nevidomých a neslyšících.

"Znaková řeč málem vymizela," tvrdí chobotnice a popisuje někdejší praxi na internátních školách pro neslyšící, v nichž je učitelé nutili odezírat a zakazovali znakování.

"Celá generace neslyšících si znakovala jen po nocích," říká chobotnice. Jediné, čeho tehdejší školské metody dosáhly, bylo, že neslyšící děti se kvůli přísným učitelům naučily nedůvěřovat okolí.

Tisíceré způsoby neporozumění komplikují život lidem s psychickými nemocemi. Zraňující komentáře provázejí ženy, v menší míře i muže s nadváhou. V tmavé místnosti se valí případy ponižování, trápení a totálního míjení takzvané většinové populace s potřebami těch, kteří se do vymezené "normality" nevejdou.

Virtuální prohlídka Rozhovorů s monstrem, výstavy Evy Koťátkové, v pražské MeetFactory. | Video: MeetFactory

Něco změnit

Poslední část výstavy vypadá jako šicí dílna. Kusy oblečení, ale také vystřižená písmena a šicí potřeby jsou rozhozené po velkém stole obklopeném školními židlemi.

Koťátková je nedostižná ve stylu, jakým propojuje svůj altruismus s jazykem umění. To je pro ni možná jen prostředkem a ve skutečnosti výtvarnice žije hlavně touhou něco změnit k lepšímu. Umění sice není tak účinné jako přímý aktivismus, může být ale trvalejší.

Eva Koťátková.
Eva Koťátková. | Foto: ČTK

Úměrně s tím, jak roste autorčina prestiž, sílí i její apel. Osmatřicetiletá umělkyně, která propojuje kresbu, sochařství a performativní umění, se roku 2007 stala nejmladší držitelkou Ceny Jindřicha Chalupeckého. Bylo jí 25 let.

Od té doby měla například samostatnou přehlídku v milánském muzeum Pirelli HangarBicocca, v jehož čele stojí Vicente Todolí, někdejší ředitel londýnské galerie Tate Modern. Sólovou výstavu jí uspořádali také v belgickém Gentu a společně s Rachel Harrisonovou, o generaci starší Američankou, se představila v newyorském Metropolitním muzeu.

Eva Koťátková je rovněž jedním z mála českých umělců, kteří byli v posledních letech pozváni do hlavní kurátorské sekce Benátského bienále. V roce 2013 si ji pro zdejší hlavní přehlídku nazvanou Encyklopedický palác vybral kurátor Massimiliano Gioni.

Tentýž rok Koťátková vystavovala v oxfordském Muzeu moderního umění a předtím na bienále v australském Sydney a Moskvě.

"Dílo Evy Koťátkové je pokusem o uspořádání precizního a zároveň absurdního lidského konání. Její performativní instalace nabízejí bezpočet skulpturálních vyjádření pro nejrůznější choreografie s mnoha odkazy na dějiny umění, tance a divadla," uvedla v roce 2014 porota, která Koťátkové jako první české umělkyni udělila prestižní německou Uměleckou cenu Dorothey von Stettenové.

Od počátku kariéry se autorka zabývá stereotypy lidského chování. Ve výstavních projektech založených na osobních výzkumech se věnovala odosobněnému systému vzdělávání, různým podobám manipulace, ústavní péči o seniory a, jak ukazuje přehlídka v MeetFactory, také strachu z neznámého, který člověku ubírá na schopnosti projevovat soucit.

Od minulého týdne má Eva Koťátková samostatnou výstavu ještě v bratislavské Kunsthalle.

Výstava

Eva Koťátková: Rozhovory s monstrem
MeetFactory, Praha, výstava potrvá do 6. června.

 

Právě se děje

Aktualizováno před 38 minutami

Kanoista Lukáš Rohan poprvé v kariéře vyhrál závod Světového poháru ve vodním slalomu. V Troji uspěl i s dotykem hned v první brance finálové jízdy

Kanoista Lukáš Rohan poprvé v kariéře vyhrál závod Světového poháru ve vodním slalomu. V Troji uspěl i s dotykem hned v první brance finálové jízdy.

Kanoistka Tereza Fišerová byla v Praze třetí. Českou olympioničku v Troji porazily Němka Andrea Herzogová a suverénní vítězka Jessica Foxová z Austrálie, jež jako jediná z deseti finalistek projela trať čistě.

Jediná česká finalistka Fišerová se dopustila jednoho dotyku stejně jako Herzogová. Na trať se vydala díky druhému místu v semifinále jako předposlední a musela ještě čekat na výkon Britky Mallory Franklinové. Světová šampionka z roku 2017 si připsala také "šťouch" a skončila čtvrtá se ztrátou 81 setin na českou vicemistryni Evropy.

Gabriela a Martina Satkovy vypadly v semifinále. V následujícím finále kanoistů bude české barvy hájit další olympionik Lukáš Rohan. Vojtěch Heger a Václav Chaloupka do jízd o medaile nepostoupili.

Zdroj: ČTK
Další zprávy