MFF Karlovy Vary 2014 - Asie letos jede. Už v zimě na festivalu v Rotterdamu jsem si říkal, jestli je to jen náhoda, že se tu sešlo tolik povedených, převážně japonských filmů, vesměs novinek od uznávaných tvůrců. Východoasijské snímky ovládaly festivalové dění přinejmenším celou jednu dekádu kolem přelomu tisíciletí a není to zase tak dávno, co japonské, korejské či tchajwanské projekce patřily k vrcholům karlovarského festivalu.
V posledních letech však dříve výrazní tvůrci točí méně, případně se jim nedaří držet krok se svými vrcholnými díly a nová generace nenarůstá. V Rotterdamu, kde soutěží debuty a nové filmy, sice letos vyhrál korejský a japonský snímek – a jde v obou případech o povedená díla –, ale dvě vlaštovky ještě jaro nedělají.
Více či méně zavedení tvůrci však slaví úspěchy na světových festivalech a mnoho z nich se letos sešlo i v karlovarském programu. O fenomenální variaci na korejské thrillery a filmy noir Černé uhlí, tenký led, která vyhrála festival v Berlíně, více podrobností najdete v našem festivalovém blogu Aktuální varování, nyní se na chvilku ponoříme do úplně jiných východoasijských vod.
Tchajwanský génius Tsai Ming-liang
Oba snímky tchajwanského génia Tsaie Ming-lianga Toulaví psi a Cesta na západ patří k prozatímním vrcholům festivalu, a pokud je něco překoná, lze už s klidem a předstihem hovořit o silném ročníku, alespoň co se týče „dovozového“, nesoutěžního programu.
Toulaví psi, uvedení v tradiční sekci Horizonty, která je jakýmsi barometrem toho, jak moc se vydařila letošní festivalová sezona a kolik z ní se podařilo dostat do českých lázní, si odvezli velkou cenu poroty z Benátek a jde v jistém ohledu o velký návrat.
Předchozí Tsaiův celovečerní film Visage z roku 2009 je zvláštní francouzskou koprodukcí „na objednávku“, a tak posledním skvělým Tsai Ming-liangovým filmem zůstává osm let starý film Kruhy pod očima. Tsai patří nejen k nejvýraznějším filmařům východoasijského sektoru, ale i k nejunikátnějším tvůrcům festivalového minimalismu vůbec a svou prostou, umírněnou, ale zároveň i bizarní poetiku v Toulavých psech posouvá zase o malý kousek dál.
Ze snímků jako Kolik je tu hodin? či Chuť melounů už jsme zvyklí na mnohaminutové statické a málomluvné záběry s důsledně promyšlenou mizanscénou a s důrazem na prosté plynutí času, ale i na podivné sekvence s absurdním humorem a surreálným nádechem.
Toulaví psi rozhodně neobsahují rozverná hudební čísla s tančícími penisy ani erotické scény s dužninou melounových plodů jako „porno muzikál“ Chuť melounů; rozhodně patří k té nejztišenější části Tsaiovy tvorby.
Prostý, torzovitý příběh o otci alkoholikovi, co se živí jako lidský držák reklamních poutačů, a jeho dvou dětech se blíží až zenové prázdnotě. Podstatné tu jsou drobnosti a mlčenlivé, fyzické herectví, postupně navíc snímek přechází do silně enigmatického tvaru, v němž není obtížné pouze nalezení jednoznačného smyslu některých unikavých scén, ale není možné události ani seřadit v jasném pořadí.
Aby nedošlo k omylu. Zvolené postupy jsou záměrné a velmi funkční; posilují možnost cele se napojit na rytmus filmu, nepřemýšlet, ale spíše rozjímat – prostě a jednoduše se oddávat drobným proměnám tempa a taky neuvěřitelné vynalézavosti, s níž (až na výjimky) statická kamera snímá své okolí.
Meziprostory Tchaj-peje v dlouhých záběrech
Toulaví psi se typicky odehrávají v jakýchsi meziprostorech Tchaj-peje, Tsai má oko nejen pro kompozici, ale i pro výběr lokací na pomezí exteriéru a interiéru, různých polorozpadlých budov a industriálních objektů, nad jejichž účelem můžeme přemýšlet, ale mnohdy jde především o místa, kde se zastavil čas, místa ponořená do své smutné minulosti.
Čas v Tsaiových filmech naopak plyne jako voda, centrální motiv Tchajwancovy estetiky. Filmař s talentem od boha točí snímky, s nimiž se snadno můžete minout – vyžaduje určitou poučenost či přinejmenším trpělivost ponořit se do mnohaminutových pozorovatelských záběrů, kupříkladu na sedící postavy, které nic nedělají, přesto v nich jde o vrcholnou podobu přirozeného herectví, o fascinující a originální rozvíjení slavné metody Roberta Bressona, podle něhož jsou herci pouze modely, které na plátně existují, neboť nějaké hraní přeci patří na divadlo.
Když už nic jiného, tak zhruba desetiminutový záběr, v němž hrdina pojídá hlávku zelí, patřící k vrcholům tohoto typu kinematografie ryzích emocí, přirozeně působících metafor a čistě audiovizuálních kvalit, se musí vrýt do hlavy nesmazatelně hluboko každému divákovi.
Zenové rozjímání
Už zařazení druhé Tsai Ming-liangovy novinky Cesta na západ do nové, loni vzniklé sekce Imagina sdružující experimentálnější filmy, napovídá, že půjde ještě o něco radikálnější počin než v případě jeho celovečerní tvorby.
Zhruba padesátiminutový snímek na pomezí experimentu, dokumentu a eseje o podstatě chůze i podstatě filmového média lze popsat zcela jednoduše: Jde o zachycení jedné či dvou kráčejících postav v různých exteriérech Marseille. A také o střet dvou specifickým způsobem vyhraněných hereckých osobností – Tsaiova dvorního herce Lee Kang-shenga a Francouze Dennise Lavanta, jehož specifický, zcela odlišným způsobem fyzický herecký projev se neodmyslitelně pojí se snímky klíčové postavy francouzského neobarokního filmu Leose Caraxe (který se mimochodem loni vrátil na režijní vrchol fenomenálním snímkem Holy Motors). I když spíš než o střet se jedná o zvláštní druh rozpuštění a splynutí dvou hereckých veličin.
Úvodní osmiminutový detailní záběr na Lavantovu ležící tvář nás neodmyslitelně zavádí do světa zenového rozjímání, v němž se ztrácí rozdíl mezi klidem a pohybem či mezi vnitřkem a vnějškem. Zbytek scén tvoří až na pár výjimek složité obrazové kompozice s mnoha plány, využívající komplikovaná zákoutí městské architektury; těmito prostory kráčí nejpomalejším představitelným způsobem postava buddhistického mnicha – pohyb a klid splývají, stejně jako pohyb a čas. V některých scénách pak za ní synchronizovaně kráčí Lavantův fracouzský floutek v keckách, které kopírují pohyby bosých nohou.
Ve snímcích, jako je Cesta na západ, se ukazuje kinematografie ve své ryzí podobě: jako umění, které na rozdíl od literatury o věcech neuvažuje, ale umí je ukázat jako žádný jiný doposud známý umělecký druh.
Cesta na západ fascinuje už spoustou drobných ryze technických nápadů (přinejmenším u jedné scény nelze pochopit, jakým způsobem byla nasnímána, postavy se lomí vejpůl, voda končí uprostřed ničeho…) a není prosta ani specifického Tsaiova humoru. Ale především jde o pohlcující studii velmi abstraktních témat, k jejímuž postihnutí je kinematografie, nejkonkrétnější z umění, velmi dobře vybavena, byť se to může zdát na první pohled paradoxní.