Posmrtná alba dlouho platila za pochybný, nicméně výnosný byznys. Od dob Elvise Presleyho mají pověst produktu, jímž se nahrávací společnosti snaží vyždímat maximum z koní, kteří již doběhli. Jen v roce po smrti "krále rokenrolu" vyšlo šest jeho desek.
Těžko se divit. Po úmrtí hvězdy prodeje a poslechovost zákonitě rostou. Fanoušci vzpomínají a objevují nahrávky, na které nebyl čas. A čím dříve jsou zavaleni lavinou best of kompilací nebo raritních nahrávek, které by to za normálních okolností dotáhly maximálně na B stranu vinylového singlu, tím více jich koupí. Na pultech se tak kupí produkty, nad jejichž podobou umělec neměl žádnou kontrolu.
Jenže tohle se v posledních letech razantně mění. Posmrtné album zpěvačky Amy Winehouse bylo na první poslech nedokončené, v několika momentech ale naznačilo, jakým směrem se chystala vydat. Lioness: Hidden Treasures nepřineslo jen skryté poklady a sentiment, především naposledy probudilo vzrušení z hudby největšího talentu jedné generace a tragická smrt představovala jen kulisy.
David Bowie natočil finální desku Blackstar s vědomím, že ji svět uslyší až po jeho odchodu. Jde o jeden z nejimpozantnějších epitafů populární hudby, jehož symboly a šifry budou fanoušci rozkrývat ještě dlouho. Ceněné album Circles bylo v době smrti rapera a zpěváka Maca Millera z velké části hotové. A díky citlivému přístupu producenta Jona Briona jej lze považovat za plnohodnotné LP jedinečného umělce, který se nedožil ani pověstných 27 let.
Český pop a rock se v posledních dvou letech dočkal nepříjemně mnoha posmrtných desek. Všechny ale byly výjimečné. Smile od Ivana Krále znělo jako sbírka demoverzí a jeho písně představilo v nejsyrovější podobě. Nabídlo intimní kontakt s nejsvětovějším českým rockerem, jako by Král po smrti vydal světu svůj recept na silné a rukodělné písničky, které působí samozřejmě. Zároveň naznačil, že črt, jež by zasloužily pořádná aranžmá, skrývá šuplík jeho domácího studia v americkém městě Ann Arbor možná i stovky.
Loňské album Dýchej od Davida Stypky zase znovu připomnělo, že jedenačtyřicetiletý písničkář, textař, velmi nepravděpodobná hvězda pop music a držitel čtyř cen Anděl, měl kariéru teprve před sebou.
Teď v trendu výjimečných posmrtných děl pokračují Posledné veci - nejlepší nahrávka, již Miro Žbirka vydal za poslední desítky let. Zčásti proto, že vypráví silný příběh.
Ve jménu otce, syna a hudby svaté
Meky se vrací do nejzajímavějších období svého života i 53 let dlouhé kariéry. Vokály nahrál doma v pražských Strašnicích, jinak deska kompletně vznikala na severu Londýna ve studiích Konk, které roku 1972 založila skupina The Kinks.
Jedni z hlavních hybatelů swingujícího Londýna se dali dohromady zkraje 60. let ve čtvrti Muswell Hill, kde se během druhé světové války seznámili zpěvákovi rodiče Ruth Galeová a Šimon Žbirka. Tolik historie. Posledné veci jinak hrají především současností, za což může ani ne třicetiletý David Žbirka. Do role producenta Meky ještě před svým skonem loni v listopadu usadil syna, který se věnuje filmu, sólovému projektu Sunnbrella a hraje na bicí v kapele Golf Alpha Bravo.
Že rodinná chemie funguje, naznačil už singl Nejsi sám. Povznášející atmosféře kontruje nijak veselý text, v němž Meky chodí jako stín a chystá se rozplynout ve tmě. Ztěžklou náladu ale vždy prosvětlí mezigenerační duet s refrénem "Nejsi sám / můj maják v moři zla ve vlnách rozeznáš".
Žbirka do svých hitů vždy dokázal propašovat mollový akord nebo jinou finesu melancholie, která rozměnila podbízivost a tuctovost. Přestože si na veřejnosti pěstoval image usměvavého gentlemana britského střihu i humoru, jeho největší hity Atlantída a Čo bolí, to prebolí jsou tklivé balady. A ráznější Biely kvet nebo 22 dní mají k estrádám také daleko.
Kombinace radosti a smutku zafungovala i nyní a Nejsi sám se v dubnu stalo nejhranější českou písní. Nejde přitom o prvoplánový hit, zaujme především spontaneitou a lehkostí. V horních patrech singlového žebříčku se drží stále, samotná deska startovala z pátého místa hitparády a mezi mladými rapery na špici zůstává vklíněná doteď.
Mnohem návykovější je přitom druhý kus Náhodou, postavený na jemné klavírní melodii. Piano břinká obnošeným zvukem, zní jako půl století starý záznam. K dosažení takového zvuku se používá efekt magnetofonové pásky. David Žbirka navíc s melodií pracuje jako se samplem, který se člověku nadlouho vypálí do paměti. Když připočteme zatažené a kopající bicí, nezbývá než konstatovat, že syn otcův vokál napasoval na hiphopový beat.
Meky jako Elvis
Podobných překvapení je album plné. Zpěváka, jenž byl desítky let stabilní součástí československého popu, představuje v nečekaných polohách. David se ukázal jako soustředěný producent s jasnou vizí, který dokáže vystihnout atmosféru písně a maximálně ji zvýraznit. Často za pomoci minimálních prostředků a zkratek. Kolem Mekyho hlasu rozestavuje rozličné muzikanty, tradiční nástroje nebo elektroniku, vždy dle potřeb písně.
Ve vypalovačce Best Man in Town je Mekyho hlas skoro k nepoznání. Krom toho, že zpívá přidrzle jako kdysi Elvis Presley, syn nechal analogovou pásku s vokálem zrychlit. Nástroje pak s kolegy doladili do netradiční frekvence, nahráli party, načež to celé zpomalili do původního tempa. Výsledek má zastřený zvuk, přesto jiskří. Žbirka vyšvihl poklonu rokenrolu a nazpíval jednu z nejsvižnějších písní své kariéry.
Jinak ale Posledné veci hrají především melancholií. Skladby oscilují od pomalejších temp ke středním, Mekyho zpěv nezřídkakdy doplňují jen jemné syntezátory a bicí automat. Strohost pak Žbirka mladší umí citlivě rozvinout okázalým aranžmá, které skladbu náležitě prokrví.
Těžko říct, nakolik Meky tušil, že píše poslední album. Někdy se tomu pocitu těžko ubránit. Ve skladbě Ako boh se ohlíží za osamělým životem na cestách, bez této oběti by neuhranul tolik fanoušků, jejichž přízeň mu zaručila bezbřehou tvůrčí svobodu.
Když ve finále vygradovaném smyčci zpívá "chcel by som mať zas zachrípnutý hlas / stúpať po schodoch / cítiť sa jak boh", posluchač před očima skutečně vidí potemnělé schody vedoucí k nasvícenému pódiu. Je to jako sledovat vteřiny před ohlušujícím aplausem ve zpomaleném filmu.
Žbirka mladší na desku pozval spoustu muzikantů. Producentsky přispěl například Petr Marek z kapely Midi Lidi, neskrývaných obdivovatelů alb Nemoderný chalan a Chlapec z ulice, která vyšla v letech 1984 a 1986 a zněla jako radikální odmítnutí zvyklostí středního proudu socialistického Československa.
Midi Lidi mladším posluchačům již dříve objevili píseň Do člna a s ní i celé Žbirkovo hledačské období. Nyní Petr Marek vystavěl kompozici Len sa neuraz na syntezátorovém pidlikání, v němž se poťouchlost potkává s textem, který se zdá být radou otce synovi. "Pretože život, chlapec môj / môže byť aj boj," zpívá Meky do syntetického beatu.
Ne vždy úspornost funguje. Například skladba Z tej vône ťa vyzliekam hraje jistou nedořečeností, především kvůli melodii připomínající dětskou říkanku. Opakuje se stále dokola na různé nástroje a rychle se opotřebí. Naštěstí jde o výjimku.
Silnější kusy budou jistě převažovat také na koncertní poctě, která se u příležitosti zpěvákových nedožitých sedmdesátin koná 17. října v Bratislavě a 21. října v Praze. Zazpívají Lenny, Jana Kirschner, Michal Hrůza nebo David Koller.
Miro Žbirka si na dvou předešlých nahrávkách nazvaných Miro a Double Album plnil sny. Natáčel ve slavných londýnských studiích Abbey Road a obklopil se špičkovými muzikanty, kteří doprovázeli Paula McCartneyho i další jeho hrdiny. Užíval si zvuk precizního rockového tělesa, jemuž uzpůsobil i písně. Jeho nejnovější tvorba ale pluje na syntetických beatech, obsahuje zvuky, ruchy i postupy, které známe ze současné produkce. A občas řízne kytarami. Jde o zdánlivě samozřejmé prolnutí starého s novým.
Spojení Mekyho talentu a zkušeností s Davidovým nezatíženým přemýšlením dalo vzniknout albu s potenciálem zaujmout i posluchače, pro něž byl Miro Žbirka tím chlapíkem, který v televizi zpívá Atlantídu. Škoda že se tahle spolupráce nemůže dál rozvíjet. Nedávné posmrtné desky českého popu dokládají, jak může talent lidské tělo limitovat.
Album
Miro Žbirka: Posledné veci
Universal Music 2022
