Samotáři nežijí jen na Šumavě. Palán vydává pokračování Raději zešílet v divočině

Foto: Johana Pošová
Aleš Palán Aleš Palán
17. 10. 2019 6:01
Aleš Palán loni zaujal bestsellerem Raději zešílet v divočině a tento čtvrtek vydává novinku Jako v nebi, jenže jinak - Nová setkání se samotáři z Čech a Moravy, ve které odhaluje životní příběhy solitérů žijících mimo civilizaci. Rok a půl jezdil do odlehlých oblastí Jizerských hor nebo Beskyd. Kniha ožila fotografiemi Johany Pošové. Přečtěte si ukázku z knihy a podívejte se na fotky samotářů.

Vymydlená polabská vesnice, snad i pampelišky tu rostou vyrovnány v zákrytu. Za obcí úrodné pole a za ním okrsek divoké přírody, jaký by člověk kousek od Dymokur opravdu nečekal. Kde dřív býval ovocný sad, rostou cizokrajné borovice. Kolem lopuchy, kopřivy a keře jako zelená hradba. Ve výbězích, chlévech a kotcích tu žijí koně, ovce, kozy, prasata, králíci, husy… A hlavně psi, zejména australští ovčáci. To všechno vytvořil a spravuje jeden člověk, Petr Broukal řečený Brouk.

Nepotřeboval bys tu auto?

Člověče, občas jo. Na vesnici, kde nic není a nejezdí, jsi bez auta v hajzlu. Máma bydlí sedmnáct kilometrů odtud, občas bych zajel třeba i za ní. Ale za deset let bez auta se naučíš žít bez něj. Žít bez - tak jsem pojal svůj život. Nic nebudu hrotit, budu brát věci, jak se stanou. Přišel jsem o zuby a nebudu si dělat nový, prostě se naučím žít bez nich.

Jsi tu u zvířat docela uvázanej. Kdybys měl auto, vypadneš, dovezeš krmení…

Vypadnout odtud můžu - aspoň teda na noc, pokud zrovna nic nerodí. V deset můžu zajít do hospody. Párkrát za rok se tam zdržím do pěti do rána. Pak rovnou pustím psy, oběhnu zvířata, nakrmím, jdu do práce.

Říkáš tomu, co děláš, chodit do práce?

Pro mě je to lifestyle, bál bych se o něj přijít. Není to jenom láska ke zvířatům, etologie, je to způsob mého myšlení.

Jak dlouho jsi tu sám?

Od devadesátého sedmého roku. Přišly pak ještě nějaký lásky, krátký a nevyvedený. Myslel jsem si, jakej nemám výběr. Tenkrát byly kolem psů hezký a inteligentní holky, málo, ale byly. Dneska je tam hodně ošklivých a hloupých, není už z čeho vybírat. Těch pár inteligentních je zadaných, mají rodiny, vnoučata, nebo někde na konci republiky svůj vlastní ranč - a sestěhování de facto není možné. Dal jsem si dokonce seznamovací inzerát, představ si to! Jsem ujetej na estetiku, nemůžu za to, mám to v sobě. Vidím krásnýho koně a chtěl bych ho mít. Když se mi něco líbí, toužím to mít doma. Mám potřebu dívat se na ušlechtilost. A tu samou potřebu mám u ženskejch. Nejde jen o sex, v něm je kolikrát lepší ta nehezká. Potřebuju krásu, dívat se na pěknou ženskou s dlouhejma vlasama a dlouhejma nohama.

Aleš Palán

Novinář, publicista a spisovatel. V Brně nedokončil studium pedagogické fakulty, několik let se pak toulal po Československu. Je jedním ze signatářů Charty 77. Pracoval jako noční hlídač, figurant a kopáč. Od roku 1993 se věnuje žurnalistice, vedl kurz tvůrčího psaní na Literární akademii Josefa Škvoreckého. Ve svých knihách se zabývá zejména literaturou, výtvarným uměním, vírou a sportem.

Nebereš ženu trochu jako toho koně?

To souvisí s hippies, s módou, která převládala, když jsem byl malej. Táta byl blázen do aut, odebíral motoristický časopisy, všichni kluci jsme sbírali angličáky, četli Svět motorů a fandili Formuli 1. Jackie Stewart, Ronnie Peterson, Emerson Fittipaldi… A všude kolem nich na tribunách holky s dlouhejma rozpuštěnejma vlasama a hubenejma nohama v džínách do zvonu. To se do mě vtisklo. Do jiný holky, i když inteligentní a charakterní, se kterou by byl skvělej život, bych se zamilovat nedokázal. Nikdy mi nešlo o to mít ženskou, aby mi ji ostatní záviděli, to mi bylo jedno. Ale musí se líbit mně, musí se mi líbit ze všech nejvíc! Ale ty holky na inzerát stály za úplnej prd.

Tenhle typ, co popisuješ, kočka, která někde v Monze na tribuně mává šachovnicovou vlajkou poslední kolo, s výstřihem a na podpatcích, to asi není typ, který by tady s tebou obhospodařovával psy a kydal hnůj.

Ale jo, ta moje byla skoro jako modelka. Já měl v životě, už na gymplu to platilo, vždycky nejhezčí holky. Prostě jsem si je vybíral.

A pak tě to štěstí opustilo.

Tyhle holky už byly zadaný. A takovej poklad si každej chlap hlídá. Já nechci nikomu svůj životní styl vnucovat, takže jsem hledal ženský se společnýma zájmama, aby netrpěly tím, jak žiju. Jedna jezdila rodeo, měla vlastní koně, ale netoužila po trvalém vztahu. Chlapa jen využila a namluvila si jinýho. Další byla pejskařka, ale hysterka, prostě to s ní nešlo. A pak už jsem nepotkal žádnou.


Jak sis zvykal na samotu?

Těžko. Dost jsem chlastal.

Tak to my chlapi někdy děláme.

Nemohl jsem spát, furt jsem na ni myslel. Půjdu do hospody, dám si pár piv, aspoň se vychrápu. Bez pití bych tehdy vůbec neusnul. Ale alkohol ti taky rozbouří emoce, a pak seš ještě nešťastnější. Kdybys chlast vysadil, nějak se z toho nakonec dostaneš, jenom nebudeš spát. Když jsem se vzpamatoval, nastavil jsem si to jinak. Můžu s ženskou chodit, jako když chodili kluci s holkama v šestnácti: nebydlet spolu, jen randit. Třeba si vypomůžeme, já ti nakoupím, ty mi pohlídáš, ale žít budeme každej ve svým. A stejně nikoho nemám, ani takhle ne.

Už bys k sobě člověka asi nechtěl.

Už bych nechtěl nikoho do baráku.

V domě máš ostatně jedinou postel. Jinak jsou všude psi.

Kdyby přece jen nějaká přišla, postavím jí tu mobilheim. Mít v domě psy považuju za královskou výsadu, tý se nevzdám. Už českýho krále Václava kritizovala lůza z podhradí, že chová ve svých komnatách psy, a jeho roucho je jimi cítit. Četl jsi knihu A věčně zpívají lesy?

Ne.

Výborná knížka z Norska, první díl severské trilogie Trygve Gulbranssena o rodině, která žije v horách. V jednom dílu starej Dag postaví pro svoji ženu a děti nový dům, s na tu dobu luxusníma ložnicema a já nevím s čím vším, ale sám pořád spí ve starým baráku, kde je krb, kde má pověšený zbraně a kde spí jeho psi.

Johana Pošová

Pochází z Prahy, kde v roce 2012 absolvovala ateliér fotografie na VŠUP. Absolvovala stáž ve Valencii na škole Bellas Artes, na Islandu v Creative Centre HERE a v galerii Syntax v Lisabonu. Její fotografie bývají nejčastěji komponované. Pravidelně vystavuje v galeriích v Čechách i v zahraničí.

Máš krb?

Nemám, ani zbraně ne. Ale psy kolem sebe mám! To je chlapská věc, mít svý doupě. Žít se psama je skutečně královská záležitost. Když si na to zvykneš, naprosto ti jejich společnost vyhovuje. Oni nekecají. Když jsou dobře vychovaný, jsou skvělí společníci. Já bych bez psů už žít nechtěl.

Jsi tedy sám, nebo nejsi?

Co se týká ženskejch?

Ne, celkově, ptám se na tvůj pocit.

Psi, i ostatní zvířata, jsou mí partneři. Žiju ve svém světě. Je to neuvěřitelný stereotyp, dělám každý den to samé, ale stereotyp znamená řád.

Zachovej řád, řád zachová tebe, říkali staří mniši.

V podstatě jsem si udělal i nějakou pracovní dobu, v určitou hodinu jdu krmit, mám postup prací, abych měl večer všechno hotovo. Jsem nordickej typ, nesnáším vedro, takže po poledni si dám siestu. Kolem šestý hodiny večer jdu zase krmit psy, pak udělám zelený králíkům a kozám… Přes den čistím kotce, uklidím hovínka, namočím granule - krmím namočenejma, suchý nejsou zdravý. A pak je tu práce, kterou by asi nikdo ve vsi za práci nepovažoval: dívám se na psy a přemejšlím.

O čem?

Jak sestavit rodičovský pár, aby z toho vypadlo skvělé štěně. Tohle mě naplňuje ze všeho nejvíc. Mám to vymyšlený raz dva, protože mám zkušenost a svý psy znám. Já je posuzuju jako rozhodčí, není v tom žádná subjektivita, líbí - nelíbí, to neexistuje. Vím, jak má pes vypadat a jak vypadá. Koukám na smečku a kochám se tím, jak se mi to povedlo, uvažuju, co by se dalo ještě vylepšit, plemenařinu furt v hlavě řeším. Je nutné kouknout i do rodokmenů, abych nepřehnal příbuzenskou plemenitbu. Taky brát ohled na zdravotní vyšetření zvířat.

Jsi trošku takový psí pánbůh.

Spíš konstruktér. Nebo sochař. Je to určitá forma výtvarného umění a zároveň vědy.

Jako v nebi, jenže jinak. 
Nová setkání se samotáři z Čech

Vázaná, 400 stran. Vydalo nakladatelství Prostor.

 

Právě se děje

Aktualizováno před 25 minutami

Stržená trolej zastavila na dvě hodiny tramvaje mezi I. P. Pavlova a Nuslemi

Mezi náměstím I. P. Pavlova a náměstím Bratří Synků v Praze ráno dvě hodiny nejezdili tramvaje.  Důvodem byla stržená trolej. Provoz se podařilo obnovit krátce po desáté hodině ráno. Tramvajové linky číslo 6 a 11 jezdily odklonem. Mezi stanicemi I. P. Pavlova a náměstí Bratří Synků byla zavedena náhradní autobusová doprava. 

Trolej poškodilo kolem 8:00 nákladní auto v železničním podjezdu v Bělehradské ulici. Provoz tramvají je kvůli tomu přerušen v obou směrech.

Linky číslo 6 a 11 byly odkloněny přes zastávky Náměstí Míru a Vršovické náměstí. Ve vyloučeném úseku jezdil náhradní autobusová linka X11.

Další zprávy