Každý je umělec, změňme společnost. Beuys přispěl ke vzniku německých Zelených

Petr Fischer Petr Fischer
12. 5. 2021 12:00
K umění odjakživa patří jistý druh elitářství a málokterý umělec by o sobě řekl, že je „idiot v plstěném klobouku, který myslí kolenem“. Němec Joseph Beuys, jeden z nejvýznamnějších výtvarníků druhé poloviny 20. století, který by se tuto středu dožil 100 let, se však nebál sebeponižování.
V 60. a 70. letech minulého století, kdy se zapojil do hnutí Fluxus, byl Joseph Beuys jednou z nejzásadnějších postav moderního umění.
V 60. a 70. letech minulého století, kdy se zapojil do hnutí Fluxus, byl Joseph Beuys jednou z nejzásadnějších postav moderního umění. | Foto: ČTK/DPA

Právě v něm spočívalo Beuysovo umělecké gesto, jehož smyslem měla být proměna společnosti. Sklonit se až k základům světa, na které se zapomnělo, přestože se z nich rodí lidé a jejich pospolitost. Umění tu není proto, aby plnilo domy bohatých lidí a muzea, nýbrž k přetváření sebe sama a společnosti.

Přesto je dnes Beuysovo dílo - všechny ty osudové kameny a 7000 zasazených dubů, plsťové deky, tuky, sáňky či kovové kruhy - součástí významných světových sbírek. V Německu ho lze letos vidět na mnoha výstavách. Jedna začne v červnu v budově bývalého Hamburského nádraží v Berlíně, další budou ve Stuttgartu, Bonnu, Düsseldorfu, Essenu nebo Darmstadtu.

Každé akce a dílo Josepha Beuyse reflektovaly společnost. Vulgární primitivismus jeho přesvědčení, že "každý je umělec", se dá přeložit i do komplexního přemýšlení o společnosti. Dnes je samozřejmostí, v 60. a 70. letech minulého století, kdy se Beuys zapojený do hnutí Fluxus stal vedle Andyho Warhola nejzásadnější postavou moderního umění, však teprve vznikalo.

Umění chápal jako událost, v níž dochází ke kumulaci osobní i společenské energie, která může přinést změnu. Jeho cíle byly podobné terapeutické práci šamana, jenž vyvolá zlé duchy a přehraje jejich kakofonii, aby je společnost v dobrém zpracovala.

Někdy to musí i bolet, jak se Beuys přesvědčil na vlastní kůži, když při jedné akci na univerzitě dostal od studenta pěstí. Okamžitě to použil jako prvek své performance, včetně krve, která mu tekla z nosu.

K šamanovi patří i vzezření: u Beuyse to byly plstěný klobouk a vesta, které prakticky nesundaval. V jednom televizním rozhovoru je popsal jako umělecké insignie, vyjadřující počátek své umělecké cesty, který si pořád nese s sebou.

Úsměvně to působilo v kontrastu s německou měšťanskou konzumní kulturou, v níž se hodně mluvilo o tradicích a kořenech, přestože je prakticky nikdo nežil.

Mnoho Beuysových uměleckých vizí pochází z mystického myšlení rakouského filozofa a kritika Rudolfa Steinera. Jeho antroposofie a holistické pojetí existence člověka i světa, dnes využívané ve waldorfské pedagogice, Beuyse fascinovaly. Skrze ně jako správný ezoterik viděl společnost coby jednotný organismus, který lze léčit tím, že se také bude organicky tvarovat.

I proto je dnes Beuys pro spoustu německých odborníků jakýmsi průkopníkem spekulativního myšlení, které svým "nerozumem" podrývá základy klasické liberální demokracie. Něco na tom může být, zejména když se začne připomínat Steinerova blízkost k ekofašismu, proudu paralelnímu k Hitlerově mystice třetí říše. Vycházel z návratu k životu na vesnicích, ke komunám, v nichž dospívali vůdce SS Heinrich Himmler i další budoucí významní členové nacistické strany.

Beuys, jenž strávil druhou světovou válku jako dobrovolník u luftwaffe, z ekologického hnutí 20. a 30. let čerpal. Jazyk některých jeho přednášek, například té o Německu a jeho směřování, kde intenzivně odkazuje na moc jazyka a vztah k přírodě, zase připomínají heideggerovské "filozofování na polní cestě".

Propojování lidského, přírodního a božského, co jiného je umění, řekl by filozof Heidegger, kdysi okouzlený nacistickými vidinami, a Beuys by asi neprotestoval.

Možná i kvůli tomuto spodnímu temnému proudu byl Beuys přitažlivý a tak zásadně cloumal německou společností, plnou nánosů viny nacistické éry a starých společenských hierarchií, dusících přirozenou tvořivost lidí. Proto Beuys tak znejišťoval, a dokonce vyvolával strach či obavy.

Joseph Beuys a Andy Warhol roku 1982 v Berlíně. Vzadu je Warholův portrét Beuyse.
Joseph Beuys a Andy Warhol roku 1982 v Berlíně. Vzadu je Warholův portrét Beuyse. | Foto: ČTK/PICTURE ALLIANCE

"Umění má nakonec především politickou moc," řekl jednou přímo, přičemž mu nešlo o formování nějaké politické strany, nýbrž schopnost umění měnit myšlení a cítění.

"Miluji Beuysovu politiku," řekl jeho umělecký dvojník a antipod Andy Warhol, když se s Beuysem setkal roku 1979 v Düsseldorfu. "Měl by přijet do Spojených států a být aktivní tam. Měl by se stát prezidentem," dodal s notnou dávkou ironie.

Warhol, vytvářející z konzumní ideologie samostatnou estetiku, jakousi krásu plochosti; Joseph Beuys, "prosťáček z vesnice", poutník v klobouku, s vysokými botami a brašnou přes rameno, podrývající kulturu konzumu symbolikou odpadu, včetně toho lidského. Existují větší protiklady, které se přesto sejdou?

Beuysova snaha očistit mysl i tělo a přetvořit společnost nakonec mohla pomoct na svět úderné zelené politice, jejímž vrcholem byl vznik německé strany Zelených.

Experimentující provokatér, pro něhož bylo umění největší revoluční silou, protože je permanentní a nelze ho zastavit, se jako zelený vrhl na boj s atomovou energií a zbrojením. Dodnes má estetický půvab, když si člověk pustí klip k písni Sonne statt Reagan, Slunce místo Reagana, jejíž protiválečný text Beuys i zpívá. Čiší z toho naivní amatérský zápal mediálně toporného šamana a neopakovatelný design 80. let.

"Jsem blázen," říkal o sobě Beuys a myslel tím postavu šaška, enšpígla, který svou prostotou umožňuje ostatním, aby se viděli takoví, jací jsou.

Beuysovo bláznovství s jeho smrtí v roce 1986 nezmizelo. Ovlivnilo nejen spoustu lidí, kteří se vrhali do politiky s kritikou konzumu a dnes nejen v Německu mluví o svobodném demokratickém socialismu, ale také ty, kteří Beuysovo pojetí umění vzali za své a dál ho rozvíjí. V Česku by se jich pár také našlo, od Kateřiny Šedé po skupinu Ztohoven. Stoletý Beuys - a pořád vcelku živý.

K oslavám se připojil Goethe-institut

Virtuální galerii, která připomíná Josepha Beuyse, tento týden spustil pražský Goethe-institut. K vidění je on-line do konce roku a připomíná politické, společenské i ekologické otázk, které si umělec kladl. Ukazuje také jeho nejznámější díla jako Sociální plastiku a Sáňky z roku 1969, Kapital Raum 1970-1977 nebo 7000 dubů z roku 1982.

Beuys ve druhé polovině 20. století spoluutvářel podobu moderního umění. Česká veřejnost měla před sametovou revolucí jen omezené možnosti poznat jeho myšlenky. Své objekty tvořil nejraději z tuku, vosku či plsti. Tyto materiály poznal na vlastní kůži za druhé světové války, když byl jako radiotelegrafista luftwaffe sestřelen nad Krymem a dostal se do péče místních Tatarů. Umělce tento zážitek formoval na celý život.

Po návratu z fronty se Beuys zapsal na výtvarnou akademii v Düsseldorfu a zpočátku se protloukal s obtížemi. Jeho tvorba, která výrazně rozšířila hranice výtvarného umění, mu však postupně pomohla překonat válečná traumata. Byl také významným pedagogem a propagátorem politického, mytologického a filozofického přesahu umění.

Slavné se staly i jeho performance a happeningy. Při tom nejslavnějším strávil několik dní v newyorské galerii s živým kojotem. Akcí chtěl podnítit dialog mezi moderní Amerikou a Indiány.

K hnutí Fluxus se kromě Beuyse řadí Milan Knížák, který jako někdejší ředitel Národní galerie v Praze pomohl nakoupit Beuysův objekt Auto z roku 1969, Knížák za nákup čelil kritice kvůli údajně vysoké ceně. Galerie za dílo zaplatila mezi lety 2003 až 2005 v několika splátkách 15 milionů korun. Další práci Josepha Beuyse je možné vidět v lidické sbírce výtvarného umění.

