Aktuální varování: Drsná krása devětačtyřicátých Varů

Aktuálně.cz Kultura Aktuálně.cz, Kultura
Aktualizováno 13. 7. 2014 10:20
Nejpodrobnějšího průvodce děním na 49. mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech tvořili Tomáš Stejskal, Jan Gregor, Martin Svoboda a Luboš Vedral.
Blog Aktuálně.cz z MFF Karlovy Vary 2014 připravují Jan Gregor, Tomáš Stejskal, Martin Svoboda a Luboš Vedral.
Blog Aktuálně.cz z MFF Karlovy Vary 2014 připravují Jan Gregor, Tomáš Stejskal, Martin Svoboda a Luboš Vedral. | Foto: Aktuálně.cz

13. 7., 10:00, Kultura  Poslední den mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech - letos sobota 12. července - byl tradičně prvním dnem oficiálních Ozvěn, které přinášejí vybrané festivalové snímky divákům v Praze a letos poprvé i v Brně.

Letos poprvé se rozšiřují do brněnského kina Scala a také na internetový portál www.aerovod.cz. Legálně za malý poplatek na něm zájemci zhlédnou snímky Cesta ven, Ida, Olga, Fair Play a Walesa: Člověk naděje.

Pražská kina Aero a Světozor i brněnská Scala nabídnou do 19. července celkem 33 festivalových snímků.

Osobní účast jednoho z tvůrců obohatí také projekci filmu Snowpiercer 16. července v kině Světozor. Spektakulární sci-fi thriller je situován do druhé doby ledové. Snímek, který se natáčel na Barrandově, se patrně nedočká distribuce, půjde proto o jednu z mála možností, jak jej zhlédnout na velkém plátně.

Díra u Hanušovic, režijní debut uměleckého šéfa Dejvického divadla Miroslava Krobota, se v Ozvěnách objeví dokonce v předpremiéře. Lakonické vesnické drama s prvky černé komedie tak mohou diváci zhlédnout necelé dva týdny před uvedením do kin.

12. 7., 12:15, Tomáš S.  Několik střípků z festivalového archivu. Člověk se neustále rozhoduje, čemu dát přednost, ty nejlákavější věci se samozřejmě obvykle překrývají. A nemám na mysli jen filmy, ale i různé masterclass s pozvanými tvůrci. Na malý moment jsem se stihnul zastavit na debatu s režisérem Kmene Myroslavem Slabošpyckym, pravděpodobně nejdrsnějšího zážitku letošních Varů, a to počítám i takové lety prověřené a stále stejně drtivé klasiky jako Texaský masakr motorovou pilou.

Režisér Slabošpyckyj nebyl příliš hovorný, za to bylo z každé jeho výpovědi cítit, v jak napjaté situaci se nyní Ukrajina nachází. Mluvit rusky se mu opravdu nechtělo.

Ale filmy mluví za něj. Talent se nezapře už v jeho třech krátkometrážních snímcích. A taky důraz na zachycování drsné reality, který dotáhnul k dokonalosti v celovečerním Kmeni. Ve snímku Diagnóza feťák udusí polštářem nemluvně, v Hluchotě pro změnu dusí policisté igelitovým pytlem hluchoněmého. Nejdelší z nich, pětadvacetiminutový Jaderný odpad naopak sestává ze statických záběrů na industriální prostory, v nichž se dočkáme minima děje, trochy nahoty a slušné porce tíživé atmosféry.

Podívejte se na ukázku z německého filmu Kreuzweg.
Podívejte se na ukázku z německého filmu Kreuzweg. | Video:

Z debaty rovnou na Křížovou cestu. Už o ní v Aktuálním varování psal Honza, tak jen dodám, že jde o další intenzivní masáž emocí na hraně geniality – utáhnout realistické drama ve čtrnácti – až na tři výjimky – statických záběrech (a navíc při práci s náctiletými herci) vyžaduje neuvěřitelnou kontrolu a talent. Berlínská soutěž letos byla mimořádně nabitá.

Syrové realistické zážitky je potřeba naředit trochou abstrakce. Sekce Imagina nabízí letos vedle pěti celovečerních snímků i několik pásem krátkometrážních experimentů. I lekteré z těch nejabstraktnějších se přitom dotýkají společenského neklidu.

V německé Substanci se snoubí dokumentární pečlivost a trpělivost s neméně pečlivou manipulací s obrazem. Tři roky trvalo dát dohromady záběry z míst zničených fukušimskou tragédií do sevřeného desetiminutového tvaru. Výsledné mnohonásobné expozice vytvářejí vizuálně působivou změť obrazů bez centra, chaosu přesto zřetelně vystupuje emocionální dopad neštěstí.

Fetišistická alegorie německého umělce Moritze Uebeleho Glue nabízí pouze záběry bezpilotního letounu a detailní ohledávání vepřové hlavy. Protagonista, svícení i elektronická hudba připomínají temná analogová osmdesátá léta, ale zatímco hudba Kraftwerk je do značné míry dnes vnímána jako průkopnická legrace, byť stále inspirativní, Glue dokáže být až znepokojivě současnou metaforou o tíze doby.

Návrat do Adriaportu.
Návrat do Adriaportu. | Foto: kviff

Dosti odlišně než Substance s dokumentem laškuje česká umělkyně Adéla Babanová. Její Návrat do Adriaportu je směsí dokumentární mystifikace, videoartu a podmanivého voice-overového vyprávění, které místy připomíná staré české fantastické filmy, třeba ty od Karla Zemana. Námětem je fiktivní projekt tunelu na Jadran z doby husákovské éry, snímek je pak především hravou glosou nejen o minulosti, ale i o některých rysech národní povahy. Hezký doplněk k Remundovu projektu Obnažený národ, kde se též tematizuje touha po moři i otázky, co pro takový národ mít moře znamená. Aneb může být moře fetišem?

12. 7., 10:15, Martin S. V rámci karlovarského filmového festivalu jsme pořídili rozhovor s Janem Svěrákem, oscarovým režisérem Kolji.

Jan Svěrák mluví o své nové pohádce Tři bratři.
Jan Svěrák mluví o své nové pohádce Tři bratři. | Video: Martin Svoboda, na mobil LG G3

Jeho chystaná hudební pohádka Tři bratři přijde do kin už v srpnu, čímž se Svěrák po Kukym vrací k žánru pro nejmenší.

V rozhovoru jsme mluvili právě o Třech bratrech a pohádkovém žánru, ale i o Svěrákově kariéře, důvodech, proč neodešel do Hollywoodu i facebookové satiře, která se nedávno silně dotkla jeho otce. Ochutnávku rozhovoru si můžete pustit už nyní, jeho přepis přineseme v nejbližších dnech.

12. 7., 08:15, Martin S. Když jde člověk na master class s téměř osmdesátiletým režisérem, který si i přes dosavadní aktivitu nejvíc slávy užil už před nějakými třiceti až čtyřiceti lety, čekal by nudnou tiskovku vážně se tvářícího dědy.

William Friedkin.
William Friedkin. | Foto: Anna Vedralová

William Friedkin ale do salónku v Karlových Varech téměř přiběhl, odmítl se posadit na načančaný gaučík a přes hodinu živě diskutoval s publikem, prohazoval anekdoty a udržel si celou dobu elán, který by mu mohl závidět bez přehánění člověk třetinového věku. Vlastně to bylo místy až strašidelné, což se asi od režiséra Vymítače ďábla dá očekávat.

"Co jsem teď říkal? Vy nedáváte pozor, to vás tak nudím?" přerušuje třeba s úsměvem, ale přesto trochu příkře jednu dámu, jež jeho tempu očividně nestačí a začíná v první řadě viditelně poklimbávat. Popřípadě se ptá davu, proč se probůh ze sálu ozývá úslužný smích, když vypráví o vraždách, jež ho inspirovaly při natáčení Na lovu s Al Pacinem.

William Friedkin.
William Friedkin. | Foto: Anna Vedralová

A trvá na tom, aby zvedli ruce všichni, kteří přečetli něco od jeho oblíbeného Franze Kafky, jehož domek ve Zlaté uličce navštěvuje pokaždé, když se dostane do Prahy. Aktivní přístup k publiku a novinářům, jaký vyzařuje i vyžaduje, a který lze do jisté míry vycítit ze všech zahraničních delegací, je pro našince hodně nezvyklý.

Zde však hraje roli, že Friedkin nepochybně za příjemným vystupováním zůstává pedantem a precizním tvůrcem, co se nebál střílet v přítomnosti herců z pušky, aby je opravdu vyděsil. Ukáže to především, když nadává na nepovedené, barevně jím neodsouhlasené vydání Mzdy strachu na DVD, kdy trval, aby byly zákazníkům vráceny peníze. Své režijní metody při práci s herci sám zmiňuje.

"Když jsem pracoval s dvanáctiletou holčičkou ve Vymítači ďábla, snažil jsem se jí být něčím jako otcem ochráncem. Paradoxně jsem jím chtěl být i pro Gena Hackmana při natáčení Francouzské spojky, protože jsem věděl, že otce nenávidí."

Stejně jako při přebírání Křišťálového glóbu Friedkin důrazně vypíchl roli nové vlny a pražského jara ve světovém kontextu. "Všichni jsme chápali, že Hoří, má panenko je satira útočící na stupidní byrokracii. To inspirovalo i nás, americké tvůrce, k tvorbě filmů po našem," připomněl Miloše Formana, ale stejně tak si cení i Ostře sledovaných vlaků Jiřího Menzela a tvorby Jana Švankmajera, toho ostatně zmínil ještě několikrát.

Podívejte se na ukázku z fimu Mzda strachu od Williama Friedkina.
Podívejte se na ukázku z fimu Mzda strachu od Williama Friedkina. | Video:

Nejzásadnějšími filmy jsou pro Friedkina nesmrtelné klasiky Občan Kane, Poklad na Sierra Madre a Vše o Evě. Ze světové tvorby zmínil Felliniho, Antonioniho a dále na východ Kurosawu.

K současné americké kinematografii, zdá se, cítí značný despekt."Kdo chce pozorovat chlápky v maskách a spandexu s kápí, jak řeší zločiny?" ptá se, a dochází k závěru, že chytrý tvůrce i divák se dnes musí spoléhat spíš na produkci amerických kabelových televizí než hollywoodské filmy.

William Friedkin.
William Friedkin. | Foto: Anna Vedralová

V další technické, pro filmaře ale neméně ostré otázce současnosti, jestli je lepší točit na filmový materiál, nebo digitální kameru, se jednoznačně přiklání k moderní variantě. Už jen kvůli zjednodušení a zlevnění tvoření filmů. "Každý mladý člověk si dnes může pořídit levnou digitální kameru a natočit, co vidí, doma to sestříhat a dát na internet. To já nikdy udělat nemohl."

S těmito názory možná nebude každý souhlasit, vhled do myšlenek zasloužilého režiséra je ale určitě zajímavý a návštěva Williama Friedkina se nakonec ukázala být jedním z nejpříjemnějších překvapení festivalu nad rámec filmů samotných.


11. 7., 13:15, Tomáš S. Velká očekávání se nevyplácejí. Obzvláště ve festivalovém provozu, kde člověk běhá ze sálu do sálu a od žánru k žánru, je nejlepší přistupovat ke všemu s čistou myslí a nechat se překvapit. A že to letos vycházelo a o překvapení nebyla nouze.

Na novinku velkého korejského žánrového experimentátora Bonga Jon-hooa, postapokalyptické akční sci-fi Snowpiercer, jsem se těšil z mnoha důvodů. Mám rád žánr science fiction, Bong patří vedle Parka Chan-wooka a Kima Ji-woona k mým nejoblíbenějším korejským tvůrcům a navíc mi letos asijské filmy přinášejí jen radostné zážitky.

Snowpiercer vznikl podle francouzského komiksu a jde o Bongovu první západní koprodukci, natočenou v anglickém jazyce. Nevím, jestli za to může předloha (evidentně podobně přepálená jednoduchá akční alegorie, jako množství jiných francouzských žánrových komiksů), či natáčení v zahraničním prostředí (přitom jsem se dnes doslechl, že režisér nehovoří anglicky a rozhovory dává jen v korejštině), každopádně se jedná o jednoznačně nejhorší Bongův film. To ovšem stále neznamená, že je špatný. K rafinovanému vyprávění Vzpomínek na vraždu či nespoutanému míchání mnoha různých žánrů v Mutantovi, nejúspěšnějším korejském filmu vůbec, však má poměrně daleko.

Bong Joon-ho.
Bong Joon-ho. | Foto: Anna Vedralová

Nejde rozhodně o takový průšvih, jako je první hollywoodský film Kima ji-woona Konečná s Arnoldem Schwarzeneggerem, ale ani o suverénní průnik do vod západního vyprávění, jakým je jedinečná Parkova hitchcockovská variace Stokerovi.

Předností většiny korejských tvůrců je, že dovedou jako lusknutím prstů smíchat komerčně vděčný žánrový film z velmi netradičních elementů, vypravěčská inovativnost a divácký úspěch tu jdou ruku v ruce. Snowpiercer se však odehrává ve světě, kde je vše dost jasně dané, a odtud vyplývá i dosti jednoduchá a jednoduše odvyprávěná, lineární zápletka.

Podívejte se na ukázku z filmu Snowpiercer.
Podívejte se na ukázku z filmu Snowpiercer. | Video: Berlinale

Země postižená smrtícím chladem je neobyvatelná, zbytky lidstva přežívají ve vlaku, který objíždí planetu v pravidelném ročním cyklu. Hierarchie jednotlivých sekcí uprostřed podivného mikrosvěta na kolejích je neúprosná: vzadu lůza krmená černou proteinovou hmotou, vepředu panstvo, dekadentně se oddávající radovánkám. Tento společenský pořádek je ovšem podle skupinky hrdinů třeba zvrátit.

Následuje pouť jednotlivými vagóny, plná akce, groteskních momentů i vizuálně působivých situací, zakončená poměrně zdrcujícím finále, které je zdaleka tím nejlepším na celém snímku. A o tom by bylo nefér se rozepisovat. Každopádně způsob, jakým se dystopická společnost postupně poodhalí jako, přinejmenším zdánlivě, jediný funkční ekosystém, filmu dodává docela zneklidňující náboj.

Snowpiercer.
Snowpiercer. | Foto: Weinstein Company

Jinak se bohužel poněkud rozpadá do jednotlivých sekvencí – z nichž některé jsou skvělé (prakticky jakákoli scéna s rozkošně odporně namaskovanou Tildou Swinton, groteskně absurdní situace v „orwellovské“ školce), jiné už méně. Bong místy není vůbec tak suverénním režisérem, jak jsme zvyklí, a zamrzí i to, že odsoudil nejvýraznějšího současného korejského herce Songa Kang-hoa k figurkaření, v němž zcela zaniká jeho schopnost mísit několik protikladných poloh.

Tilda Swinton ve filmu Snowpiercer.
Tilda Swinton ve filmu Snowpiercer. | Foto: Berlinale

Celý svět je bohužel velmi vachrlatě vystavěný na to, aby naplno fungovala údernost alegorického rámce, a bohužel jsou velmi neinvenčně natočené i mnohé akční scény – z Koreje jsme zvyklí na víc než na efektní zpomalovačky či rozklepanou ruční kameru. Stále jde o žánrovou jednohubku, kterou lze bez problému spolknout, a kdyby mi někdo řekl, že letos ve Varech bude Bongova novinka patřit k těm nejslabším filmům, co zde uvidím, asi bych si myslel, že se zbláznil. Letošní festivalová sezona zkrátka patří k těm opravdu silným a i pro nadprůměrná, v lecčem sympatická díla je snadné v ní zapadnout.

11. 7., 11:45, Martin S.  Laura Dern nikdy nepatřila mezi největší hollywoodská jména. Spíš mezi herečky, jejichž tvář si divák zapamatuje, i když si k ní ne vždy přiřadí jméno. Do filmové historie se přesto zapsala velmi výraznými rolemi – na jedné straně filmového spektra Jurským parkem, jedním z určujících počinů současného Hollywoodu, ale také rolemi ve filmech Davida Lynche Modrý samet a Zběsilost v srdci. Navíc má doma Zlatý glóbus za televizní drama F-16 zabíjí, těžko tedy říct, proč zůstala vždy poněkud schovaná před nejjasnější září fotoaparátů. Možná proto, že následovala otcovu radu „nenechat se zaškatulkovat“.

Právě Dern se zařadila mezi další hosty letošního karlovarského filmového festivalu. Její vystoupení v pořadu Na plovárně pak patřilo mezi nejsympatičtější části „oficialit“. Na rozdíl od Mela Gibsona se totiž formát nekonfliktního tlachání k usměvavé herečce skvěle hodí a popostrkování Marka Ebena k nadhazování „historek z natáčení“ bylo i v těsných prostorách městského divadla určitě příjemné.

„My v Los Angeles když vidíme nějakou budovu z roku 1956, tak říkáme, že už je vážně velmi stará," vyjádřila Laura Dern obdiv k místnímu prostředí, a mluvila o tom, jak ji otec, sám slavný herec Bruce Dern, na základě vlastní zkušenosti přesvědčil, aby do Varů nejenže jela, ale navíc vzala své děti.

Foto: Anna Vedralová

Marek Eben stočil většinu pozornosti právě k hereččině rodině, protože, jak sám říkal, chtěl mluvit co nejméně o Jurském parku. "Moje matka stihla být ženou i herečkou, po mně chtěla, abych měla ráda čisté umění. Často jsem s ní hrála a sledovala ji při práci. Otec pak hrál i s Johnem Waynem, většinou ale zloduchy, které v příběhu zabijí," připomněla hereckou tradici v rodině z obou stran.

Pak se řeč stočila i k Davidu Lynchovi. "Nesnáší například, když se někde zapomínají lahve s vodou, vždycky se v nějakém záběru objeví a on je z toho nepříčetný," řekla na adresu kultovního režiséra, nicméně se divila Ebenově otázce na Lynchovu údajnou pověrčivost – sama si jí prý nikdy nevšimla.

Připomněla svůj dětský debut v pozadí Scorseseho snímku Alice už tu nebydlí, po němž jí režisér předpovídal skvělou budoucnost, protože dokázala kvůli opakování záběrů sníst sedmnáct banánových zmrzlin. A Scorsese se nepletl – dobrá herečka z Laury Dern nepochybně vyrostla, i když už před ní stály větší výzvy než kopeček zmrzliny.

11. 7., 10:17, Martin S. Hvězdný systém možná implodoval, stále se však setkáváme s „módními“ jmény, která občas opanovávají mainstream hned několik sezón po sobě. Jednu z nejvýraznějších současných tváří je bezpochyby Tom Hardy (Počátek, Temný rytíř povstal, Bronson), na nějž jsme ve Varech mohli vidět celovečerní reklamu. Jak jinak totiž vnímat relativně krátký snímek Locke, minimalistický ve všem, tedy kromě svého protagonisty?

Podívejte se na ukázku z filmu Locke s Tomem Hardym v hlavní roli.
Podívejte se na ukázku z filmu Locke s Tomem Hardym v hlavní roli. | Video:

Sledujeme příběh mladého stavbyvedoucího, který právě ve svém autě vyrazil noční krajinou směrem k porodnici. V ní předčasně rodí žena, s níž po jediné společně strávené noci počal dítě. Na drátě je tedy manželka požadující vysvětlení, „milenka“ na operačním stole i hrdinovi kolegové, protože se jim hroutí stavební projekt, vysněná výšková konstrukce ústředního Ivana Lockea. Série vypjatých telefonátů za doprovodu dálničního šumu může začít a Ivan věří, že na rozdíl od svého otce dokáže všem výzvám čelit se vztyčenou hlavou.

Hardy tu naplno vyjevuje svou jedinou, zato dokonale propracovanou hereckou polohu, kráčí kupředu vůči rodinným komplexům a konfliktům všeho druhu a předvádí dle očekávání velmi silný výkon. Vůbec nám neumožňuje se začít nudit, a to přestože neopustíme jeho auto ani tvář. Co byla nedávná Gravitace pro Sandru Bullock a Vše je ztraceno pro Roberta Redforda, by tedy mohl být Locke pro Hardyho. Alespoň za předpokladu, že snímku bude věnovat pozornost i nefestivalové publikum, což bohužel není vůbec jisté.

Sledujte dění na MFF KV 2014 i na Facebooku

Mel Gibson na plovárně MFF KV 2014

Videa a fotografie z karlovarského festivalu můžete sledovat i na facebookové stránce Kultura Aktuálně. Najdete tam i videa a fotografie, které vznikly díky zapůjčení mobilu LG G3, s nímž je focení daleko operativnější než s běžným fotoaparátem.

Kromě Hardyho charismatického herectví je Locke především sázkou na jistotu. Komorní one-man-show takto notoricky známé osobnosti je přece jenom velmi působivá sama o sobě a stačí při její realizaci nic nepokazit. To si uvědomil i scenárista Cronenbergových Východních příslibů Steven Knight, který se tentokrát chopil i režijního kormidla. A Locke se v jeho rukách stává působivou Hardyho exhibicí, ač rozhodně není ničím „víc“ než právě jí.

11. 7., 10:17, Martin S.  Za přesný opak lze označit íránské drama Rybka a kočka. Celovečerně debutující Shahram Mokri se rozhodl svůj experimentální počin natočit v jediném záběru, dlouhém úctyhodné dvě a půl hodiny.

S nápady podobného ražení se očividně roztrhl pytel: Nelze si nevzpomenout na nedávné tuzemské Hany, které lze ostatně na festivalu rovněž zhlédnout. Debut Michala Samira se však jeví jako chudší příbuzný íránské konkurence. Ač s ním nejspíš bylo víc práce.

Podívejte se na ukázku z filmu Rybka a kočka.
Podívejte se na ukázku z filmu Rybka a kočka. | Video:

Rybka a kočka se totiž neodehrává v ulicích města, kde přece jen byla zapotřebí důsledná koordinace, ale v okolí poněkud nepříjemně vyhlížejícího jezera, v jehož blízkosti nejspíš došlo k brutálním vraždám. Přesto se zde parta mladých lidí pokouší uspořádat závody v pouštění draků, což je v Íránu velmi populární krácení volného času.

V jediném záběru kráčíme okolo vlnící se hladiny s postavami, jež spolu nejprve komunikují normálně. Později si ale všímáme, že se začínají opakovat úseky dialogů, objevují se divné jevy a realita přestává fungovat, jak by měla.

Sledujeme nejspíš podivnou smyčku, kde jsou hrdinové z nějakého důvodu uvězněni a nevědomky opakují ty samé okamžiky zas a znovu. Stoupá pocit nejistoty, tajemna a očekávání pointy, kterou tušíme, přesto bychom ji ale rádi slyšeli vyřčenou nahlas.

Potenciál jediného záběru využívá snímek naplno. Narušená kontinuita a opakování získávají na důrazu a ke konci nabývají až hypnotických podob. Škoda však, že onen konec nepřišel o něco dřív, protože po dvou hodinách už se zdálo, že tvůrci nevěděli, kam ještě zajít. Tato jediná výtka však nemění nic na výjimečnosti a chytlavosti tohoto poměrně zapadlého kousku.

10. 7., 11:45, Tomáš S. Nemám moc rád divadelní konverzačky. Obzvlášť ve festivalové smršti plné realismu, minimalismu a žánrových směsí často vynikne, jak nemoderní formát to je. Rakouská filmařka Jessica Hausner však pro poněkud topornou stylizaci své novinky Šílená láska má velmi dobré důvody.

Ve snímku Lurdy se s úspěchem věnovala ironickému pozorování fenoménu zázračného léčebného místa, tentokrát se pokouší z podobných pozic sledovat mnohem obtížněji uchopitelný fenomén.

Podívejte se na ukázku z filmu Šílená láska.
Podívejte se na ukázku z filmu Šílená láska. | Video:

Šílená láska je inspirovaná tragickým životním osudem romantického básníka Heinricha von Kleista, ale rozhodně nečekejte žádnou životopisnou črtu. Hausnerová s typickou rakouskou pečlivostí, klinickým odstupem a jemným, leč jízlivým humorem dekonstruuje klišé spojená s romantismem. Je enormně obtížné se pustit do jakkoli podnětného dialogu s něčím tak neaktuálním, jako jsou umělecké směry devatenáctého století. Hausnerová na to jde úplně opačným způsobem než Andrea Arnoldová ve své filmové verzi Bouřlivých výšin, nejspíš jediné opravdu smysluplné adaptaci staré klasiky z poslední doby.

Místo syrového, a přitom citlivého ponoru do nitra věcí, tedy až na dřeň, kde lze zkoumat základní lidské city a dobové pocity neotřelým způsobem, Hausnerová rozbíjí představu o velikosti a ušlechtilosti utrápených básnických duší. Arnoldová se dotýká až pudových stránek, Hausnerovou naopak zajímají konvence, kterými byli tehdejší příznivci romantického uměleckého hnutí sešněrovaní neméně než zbytek společnosti.

V sérii statických záběrů, které připomínají dobová plátna, probíhají série konverzací, v nichž se kromě nelichotivého obrázku doby vyjevuje především obrázek von Kleista coby člověka, který o citu a pravé lásce, jejíž naplnění se nalezne jen ve smrti, pouze vzletně hovoří, ale přitom žije v podivném sebeklamu. Je příznačné, že ve většině záběrů neexistuje prakticky žádný pohyb. Postavy maximálně vejdou na scénu, kde se připojí ke konverzaci. Jediné, co tyto „živé obrazy“ doopravdy oživuje, je pohyb domácího zvířectva, především psů.

Po celý film v podstatě sledujeme von Kleista, kterak přemlouvá různé ženy ve svém okolí, aby s ním spáchaly romantickou sebevraždu, neboť je vroucně miluje. Brzy je jasné, že jde o velmi neromantické, vykonstruované city deprimovaného člověka, který má strach sám skoncovat se životem.

Sledujte dění na MFF KV 2014 i na Facebooku

Mel Gibson na plovárně MFF KV 2014

Videa a fotografie z karlovarského festivalu můžete sledovat i na facebookové stránce Kultura Aktuálně. Najdete tam i videa a fotografie, které vznikly díky zapůjčení mobilu LG G3, s nímž je focení daleko operativnější než s běžným fotoaparátem.

V mnohém jde o obdivuhodně důsledný koncept, který se bohužel trochu brzy vyčerpá. S přibývajícími scénami se už mnoho dalšího nedozvíme a takto „mrtvolně“ stylizované divadelně výtvarné pozorování má přeci jen větší limity než moderní „dokumentaristicky“ laděná observace. Přesto se Hausnerové daří pohlédnout z dosti svěží perspektivy na určitou historickou a uměleckou epochu a v něčem je vlastně její koncept dosti věrný zachycovanému tématu i v tom ohledu, že nuda, kterou divák místy zažívá, dosti přesně odráží prostředí ubíjejících konverzací a dalších společenských rituálů.

Romantismus se vždycky, ve všech svých podobách, dotýkal smrti, Hausnerová nám však ukazuje poněkud jinou stránku tohoto fenoménu. Smrt tu není jen něco temného a neproniknutelného, ale také nedostatek života; mrtvolnost, která city spíše tlumí či racionalizuje, než jitří.


9. 7., 08:45, Tomáš S.  Už pomalu začíná působit typická festivalová magie. Ne, nemluvím o kouzlu červeného koberce a vyhřívání se ve stínu hvězd a „hvězd“. Hovořím o faktu, že jen na festivalech, kde člověk vidí velké množství velmi rozdílných filmů za velmi krátkou dobu, se brzy začnou táhnout myslí prazvláštní linky, které propojují i zcela rozdílná díla.

Mnohdy jde o vachrlaté oslí můstky, jindy však o inspirativní paralely. Navíc se v této skrumáži děl, kterou do sebe lačně nasáváme, hezky demonstruje ta pravá, demokratická povaha filmu: nejsou vysoké a nízké žánry, neexistují žádné hierarchie a nelze ani jednoznačně třídit snímky do škatulek jako dokument, hraný film, experiment atd.

K oblakům vzhlížíme
K oblakům vzhlížíme | Foto: kviff

Zrovna když jsem uvažoval o soutěžním dokumentu Martina Duška K oblakům vzhlížíme, jehož název stejnou měrou odkazuje k věcem nad námi jako k přízemním mračnům výfukového kouře, zaslechl jsem, jak nějaký pár komentuje návštěvu letního kina, kde běžel Šílený Max. Postapokalyptický revenge movie, díky němuž si svět zamiloval, nebo mohl začít nenávidět Mela Gibsona, a dokumentární portrét jednoho hocha ze severních Čech, co má rád garážový tuning, opravdu nespadají do stejných škatulek. Přesto mezi nimi existuje – alespoň tedy ve světě festivalové „logiky“ – zcela očividné pojítko. Ve světě obou filmů je alfou a omegou, tou zásadní, takřka životodárnou tekutinou benzín.

V pouštním světě budoucnosti celkem pochopitelná věc. Uprostřed severních Čech současnosti si to žádá pár slov na vysvětlenou. Dušek natočil portrét mladíka, který nemůže sehnat práci, má hluboko do kapsy a navíc žije ve společnosti, kde jakékoli sociální vazby příliš nefungují.

Odosobněnost na úřadech, pracovních pohovorech i při hádkách s matkou – v mnohých scénách se zrcadlí neutěšený charakter zchudlého regionu, zmítaného nespokojeností, která se snadno mění v závist a nenávist. Byť není určitě záměrem zkoumat společenskou situaci na severu, právě v tomto kontextu je nutné vnímat osudy zhruba dvacetiletého Radka, jehož jedinou vášní je starý ford. Sice nejdou pořádně zavřít dveře a při řazení pětky se musíte opravdu snažit, přesto jde o nejdůležitější věc v jeho životě.

Martin Dušek celkem rád vystupuje před kamerou. V dokumentu Mein kroj vyrazí v úchylném kroji z automobilových nárazníků a dalších propriet, které se pojí s jeho osobní, částečně sudetoněmeckou minulostí, na sraz sudeťáků, kde se – jemně řečeno – nesetká s přílišným pochopením. A jeho vystoupení v Tečce páteční noci – jakkoli nepochopené a médii hojně mylně interpretované – asi netřeba připomínat.

Sledujte dění na MFF KV 2014 i na Facebooku

Mel Gibson na plovárně MFF KV 2014

Videa a fotografie z karlovarského festivalu můžete sledovat i na facebookové stránce Kultura Aktuálně. Najdete tam i videa a fotografie, které vznikly díky zapůjčení mobilu LG G3, s nímž je focení daleko operativnější než s běžným fotoaparátem.

O to více překvapí ztišený, pozorovatelský tón jeho nového dokumentu. Duškovi se podařilo vykreslit svět mačo tuningových srazů (nutno dodat, že jde o dosti amatérskou diy úroveň) s veškerými neodmyslitelnými atrakcemi – soutěžemi v podsvícení, alkoholem, drogami a polonahými děvčaty na závěrečné diskotéce – neobyčejně citlivě. Nikoli jako zábavu se značně bizarními parametry, ale bez předsudků a navíc s důrazem na vnitřní význam pro účastníky – tedy přinejmenším pro protagonistu.

Když nemůžete najít práci, natož dosáhnout svého, pro někoho možná přízemního, pro Radka však vzdáleného cíle – pozice ještěrkáře –, má fakt, že vám někdo pochválí vynalézavost, s níž jste si vylepšili auto, zcela zásadní rozměr pro celý váš život, prostoupený buď nezaměstnaností a s ní spojeným nezájmem, nebo s robotickou prací na montážní lince.

8. 7., 18:45, Tomáš S.  Na rozmanité podoby mechanické, až strojové párce se zaměřil kanadský filmař Dennis Côté, od něhož byl ve Varech promítán výtečný film Vic + Flo viděly medvěda. Jeho snímek Zůstává tvou radostí sice patří do experimentální sekce Imagina, ale tato hodinová série striktně statických záběrů na tovární stroje a dělníky by klidně mohla spadat mezi dokumenty.

Zůstává tvou radostí.
Zůstává tvou radostí. | Foto: kviff

Byť obsahuje pasáže, které jsou zjevně inscenované a nejspíš i napsané, jde o dílo, které má poměrně blízko třeba k observačnímu italskému dokumentu Zámek, jehož tvůrci podobnou metodou sledovali svět milánského letiště.

Na Côtého snímku nejvíce zaujme schopnost vyobrazit ambivalentní svět strojové výroby, který nezužuje na společensko politickou kritiku, ale naopak se zaobírá nejen fotogeničností industriálních prostor, ale ve výpovědích i obrazech zaznívá i zvláštní, až meditativní povaha repetitivní činnosti. To, co se může mnohým jevit jako frustrující práce beze smyslu (a nepochybně takovo zhusta bývá), totiž může poskytnout i klid a čistou hlavu, o níž se nám, kulturním pracovníkům na volné noze, může jenom zdát.

8. 7., 17:08, Honza G.  Trávit začátek července přebíháním ze sálu do sálu na festivalu v Karlových Varech se jeví z mnoha úhlů pohledu jako masochistická záležitost. Jeden z nich odhalil režisér John Michael McDonagh, bratr slavnějšího Martina McDonagha (V Bruggách, Sedm psychopatů) při úvodu ke svému druhému filmu Kalvárie. „Když jsem byl malý, viděl jsem zavřený doma přes prázdniny tuny filmů. Maminka mi říkala, že jsem blázen, že netrávím čas venku, když je tam tak hezky a teplo. Zdá se mi, že vy všichni jste taky pěkní blázni,“ oslovil publikum.

Filmy zmíněné na následujících řádcích mají leccos společného: krouží kolem tematiky smrti a různých podob víry a depresivní témata vyvažují vždy alespoň špetkou úlevného humoru. A jsou bez výjimky velmi silné a dva z nich dokonce skvělé.

Podívejte se na ukázku z filmu Kalvárie.
Podívejte se na ukázku z filmu Kalvárie. | Video:

Kalvárie je svou atmosférou posmutnělejší než autorův debut – černá komedie Pomáhat a chránit. Ale pořád zalidňuje svůj film, odehrávající se na irském venkově, řadou bizarních stereotypizovaných postaviček, které ztvárňují přední britští komici jako Dylan Moran (Black Books) nebo Chris O´Dows (Ajťáci - IT Crowd). Komiku těží McDonagh podobně jako jeho bratr především z úderných bonmotů, které odrážejí režisérův skeptický pohled na lidstvo jako takové. Jenže na rozdíl od svého sourozence, který se občas dostává do pasti samoúčelné hry se žánry a postmoderní nezávaznosti, Joe Michael McDonagh přistupuje k látce civilněji.

Absurdní syžet příběhu o knězi na malé vsi (Brendan Gleeson v životní roli), kterému dá na počátku filmu budoucí vrah týden života (oběť jeho identitu tuší, ale nechá si ji pro sebe) by mohl v jiných rukou vyznít jako laciný konstrukt. Ale McDonaghův fatalismus má nečekaně realistický nádech. A tak dobře napsaný film plný velkých témat, jehož scénář by se z fleku dal adaptovat na divadle, kazí jen přepálený a zbytečně sentimentální závěr.

Podívejte se na ukázku z filmu Timbuktu.
Podívejte se na ukázku z filmu Timbuktu. | Video:

Jakýmkoli náznakům sentimentu se naopak vyhýbá mistrovský opus Timbuktu, který natočil režisér Abderrahmane Sissako. Zpracovává aktuální téma vzmachu islámského fanatismu v Africe a dělá to neúprosně, a přitom s empatií ke svým hrdinům. Pochopením nešetří dokonce ani pro záporné postavy – skupinu džihádistů, kteří terorizují starobylé město Timbuktu.

Timbuktu si režisér vybral jako zjevný symbol – jedno ze sedmi svatých míst islámu ovládli gauneři na mopedech s kalašnikovy a terorizují obyvatelstvo nesmyslnými nařízeními. Obchodnice na trhu musejí nosit rukavice, kluci musí přestat čutat fotbal a ozbrojená komanda po nocích slídí kolem hliněných domků, jestli někdo neporušuje zákaz zpěvu a hry na hudební nástroje.

Režisér Abderrahmane Sissako.
Režisér Abderrahmane Sissako. | Foto: Reuters

Sissako za sebe řadí střípky různých příběhů, ale nejvíc prostoru věnuje rodině pasáka krav Kidaneho, který se svou ženou Satimou a dcerou Toyou žije ve stanu v poušti za městem, i když většina jejich nomádských sousedů se už dávno ze strachu z ozbrojenců odstěhovala. Zkázu Kidaneho rodiny odstartuje zbytečně eskalovaný konflikt o zabitou krávu, islámští fanatici dokonají zbytek.

Elegickou atmosféru dotváří nádherná kamera, která posiluje dojem, že sledujeme nadčasové podobenství o tom, čeho jsou lidé vůči jiným lidem schopni, když jejich ruku vede zaslepená ideologie. Síla Sissakova filmu spočívá v tom, že není ani trochu dryáčnický. Třeba krátký a nečekaný výjev ukamenování zaživa je natočen tak vkusně a decentně, že nejde autora obviňovat z laciné potřeby šokovat. Těch pár vteřin se ale do mozku vryje jako jehla.

Timbuktu je nehysterická a soucitná zpráva o barbarství v 21. století. Miloše Zemana a jemu podobné, kteří házejí muslimy do jednoho pytle, by tenhle snímek mohl přesvědčit, že islámským fanatismem trpí na světě v současnosti nejvíce právě mírumilovní muslimové.

Podívejte se na ukázku z německého filmu Kreuzweg.
Podívejte se na ukázku z německého filmu Kreuzweg. | Video:

Pro ilustraci náboženské zaslepenosti koneckonců nemusíme chodit jen k vyznavačům koránu. Ale ani fascinující Křížová cesta německého režiséra Ditricha Brügemanna není žádná protináboženská agitka. Zcela zaslouženě získal tenhle film na Berlinale cenu za scénář. Příběh čtrnáctileté Marie (výborná Lea van Acken) vyrůstající v rodině indoktrinované fundamentální katolickou sektou je formálně postaven na jednoduchém, ale skvěle vytěženém konceptu: odehrává se ve čtrnácti převážně statických záběrech a každý z těchto záběrů je uvozen jedním ze čtrnáctera zastavení na křížové cestě.

Sledujte dění na MFF KV 2014 i na Facebooku

Mel Gibson na plovárně MFF KV 2014

Videa a fotografie z karlovarského festivalu můžete sledovat i na facebookové stránce Kultura Aktuálně. Najdete tam i videa a fotografie, které vznikly díky zapůjčení mobilu LG G3, s nímž je focení daleko operativnější než s běžným fotoaparátem.

Citlivá Maria, ovlivněná bigotními žvásty charismatického pastora a necitelnou tvrdostí své matky, se krok za krokem odpoutává od malicherného světa plného Satanových svodů a nastupuje na cestu oběti nejvyšší. Poetikou by Křížová cesta mohla připomínat filmy Ulricha Seidla, ale přes všechnu formální rigiditu statických záběrů je vřelejší a tak nějak něžnější než snímky rakouského misantropa. Brilantní dialogy s občasným nádechem absurdního humoru vtahují diváka do nitra plnokrevných postav.  Výše napsané řádky lze brát jako tip pro odvážnějšího distributora. Tohle není žádný artový exces, ale jednoduché a působivé drama, které by mohlo bavit i mainstreamové diváky.

8. 7., 08:00, Luboš V.  Zřejmě nejexotičtější zemí, z níž přijeli do Karlových Varů filmoví tvůrci je Malawi, středoafrická země ležící mezi Mozambikem, Zambií a Tanzánií. Snímek B´ella na festivalu představili v evropské premiéře jeho režisér a scénárista Tawonga Taddja Nkhonjera a producentka Tereza Mirovičová. B´ella je největší filmovou produkcí v zemi, kde zatím vznikla jen tři podobná díla v celé historii a jejíž nemnohá kina ovládá produkce takzvaného Nollywoodu, tedy béčkové až céčkové bijáky z Nigerie a případně obdobná čínská tvorba.

B'ella.
B'ella. | Foto: kviff

S Českem ale malawijský film pojí víc než se na první pohled zdá. Díky foundraiserovi Zdeňku Janáčkovi film financovala nadace Agrofertu Andreje Babiše a filantrop Karel Janeček. Co by za jejich podporu dali čeští filmaři, to je ale jiná kapitola.

Tawonga Taddja Nkhonjera se ve filmu zaobírá tématem dospívání, osobní identity, přátelství, první lásky i respektu ke kulturním tradicím. Téma je tedy sdílné pro diváky po celém světě, kam se film snaží na festivaly dostat. Míří ovšem i do malawijských kin a bude se díky vzdělávací nadaci Bongo, kterou spoluzakládala Tereza Mirovičová, promítat i v tamních školách.

Režisér Tawonga Taddja Nkhonjera a producentka Tereza Mirovičová na projekti filmu B'ella v Thermalu.
Režisér Tawonga Taddja Nkhonjera a producentka Tereza Mirovičová na projekti filmu B'ella v Thermalu. | Foto: kviff

Afrika bývá v médiích zobrazována většinou ve spojitosti s válkami, korupcí, chudobou či masivním zánikem zalesněných ploch. B´ella se naopak zabývá spíš pohledem na civilní život lidí v Malawi, což je velmi cenné pro evropského diváka, který se může přesvědčit, že jeho starosti jsou velmi podobné těm, které prožívají lidé na jiném kontinentu. Pro africké diváky pak snímek může být zajímavý zpracováním tématu hrozby AIDS i rovnoprávnosti můžů a žen. V tomto směru se snaží velmi povzbudit sebevědomí afrických dívek.

"Film B´ella funguje jako teleport, jeho prostřednictvím se přenesete do Malawi. Jde o přátelskou cestu k poznání, jak to v Africe funguje. Jsem hrdý na to, že film zaplatili Češi. Je to vyspělý a kultivovaný způsob solidarity," myslí si divadelní režisér a dramaturg Zdeněk Janáček, který se svými osobními kontakty postaral o fundraising.

Snímek B´ella lze ve Varech vidět ještě 10. 7. od 20:00 v Drahomíře.

7. 7., 18:09, Martin S.  Ne že by hlavní klání festivalu vždy určovalo nejvyšší jakost zúčastněných filmů, u volby označené štítkem „první v historii“ bychom však nejspíš čekali obzvlášť důrazné rozmýšlení. Když jde o (konečně) první animovaný snímek v soutěži, čekáme něco výjimečného. Šutry v kapsách však svou extrémní banalitou nedávají možnost odhadnout, proč si tuto poctu zasloužily.

Signe Baumane vypráví o filmu Šutry v kapsách. Video jsme natočili na mobil LG G3.
Signe Baumane vypráví o filmu Šutry v kapsách. Video jsme natočili na mobil LG G3. | Video:

Režisérka Signe Baumane tu dělá nejotravnější a nejjednodušší věc, jakou vůbec filmař dělat může – devadesát minut bez přestávky coby vypravěčka předčítá text a doplňuje ho doslovnými ilustracemi animací jak z večerníčku České televize.

Sympatická režisérka se svou stejně sympaticky lámanou angličtinou mluví a mluví, a i to by bylo v jistém množství sympatické, ovšem intenzita a monotónnost postupů přechází v nesnesitelně nezastavitelnou řež. Jako lavina šutrů se na nás valí příběhy o početných hrdinčiných příbuzných, až si nekorektně posteskneme, že Lotyšsko nepostihla nějaká morová rána, která by dívce pročísla rodinu a my bychom mohli jít domů o polovinu stopáže dřív.

Podívejte se na ukázku z filmu Šutry v kapsách.
Podívejte se na ukázku z filmu Šutry v kapsách. | Video:

Není pochyb o upřímnosti a dobrých úmyslech Baumaneové, která se prý silně spoléhala na autobiografické prvky. Vzhledem k tomu, že zobrazená rodina a její historie je plná perverzí a sebevražd, jistě nebylo snadné vracet se v mysli na tragická místa. Měla ale nejspíš zvážit, jestli převyprávění svého života tak, jak by ho řekla kamarádkám u kávy s tím rozdílem, že každé jedno slovo bude vizualizováno, není poměrně málo. Protože právě tak šutry v kapse působí a málo to nepochybně je.

Na tiskové konferenci se pak režisérka vymezovala vůči vnímání animáků coby dětského žánru, což zase naznačuje její neschopnost realizovat vlastní myšlenky, protože na užívání dětsky působící animace v nečekaném kontextu je snímek založený. Tedy sám souhlasí s tím, že dětskost k animaci patří.

Šutry v kapsách by kdykoliv jindy prošuměly a nepozorovaně opustily každý kinosál, protože zkrátka nejde o výjimečný nebo nějak výlučný počin. Tím by být ani nemusely, kdyby se ale nedočkaly svého podivného prvenství. Snad alespoň otevřou dveře pro zajímavější animované počiny během dalších ročníků.

7. 7., 13:09, Martin S.  Vary nejsou jen o novinkách, ale i o ohlédnutí se za minulostí. Zatímco na zrestaurované Ostře sledované vlaky nebo Tarkovského Solaris však asi není potřeba dvakrát upozorňovat, že se retrospektivy v podobě promítnutí kompletní filmografie dočká i takřka neznámý italský režisér Elio Petri, už nepochybně za zmínku stojí.

Podívejte se na ukázku z filmu Elia Petriho Podivné vyšetřování.
Podívejte se na ukázku z filmu Elia Petriho Podivné vyšetřování. | Video:

Filmař autorsky tvořící v šedesátých a sedmdesátých letech nepatří k často vyslovovaným jménům, přestože vyhrál Oscara i Zlatou palmu a jeho dvorním skladatelem byl Ennio Morricone. Prý protože zastával kontroverzní názory, se na něj „raději“ zapomnělo.

Objevit ho dnes bude jedině na místě, zdá se totiž víc než pravděpodobné, že mezi jeho zářezy najdeme nejeden silný kus. Už otevírací Podivné vyšetřování z roku 1970, právě za nějž vyhrál Oscara pro nejlepší cizojazyčný film, nabízí velmi působivý zážitek vyčnívající nad většinou festivalové nabídky.

Elio Petri: Podivné vyšetřování.
Elio Petri: Podivné vyšetřování. | Foto: kviff

Představte si Americké Psycho, jen bez náznaku povrchnosti a opájení se vlastní premisou, navíc s přidaným politickým podtextem. Jde o příběh vysoce postaveného detektiva (Gian Maria Volonté) v téměř totalitně řízené římské instituci „spravedlnosti“. Ten opojený mocí zabije svou milenku a dlouze uniká vyšetřování, které sám vede. Aby to nebyla taková nuda, zanechá dokonce na místě činu záměrně stopy vedoucí k jeho dopadení, protože je přesvědčený, že si ho nikdy nikdo ani netroufne podezřívat. Nakonec ho ale doženou a pohltí vlastní skutky i společensky bouřlivá doba, takže po svém dopadení začíná tak trochu toužit. Jenže v černohumorně mrazivých scénách zjišťuje, že jemu svěřená moc nad spravedlností přerostla i jeho vlastní vůli.

Dělnická třída kráčí do ráje.
Dělnická třída kráčí do ráje. | Foto: kviff

Podivné vyšetřování se nebojí zahnat své scény do extrému, nebojí se být hlasité a vyzývavé. Proto je zábavné a přitom každou svojí vteřinu i chytré. Můžeme mluvit o jisté přehnanosti, absurditě se ale režisér nebránil, jeho nadsázku tedy můžeme přijmout.

Z dalších Petriho filmů se nejspíš vyplatí vyhledat na Cannes oceněné Dělnická třída kráčí do ráje, zdá se však, že vyrazit na jakýkoliv jeho snímek by rozhodně nemělo dopadnout špatně.


7. 7., 11:49, Martin S.  V rámci Dnů kritiků Variety dorazil do Varů debut slovinského režiséra Roka Bičeka Nepřítel třídy. Na základě vzpomínek z vlastních středoškolských studií zadaptoval události okolo sebevraždy jedné z jeho starších spolužaček, kdy se studenti vzbouřili proti učiteli, jehož tvrdost měla uvést dívku do depresí. Ačkoliv není těžké odhadnout, že si nedospělí teenageři spíš než boj za spravedlnost nakonec především honili ego a léčili vlastní mindráky.

Podívejte se na ukázku z filmu Nepřítel třídy.
Podívejte se na ukázku z filmu Nepřítel třídy. | Video:

Co zní jako tvrdé drama, je ve skutečnosti i podivně vtipným zážitkem. Na popředí tragédie se odehrávají scénky připomínající každodenní středoškolskou rutinu i vztahy mezi studenty a učiteli. Přitom tento kontrast velmi závažného námětu a provedení odhodlaného vyvolat i pobavení se ani na okamžik netluče a nepodrývá.

Kromě toho Biček balancuje ještě na hraně působivé zkratky a přitom se vyhýbá většině klišé námětem spřízněných filmů. Například překvapí, že se staví takřka výhradně na stranu striktního učitele němčiny a studenty zobrazuje jako sice ne černobílé hajzlíky, ale rozhodně poměrně nevděčné „nedospělé“ neschopné dohlédnou následky svých činů.

Sledujte dění na MFF KV 2014 i na Facebooku

Mel Gibson na plovárně MFF KV 2014

Videa a fotografie z karlovarského festivalu můžete sledovat i na facebookové stránce Kultura Aktuálně. Najdete tam i videa a fotografie, které vznikly díky zapůjčení mobilu LG G3, s nímž je focení daleko operativnější než s běžným fotoaparátem.

Právě černobílosti se snímek snaží vyhnout, a to i přesto, že vzhledem k značnému množství postav, což je nevýhoda každého školního dramatu, nemá na rozpracování jednotlivostí mnoho času. Hodně tu pomáhají skvěle obsazení herci v čele s učitelem Igore Samoborem, protože tahle schopná parta umí i zkratku podat velmi přesvědčivě a plnohodnotně.

Člověku jen v mysli vyvstává otázka, jak je možné, že na Slovinsku si jen tak vznikne tento povedený filmový debut, zatímco my na něco podobného čekáme marně. Svou vybalancovaností, vyzrálostí a přitom osobitostí a životností představuje Nepřítel třídy nejlepší možný debut, jaký si mladý režisér může přát.

6. 7., 18:49, Tomáš S.  Letos je karlovarský festival sice pod patronátem prasete, které bedlivým okem hlídá návštěvníky z fasády Thermalu i z festivalových brašen, ale jinak skoro všechno při starém. K neodmyslitelným kloboučkům a drinkům s brčkem přibyly trendy hipsterské plnovousy, irskou whiskey vystřídala finská vodka.

Foto: Anna Vedralová

Slavný filmový historik David Bordwell před týdnem na jedné ze svých pražských přednášek o digitalizaci prohlásil, že budoucnost kin spočívá v interaktivitě a speciálních zážitcích. Protože mám rád kina i Festival otrlého diváka, který si na úzkých vazbách s publikem zakládá, rád jsem se přidal k potulnému řeznictví a průvodu hrozných hlav, jímž se rozhodli dramaturgové otrlého festivalu občerstvit diváky včerejšího půlnočního snímku Texaský masakr motorovou pilou.

Pod dohledem festivalového čuníka se natropilo něco alotrií a rozdalo se pár zaručeně čerstvých uzenek. Hostující dramaturgové film pochopitelně věnovali letos ve Varech oceněnému Zdeňku Svěrákovi, neboť jde o podobnou člověčinku, která oslavuje rodinnné hodnoty a pospolitost jako legendární chalupařinka Na samotě u lesa.

Když poté vycházelo otřesené obecenstvo tohoto skvělého filmu, promítaného v restaurované kopii (vyčištěné možná až moc do čista, k těm buranským hlavám a audiovizuálnímu šílenství se hrubší zrno a jetější barvy hodí tak nějak víc), nabízel jsem jim v masce sešité z lidských kůží „čerstvé bio špekáčky“ a měl pocit, že budoucnost kina ještě není ztracena.

Podívejte se na ukázku z vítězného snímku Berlinale Bai Ri Yan Huo (Black Coal, Thin Ice) čínského režiséra Tiao I-nana.
Podívejte se na ukázku z vítězného snímku Berlinale Bai Ri Yan Huo (Black Coal, Thin Ice) čínského režiséra Tiao I-nana. | Video:

Ještě před tímto hixploatačním osvěžením jsem však stihnul shlédnout jedno velmi milé překvapení. Letos se ten start obzvlášť vydařil. Černé uhlí, tenký led sice přijelo do Varů ověnčené Zlatým medvědem z Berlína a k tomu i Stříbrným medvědem za mužský herecký výkon, přesto jsem k němu přistupoval s lehkou skepsí – přeci jenom loni na tomtéž festivalu vyhrála rumunská Pozice dítěte, která pro mě značí především to, že opěvovaná rumunská nová vlna už se pomalu odlévá a rozmělňuje.

Černé uhlí, tenký led.
Černé uhlí, tenký led. | Foto: kviff

Letošní čínský vítěz však je typickou ukázkou suverénního žánrového díla, které pod vrstvami noirového uhlí a thrillerového ledu odhaluje osudy smutných, životem zdrchaných postav. Už první záběry prozrazují, že půjde o suverénně nasnímané dílo, šikovně pracující s detaily.

Prostřihy na propletené ruce milujícího se páru, pár dalších rukou na volantu vozu. Zcela klíčový pro celý děj však je závěr na ruku jedinou a navíc oddělenou od těla. Končetina plující na pásu černého uhlí předznamenává zamotaný příběh plný lásky, zrady i vinny ukrývané pod nánosy let.

Režisér Tiao I-nana se Zlatým medvědem z Berlinale.
Režisér Tiao I-nana se Zlatým medvědem z Berlinale. | Foto: Reuters

Lehce patetický tón předchozích vět je zcela na místě, neboť snímek si dovedně pohrává s konvencemi osudových vyprávění filmů noir, neméně zručně však pracuje s odkazem současné, především korejské žánrové produkce.

Pátrání po vrahovi připomene třeba Vzpomínky na vraždu Bonga Joon-hoa, jehož novinka Snowpiercer mimochodem též patří k očekávaným snímkům letošních Varů.

Černé uhlí, tenký led.
Černé uhlí, tenký led. | Foto: kviff

Černé uhlí, tenký led je elegantně odvyprávěný thriller, v němž se spoustu věcí dozvídáme pozvolna, někdy náhle, někdy překvapivě, někdy nepravdivě. A jiné se nedozvíme vůbec. S výpustkami si autoři příliš nelámou hlavu. Za to však si dávají záležet na precizním načasování, na postavách a na mnohých dech beroucích scénách. Například situace v kadeřnictví se zvrtne zcela po vzoru moderních asijských žánrových filmů. Málokdo umí takhle přesně, úsporně a efektivně nadávkovat brutalitu a s ní spojené emoce v několika málo záběrech.

A když se dostaví záběr na denní lehounce zamračenou oblohu, na níž nenápadně vybuchují ohňostroje, o výtvarné originalitě autorů nemůže být pochyb. Konec přijde náhle. Ale jde o snímek, který bude doznívat mnohem déle než jen během závěrečných titulků podkreslených údernou elektronickou hudbou.

6. 7., 17:49, Kultura  Do Varů dorazil v neděli večer italský herec Franco Nero. Vrátil se sem už potřetí, předtím tu byl v letech 1982 a 2000. Přijel propagovat film Fanny Ardant Naléhavé rytmy a zavzpomínat na režiséra Elia Petriho.

Franco Nero dorazil do Varů už potřetí.
Franco Nero dorazil do Varů už potřetí. | Foto: kviff

Ústřední postavou příběhu je architekt Furio, který právě dostal zajímavou zakázku: přestavět starý zámek na hotel. Jeho oddanost práci narušuje vztahy s manželkou, která kvůli němu před časem opustila dráhu úspěšné violoncellistky a teď se cítí opuštěná. Postava vášnivé a výbušné Margo, dospívající téměř na pokraj šílenství, má rysy žen, jaké Ardant mnohokrát ztvárnila na vrcholu své herecké dráhy.

Franco Nero představí v Karlových Varech i film Tiché místo na venkově uváděný v retrospektivě režiséra Elia Petriho.

Franco Nero
Franco Nero | Foto: Aktuálně.cz

Málokterý filmový herec je několika generacím diváků tak známý jako Nero. Nejmladší diváci si jej pamatují ze snímku Quentina Tarantina Nespoutaný Django. Jeho modré oči okouzlovaly dnešní babičky ve spaghetti westernu Django (1966) stejně jako v dramatech Den sovy (1968), Přiznání policejního komisaře prokurátorovi republiky (1971), Vyšetřování skončilo, zapomeňte (1973), ve válečném filmu Bitva na Neretvě (1969) či v romantickém evergreenu Bílý tesák (1973). Nejvíc ze všeho si ho ale pamatují starší i mladší jako cibuláře v komediálním spaghetti westernu Vůně cibule (1975), který je považován dodnes za jednu z nejlepších ukázek žánru. Už z výčtu těchto filmů je patrný rozsah hereckého rejstříku muže, který se narodil v listopadu 1941 jako Francesco Sparanero v mnohočetné rodině příslušníka policie v severoitalském městečku nedaleko Parmy.

5. 7., 12:49, Kultura  Letošní "prasátkový" vizuál festivalu hodnotí návštěvníci veskrze pozitivně. Jedno z triček nese nápis KVÍÍÍFF s odkazem na oficiální internetové stránky festivalu www.kviff.com. Stejně tak jsou k mání stylové tkaničky do bot či prasečí hrnky a sklenice. Podobu loga doprovázejí diskuse na sociálních sítích.

Prezident karlovarského festivalu Jiří Bartoška pózuje s plakátem ke 49. ročníku.
Prezident karlovarského festivalu Jiří Bartoška pózuje s plakátem ke 49. ročníku. | Foto: kviff.com

"Jsem rád, že lidi na návrh reagují, že je provokuje. A je na nich, jestli se jim líbí, jestli ho přijímají, nebo zda si dokonce vytvářejí vlastní varianty. Každý rok se snažíme o jinou zprávu, odlišné emoce. A zatím to návštěvníky, zdá se, baví," řekl Najbrt festivalovému deníku.

Autorem nápadu byl podle něj výtvarník Marek Pistora. Studio chtělo do třetice zachovat ideu, kdy se pracuje s číslovkou ročníku.

Už dnes studio pracuje nad podobou upoutávky příštího, v pořadí už padesátého ročníku, což bude jubileum skutečně významné. "Nechte se překvapit, bude to stát za to," vzkazuje Najbrt.


5. 7., 11:45, Tomáš S.  Po prvním festivalovém dni mám jedno podezření a jednu jistotu. Podezření, že s první projekcí přišel i jeden z vrcholů festivalu. Ale o tom, proč je novinka Tsaie Ming-lianga Toulaví psi tak dechberoucí záležitost, se ještě rozepíši, až si dnes dám i jeho druhý snímek v karlovarském programu Cesta na západ.

Podívejte se na ukázku ze seriálu Bruna Dumonta Malej Quinquin.
Podívejte se na ukázku ze seriálu Bruna Dumonta Malej Quinquin. | Video:

A jistotou je, že druhou projekcí jsem si odbyl to nejdelší, co mě letos čeká. Jistě by se tu našly i delší kousky, než Dumontova televizní minisérie Malej Quinquin, ale pro mě je 200 minut na jeden zásah festivalové maximum. Obzvlášť proto, že francouzský solitér si tu nepokrytě střílí ze všeho, co je na současných seriálech atraktivní a jeho novinka je v určitých ohledech ještě nevstřícnější než jeho, formálně radikálnější filmová tvorba.

Ve Francii je poslední dobou docela v módě střílet si z klišé starých films policiers, tedy francouzských detektivek. Podivný vyšetřovatel se vynořoval z lesního porostu ve vynikajícím loňském snímku Neznámý u jezera a dvojice polodementních četníků úřaduje i v Quinquinovi.

Bruno Dumont.
Bruno Dumont. | Foto: kviff

Bruno Dumont rád diváky zavádí na vesnici či do přírody, mezi svérázné hrdiny, pohybující se na tenké hraně mezi obyčejností, křupanstvím, nějakou formou postižení a jakousi přirozenou duchovností (někdy však poměrně temných až vyšinutých rozměrů).

Tentokrát do podobného prostředí přivedl i žánr televizní detektivky, hlavně pak její dnes obzvlášť populární odnož crime mystery, a vysmívá se především moderním seriálům založeným na tajemnu, forenzních detailech a psychologii postav.

Malej Quinquin.
Malej Quinquin. | Foto: kviff

Na pobřeží poblíž jednoho francouzského zapadákova se objevují mrtvé krávy, jimž někdo nacpal do zadku části lidských těl. Mezi oběťmi existují různá pojítka a kapitán Van Der Weyden se svým zástupcem se snaží zjistit, kde v kraji číhá zlo… Tak takhle nějak by klidně mohla vypadat anotace, kdyby šlo skutečně o detektivku. Jenže kapitán (s vzezřením a vystupováním Groucho Marxe na penzi říznutého s Colombem, který však tupost pouze nepředstírá) s pomocníkem umí ve skutečnosti pouze legračně jezdit autem dokolečka a s ostatními vidláky, na nichž se evidentně podepsal fakt, že všichni tu jsou se všemi bráchové nebo aspoň bratranci, by si mohli podat ruku.

Malej Quinquin.
Malej Quinquin. | Foto: kviff

Dumont postupně naznačuje, že o budování napětí a vysvětlení charakteru temných sil mu rozhodně nepůjde. Vedle antiteze detektivky si nepochybně bere na paškál i mysteriózní prvky ze všech těch seriálových městeček zavalených tajemnem a divnými lidmi, Lynchem počínaje a seriálovým hitem letošní sezóny Top of the Lake konče. Místy je to spíše satira v duchu South Parku – jako třeba v takřka až parodické scéně pohřbu.

Jenže Dumont je zároveň, byť jen do určité míry, věrný svému stylu, v kterém spíše než o děj jde o emoce a spíše než o údernost o velmi pozvolné posuny nálad. Tentokrát ovšem nestojí v centru důsledné zkoumání lidské tváře, ani radikalita ručně snímaných záběrů – byť na seriál jde stále o krásně nasnímané dílo s důrazem na krajinu a svérázné lidi v ní (obzvláště v této širokoúhlé kino verzi). Jde mnohem spíše o důslednou dekonstrukci mysteriózní detektivky a dotknutí se nepopiratelného faktu, že divní lidé ve skutečnosti nikdy nepůsobí tak cool jako na plátně.

Sledujte dění na MFF KV 2014 i na Facebooku

Mel Gibson na plovárně MFF KV 2014

Videa a fotografie z karlovarského festivalu můžete sledovat i na facebookové stránce Kultura Aktuálně. Najdete tam i videa a fotografie, které vznikly díky zapůjčení mobilu LG G3, s nímž je focení daleko operativnější než s běžným fotoaparátem.

Navzdory komediálnímu talentu kapitána „Groucha Marxe“, jenž provádí s očima a obočím neuvěřitelné kousky, tak jde o poměrně divácky nevstřícný tvar. Zatímco jindy je i ve svém minimalismu velmi sugestivní, tentokrát Dumont diváka láká spíše do intelektuální pasti. A zatímco přesun od vyprázdněného pouštního vyprávěné k hororu dokáže v 29 palmách nahnat husí kůži, pozvolná a důslední sabotáž Malého Quinquina spíše vyvolává v hlavě otazníky. Nutno dodat, že i přesto velmi plodné. Ale je třeba se připravit na fakt, že všichni ti divní lidé, od sveřepého grázlíkovského hocha Quinquina, přes jeho postiženého stýce až po rozjíveného poloidiotského kapitána nebudou primárně bavit, dojímat či nahánět strach. Od počátečních gagů se velmi brzy přesuneme do světa, kde – vtípky nevtípky – postavy na plátně prostě jen existují. Sledovat je ale pořád může být fascinující.

A ještě k těm počátečním podezřením a jistotám. V době, kdy dopisuju tyhle řádky, počasí za oknem dává najevo, že žádné parno není ve Varech dost velké, aby ho co nejdříve nevystřídal liják. A takhle nad ránem mám ještě jedno podezření: mít hotel přímo naproti Termalu je sice v mnoha ohledech pohodlné, ale zatím se jako ta největší „výhoda“ ukazuje, že člověk může prožívat mejdan až do rána i v soukromí svého pokoje. DJs se tentokrát vybavili opravdu kvalitními reproduktory.

5. 7., 08:03, Kultura   Přes tři tisíce fanoušků se přišly podívat na hvězdu festivalu Mela Gibsona do letního kina. Poté, co v hotelu svlékl smoking, se objevil v černém tričku na projekci filmu Šílený Max z roku 1979.

Mel Gibson v letním kině.
Mel Gibson v letním kině. | Foto: kviff

Před projekcí pod širým nebem rozdal držitel dvou Oscarů spoustu autogramů a s mnoha fanoušky se také fotografoval. Potvrdil tak, že ho o neformální atmosféře karlovarské přehlídky poučil John Travolta, s nímž prý svou účast konzultoval; a ten tu loni vstřícným přístupem k divákům rozboural všechny bariéry.

Gibson pak ještě stihl po půlnoci navštívit zahajovací párty v Grandhotelu Pupp - jediné ze dvou společenských setkání, které organizuje přímo festival. Následovala po velkolepém ohňostroji, který po projekci zahajovacího filmu tradičně rozzářil oblohu nad Thermalem a potěšil i spoustu karlovarských dětí.

Mel Gibson v letním kině.
Mel Gibson v letním kině. | Foto: kviff

Hosté párty mohli ochutnat například kuřecí paličky na chilli s mačkanými brambory, gratinovaný lilek s rajčaty, mozzarelou, bazalkou a parmazánem a hovězí plec s bramborovým pyré. Zaujala i králičí paštika v mandlové krustě a špenátová palačinka s kousky lososa a čerstvou smetanou. Před Puppem budil pozornost obrovský mečoun, jehož filety s citronovou šťávou a rozmarýnem končily na grilu, stejně jako vepřová žebírka s medem a česnekem, špalíky z vepřové panenky se šalvějí, krůtí steaky s oreganem či máslová treska s koriandrem.

4. 7., 21:39, Martin S.  Marek Eben už má projevy častěji než kdejaký státník. Kromě toho, že zahajoval letošní České lvy v novém hávu, se objevil tradičně i na začátku devětačtyřicátého karlovarského festivalu. A mluvil vlastně o tom samém jako na největších českých filmových cenách.

Hned zkraje všem připomněl, co je nejvíc zajímá, nebo podle pořadatelů nejspíš má nejvíc zajímat, tedy stav Fondu pro podporu kinematografie. Faktu, že filmaři získali 300 milionů korun k dobru, bylo dokonce věnováno celé úvodní taneční číslo v režii bratří Cabanů. Tedy nejspíš, protože kdo ví, co vlastně ty nepochybně pěkné slečny okrášlené "skutečným" deštěm měly znamenat. Prý že svítá na lepší časy. Jiří Bartoška pak mluvil naopak o těžké době, v níž dnes žijeme, čímž záhadnost celého zahajovacího ceremoniálu jen podtrhnul. Alespoň ale připomněl, že filmy nás z dnešních nezvyklých těžkostí mohou vysvobodit.

A když ne filmy, tak minerálka. Její chuť sice delegace k zahajovacímu filmu I Origins vedená režisérem Mikem Cahillem příliš nechválila, léčebným schopnostem prý ale věří. Vystoupení režiséra, ale i herců Michaela Pitta a Astrid Bergès-Frisbey bylo určitě nejsympatičtější částí hodinového ceremoniálu.

Sledujte dění na MFF KV 2014 i na Facebooku

Mel Gibson na plovárně MFF KV 2014

Videa a fotografie z karlovarského festivalu můžete sledovat i na facebookové stránce Kultura Aktuálně. Najdete tam i videa a fotografie, které vznikly díky zapůjčení mobilu LG G3, s nímž je focení daleko operativnější než s běžným fotoaparátem.

Karlovarskou minerálku nejspíš organizátoři hostům připomínají často, protože si na ni vzpomněla i hlavní hvězda. Po rutinním představení porot a dalších přítomných hostů už plátno Velkého sálu hotelu Thermal opanovala montáž na počest Mela Gibsona, aby australský herec přednesl tradičně pochvalný projev o tom, jak ho těší být poprvé v Čechách a jak se nemůže dočkat místní vody.

Gibsonův projev byl ale jen krátký, víc se od něj dozvíme zítra , kdy ho ve stylu své plovárny vyzpovídá Marek Eben naživo před celým sálem. Příští rok se fanoušci můžou těšit i na jeho novou festivalovou znělku, letos je Miroslav Ondříček přece jenom lepší volbou, protože jeho zásluhy už jen coby dvorního Formanova kameramana jsou s těmi Gibsonovými minimálně srovnatelné, ač samozřejmě ne tak atraktivní.

Každopádně se ukázalo, proč vlastně nikdo z redakce Aktuálně na zahajování nechtěl a o účast by se tahaly sirky, kdyby nebylo jasné, kdo je služebně nejmladší. Jde o rutinu a odškrtnutí povinnosti. A možná je to dobře, protože nač estrády, když to zajímavé má teprve přijít - filmy.


4.7., 15:55, Honza G.  Florenc. V autobuse probíhá zmatek kolem volných míst a místenek a já dobře vím, že v následujících devíti dnech budu podobnému handrkování o sedadla víc než často. Jedu totiž do Karlových Varů, kde se vášnivé debaty o propadlých lístcích a právu na obsazené místo odehrávají víc než často.

S předstihem jsem na novinářské projekci viděl zahajovací film I Origin amerického režiséra Mika Cahilla. Vybrat správný zahajovací snímek je slušná alchymie, protože se musíte trefit do vkusu VIP hostům a zároveň se dramaturgicky nesmíte zpronevěřit programové kvalitě festivalu. Letos se to podařilo.

Podívejte se na ukázku z filmu I Origins s Michaelem Pittem v hlavní roli.
Podívejte se na ukázku z filmu I Origins s Michaelem Pittem v hlavní roli. | Video:

Cahillův film se odehrává do velké míry ve vědecké laborce a neřeší se v něm nic menšího než spor mezi věřícími a náboženskými skeptiky o existenci vyšších sil, je to divácky vděčný mainstream. A přestože kombinuje žánrové ingredience s odvahou, kterou by mu záviděli i pejsek s kočičkou, výsledek přesto drží vcelku pohromadě.

Originální zápletce pohrávající si s ideou reinkarnace chybí jen krůček od toho, abyste ji odpískali jako přitaženou za vlasy. Ale režisérova směs patosu, sebeironie a opravdové emoční investice nakonec člověka donutí odpustit filmu i jednotlivé nelogičnosti.

Biolog Ian Gray (Michael Pitt) je fascinovaný lidským okem. Říká se, že že oko je okno do duše, ale tohle slovo je na blacklistu všech seriózních vědců. Duše je jen pověra propagovaná zpátečníky, kteří ve složitosti oka vidí důkaz existence inteligentního designéra. S kolegyni Karen (Brit Marlingová) se proto Ian pokouší prokázat evoluční podstatu oka.

Půvabné oči skryté za maskou stojí na počátku vzplanutí vášně racionálního Iana ke spontánní a duchovně založené argentinské krásce Sofi (Astrid Bergés-Frisbey). Tahle část filmu je emo love story pro rozervané teenagery, kterým nevadí, že se milenci spolu nebaví jako lidi, ale předhánějí se v oduševnělých bonmotech o podstatě všehomíra.

Po čase ale dojde k jisté tragédii, bizarní děj se začne ubírat nepravděpodobnými směry, ale závěr (odehrávající se kde jinde než v Indii, když mluvíme o reinkarnaci) docela elegantně nechá otevřenou odpověď na celé to skepticko-duchovní dilema a ještě poskytne hlavnímu hrdinovi dojemnou osobní katarzi.

Mike Cahill je trochu (no možná víc) pozér, ale všechno to okázalé pohrávání s velkými myšlenkami a tématy mu odpustíte. Možná proto, že herci hrají skvěle (scéna prvního setkání Iana, Sofi a Karen je nabitá hmatatelnou trapností) a režie a střih jsou víc než slušné (klíčová scéna ve výtahu je nabitá hmatatelným napětím). Rozum protestuje, ale cit říká, že ho tenhle film ho vlastně příjemně zahřál na duši. Tedy pardon, samozřejmě že nic takového jako duše není. Nebo ano?

4. 7., 13:20, Luboš V.  Návštěvníci karlovarského festivalu mají letos možnost stát se filmaři a navíc vyhrát slušně vybavený smartphone. Stačí na půjčený LG G3 natočit pětivteřinový spot, který se stane součástí krátkého "radostného" filmu v duchu hesla: „LG. Pro radost.“

A radost přece návštěva nejslavnějšího českého filmového festivalu u mnohých fanoušků vyvolává, zvláště v hodinách blížících se k ránu...

Na pláži ve Varech.
Na pláži ve Varech. | Foto: Anna Vedralová, LG G3

Zájemci, kteří se zapojí do veřejného testování smartphonu LG G3, se můžou zaregistrovat buď předem na stránkách www.lg.com/cz/kviff nebo přímo ve stánku LG na Vodafone pláži u Vřídelní kolonády v Karlových Varech. Půjčit si na dvě hodiny LG G3 lze od 4. července až do 8. července, k dispozici jich bude celkem deset. „Návštěvníkům festivalu chceme představit model G3, který vyniká svým špičkovým fotoaparátem a kamerou s rozlišením 4K,“ říká Andrea De Sousa, marketingová manažerka společnosti LG. „Vodafone pláž jsme si vybrali i proto, že právě zde budou lidé relaxovat a budou mít prostor pro kreativní vyžití.“

Výherce vybere porota a slavnostní vyhlášení proběhne 12. července.

 

Právě se děje

Další zprávy