reklama
 
 

RECENZE Leviatan podává mrazivou zprávu z Putinovy říše

Aktualizováno 12. 11. 2014 12:48
Je povzbudivé, že se Andrej Zvjagincev nedrží základní premisy svého filmu Leviatan, že v Rusku je dnes dobré držet hubu a krok, jinak vás systém semele.

Recenze - Leviatan je jednak biblická mořská příšera, druhak slavná kniha Thomase Hobbese ze začátku sedmnáctého století o společenské smlouvě.

Vlivný spis nastoluje myšlenku silné centrální vlády, která má do jisté míry právo na zneužívání své moci, pokud zajistí svým občanům mír a bezpečí. Na obálce původního vydání knihy je gigant, který nese v jedné ruce meč a v druhé biskupskou berlu. Není divu, že Andrej Zvjagincev svůj poslední film nazval právě Leviatan.

Drtivé drama o mechanikovi z rybářského městečka na Kolském poloostrově, který se vzepře místní moci, je totiž pronikavou obžalobou putinovské doktríny, která stojí na státním násilí, podpoře pravoslavné církve a pasivitě obyvatel.

Dostojevskij současného Ruska

Zvjagincev vlétl jako kometa do první filmařské ligy před jedenácti lety dramatem Návrat. Skvělý debut o otci, který se zničehonic po mnoha letech nepřítomnosti zjeví v rodině a vezme své dva syny na výlet s nejasným posláním, těžil hlavně z mysteriózní atmosféry, nádherné kamery a z toho, že mnoho důležitých informací v příběhu zůstalo divákům utajeno.

I tak – nebo právě proto - se jednalo o zážitek, na který se nezapomíná. Příliš své pověsti jednoho z hlavních následovníků odkazu Andreje Tarkovského nezůstal dlužen v psychologickém partnerském dramatu Vyhoštění a v temném noir příběhu o bídě existenční i morální a moci peněz ve filmu Jelena.

Leviatan, který po právu získal letos v Cannes cenu za scénář, je ale patrně dosavadním Zvjagincevovým vrcholem. Z Návratu si vypůjčuje eliptickou metodu vyprávění, takže se dvě nejdůležitější události (a zároveň největší narativní twisty) odehrávají mimo obraz a divák do konce filmu nezjistí, jak přesně se vlastně odehrály. To ale nic nemění na tom, že Zvjagincev vystavěl neobyčejně epický a komplexní příběh, který si ambicemi nezadá s Dostojevského romány a který nabízí neobyčejně plastický obrázek současného Ruska.

V expozici příběhu se ocitáme vlastně na konci boje hlavního hrdiny Kolji (Alexej Serebrjakov) o svůj dům na břehu mořské zátoky, v němž žije se svou druhou manželkou a pubertálním synem. Město reprezentované mafiánským starostou Vadimem (Roman Maďjanov) mu ho z pozice síly vyvlastnilo pro dosud nejasné účely.

Z Moskvy ovšem přijíždí s posledním trumfem Koljův dávný souputník z vojny Dima (Vladimír Vdovičenkov) – advokát, který na papaláše sehnal kompromitující materiály. Tahle vysoká hra ovšem spustí spirálu událostí, která se v režisérově přiznané inspiraci biblickým příběhem o Jóbovi mění v jednu katastrofu za druhou. Vadimova suita spřízněných státních návladních, policistů a soudkyň nemusí ani použít ty nejhorší prostředky, aby nevinnému Koljovi nenávratně zničili život.

Zejména postava báťuškovského Vadima v podání skvělého Maďjanova bere dech. Věčně ožralá kreatura jandákovsko-jelcinovského typu je antitezí uhlazeného gangstera a svou moc čerpá z mixu aparátčíkovské žoviálnosti a zupáckého buranství. Komplexnímu vyznění pomáhá i fakt, že sám Kolja není žádný westernový klaďák. Má v sobě rysy impulzivní agresivity a pod tlakem okolností se z něj postupně stává alkoholická troska oddávající se sebelítosti.

Svoboda v Putinově říši?

Množství vypitých decáků vodky se blíží k počtu ze Svérázu národního rybolovu a pro mnohé bude docela překvapivé, že tenhle depresivní film obsahuje i nejvtipnější momenty ve Zvjagincevově kariéře. A to zejména v sekvenci, kdy si Kolja s rodinou vyjede na víkend opít se a zastřílet si s místním policejním náčelníkem.

Nejzábavnější gag přijde ve chvíli, kdy lokální šerif vyndá jako terče podobizny bývalých vůdců od Lenina po Gorbačova. Na Koljovu poznámku, jestli nemá k dispozici současnější prezidenty, odvětí něco v tom smyslu, že ty ještě historie dostatečně nezhodnotila.

Leviatan (95 %)

Leviatan (95 %)

Andrej Zvjagincev nenatočil Leviatana jen jako společenskou satiru. Rámuje své vyprávění fotogenickými obrazy pustého pobřeží s vraky lodí a rozbouřeným oceánem narážejícím na vysoké útesy. Kousek od Koljova domu trůní v bahně na břehu zátočiny skelet obří velryby, snad coby připomínka netečné síly přírody, která přesahuje veškeré lidské pinožení. A podobně jako biblické zmínky o Leviatanovi odkazuje Zvjagincevův film k univerzálním otázkám lidské existence.

Na rozdíl od úlisného šéfa policie má ovšem Zvjagincev na nynější garnituru názor víc než jasný. Místní pop, paktující se se starostou, káže v jedné ze závěrečných scén pokrytecky o nutnosti žít v pravdě, i když právě pravda a spravedlnost v celém příběhu dostávají nejvíc na frak. Boží pravda se v jeho kázání slučuje s ruskou státní ideologií, což potvrzují i jeho narážky na odpadlíky odkazující nepřímo na Pussy Riot.

Zvjagincev ale nenatočil pouhou společenskou satiru. Rámuje své vyprávění fotogenickými obrazy pustého pobřeží s vraky lodí a rozbouřeným oceánem narážejícím na vysoké útesy. Kousek od Koljova domu trůní v bahně na břehu zátočiny skelet obří velryby, snad coby připomínka netečné síly přírody, která přesahuje veškeré lidské pinožení. A podobně jako biblické zmínky o Leviatanovi odkazuje Zvjagincevův film k univerzálním otázkám lidské existence.

Je každopádně povzbudivé, že se Zvjagincev nedržel premisy svého filmu, že v Rusku je dnes dobré držet hubu a krok, jinak vás systém semele. Minimálně ve filmové sféře je dnes v Putinově říši možné vyjadřovat se ke světu kolem sebe hodně svobodně.

Leviatan (Leviafan). Rusko, 2014, 141 minut. Scénář a režie: Andrej Zvjagincev. Hudba: Philip Glass. Hrají: Vladimir Vdovičenkov, Alexej Serebrjakov, Jelena Ljadova, Alexej Rozin, Roman Maďanov, Kristina Pakarina, Sergey Pokhodaev. V českých kinech od 13. listopadu 2014.

autor: Jan Gregor | 12. 11. 2014 12:48

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama