V pondělí večer Kratochvil po liščí stezce došel ke slávě. Jeho román Liška v dámu mu vynesl Literu za prózu, první významnější ocenění za uplynulé dvě dekády. A protože cena tradičně zvyšuje prodeje, mohla by obnovit zájem o letos osmdesátiletého spisovatele, jenž není příznivcem autorských čtení, nedává mnoho rozhovorů, a tak poslední roky stál trochu stranou pozornosti.

Pondělní udílení cen Magnesia Litera, založených před 19 lety s cílem propagovat českou literaturu, však má ještě "většího" vítěze. Hned dvě Litery získal favorizovaný historik Petr Čornej za 850stránkovou knihu o Janu Žižkovi. Nejprve převzal odbornými porotci udělovanou Literu za naučnou literaturu a v závěru večera také nejsledovanější cenu Kniha roku, o níž rozhoduje přes 300 lidí z branže.

Žižka je završením celoživotní vědecké práce devětašedesátiletého profesora, jenž se na tuto publikaci "připravoval několik desetiletí" a napsat ji "musel, abych zůstal sám sebou".

Jako chlapec si Čornej hrával pod pomníkem na Vítkově, když usoudil, že o nepřemoženém hrdinovi napíše knihu. Už jako historik specializující se na pozdní středověk, husitství zejména, pak opouštěl obraz ideálního hrdiny, "s bolestí v duši zjišťoval, že Žižka byl komplikovanější osobností", jak píše v knize. Do tématu pronikal několik dekád, materiály o Žižkovi sbíral 16 let, rok a půl psal. Při tom kvůli problémům se zrakem podstoupil operaci. Po dokončení knihy odešel do důchodu.

Žižkova proměna

Čornejova kniha se hned po loňském vydání, načasovaném k 600. výročí začátku husitské revoluce, zařadila k nejžádanějším titulům. Dočkala se dotisku, zdolala bestsellerovou hranici 10 tisíc prodaných výtisků a koncem roku skončila druhá v anketě Kniha roku Lidových novin.

Související

Kosatík: Jan Žižka jako Boží bojovník nesl odpovědnost, nenechal ji nebesům

Žádný div: je to jednak zásadní dílo moderního českého dějepisectví - rozvíjející, doplňující a revidující téměř 90 let starou čtyřsvazkovou monografii od Josefa Pekaře -, jednak popularizační, čtivá publikace pro širokou veřejnost.

Žižku vyvádí z černobílých pohledů, kdy byl pro jedny boží mstitel a bojovník proti zkažené církvi, pro druhé svatokrádežník či vrah. Zbavuje ho ideologického nánosu a obecně interpretací všech dob, které si husitského válečníka přizpůsobily vlastním potřebám.

Chybějící nebo si odporující údaje o Žižkově životě supluje důkladným pohledem na velkou i krutou dobu, která vojevůdce formovala. A přesvědčivě argumentuje, proč se původně selský synek, později lapka a žoldnéř, jenž zabíjel a unášel lidi pro výkupné, a ještě později člen ostrahy na dvoře Václava IV. zřejmě s vidinou blížícího se zúčtování proměnil v obávaného a charismatického vojevůdce, horlivého "Božího bojovníka".

Třetím rokem udílenou Literu za publicistiku si z pondělního večera odnáší Aleš Palán za knižní portrét samotářů z Čech a Moravy nazvaný Jako v nebi, jenže jinak, objevem roku se stal Vratislav Kadlec s povídkami Hranice lesa. Literu za poezii obdržel Ewald Murrer neboli Michal Wernisch, čímž převzal štafetu po svém vloni oceněném otci Ivanu Wernischovi. Po dvou soškách si odnášejí zástupci nakladatelství Paseka a Argo.

Související

Velké věci v malých příbězích. Povídky Vratislava Kadlece se vyrovnají mistrům

Magnesie Litery byly kvůli pandemii koronaviru uděleny s téměř půlročním zpožděním. Publikum na Nové scéně Národního divadla muselo mít nasazené roušky, i tak ale český literární svět dohnal jednu ze dvou událostí roku - ta druhá, veletrh Svět knihy, se kvůli pandemii nekonala.

Nenabažený Kratochvil

Zvláštní pozornost zasluhuje Jiří Kratochvil, který Literu za prózu přidá ke dříve získaným Stoppardově, Hostovského, Čapkově či Seifertově ceně. Je příznačné, že všechny čtyři obdržel v 90. letech minulého století, kdy se do té doby zakázanému autorovi z emigrantské rodiny poprvé od 60. let otevřela možnost publikovat.

Kratochvil jako by se té svobody dosud nenabažil: nejenže co rok zveřejní novou knihu, nejčastěji romány a povídky, především svobodomyslně píše.

Jiří Kratochvil. | Foto: Jef Kratochvil

Vítěznou prózu Liška v dámu zkonstruoval jako dva sbližující se příběhy ze začátku studené války. V prvním Sověti místo nového člověka stvoří člověka z lišky, ve druhém se po únoru 1948 estébáci v Brně snaží přetvořit mladého dělníka v nového Pavlíka Morozova. Oba protagonisté mají tajné úkoly: zrzavá, přímo revolučně rudá liška musí zavraždit Winstona Churchilla, zatímco estébák se má infiltrovat do mnichovského rádia Svobodná Evropa.

Oba mají poslouchat na povel a oba neuposlechnou, ba se vzájemně zamilují a uprchnou. Co zprvu začne jako špionážní thriller, volně přechází v zamyšlení nad emancipací člověka, jeho neukotveností v exilu, nad tím, jak jej mění režimy a zda je ta změna trvalá. V poslední třetině kniha, vyprávějící o zakázané lásce silnější než ideologie, nabírá elegický tón: liška začíná ztrácet lidské rysy a zprostředkovaně se loučí s lidským světem.

Román je plný přiznaných literárních odkazů, kromě nichž volně rozšiřuje témata Kafkovy Proměny či Zprávy pro jistou Akademii, Bulgakovovy novely Psí srdce nebo snad i Rusalky. Pro Jiřího Kratochvila typicky text září fantaskními scénami: StB ke špiclování využívá psů s odposlouchávacími obojky, mluvící liška přechází tajgu na hřbetě losů, kterým vypráví Pohádky tisíce a jedné noci a tak podobně.

Související

Samotáři nežijí jen na Šumavě. Palán vydává pokračování Raději zešílet v divočině

27 fotografií

Pro Kratochvila rovněž typicky příběh ovládá vypravěč: komentuje jej, posouvá v čase, občas se nad postavou zasní, ona ho žádá o více času, on jí vyjadřuje sympatie. V dalším plánu textem plynou autorova dlouhodobá témata, včetně těch osobních: ve Svobodné Evropě pracoval jeho strýc, na brněnskou vyšetřovnu StB si Kratochvila kdysi předvolali, mravní zkoušky 50. let jsou mu opakovanou inspirací. V Brně se odehrávají jeho stěžejní knihy včetně těch z raných 90. let jako Uprostřed nocí zpěv či Avion, strukturou textu napodobující architektonické uspořádání stejnojmenné funkcionalistické stavby.

Liška v dámu není výrazně lepší ani horší než to, co Kratochvil od té doby stvořil. A tak Literu za prózu nejspíš dostal s přihlédnutím k letošním osmdesátinám a celoživotnímu dílu, jejž neúnavně rozšiřuje a ve kterém všechno souvisí se vším.

Související

Antarktida není „dole“. Umělec David Böhm vydal knihu o ledovém kontinentu

Napsat a spálit

Jiří Kratochvil má pozoruhodný osud. Narozený ještě za protektorátu Čechy a Morava, v 50. letech mu emigrovali otec a strýc, načež se rodina ocitla v hledáčku StB. Autorova matka kvůli častým výslechům na čas skončila na psychiatrické klinice, budoucí spisovatel si strachem z represí vyvinul vadu řeči.

Související

Liška jede zabít Churchilla. V Kratochvilově románu však dostala příliš mnoho not

Kvůli kádrovému posudku měl problémy už se studii, jeho debutový soubor povídek v roce 1971 vyřadili z edičního plánu. Za normalizace nesměl publikovat. Pracoval jako telefonista, hlídač v drůbežárně, topič či dělník, od 80. let pak v památkovém středisku. Mezitím objevil disent, přispíval do samizdatu i exilových časopisů, jezdil na takzvané kvartály, což byly schůzky v bytech zakázaných spisovatelů a každé září také u Václava Havla na Hrádečku - tedy pokud zrovna cestu nezatarasily vozy SNB, což Kratochvil též zažil.

Celou dobu si psal pro vlastní potěchu, po večerech "utíkal do svobodného světa", a když měl hotovo, vše spálil. Zřejmě právě tak se vypsal do formy, jakou pak projevil po listopadu 1989.

Z té doby jsou asi nejdůležitější dva romány, oba napsané ještě před revolucí a publikované po ní: Medvědí román a Uprostřed nocí zpěv. Ten první, zčásti zasazený na izolovaný totalitní ostrov evokující předlistopadové Československo, má pozoruhodnou historii. Kratochvil jej už v 80. letech nabídl samizdatové Edici Petlice, kde mu ho jako příliš složitý a do sebe uzavřený odmítli hned nadvakrát, dokonce i když jej přepsal.

Související

Předzvěst pandemie, dění na ruské ambasádě. Kratochvilovy povídky předjímají realitu

"Jste posedlý psavostí jako ďáblem," vzkázal začínajícímu autorovi kritik Sergej Machonin, "talent máte jako hrom, ale už byste si měl na něj pořídit opratě". Medvědí román vyšel právě tak, přepsaný, tedy "v opratích", vydaný brněnským Atlantisem, jehož založení na Hrádečku byl romanopisec přítomen.

Touha zbavit medvěda opratí pak Kratochvilovi roky ležela na mysli, až koncem 90. let vydal tuto svou "knihu životní nutnosti" pod názvem Urmedvěd podruhé, v údajné původní verzi před přepsáním. Při té příležitosti rovněž rozvázal smlouvu s Atlantisem a přešel k Petrovu. Když pak jeho činnost ukončil majitel Martin Reiner, Kratochvil jej následoval do Reinerova nového nakladatelství Druhé město, kde s příležitostnými odbočkami vydává dodnes.

Všemi škatulkovaný

Myšlení o literatuře si Kratochvil vytříbil sérií textů v 90. letech, jimiž se přihlásil k postmoderně coby syntéze postupů klasické i moderní literatury, jakož i literatury pokleslé a vysoké.

Přesvědčen, že s pádem železné opony se česká literatura poprvé od obrození zbavila politického a společenského poslání, a tak může být konečně nespoutaná, existenciální, prostě "jiná", jal se tuto vizi naplnit - a někdy kvůli tomu býval házen do jednoho pytle se spíš vzdáleně příbuznými Michalem Ajvazem či Danielou Hodrovou.

Související

Kratochvilův siamský řez příběhem. Spisovatel ze starého románu vystavěl nový

Na přelomu tisíciletí deklaroval touhu psát "už jen samé silné příběhy" a dnes někdejší příslušnost k postmoderně označuje za svého času demonstrativní čin, přihlášení se k něčemu, čím všichni opovrhovali. V jeho románech a povídkách zůstalo trochu od všeho: silné příběhy s fantasknem, ironie s tajemstvím, archetypy s mýty.

Jsou to knihy napsané artistně, pro radost z vyprávění a ze hry, se slabostí pro kouzla. Právě pro rozlety představivosti bývá Kratochvil označován za pokračovatele magického realismu, přestože pojem je spjat s latinskoamerickými autory 60. let, včetně romanopiscových oblíbených Jorgeho Luise Borgese nebo Julia Cortázara. Stejný vliv ale na Kratochvila v jiných ohledech, zvlášť co se stylu vyprávění týče, měli Ivan Vyskočil a Milan Kundera.

Kratochvil vždy smýšlel kriticky o realisticky psané próze. Vlastní příběhy vytrvale podrývá, přerušuje, ozvlášťnuje. Jeho vypravěč se čtenářem komunikuje, líčí na něj pasti nebo mu dopředu odkrývá karty. Všemi způsoby jej upozorňuje, že to, co čte, se nestalo, že je nutný odstup. A někdy, v posledních letech zvlášť, si prostě jen tak hraje.

Před pár lety takto Kratochvil "rozpáral" vlastní román Siamský příběh z 90. let, druhou půlku odkrojil a na půdorysu té první vystavěl novou knihu. Obecně volí čím dál poťouchlejší vypravěče, z těch posledních: Jízlivou potměšilostí žití provází králík chovaný v kotci ("K velkému žalu nepamatuju svých rodičů, skončili na pekáči dřív, než jsem začal rozum brát"), novelou Bakšiš skřet ("Bydlím tohle léto v dutině křemeláku, odkud jsem vystrnadil sýčka") a nyní oceněnou Lišku v dámu zase vypravěč, jenž svým postavám do příběhu občas zpoza opony půjčuje štokrle - a ony mu ho třeba berou a nechtějí jej vrátit.

Od chvíle, kdy naposledy získal významnou cenu, se Jiří Kratochvil na tom štokrleti něco naseděl. Bylo načase, aby ho z něj někdo zvedl, oponu rozhrnul a Kratochvilovi zatleskal.