 

Právě se děje

před 15 minutami

Slavná sopranistka tvrdí, že s ní francouzská policie jednala jako se zločincem

Jihoafrická sopranistka Pretty Yende tvrdí, že s ní francouzští policisté při kontrole na letišti Charlese de Gaulla v Paříži zacházeli jako se zločincem. "Svlékli mě a prohledali, jako bych byla zločinec, a umístili mě do cely," tvrdí zpěvačka.

Ta podle policistů přicestovala v pondělí z Milána na jihoafrický pas, v němž neměla vízum. "Nebyl tam ani v jedné chvíli žádný incident," tvrdí policejní zdroj a popírá, že by se sopranistka kvůli letištní kontrole musela svléknout. Z místnosti, kde čekala na vyřízení případu, vyšla po hodině a půl s vízem, které jí povolovalo vstup na francouzské území, a barva její kůže nehrála žádnou roli, řekl zdroj z letiště agentuře AFP. "Pro lidi, jako jsem já, je policejní násilí skutečné," tvrdí naopak pěvkyně. Do Francie přiletěla proto, že zpívá Belliniho operu Náměsíčná v Théâtre des Champs-Élysées.

Zdroj: ČTK/AFP
před 18 minutami

Mezi Berounem a Královým Dvorem skončila rekonstrukce trati za 2,6 miliardy Kč

Mezi Berounem a Královým Dvorem skončila rekonstrukce železniční trati, díky níž tudy vlaky budou moci projíždět až stošedesátikilometrovou rychlostí. Zrychlí se tak cestování mezi Prahou a Plzní. Součástí akce byla i obnova berounského nádraží a stanice Králův Dvůr a modernizace zabezpečovacího zařízení. Náklady jsou přes 2,6 miliardy bez DPH, tři čtvrtiny pokryla dotace z Evropské unie.

Podle generálního ředitele Správy železnic Jiřího Svobody se zlepšil komfort pro cestující a vznikl i bezbariérový přístup na nástupiště v Berouně i Králově Dvoře. "Zvýšila se traťová rychlost na 160 kilometrů v hodině a zkrátily se jízdní doby. Myslím si, že se už skutečně jedná o koridorovou trať se vším všudy," řekl Svoboda při dnešním slavnostním ukončení prací. Poukázal na to, že nyní je hotová rekonstrukce celého třetího koridoru z Berouna až do Chebu, včetně průjezdu plzeňským uzlem.

Práce na 5,7 kilometru dlouhém úseku mezi Berounem a Královým Dvorem začaly v roce 2016. V první etapě stavbaři opravili osobní nádraží v Berouně. Součástí byla obnova kolejiště, vznikl nový podchod, nástupiště a přístřešky. Přístup na nástupiště pro handicapované zajišťují výtahy. Železniční stanice byla také vybavena informačním systémem pro slabozraké a nevidomé. Dělníci vyměnili technologická zařízení a obnovili kolejiště na seřaďovacím nádraží.

Zdroj: ČTK
před 33 minutami

Průměrný obrat regionálních obchodních center loni klesl o 25,5 procenta

Průměrný roční obrat regionálních obchodních center (OC), vyjma Prahy, loni po šesti letech růstu podle analýzy společnosti CBRE meziročně klesl o 25,5 procenta. Nejvíce byly v centrech zasažené gastronomické provozy, u kterých propad proti roku 2019 činil 36 procent. Návštěvnost regionálních OC se v uplynulém roce meziročně snížila o 29 procent, lidé ale v centrech více utráceli. Hodnota průměrného nákupního koše vzrostla o 5,7 procenta na 233 korun za jednu návštěvu. Vyplývá to z analýzy Shopping Centre Index, kterou letos podeváté připravila společnost CBRE.

Gastronomie byla v nákupních centrech podle CBRE nejdynamičtějším odvětvím posledních tří let, jež v minulosti zaznamenávalo dvouciferný růst. Prostor pro stravovací provozy se v centrech rozšiřoval. Podle vedoucího maloobchodního sektoru a oddělení správy OC v CBRE Tomáše Míčka byla gastronomie v minulém roce v důsledku protiepidemických opatření uzavřená zhruba 130 dní.

"Vloni sehrál rozhodující roli podíl, jaký měly na celkové ploše obchodních center ty obchody a služby, které mohly být i přes vládní omezení v provozu. Právě tito nájemci nakonec ovlivňovali celkovou návštěvnost centra i jeho ekonomické výsledky," řekl Míček.

Móda, která je na nákupní ploše typického regionálního centra (bez započítání Prahy) zastoupená nejvíce, když zaujímá 37 procent plochy, loni zaznamenala propad obratu o 34 procent, hned za ní byly doplňky s poklesem zhruba 32 procent. U těchto kategorií podle CBRE sehrála roli sezonnost. Prodejci kvůli zásobám neprodaných kolekcí neměli dostatek peněz na nákup nového zboží.

Zdroj: ČTK
Další zprávy