reklama
 
 

Recenze: Výstřední David Bowie si na Blackstar hraje s posluchači na schovávanou

8. 1. 2016 8:00
Žádné rozhovory a žádné koncerty - David Bowie komunikuje poslední roky s veřejností jen skrze svoji hudbu a nové album Blackstar testuje fanoušky, jestli svému hrdinovi ještě pořád rozumí. Rozmáchlé stopáže, teatrální vokály, freejazzové dechy a zamotané konceptuální vzkazy - dvacátá pátá položka Bowieho diskografie je dost možná i jeho zatím nejexperimentálnější. Kdo se odváží vstoupit do jeho světa a dá si čas s luštěním indicií, rozhodně nebude litovat.

David Bowie se po pěti dekádách své kariéry zaslouženě honosí image popového inovátora, který se nebojí dělat věci, před nimiž by ostatní kolegové uhnuli. V novém tisíciletí se nicméně zdálo, že jeho touha po experimentech pomalu uvadá a po albu Reality z roku 2003 se na deset let zcela odmlčel. Tři roky starý návrat v podobě nahrávky The Next Day se oslavoval už z principu a Bowie si za desku odnesl svoji druhou Brit Award jako mužský interpret roku.

S odstupem se ale dá napsat, že je to album z kategorie „hra na jistotu“ a moc nového do jeho katalogu nepřineslo. Zůstane už Bowie navěky jen nostalgický po svých starých časech, a nebo dokáže ještě vykročit někam, kde ještě nikdy nebyl? Novinka Blackstar je ráznou odpovědí všem pochybovačům.

Všechno začalo, když Bowie někdy na jaře 2014 zavítal do jazzového doupěte 55 Bar na newyorské West Village, kde hrál kvartet saxofonisty Donnyho McCaslina. Jejich mix freejazzu a moderny zpěváka zaujal a za pár dní už McCaslin a bubeník Mark Guiliana doprovázeli Bowieho ve skladbě Sue (Or in a Season of Crime), která otevírá třídiskovou hitovou kompilaci Nothing Has Changed vydanou v listopadu 2014. Spolupráce se vydařila a kompletní McCaslinův kvartet se s Bowiem v lednu loňského roku zavřel do studia Magic Shop a začali připravovat nové album.

David Bowie - Blackstar | Video: YouTube

Je tedy Blackstar Bowieho první jazzová deska proslulého stylového chameleona? Nepodceňujme, prosím, Bowieho schopnost pohybovat se mimo zavedené škatulky! Album obsahující sedm skladeb je ve skutečnosti rozkročené mezi avantgardním popem, epickým soulem a současným jazzem.

Producent Tony Visconti v rozhovoru pro Rolling Stone prozradil, že pracovním mottem týmu kolem Bowieho bylo „vyhnout se čemukoliv spojenému s rock'n'rollem“ a taky to, že přípravy alba nejvíce ovlivnil loňský hiphopový opus Kendricka Lamara To Pimp a Butterfly, na němž se výrazně podíleli progresivní losangelští jazzmani Kamasi Washington nebo Thundercat.

Bowie rozhodně nezačal rapovat, z nejobdivovanější desky loňského roku se ale inspiroval ve zvýšené pozornosti na zvukový detail i v stylovém úkroku do psychedelie. Obojí mu pomáhá znovu se přerodit z unaveného stárnoucího Bowieho nového tisíciletí ve vitálního mimozemšťana ze sedmdesátých let. Místo opakování triků Ziggy Stardust ale na Blackstar replikuje hlavně zápal dělat věci jinak a neotřelým způsobem.

Hledání výstřednosti

Současná zrychlená doba Bowiemu nahrává, může totiž vystupovat jako její antiteze. Nakonec kdo jiný může chtít po svých fanoušcích, aby do detailů pitvali každý záběr jeho desetiminutového klipu k titulní skladbě Blackstar. Ať už v příběhu jakéhosi kultu oslavujícího ostatky záhadného kosmonauta odhalí cokoliv, rozhodně tady platí, že největší zábava je už samotný proces.

Jestli sedm skladeb nové desky spojuje nějaký koncept, pak je na fanoušcích, aby ho našli. Hudebně má album asi nejblíže k ambiciózní experimentální nahrávce 1.Outside, na níž se v roce 1995 Bowie po letech potkal s Brianem Eno. Písně zde spojoval vágně načrtnutý příběh z blízké budoucnosti o uměleckých vraždách, z plánované trilogie ale nakonec sešlo a Bowie se na následném Earthling vydal směrem k tehdejší klubové elektronice.

Pokud bychom měli k Blackstar hledat nějakého spojence v současné alternativní hudbě, pak by to asi byly kolekce Scotta Walkera z posledních dvaceti let (Tilt, Bish Bosch, The Drift). Rozmáchlé aranže, disharmonické pasáže a teatrální vokální projev z ‘Tis Pity She’s a Whore nebo Sue (Or in a Season of Crime) zní jako soft verze Walkerových excentrických koláží, delikátní melodie skladeb Girl Loves Me nebo Dollar Days pro změnu nemají daleko k písním z legendární desky Scott Walker 4 z konce šedesátých let, na kterou Bowie průběžně přísahá celou svoji kariéru. Tam, kde jde ale Walker až na dřeň, zůstává jeho o čtyři roky a den mladší kolega ještě pořád na světlé straně avantgardního popu.

Dlouhé saxofonové pasáže McCaslina budou nejspíš lakmusovým papírkem Bowieho méně trpělivých fanoušků, jestli ale legendární zpěvák na sklonku své kariéry něco potřeboval, pak to bylo znovu najít zdroj své výstřednosti. A to se mu na Blackstar povedlo – troufám si tvrdit, že Bowie vydává v den svých devětašedesátiletých narozenin svoji nejzajímavější desku za posledních dvacet let.

Hodnocení: 80 %

David Bowie - Lazarus | Video: YouTube

autor: Karel Veselý | 8. 1. 2016 8:00

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama